Vidíte nějakou změnu v evropské politice s příchodem francouzského prezidenta Macrona?
Realisticky viděno se změnit ani nemohla. Jednak proto, že je to příliš brzy. Ale hlavně proto, že se ani změnit nemůže. Pro dnešní politický styl je typické především prázdné řečnění. Macron je typickým představitelem politiků, kteří vytvářejí dojem, že problém je odstraněn, když jej popíšeme jako vyřešený; asi podle vzoru „Yes we can“ Baracka Obamy. Ale všechno je (zdánlivě) možné pouze tehdy, když mluvíme. Reálná politika se však odehrává mimo tiskové konference. A především. Za proevropskou rétorikou, nejenom Macrona, se většinou skrývá národní zájem. To ukazuje i chování vůdců obou nejsilnějších evropských mocností. To, že se Macron opravdu důsledně stará pouze o své národní zájmy, dokazuje, jak úporně před několika dny vyjednával s premiéry Sobotkou a Ficem o údajném mzdovém dumpingu. Na rozdíl od toho byl ale jeho slib, že Polsko a Maďarsko budou do tří měsíců po jeho zvolení poslušné vůči EU, jen prázdnými slovy. A v případě Německa totéž dokazuje plynovod Nord Stream, který není v souladu s evropskou energetickou politikou, škodí Ukrajině a Polsku, ale slouží národním zájmům Německa a Ruska.
Státy V4 čelily v posledním období společně některým nápadům přicházejícím z Bruselu, nejznámější je jejich odpor vůči kvótám na rozdělování migrantů. Teď však slovenský premiér názorově obrátil kormidlo směrem ke tvrdému jádru Unie. Co tomu říkáte a znamená to nějaký rozkol pro V4?
EU hledá nejslabší článek. Tím byl a je český premiér Bohumil Sobotka. Ten však končí v úřadu, a proto se komise zaměřila na Fica. Pan Fico patří k politikům, kteří jsou diplomaticky řečeno velmi názorově ohební a navíc byl s velkou pravděpodobností vydírán. Ale vzhledem k tomu, že Slováci mají vůči migrantům stejně odmítavé postoje jako Češi, jsem zvědavý, jestli se Fico odváží oněch plánovaných 1 600 osob opravdu přijmout.
Jak jsme na tom v tomto směru my? Pendlujeme mezi postojem Polska a Maďarska na straně jedné a „polepšeného“ Slovenska?
Premiér Sobotka, který se o naše národní zájmy nestaral dost energicky, na štěstí premiérem příští vlády nebude. Ale budoucí česká vláda se bude muset rozhodovat také o tom, jestli se podřídí diktátu z Bruselu a bude řešit problémy, které Německu a Evropě způsobila Angela Merkelová. Proto v nadcházejících českých volbách záleží na každém hlasu. Voliči si mohou být jistí, že Realisté nikdy nepodpoří vládu, která by migrační kvóty plnila. Realisté odmítnou splnit také proti směrnici Evropské komise o zbraních.
Sledujeme i roztržku mezi Francií a Polskem, kdy Macron mluvil o tom, že Polsko je v izolaci a v rozporu s evropskými hodnotami, načež ho premiérka Szydlová zpražila s tím, že je politicky nezkušený. Co o tom soudíte?
K pojmu „nezkušený“ přidám ještě přívlastek arogantní. Ten je přesnější. Prezident Macron mluví, jako by vládl Evropě. Řekl kupříkladu: „Když nejsou práva a hodnoty Evropské unie respektovány, chci, aby byly přijaty sankce.“ To je tón, který by slušel samovládci. Macron je tak okouzlen sám sebou, že zapomíná na to, jaká je skutečnost. Francie trpí zadlužeností a nezaměstnaností a on se pokouší zajistit bezpečnost v zemi pomocí vyjimečného stavu. Ve srovnání s Francií je Polsko ostrovem prosperity a bezpečnosti a jeho rady nepotřebuje. Macron navíc zapomíná, že EU je na pokraji rozpadu. V takové situaci nepomohou silná slova, ale spíše respekt a hledání rovnováhy. Jinak se rozpad spolku jenom urychlí.
Psali jsme:
Unii se také nelíbí polská reforma soudnictví. Je správné, že Polsku někdo mluví do toho, jak bude vypadat jeho soudnictví? Není to jejich věc? A kam až to může zajít?
Polská vláda získala většinu ve volbách s programem, jehož součástí byla i reforma justice. Oprávnění polské vlády rozhodovat je proto mnohem větší než oprávnění Evropské komise kritizovat. Komise je nevolená skupina politbyrokratů a Polsko má legitimně zvolenou vládu. Ale to není všechno. V politických a ekonomických otázkách neexistuje žadné pro všechny platné, správné řešení. Správnost rozhodnutí vlád se dá s konečnou platností určit až zpětně. V okamžiku rozhodování je proto důležitá zejména oprávněnost těch, kteří rozhodují. A toto oprávnění rozhodovat za celou zemi může dát vládě pouze většina těch, kteří ponesou náklady těchto rozhodnutí. Ano, zcela výjimečně se může stát, že většina obyvatel podpoří chybný plán vlády. To ale neznamená, že se proto má většina ve všech otázkách podřizovat libovůli menšiny. Rozhodnutí menšiny jsou většinou sebestředná. Historie národů navíc není cestou k jejich blaženosti, třeba podle vzoru „více Evropy“, nýbrž evolučním procesem. Vhodné reakce na vnější výzvy národu prospějí a chybné naopak. A právě proto musí rozhodovat většina těch, kteří nesou náklady rozhodnutí, a nikoliv samozvaná a sebestředná elita.
Mají malé země šanci prosadit v současné době své názory v rámci Evropské unie?
Ano, ale jen za předpokladu, že se spojí se silnějším hráčem. Ten jim ale svou podporu nikdy nedá zadarmo. A hlavně, čím větší je skupina těch, ke kterým se malá země připojí, tím více zájmů musí být zohledněno, a tím menší roli hrají zájmy této malé země. Takže moje odpověď je negativni. To platí o každém spolku, je ale ironií dějin, že se EU pyšnila tím, že v ní jsou si všichni rovni a že jejím cílem je mír a solidarita v zemích na našem kontinentu. Tak o tom dnes nemůže být řeči. To však není hlavní problém. Skutečná obtíž spočívá v tom, že vládci Francie a Německa, tedy států, které chtějí Evropu vést, si jsou blízcí v tom, s jakou přezíravostí zacházejí se středo- a východoevropskými státy. Pozice v čele velké země jako by jim propůjčovala panovnická práva a nadpřirozené schopnosti. Tak kupříkladu kancléřka Angela Merkelová nedávno prohlásila, že i kdyby v roce 2015 své rozhodnutí otevřít hranice se Středoevropany předem konzultovala, nesouhlasili by s ní a migranty nepřijali. Jinými slovy řekla: A proto jsem za ně raději rozhodla sama. Takhle tedy vypadá národní suverenita menší země v Evropské unii?
Jakou vidíte budoucnost EU? Převáží federalistický směr? Nebo se Unie rozpadne?
EU se rozpadne, buď de facto, nebo skutečně. První možnost by znamenala, že postupem času některé země ze spolku vystoupí nebo budou vyloučeny a některé nebudou dodržovat všechna nařízení bruselské centrály. Tak by vznikl spolek těch, kteří chtějí spolupráci pouze v určitých otázkách. V ideálním případě by zůstala zóna volného obchodu. To by jistě vyhovovalo a ve skutečnosti i zcela stačilo většině členských zemí.
Neřízený rozpad je ta horší, protože s vyostřením konfliktů spojená alternativa. Soudím-li podle agresivní reakce Bruselu na Brexit a podle arogantního chování většiny západoevropských vlád vůči V4, je nekontrolovaný rozpad spolku pravděpodobnější. V Bruselu s takovou možností zřejmě počítají. O tom svědčí kupříkladu: neblahá směrnice o zbraních, která znamená de facto zabavení velké části legálně držených zbraní. Proč o to Evropská komise usiluje? Odpovím si machiavellisticky. Vládce, který se obává vzpoury nespokojených poddaných, udělá totéž co vládce, který chce převzít absolutní moc: Odzbrojí obyvatelstvo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
