Rozbití Jugoslávie? Záměrný, promyšlený zločin. Dnes už to i přiznávají. Poslanec Foldyna vzpomíná na dvacet let staré události a odhaluje mustr, užívaný i dnes na Ukrajině

Pane poslanče, v letních měsících roku 2015 si připomínáme dvacet let od finální fáze války v bývalé Jugoslávii. Připomínaly se události ve Srebrenici, teď na začátku srpna zase operace „Bouře“ , která definitivně zvrátila poměr sil v Chorvatsku. Jak s odstupem dvaceti let na tyto události vzpomínáte?

Jak „Srebrenica“, tak operace Bouře/Oluja jsou dva největší zločiny od II. světové války, které se v Evropě odehrály. Smutným faktem zůstává, že skuteční viníci a zločinci, kteří mají na svědomí životy nevinných lidí, ať bosenských muslimů či Srbů, Chorvatů a ostatních národů, jsou dodnes nepotrestáni a dodnes nebyla veřejně odhalena skutečná podstata rozbití tehdejší Jugoslávie. Secese Jugoslávie v 90. letech, která vyvrcholila v roce 2008 jednostranným vyhlášením samostatnosti tzv. Kosova, je sama o sobě nikoli náhodou, ale promyšleným zločinem. První obětí tohoto zločinu je pravda. Pravda je v těchto konfliktech něco, co je pro režiséry a scenáristy občanských válek nepřítel číslo jedna, a je tedy první obětí. Pak následují tisíce nevinných lidí. Propagandisticky s velkou pompou, avšak bez relevantních důkazů jsou jednostranně prohlášeni za zločince ti, kteří se paradoxně snažili konfliktu zabránit a postupovali v souladu s platnými ústavními normami. Je vytvořen tzv. Mezinárodní trestní tribunál v Haagu, který, jak jsme svědky, dlouhé roky držel ve vězení Slobodana Miloševiće, který byl s velkou pompou označován za agresora a tzv. Hitlera Balkánu.

Skutečností však zůstává, že mu nikdy nebyly zásadní zločiny prokázány, a umírá za nevyjasněných okolností v haagském vězení. Stejně tak jsme svědky monstrprocesu s generálem Mladićem, který je již několik let vězněn. Ani jemu haagský tribunál dosud neprokázal zásadní vinu, ovšem generál je po těžkých mozkových příhodách lidsky zlomen v haagském vězení a zdá se, že tribunál čeká na jeho smrt. Vypadá to, jako by k prokázání zásadní viny v konfliktech při rozpadu Jugoslávie postačovalo, že danému obžalovanému se prokáže s jistotou jediný fakt – je Srb, tudíž je vinen. O Tudjmanech, Izetbekovićích a jejich generálech, o Haradinajích, o Tačim a dalších se veřejně v souvislosti se zločiny nehovoří. To jsou pocity, které vyvolávají křivdu, to jsou pocity, které nepřispívají ke stabilizaci Balkánu, ba naopak, Balkán je stále zdrojem ohromného napětí.

K tomu přispívají i propagandistické akce po 20 letech k výročí Srebrenice, zločinu, na jehož straně jsou tisíce bosenskomuslimských obětí, ale i tisíce obětí srbského národa. K tomu přispívá i okázalá oslava operace Bouře/Oluja, kdy stát a člen EU veřejně oslavuje genocidní vyhnání 150 tisíců Srbů žijících mnohdy po staletí na území krajiny. K tomu přispívá i shovívavé mlčení mravokárců ze světa a EU. Pokrytectví a dvojí metr jsou příčinami mnohých dnešních krizí tak, jak je vidíme. Ať je to krize na Ukrajině a anexe Krymu, jež je jasným důsledkem nedodržování mezinárodního práva a pokryteckým dvojím metrem a secese Jugoslávie, která vyústila bezprecedentním porušením práva – vyhlášením Kosova. Stejně tak můžeme vidět souvislosti v pokryteckém chování ve vztahu k vojenským aktům bez mandátu OSN, které destabilizovaly Irák, Libyi, Sýrii, a dnes řešíme jejich důsledek, což je imigrantská krize, kterou je Evropa zaplavena.

Existovala podle vás šance, že by se vztahy mezi zeměmi bývalé Jugoslávie mohly urovnat klidnějším způsobem, než mnohostranným ozbrojeným konfliktem?

Jsem přesvědčen, že dění v bývalé Jugoslávii, pokud by dnes do něj nezasahovaly vnější síly, bylo řešitelné bez krvavých konfliktů. Mechanismy federální ústavy tehdejší Jugoslávie umožňovaly politické řešení.

Dočtete se v mnoha komentářích a výstupech z německé politické scény, kde je politiky Německa kriticky přiznávána účast BND na rozbití Jugoslávie. Dočtete se řadu svědectví příslušníků anglických i francouzských tajných služeb, kteří se aktivně účastnili konfliktu v bývalé Jugoslávii. Jsem přesvědčen, že Jugoslávie byla rozbita záměrně. A při pohledu na současnou situaci v nově vzniklých národních státech, kdy hlavní spojnicí již není ono titovské „bratstvo i jedinstvo“, ale vysoká nezaměstnanost, korupce a zásadní vliv jiných států na dění.

Když se v červenci připomínala Sreberenica, psalo se o „největší evropské genocidě od druhé světové války“, zatímco teď, při výročí operace „Bouře“ se uznale psalo o „nejúspěšnější evropské válečné operaci od druhé světové války“. Co je podle vás důvodem toho, že jsou operace obou stran hodnoceny takto zásadně odlišně?

Jak tzv. Srebrenica, tak operace Bouře/Oluja jsou propagandisticky využívány a zneužívány. Ono i dění na Ukrajině má mnoho společného se secesí bývalé Jugoslávie. Pokrytectví zahraniční politiky USA a EU a dvojí metr spojují všechny tyto události. Na jedné straně Slobodan Milošević, federativní republika Jugoslávie s ústavními zákony, která se prostřednictvím federálních zákonů snaží zabránit nepolitickému rozpadu země, je označována za zločinnou a agresivní, na druhé straně události na Ukrajině, puč na Majdanu a následná občanská válka, kterou vedou současný Kyjev a prezident Porošenko proti části svého území, Doněcku a Luhansku, jsou brány jako obrana zákona ústavních pořádků a mezinárodního práva. To, zač byl Milošević veřejně lynčován a označován za zločince, je panu Porošenkovi, prezidentovi Ukrajiny, připisováno jako obrana zákona a práva.

Jednu věc mají tyto události společnou, a tou je opět naprosto bezprecedentní utrpení nevinných lidí, kteří jsou politicky a vojensky vtaženi do konfliktu a nesou největší břímě těchto událostí. Myšlenka J. B. Tita o „bratstvu i jedinstvu“ fungovala. 50 let existovalo soužití národů a náboženství, jehož reklamní skříní byly například Sarajevo a Bosna. Po desetiletí společně žili jak Ukrajinci, tak Rusové. A dnes jsou symbolem hroby občanů těchto států a jediným rozdílem je nápis na pomníku.

Když válka skončila, byl postoj západního světa k jednotlivým zemím bývalé Jugoslávie dost výrazně odlišný. Kde vidíte příčiny toho, že zejména Srbsko a jeho prezident Miloševič byli stabilně prezentováni negativně jako padouši, a naopak třeba Chorvatsko všemožně podporováno?

Na tuto otázku najdete odpověď v předchozích třech otázkách. Režiséři a scenáristé tohoto konfliktu, a o tom jsem přesvědčen, nežili a nežijí na území bývalé Jugoslávie. Proto je třeba neustále udržovat napětí v regionu, tím napětím je pocit jednotlivých národů a náboženství a ten pocit je nespravedlnost.

S tím souvisí i další vývoj, zejména události války v Kosovu. Co dnes s odstupem let říci k tomu, jak se k tamnějším problémům západní svět postavil?

Omlouvám se, ale i na tuto otázku najdete odpověď při čtení předchozích odpovědí. Tuto odpověď potvrzuje skutečnost, že z Kosova dnes utíkají tisíce Albánců, nikoli před bombardováním a válkou, ale před nezaměstnaností, chudobou, korupcí a organizovaným zločinem. Kosovo působí dojmem nefunkčního, ekonomicky i politicky života neschopného státu, který najdeme pod pojmem protektorát. Doufám, že se v budoucnu najde politické řešení, stejně jako je cítit, že i v Prištině přicházejí nové politické síly, které si uvědomují, že je třeba pro své občany bez rozdílu toho, zda jsou většinoví Albánci, Srbové, Romové či další národnosti, vytvořit stát občanů a práva, a nikoli pouze národa a síly.

Nelze v tomto směru opomenout fenomém prezidenta Slobodana Miloševiče. Západ ho prohlašoval za mezinárodního zločince, nakonec jej pohnal před mezinárodní tribunál v Haagu, kde také zemřel. Jaké podle vás byly důvody této nenávisti?

Na tuto otázku najdeme odpověď, když se podíváme na YouTube. Již tehdy predikoval vývoj na Balkáně Slobodan Milošević. Již tehdy říkal, že jediným výsledkem celé secese budou malé, ekonomicky slabé státy, které budou významně ovlivňovány ze zahraničí. Tehdejší Jugoslávie/Srbsko byly v poslední řadě, které tomu politicky, ale i vojensky vzdorovaly.

Jak je vůbec Miloševič v Srbsku vnímán dnes?

Řada lidí v Srbsku s odstupem času postupně vnímá roli Slobodana Miloševiće jinak než na počátku nového století. Řada lidí svůj negativní vztah k němu přehodnocuje. Na druhou stranu je i nemalá část politického spektra, která své politické opodstatnění spatřuje v negování všeho, co je spjato s bývalou Jugoslávií, jak Titem, tak Miloševićem. A jak už to tak bývá, pravda se nachází někde uprostřed. Slobodan Milošević se dopustil také řady chyb. Jednou z nich byla významná orientace na tehdejší Rusko, jemuž vládl Boris Jelcin, který Srby využil a hodil přes palubu. Slobodan Milošević tuto realitu tehdy nevnímal a stal se obětí geopolitického vývoje.

Vztah Západu k zemím na hranici evropského civilizačního okruhu se dnes stal znovu aktuálním v souvislosti s děním v Řecku. Vnímáte nějaké podobnosti v tom, jak se k západním zemím a jimi ovládaným mezinárodním institucím stavěli tehdy Srbové a dnes Řekové?

Podobnost ve vnímání pocitů, které měli, a zřejmě i dnes mají, Srbové a Řekové, je v tom, že lidé cítí dvojí metr. V tomto pocitu hraje významnou roli politika Německa a kancléřky Merkelové. Oba tyto státy mají silné negativní zkušenosti z doby první a druhé světové války s Německem. Oba tyto státy, ač jsou malé, patří k zemím, kde národní hrdost hraje významnou roli v politice.

Jako syn srbské maminky, který se v mentalitě regionu trochu orientuje- vidíte nějaké podobnosti mezi mentalitou Srbů a Řeků?

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić řekl: „Srdce produkuje myšlenky, které jsou mozku těžko pochopitelné.“ Takto lze i definovat národy žijící na Balkáně. Srdce a emoční stránka hrají významnou roli jak u Srbů, tak u Řeků, ale i u ostatních balkánských národů. Zásady pravoslavné – ortodoxní víry se významně promítají do života drtivé většiny Srbů i Řeků.

Má podle vás to, jak se západní země chovaly k Srbsku, nějakou souvislost s tím, jak se chovají například k Rusku nebo k Číně?

Souvislost k událostem na Balkáně lze najít v geopolitickém vnímání světa. Rusko mělo a má na Balkáně tradičně silný vliv. Ale zahraniční politiky těch, kteří se domnívají, že toto lze zlomit silou a rozdílným přístupem k jednotlivým národům, dělají velkou chybu. Řešení tohoto je právě v pravém opaku. Lidé na Balkáně mají významný cit pro spravedlnost a emotivně vnímají, jak jim svým dvojím metrem tzv. demokratické západní země ovlivňují jejich život.

Jak moc jsou podle vaší zkušenosti západní elity schopny pochopit kulturní odlišnosti a uvažování lidí z jiných civilizačních okruhů? Dokáží jim rozumnět?

Takovouto otázku si zřejmě měli položit senátoři v Římě před zánikem zlatého věku Říše římské. EU ve snaze po všeobjímající multikulturnosti ztratila schopnost rozlišovat rozdíly mezi kulturami samotnými. Rozmělnily se podstaty židovské a křesťanské kultury, na kterých Evropa vyrostla, a zdá se, že nejsme s to čelit barbarství některých jiných kultur, ale odůvodňujeme to humánností.

Jako opoziční politik jste často kritizoval zahraniční politiku Karla Schwarzenberga. Jak nyní, po nějakých dvaceti měsících, hodnotíte působení svého spolustraníka Lubomíra Zaorálka?

Současná zahraniční politika ČR pod vedením Luboše Zaorálka začíná znovu budovat principy politicko-hospodářské diplomacie, tedy zahraniční politiky, která vnímá i hospodářské stránky a národní zájmy ČR, a nikoli jen to, co jsem popisoval v předchozí odpovědi. Přesto, že je ministr zahraničí často kritizován, jsou zřetelné pozitivní kroky české zahraniční politiky a jako důkaz lze vidět i veto v EU, kdy jsme se postavili a český prezident na rozdíl od řady evropských hlav států jede do Číny uctít a oslavit vítězství Čínské lidové republiky nad německých fašismem a japonským militarismem. Toto je faktický důkaz rozdílnosti mezi politikou Karla Schwarzenberga, politikou, která neupřednostňovala české národní zájmy.