Česká republika bývá často kritizovaná mezinárodními institucemi či nevládními organizacemi, že diskriminuje Romy. Co si o tom myslíte? Opravdu diskriminujeme Romy?
Abych pravdu řekl, tak mě tyto instituce naštvaly. A hlavně Romové. Tuto záležitost jsme totiž řešili na posledním parlamentním shromáždění Rady Evropy. Tyto instituce a naši úžasní a milovaní Romové na nás udělali obrovský podraz. Naši Romové si v rámci posledního parlamentního shromáždění Rady Evropy vyjednali na půdě této instituce výstavu na téma diskriminace Romů ve vzdělání v České republice. Ta výstava se konkrétně jmenovala Parodie vzdělávání Romů v České republice. To všechny členy stálé delegace z ČR, jak ze Senátu, tak i ze sněmovny, hodně nakrklo. Oficiálně jsme proti tomu protestovali a žádali jsme buď odstranění výstavy či její doplnění patřičnými informacemi.
Považujeme to totiž za hrubé poškozování České republiky na půdě Rady Evropy. Výstava nakonec byla tedy demontována, ale pouhé dvě hodiny před oficiálním zakončením zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy. Dojednali jsme ale, že pravděpodobně na podzim bude výstava, kde budeme prezentovat skutečnou situaci postavení Romů a zda jsou skutečně v České republice diskriminováni. Od příslušných institucí a od našich Romů to byla velká podpásovka – špinit Českou republiku a plivat na ni na půdě Rady Evropy poté, co se jim tady již desítky let se vším podbízíme.
Takže...
Rozhodně tu žádná diskriminace Romů není. Já jsem více než deset let působil v učňovském školství. Pracoval jsem s hochy a děvčaty, se kterými se dodnes setkávám a hlásí se ke mně a u nichž jsem pyšný, co dokázali a kam to dotáhli. Ale někam to dotáhli, protože sami chtěli. Byla tam i řada příslušníků romského etnika, ale i většinové společnosti, kteří na sobě pracovat nechtěli a neměli na to. Čili to vůbec není o tom, že bychom ve školství či kdekoli jinde diskriminovali Romy. Je to o tom, že někdo chce, někdo nechce, někdo na to má, někdo ne. Čili žádnou diskriminaci Romů nevidím.
Spíše bychom se naopak měli ptát, zda tím, jak jim vycházíme vstříc a jaké podmínky jim vytváříme a nic po nich nechceme, nediskriminujeme většinovou část společnosti, která je na tom mnohdy sociálně a ekonomicky hůře, ale nekřičí a snaží se své problémy řešit. U romské části společnosti až na pár výjimek nevidím snahu, aby řešila své problémy. To jsou jejich problémy, do kterých se dostali oni. A těží z toho, že my, politici, se bojíme změnit zákony tak, aby byli skutečně spravedlivé a těží z toho, že ti úředníci, kteří konkrétně rozhodují v těch místech, se jich přímo fyzicky bojí a raději jim vychází vstříc, než aby uplatňovali stejný metr, který uplatňují na většinovou část společnosti. To je skutečná diskriminace nás, ne Romů. A je to i naše zbabělost.
_profil_top.jpg)
A nebylo by řešením omezit sociální dávky a vázat je více na nějakou provedenou práci? Znám případ, kdy Romka, která nepracuje a má tři děti, bere dvacet tisíc. A když máte třeba manžele, kteří pracují za minimální mzdu, tedy za osm tisíc, tak jsou na tom hůře. Čili mnohdy lidé, kteří pracují, jsou na tom hůře než ti, kteří nepracují.
Naprosto s vámi souhlasím. To jsou informace, které dennodenně kolují. Než propukly povodně, tak byl například celý český národ nucen sledovat, jak se romské rodině narodí paterčata. Určitě celá řada našich rodin s více dětmi skřípe zuby, že takové bonusy jako tato romská rodina nedostala. To ale není medializováno. Podívejme se na další příklad diskriminace naruby. Ivan Demeter srazil kvůli cigaretě pěstí k zemi člověka a zabil ho. Dostal dva roky. Jaromír Šebesta, který zabil zloděje šrotu kuší, jde sedět na deset let. Čili soudy rozdílně posuzují romské a neromské delikventy. Pokud je někdo diskriminován, tak je to většinová společnost.
Pokud jde o ty sociální dávky?
Problém zneužívání sociálních dávek je ve dvou oblastech. První je příspěvek na bydlení, který Romové, ale nejenom oni, zneužívají. Do příspěvku na bydlení se započítávají pouze osoby, které jsou trvale hlášeny na tom bydlišti. To znamená, je-li tam nějaká osoba, která je výdělečně činná, ta se přihlásí jinam a příjem této osoby není započítáván do té žádosti příspěvku na bydlení. Čili se cíleně dělá, že ti, co mají nějaký příjem, tam hlášeni nejsou a jsou tam hlášeni ti, co příjem nemají a pobírají celkem zajímavé příspěvky na bydlení. Funguje v tom také to, že ti, kteří nabízejí k pronájmu tyto byty, si z toho dělají dobré bydlo. Je naše neschopnost a zbabělost – politiků a úředníků, že to nedokážeme ošetřit. Nelze vyloučit, že část toho příspěvku, který jde pronajímateli, jde tomu, kdo si byt pronajímá a takhle si ten příspěvek rozdělí.
A druhou oblastí je zneužívání příspěvků na pěstounskou péči. V případě romské minority je běžné, že děvčata tam rodí ve čtrnácti, patnácti či šestnácti letech. Je to taková fabrika na děti. Těch dětí se pak zřeknou. Ty děti si vezmou na sebe jiní členové rodiny a začnou pobírat velice tučné příspěvky na pěstounskou péči. A s tím se dá krásně vyžít, aniž by kdokoli chodil do práce. Měli bychom to tedy spravedlivě vyřešit, padni komu padni bez ohledu na to, zda je někdo, či není Rom. Necháváme se zatlačovat do kouta, abychom měli klid. Většinové společnosti ale jednou může dojít trpělivost.
Není to o tom, že se lidé bojí ozvat, aby nebyli obviněni z rasismu?
Jak jsem již uvedl na příkladech, odsoudit Roma je těžší než odsoudit Neroma. Soudy v tom měří jiným metrem. Když něco provede Rom Neromovi, tak málokdy je to interpretováno jako rasismus. Když udělá něco Nerom Romovi, tak je často policií, soudy či nevládními organizacemi přidáván rasistický podtext. To je ta pravá diskriminace. Rozhodně ale ne diskriminace Romů.
Není hrozba, že pokud stát nebude vykonávat své funkce a nebude měřit všem stejně, lidé vezmou zákon do svých rukou?
Vezměte si Šluknovsko, Nový Bor či Duchcov. To jsou jenom jiskry. Ale i jiskry mohou způsobit velký požár. Dlouhodobě neřešený problém – pokud nějak řešený, tak je pocit ve společnosti, že je řešen nespravedlivě – tak skutečně může vyvolat obtížně hasitelný požár, na který doplatíme všichni. Leckdy strkáme hlavu do písku a bojíme se říct, co bychom říci měli, a udělat, co bychom měli udělat.
S problematikou menšin souvisí i otázka imigrace. Neměli bychom být na pozoru před masovou imigrací a vzít si poučení z problémů, které zažívá Francie, Švédsko, de facto celá západní Evropa, kdy jsou ve velkých městech imigrantské zóny, kam se původní obyvatel bojí vstoupit a imigranti tam zapalují auta?
Na pozoru bychom měli před spoustou věcí. Hlavně sami před sebou (smích). Že problémy mezi domácím obyvatelstvem a imigranty v některých zemích Evropy gradují, je pravda. Já nejsem apriorně zastáncem toho, že by neměla být žádná imigrace. Ostatně i řada Čechů emigrovala z různých důvodů do ciziny. Ale do Evropy přichází etnika a národy vyznávající jiné kulturní a náboženské hodnoty a leckdy si tyto zvyky přenáší sem a úporně trvají na jejich prosazování i na úkor domácí populace. Já zastávám názor: „Chceš žít u nás a pracovat dle zákonů této země? Tak můžeš. Ale budeš respektovat naše pravidla a nebudeš nám vnucovat svoje pravidla.“
Zatím u nás takové problémy s imigrací nejsou. U nás je velká komunita Vietnamců, která se integruje velice dobře. Jejich děti, kteří chodí do našich škol, často patří k těm nejlepším. Mají snahu splynout a asimilovat se v naší společnosti. Máme tu hodně Ukrajinců, kteří jsou rádi, že mají práci, a nesnaží se nám dělat nějaké problémy. Jestli budeme problémům s imigranty ušetřeni do budoucna, je otázka, protože některé problémy, které se nám zdají vzdálené, se snadno mohou přelít i k nám.
Zárodkem problémů je, když se velké množství imigrantů v cílové zemi soustředí na jednom místě, protože si tam logicky udržují svá pravidla a chovají se dle svých zvyklostí, které znají ze své domoviny, a méně respektují okolní prostředí. Ideální by bylo, kdyby došlo k jejich rozptýlení. Nevím, jestli to dělají ještě dnes, ale dobře to dělali Dánové, kdy nově příchozí imigrant dostal umístěnku, že půjde do té a té obce či místa. Bylo pro něj připraveno určité zázemí. Velice si hlídali, aby nedocházelo k vytváření uzavřených komunit a ghett. Když je ten člověk obklopen většinovou společností, tak se většinou dobře a rychle asimiluje. Problémem je, pokud se uzavřou do sebe ve své komunitě.
Není problémem ale politika multikulturalismu a pozitivní diskriminace, která říká, že si mají zachovat své zvyky, a to pak brání integraci? Že se jim potom vyplatí hrát si na ublíženou menšinu?
Nikdo jim jejich identitu nebere. Ale základ je, že když chci žít v jiné zemi, musím respektovat zákony té země a musím znát jazyk této země. Pokud někdo tyto dva základní požadavky neakceptuje, nemá zde co pohledávat. Tak si musí najít jinou zemi, kde to po něm nebude nikdo chtít, nebo se vrátit domů. Jak si nastaví život své rodiny a své hodnoty, to je jejich věc.
Když hovoříte o zákonech, tak je ale otázka, zdali když jich bude více, nebudou chtít zákony země, do které přišli, měnit ke svému obrazu. Například v Belgii či Nizozemí je půlka novorozenců muslimové...
To je pak otázka získání občanství a politických práv. Nedávno jsem byl na pracovní cestě na Ukrajině. Tam řeší otázku návratu Krymských Tatarů, asi tři sta tisíc osob. Ty odsunul Stalin. To už je velké téma, protože tři sta tisíc lidí je poměrně velká síla. Samozřejmě se řeší, kdo z nich a za jakých podmínek dostane zpět občanství, a tím pádem se bude moci zapojit do veřejného života, volit a být volen a jakým způsobem to může ovlivnit rozhodování politických orgánů na Ukrajině. Máte pravdu v tom, že v okamžiku, kdy přijde velká skupina obyvatel z jiných zemí a získá v rámci občanství i volební právo, mohou ovlivnit směřování té země. Je to zase o tom, že země, která přijímá imigranty, by měla učinit taková opatření, kdy nedochází k výrazné kumulaci. Když se to naředí, tak to může být obohacení. Jiná kultura, jiné hodnoty mohou přinést jiný úhel pohledu. Ale nesmí to být velká skupina, která by převálcovala původní obyvatelstvo.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
