Jaké události na domácí politické scéně byly podle vás v roce 2016 klíčové?
Na domácí politické scéně se převratné události nedějí. A když, tak jsou zpravidla odrazem zahraničních událostí nebo vůle velmocí. Za jedinou výjimku bych označil založení a start nového politického subjektu – Realistů. Mohu říci, že sdílím mnoho jejich názorů a pohledů na to, kterou cestou bychom se v roce 2017, tak přelomovém pro Evropu i svět, měli vydat.
A jaké věci považujete za klíčové v zahraničí?
Tím bylo jednoznačně vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech amerických. To, jakým směrem se bude ubírat tato země, která ročně spotřebuje na zbrojení stejnou částku jako dvanáct zemí následujících (pro zajímavost jde v pořadí výdajů o Čínu, Saúdskou Arábii, Rusko, Spojené království, Indii, Francii, Japonsko, Německo, Koreu, Brazílii, Itálii a Austrálii), je totiž životně důležité pro všechny lidi na této planetě. Bohu díky, tentokrát zvítězil zdravý rozum a vůle po nápravě pokřivených hodnot. V plejádě událostí však jistě nelze zapomenout ani na přelomové referendum o setrvání v EU ve Spojeném království nebo na růst popularity identitárních stran a hnutí v Evropě, který slibuje, že se i evropští politici se budou muset začít dívat na svět reálnou optikou, a nikoli skrze ideologická a konfrontační schizmata.
A pokud jde o Trumpa, jeho ministrem zahraničí bude Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?
Rexe Tillersona neznám, a mohu tedy vycházet pouze z toho, co je o něm všeobecně známo, a potom se hodně dohadovat. Vycházím především z faktu, že člověk, který dokázal po 12 let úspěšně řídit jednu z deseti největších společností světa, společnost, která se pohybuje na rozhraní světů technologií, průmyslu, obchodu a především zahraniční politiky, bude mít jistě na tento post mnohem lepší kvalifikaci než nějaký politik, který žil celý život z peněz daňových poplatníků. Pokud bude tato nová americká administrativa ochotna a schopna ukončit „svět, jaký jsme dosud znali“, plný konfrontace a zbytečné agrese, bylo by to jenom dobře. Osobně si však myslím, že svět je odjakživa postaven na soupeření velmocí (a na jeho pozadí i těch menších států), kořistnickém a parazitním chování, takže nečekám, že všude zavládne mír pod olivami. Pokud se však hlavní osa konfrontace bude odehrávat mimo nás, tedy převážně na ose Washington – Peking, bude to pro nás dobré.
Podporujete vstřícnou politiku Miloše Zemana vůči Číně?Anketa
Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje, a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin. Co čeká Evropu? Mají se menší státy včetně třeba i Česka obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?
Mluvit o tom, že skončíme v „ruské sféře vlivu“, je nesmysl, protože v ní jsme a nikdy jsme z ní nevystoupili. Žijeme v multipolárním světě a jako malá země se musíme starat, abychom v takovém prostředí měli dobré vztahy s každým (pokud s ním sami nechceme bojovat). A to včetně Ruska a Číny. Musíme umět sami obchodovat a vyvážet i tam, kde to chtějí s naším zbožím dělat naši sousedé a evropští partneři a přesvědčují nás prostřednictvím PR akcí typu dalajláma – Brady, že nemáme na vlastní přímý zahraniční obchod se zeměmi jako Čína ani pomýšlet.
Nedávno se mě kdosi snažil přesvědčit, proč bychom se měli snažit, když 75 procent našeho vývozu realizujeme do zemí EU. Zapomněl však dodat, že minimálně polovina tohoto zboží jsou takzvané kompletační reexporty, které poté generální dodavatel z EU vyveze do země konečného uživatele. Jeho obchodní marže je, samozřejmě, mnohem vyšší, než si může dovolit na zboží nasadit český dodavatel. Potom se divíme, že naši zaměstnanci mají tak nízké platy, že jsou v Evropě pokutováni za nekalou soutěž.
Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci a tak dále. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět, deset a více let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje?
Nemyslím si, že bychom neuměli zaměstnat naše lidi. Byla to frivolní politika volného transferu technologií Číně a dalším asijským zemím, která stojí za poklesem průmyslové výroby v Evropě. Existuje zde však stále ohromný vědecko-výzkumný a vývojový potenciál, který bychom si nadále měli chránit. Tak, jak s ním dnes budeme nakládat, tak budou naše děti za dvacet let žít. Jednoznačně musíme vrátit České republice schopnost realizace investičních celků, k čemuž potřebujeme pár „drobností“, zcela opomíjených většinou českých vlád.
V oblasti zahraniční politiky si musíme osvojit schopnost ochrany našich trhů. Pokud se v posledních patnácti letech podařilo našim spojencům a partnerům zničit nebo oslabit naši pozici na osmi našich klíčových trzích (Rusko, Srbsko, Ukrajina, Egypt, Irák, Sýrie, Libye a Jemen), musíme si přiznat, že jsme asi dost důrazně neprotestovali nebo se nedistancovali od jejich subverzních a konfrontačních akcí. Dále potřebujeme vlastní bankovní ústavy, které budou vývozní aktivity českých firem podporovat. Domnívat se, že to budou pro české podniky dělat německá, rakouská, francouzská, belgická či italská banka, je dosti naivní.
A do třetice potřebujeme opět vybudovat zkušené a dobře zavedené vývozní nebo dodavatelské firmy, které budou schopny převzít technologické záruky za parametry dodávaných investičních celků. Výrobní kapacity stále existují, stejně jako projekční a technologické kanceláře. Je to pouze otázka jejich vytíženosti a s tím související velikosti. Jak tedy vidíte, pokud budeme skutečně postupovat jako národní entita a nenecháme se odvracet od této cesty zájmy těch druhých (ať už v Evropě, nebo mimo ni), nebudeme mít ani potíže se zaměstnaností.
Evropa stále nevyřešila migrační krizi. Podle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit z Afriky. Nechá to Evropa vyšumět a bude čelit opět dalším teroristickým útokům? Zatím nebyla síla s tím něco udělat, co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat razantně?
Evropští politici musejí především dělat věci, které jsou ku prospěchu jeho členských zemí. Pokud to tak nedělají (a zatím to vypadá, že nedělají), nemohou mít rozměr „evropský“, neboť pouze více či méně skrytě lobují za zájmy svých národních států, případně (a to je ten nejhorší případ) za zájmy států mimo EU. Klíčem k zastavení migrační vlny z Blízkého východu je zastavení podpory teroristů a ukončení ekonomických sankcí. V případě podpory teroristů je role evropských politiků omezena, neboť hlavní trumfy drží v ruce Spojené státy, Rusko, Saúdská Arábie, Katar a Írán. Evropa se hloupou a nenápaditou politikou svých zástupců dostala zcela na periferii významu a je už pouze tím, kdo je v této hře vydírán a okrádán.
Co však jistě můžeme udělat ihned, je zrušení protiprávních a nesmyslných sankcí proti Sýrii, které zapříčinily zbídačení většiny obyvatelstva. Co se potom týče africké cesty a migrační vlny, platí totéž ve vztahu k Libyi. EU má dostatek technických prostředků i možností, jak znemožnit proliferaci ekonomických migrantů. Pokud vezmete v úvahu, že Francie udržuje přímo na hlavní převaděčské trase přes Saharu posádku elitních vojáků 3. výsadkového pluku námořní pěchoty, operuje v celé oblasti s drony, průzkumnými letouny a jinou technikou, pouze žasnete, co jiného má tedy veškerá tato technika a všichni tito vojáci v této bohem zapomenuté krajině za úkol?
Psali jsme:
Nakolik se dá říct, že události jako Brexit či právě volba Trumpa ukázaly, že multikulturalismus je mrtvá idea? Odmítli to lidé i prostřednictvím zmíněného referenda a voleb? A do jaké míry bude podle vašeho mínění tento trend v tomto roce pokračovat?
Nejde jenom o multikulturalismus. To je jev, který je v bývalých koloniálních mocnostech běžný. Velká Británie, Francie, Spojené státy, Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Portugalsko, Německo i Itálie loupily a drancovaly rozvojový svět zcela otevřeně až do šedesátých let minulého století. Poté přešly na sofistikovanější formu udržování chaosu, politické nestability, korupce a dalších jevů, které jim umožňují v tomto díle pokračovat. Z toho se vykupovaly tím, že importovali nejprve bohaté Asiaty, Araby, Afričany a Latinské Američany, kteří sanovali likviditu jejich bankovních ústavů. Po druhé světové válce potřebovaly koloniální mocnosti zase levnou pracovní sílu a prostřednictvím absolventů svých univerzit udržovat pod kontrolou procesy v bývalých koloniích. Proto je nám tento některými nazývaný „západní svět“ tak cizí.
Země bývalého rakouského mocnářství, Polsko ani další balkánské země totiž tímto vývojem neprošly. Proto se dnes brání umělé kolonizaci, se kterou na ně přicházejí sociální inženýři a politici z těchto „západních“ zemí. Lidé v Evropě obecně (a může mít atribut Evropy západní, střední, východní, severní či jižní) jsou totiž čím dál více přesvědčeni, že jejich politici nedělají politiku, která je od nich očekávána. Migrační krize jasně ukázala hlubokou propast mezi tím, co si myslí politici a jiné samozvané „elity“, a tím, co chce občan.
Hlavní rolí státu je a zůstává obrana a bezpečnost spolu s vytvářením podmínek pro ekonomický růst. Pokud se tyto takzvané elity snaží nahradit tyto priority jinými hodnotami, dočkají se vždy odmítavé odpovědi. Je dobře, že se lidé v Evropě aktivizují. Je dobře, že volí politiky a strany, které podle jejich názoru budou tyto role opět plnit. Je dobře, že končí éra samozvaných takzvaných neziskovek a nevládek financovaných z rozpočtů jiných zemí, případně penězi Sörösů, Rockefellerů, Rothschildů a dalších „lidumilů“, které prosazují jejich zájmy v rozporu s tím, co chtějí občané evropských zemí.
Výrazné aktuální téma je takzvaný boj s dezinformacemi, fake news, ruská propaganda a tak dále. Co si o tom myslíte?
Boj s takzvanými fake news je samozřejmě pouhá průhledná záminka. Ten, kdo chce omezit demokratickou diskusi, má zřejmě z něčeho strach. Ten strach je potřeba pojmenovat, a proto dostává různé nálepky, u nás nejčastěji tu ruskou a čínskou. Jak bylo řečeno již výše, nikomu v této zemi na jednu stranu nevadí různí „bílí koně“, zejména takzvané nevládky, které na mnohých místech nahrazují politickou vůli a jeho subjekty, ale na druhé straně je stát připraven omezovat nebo přímo zakazovat diskusi o politickém směřování této země či šíření informací, které mají upozornit na různé nepravosti nebo manipulace. Týká se především zahraničněpolitických témat, situace na Ukrajině, v Sýrii i jinde, kde jsou informace z oblasti nebo prostě „z druhé strany“ solí v očích různých strážců jejich čistoty a politické prospěšnosti či korektnosti.
Pro ty, kteří pamatují nacistickou a komunistickou cenzuru, je proto nanejvýš znepokojivé, že se takového úkolu u nás neujímá nikdo menší než ministerstvo vnitra, které v tomto vydatně podporuje právě jedna z těch nejproblematičtějších „nevládek“, která v roce 2015 obdržela 75 procent příjmů ze zahraničí (a plnou třetinu těchto financí od institutů vlastněných nebo ovládaných Györgi Sörösem). Musíte si potom nutně položit otázku, proč má Sörös zájem na umlčení politické diskuse v Čechách a proč mu v tom má pomáhat ministerstvo vnitra, která má za naše peníze dbát o bezpečnost této země. A těm, kteří chtějí vymýtit propagandu, mohu s klidným svědomím navrhnout též zákaz CNN, BBC, al-Jazeery a desítek či stovek dalších médií. Každý stát jejich prostřednictvím prezentuje svůj názor na určitý problém a je na posluchači či čtenáři, které si vybere a jaký si na věc potom sám udělá názor.
Psali jsme:
Jaký bude rok 2017, pokud jde o domácí politiku? U nás proběhnou sněmovní volby, začne kampaň k prezidentským volbám... Co očekáváte?
Doma není nikdo prorokem. Právě proto, že má v domácím prostředí vždycky na očích klapky vlastní sociální skupiny, odvětví, ve kterém působí, přátel i rodiny. Povyšuje potom svá zbožná přání na politickou prognózu. Přesto si dovolím drobnou předpověď ve smyslu dalšího propadu „tradičních“ politických stran, především ČSSD, KSČM a TOP 09 a růst nových hnutí, v jejichž programech by měly národní zájmy převládat nad jakousi virtuální politickou polaritou nebo diktátem bruselských úředníků.
A pokud jde o zahraničí, proběhnou prezidentské volby ve Francii na jaře, v Německu parlamentní na podzim...
Ano, velmi se těším zejména na francouzské prezidentské volby, kde se střetne rozumný představitel republikánů s hvězdou evropských identitárních stran Marine Le Penovou. Volba mezi dobrým a ještě lepším kandidátem je luxus, který jsme v Evropě už dlouho neměli. Velmi důležité budou i nizozemské parlamentní volby 15. března. Právě zde nyní probíhá velká válka establishmentu proti předsedovi v průzkumech nejsilnější politické strany, PVV (Strana svobodných) Geertu Wildersovi. Právě na tomto případě je vidět jasně, k jakým prostředkům jsou stále nepopulárnější „tradiční politické strany“ připraveny sáhnout, aby ovlivnily výsledky demokratických voleb v neprospěch svých protivníků.
Totéž se dá očekávat i v podzimních spolkových volbách v Německu. Vládnoucí CDU/CSU, která začínala po volbách v roce 2013 na 43procentní podpoře, má nyní 32 procent a její koaliční partner, druhá největší německá strana SPD spadla z 25 procent na 22 procent. I tak budou mít zřejmě dost na sestavení další vlády.
Další variantou je však vzhledem ke slabosti CDU, že vznikne koaliční vláda SPD s levicovou Linke a Zelenými, která by byla takovou evropskou variantou Obamy ve Spojených státech. A jak to dopadlo za Atlantikem, už všichni víme. Takže přestože se domnívám, že navzdory katastrofální politice současných hlavních německých politických stran, nebude ještě identitární AfD tak silná, aby mohla pomýšlet na převzetí otěží politické moci, tak přece jen růst z pěti procent v roce 2013 na současných 15 procent svědčí o tom, že i Němci se začínají zamýšlet nad tím, zda je politické „elity“ už nějaký čas nevedou do pekel.
Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
