Rozhlas se dělá z lásky, televize pro peníze. Moderátor, textař a kandidát do rozhlasové rady odkrývá, jak to chodí ve veřejnoprávních médiích

Kandidujete do Rady Českého rozhlasu, takže jste byl minulý týden na slyšení volebního výboru Poslanecké sněmovny. A tam jste odpovídal kromě jiného i na případné zvyšování koncesionářských poplatků, kdy jste prohlásil, že koncesionářské poplatky jsou spíše podhodnocené. Co dalšího jste poslancům řekl?

V minulém roce jsem oslavil padesátileté výročí své koexistence s Českým, respektive s Československým rozhlasem. Ta spolupráce měla v různých dobách různou podobu a dimenzi – třeba i podle toho jaká byla doba. Kromě toho jsem působil takřka dvacet let ve veřejnoprávních rozhlasových stanicích Deutschladfunk a Deutsche Welle v Německu – převážná léta v programu a několik let dokonce i v managementu.

Takže když jsem byl nyní osloven Svazem autorů a interpretů, abych přijal kandidaturu do Rady Českého rozhlasu, tak jsem si bez dlouhého váhání říkal, že pokud mediální poslanecký výbor uzná, že tyto moje zkušenosti by mohly být pro členství v Radě užitečné, rád tuto funkci jako závěr své mediální kariéry přijmu.

Český rozhlas považuji za vyrovnané a stabilizované médium, a to i po stránce programové, což mimo jiné znamená, že profilování jednotlivých stanic je účelné a v pořádku, stejně tak jako vyváženost mezi celoplošnými stanice a regionálním vysíláním. Rada ČRo je ale instituce dozorová, což znamená, že nemá přímý vliv na program a do programu tak nezasahuje.

Navrhoval byste nějaké změny v Radě ČRo?

Ne. Podle mne není potřeba dělat nějaké zásadní revoluce ani ze strany Rady ČRo. Jde jen o to skutečně dodržovat její dozorovou funkci, která má dva aspekty. Za prvé dozorovat veřejnoprávnost ČRo, aby se od této své působnosti rozhlas nijak neodchyloval, a za druhé dohlížet na účelné využívání koncesionářských poplatků. Rozhlas má k dispozici přes dvě miliardy ročně a s tím hospodaří. Z toho se musí zaplatit zaměstnanci, lidé v programu, musí se platit vysílače a všechny další věci. A Rada ČRo je tady od toho, aby kontrolovala, zda management rozhlasu s těmito prostředky nakládá hospodárně.

Jak jste uvedla, od poslanců mi byla také položena otázka, zda jsou podle mne koncesionářské poplatky pro rozhlas nízké, nebo vysoké. Já jsem na to odpověděl ve smyslu, že je vzhledem k cenovému koši v ČR rozhodně za vysoké nepovažuji. Zvyšování koncesionářských poplatků ale stejně v kompetenci Rady ČRo není, je to v kompetenci Parlamentu a politiků. Proti jejich zvýšení bych ale coby posluchač nebo případný radní nebyl.

Zmínil jste programovou nabídku rozhlasu. Domníváte se, že v ní chybí nějaká stanice? V této souvislosti mi kupříkladu poslanec Vítězslav Jandák řekl, že tady chybí stanice pro děti. Jak to vidíte vy? Nechybí tady třeba kanál zaměřený na muzikály?

Už sedmadvacet let spolupracuji na pořadu Muzikál expres a po celou dobu tento pořad hýčkám, pěstuji a dávám mu, co je třeba (Prostějovský je spoluautorem pořadu i jeho moderátorem – pozn. red.). Pokud jde o program jako takový, tak je pochopitelné, že každý posluchač by v něm chtěl mít něco navíc, tedy to, co on má rád. Ovšem kupříkladu ono dětské vysílání podle mne již větší prostor dostalo. Nejsem ale specialista na dětské vysílání, takže nevím, jestli je to pořád málo.

Je však pochopitelné, že je ve směru programu co zlepšovat, potřebuje ale jen drobné obměny, nikoliv zásadní změny. Je to věcí diskuse s managementem – v tomto směru Rada ČRo žije „empirickým poznáním tohoto média“ daleko více, nežli v zahraničí, kde mají rady větší odstup a pracují jen s podkladovými materiály, které dostávají od managementu. Jak vím, tak Rada ČRo se přímo účastní mnoha akcí, které rozhlas pořádá, existuje tam i větší dialog s managementem, často i neoficiální. Nejde tak jen o samotné zasedání Rady ČRo.

Diskutuje se o tom, že honoráře autorů pořadů jsou v rozhlase poddimenzované oproti České televizi...

Rozhlas děláme z lásky a televizi pro peníze. Ano, mezi těmito dvěma subjekty jsou honorářové platebníky diametrálně odlišné. Před lety ale tento rozdíl byl ještě drastičtější. Ovšem jak rozhlas začal dohánět privátní rozhlasové stanice, tak se díky tomu podařilo zvednout i platy a to na úroveň soukromých subjektů. Jde ale vždy o sumu navázanou na koncesionářské poplatky. Jak už jsem řekl: je třeba o případném zvýšení koncesionářských poplatků diskutovat a najít na politické scéně k tomu shodu.

Často se připomíná, že politici na veřejnoprávní média tlačí a snaží se jejich vysílání ovlivňovat. Vy jste někdy v souvislosti s rozhlasem přišel do styku s nějakým politickým ovlivňováním? A co si případně o tomto politickém lobbingu myslíte?

Nic konkrétního se k mým uším nikdy nedostalo, i když jsem mnohé samozřejmě slyšel. Pokud se ale něco takového stává, rozhlas se, podle mého názoru, dokáže těmto atakům ubránit. Pokud jde o návrhy na novou formu rozhlasové rady, jsem pro tu stávají, protože v případě navrhované podoby se obávám, že by mohlo docházet k daleko větším tlakům zájmových skupin a lobbingu, nežli je tomu nyní. V Německu má rozhlasová rada úplně jiný charakter, tam jsou zastoupeny téměř všechny společenské skupiny, kdežto návrh předložený u nás tomuto modelu vůbec neodpovídá.

Je něco, co rozhlasu na poli rozvoje techniky chybí?

Rozhlas má jeden jasný úkol – důsledně dokončit digitalizaci svého archívu. Ta stále probíhá, ale rozhlasové fondy jsou rozsáhlé a to se nedá zvládnout ani za rok, ani za dva. Je to průběžný úkol. Rozhlas je dnes multimediální médium, má internet, pracuje s digitálními multimediálními prostředky, takže je záběr rozhlasu na tomto poli širší.

Na začátku devadesátých let se dokonce rozvažovalo, zda se rozhlas přestěhuje do nové budovy na Pankrác, anebo zůstane v centru, v historické budově, kde se část zboří a postaví se nová studiová budova. Nakonec se zvolila varianta druhá a to se ukázalo jako velice rozumné řešení, které udělal tehdejší ředitel rozhlasu Vlastimil Ježek. Podle mne to bylo strategické rozhodnutí, neboť nakonec rozhlas za tuto rozestavěnou budovu na Pankráci při prodeji utržil místo plánovaných dvou miliard jen 200 milionů. Budova byla totiž zamořena azbestem a nový majitel se s tím musel se značnými náklady vyrovnat.

Abych se dostal k meritu vaší otázky, nemyslím si, že by cokoliv po technické stránce rozvoje bylo v Českém rozhlase zanedbáváno.

Někteří adepti, kteří chtějí být členy rad rozhlasu a televize před poslanci dokonce naznačovali, že veřejnoprávní média vůbec nesledují, protože dávají přednost těm alternativním, neboť prý existuje propad důvěry ve zpravodajství těch veřejnoprávních. Podle nich tak roli médií veřejné služby musí suplovat alternativní média. Co si o tom myslíte?

Alternativní média mají na trhu velký prostor a velkou váhu, jsou sledována hodně, to je pravda. Ovšem když třeba někdo předkládá videozpravodajství v internetové podobě, tak to je sakra rozdíl oproti České televizi! Na internetu jde jen o doplněk něčeho.

Televize a rozhlas jako instituce jsou nezastupitelné. Nedokážu si představit, že by dobře natočený seriál anebo film byl odvysílaný na internetu. Rozhlas a televize není jenom o tom, že před někým podržíte mikrofon, aby něco řekl, je to zkrátka i o struktuře a vyváženosti a spektru programu. Jako se kdysi říkalo, že s příchodem televize jde i o konec filmu – ale on neskončil a musel se nové situaci přizpůsobit – tak je to i s nabídkou veřejnoprávních médií dnes.

Prostě rozhlas a televize v konkurenci s alternativními médii budou posilovat svou dominanci tam, kde jsou nezastupitelnými. Určitá jejich konzervativnost v dobrém slova smyslu je tak namístě.

Již delší dobu se hovoří o spojení institucí rozhlasu a televize. Jak se vám tato myšlenka zamlouvá?

Jsou země jako je Slovensko či Německo, kde jsou televize s rozhlasem spojené a není s tím zásadní problém. Jenže spojení Národního divadla se Státní operou nám jasně ukázalo, že jakékoliv podobné propojení nejen že nepřináší úspory, ale naopak nese s sebou ještě další patro managementu. A když víme, že jakékoliv spojení přináší i vyšší náklady, proč by se to mělo udělat?

Lidé vás znají především jako autora přebásnění libreta k muzikálu Jesus Christ Superstar. Na „svědomí“ máte ale i další muzikály především od Andrew Lloyda Webbera: Evita, Cats, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Fantom opery a teď nejnověji Ples upírů (autoři Jim Steinman a Michael Kunze), ale i další. Najdou se ovšem lidé, kteří nad muzikálem ohrnují nos a nespatřují v něm nic hodnotného, považují jej za kýč. Co byste jim k tomu jako uznávaným odborník v oblasti hudebního divadla řekl?

Na to bych reagoval slovy, že muzikál je nejmodernější forma hudebně dramatického divadla a že jako každý obor – ať už jde o operu, balet, či činohru – se buď dělá dobře, anebo špatně. To tedy není otázka na to, zda je muzikál dobrá, anebo špatná věc; on ostatně svůj společenský význam dokazuje tím, jaký je o něj celosvětově zájem. Ale samozřejmě ne každá produkce dosahuje špičkových kvalit, ne každá produkce si získá diváka. A jak řekl Jan Werich, tam kde se mají dělat věci špičkové, se dělají automaticky i věci průměrné a podprůměrné. A totéž platí i o muzikálu, kde leckdy vidíte v praxi i to, že něco není dokonalé, nemá to emoce a není tam od diváků ani nadšení. Musím vám prozradit, že jsem odešel i z představení muzikálu v Londýně – to bylo k nepřežití!

Muzikál ale své místo má, je to syntetické umění, není to jen text, výkon, hudba, choreografie, je to všechno dohromady. Je to kolektivní dílo a jak říká jedno z definic muzikálu, není to velké umění, je to zábava, která obsahuje prvky umění a musí vzbuzovat emoce a předvádět maximální výkony všech zúčastněných – od autorů, realizačního týmu, režie, choreografie, scénografie, až po výkon orchestru. A musí to mít i skvělé interprety, kteří umí nejen zpívat, ale i tančit a hrát.

Pokud jde o muzikály Andrew Lloyda Webbera, anebo jiných autorů, asi nebude nijak jednoduché získat práva...

Je to věc složitá a není to jen otázka peněz, ale i důvěry. Každý, kdo vlastní práva – ať už jde o společnost Andrew Lloyda Webbera, anebo o londýnskou společnost Cameron Macintosh, či o VBW International ve Vídni, tak oni mají těch titulů, které zastupují a spravují, omezené množství. A v prvé řadě jim jde o to, aby byla dodržena maximální kvalita v cílové zemi, kde se muzikál bude uvádět. Proto jsou při první spolupráci velmi opatrní a chtějí často znát i životopisy realizačního týmu, chtějí vědět, kdo to překládá, chtějí v mnoha případech vidět scénografii, audiovizuální záznamy herců a zpěváků, takže tady si získat důvěru je ten nejzásadnější moment.

V okamžiku, kdy s majiteli práv nebo autory spolupracujete delší dobu, je to už o něčem jiném. Ale kupříkladu získat práva na Jesus Christ Superstar bylo strašně složité a komplikované. Já se třeba znám osobně s Timem Ricem v Londýně, dnes máme mezi sebou přátelské vztahy, znám se v Londýně i s dalšími lidmi, kteří o tom všem rozhodují. A oni vědí, že když jim doporučím, že by nějaké divadlo chtělo dělat ten a ten titul, tak po více než dvaceti letech je to o vzájemné důvěře. Takže mi věří.

Prý se zúčastňujete i zahraničních muzikálových sympozií. Co se tam probírá?

Na tato sympozia jezdí teatrologové, kteří se věnují muzikálům, jezdí tam i dramaturgové a lidi z branže. Jde tam o takovou platformu setkání určitých názorů. Já jsem se tam asi před patnácti lety poprvé setkal s Michaelem Kunzem. Před deseti lety bylo v Berlíně třídenní sympozium, kde byla přítomna největší legenda Broadwaye – americký divadelní producent a režisér Harold Prince. Vybraní němečtí teatrologové měli k jeho osobě vždy čtyřicetiminutový referát na téma Harold Prince a Lloyd Webber, anebo Harold Prince a další autoři. Následně na to pak Harold Prince přišel na jeviště a začal to celé komentovat. Takže probíhala k tématu diskuse.

Byla tam také přednáška Harold Prince a koncepční divadlo. Jako klasický příklad koncepčního divadla se zpravidla uvádí muzikál Kabaret, kde jde o poměrně banální příběh kabaretní hvězdy a začínajícího spisovatele ve velmi složité společenské situaci kolem nástupu fašismu v Berlíně. Říká se, že tento klasický příklad koncepčního divadla vymyslel sám Harold Prince, on sám ovšem k tomu tvrdí, že koncepční divadlo vymysleli za něj novináři, protože on jen píše a režíruje.

Ona sympozia jsou leckdy jen monotematická. Nedávno proběhlo dvoudenní minisympozium v Hamburku, kdy se připomínalo třicetileté výročí od inscenace Cats v Hamburku, což byla první pionýrská akce soukromého muzikálového podnikání. Byli tam přítomni tehdejší producenti a diskutovalo se s nimi. Tato sympozia jsou tak o setkáních lidí, kteří o hlavním tématu vědí nejvíc a ti pak diskutuji s lidmi, kteří o tom také něco vědí, ale chtějí vědět víc.

Barbra Streisand, která také proslula jako muzikálová zpěvačka, pořádá v červnu po některých západních evropských městech turné. Pojedete se na ni podívat?

Ona ale nyní dělá normální pěvecká turné. Ano, zpívala ve dvou muzikálech a to Funny Girl na Broadway a ve filmu a pak už jenom v Hello, Dolly! ve filmu. Ona není muzikálová herečka. Mám ji rád, vážím si jí, ale není pro mne představitelkou muzikálové scény.

Já se na ni tážu proto, že se veřejně zastala herečky Meryl Streep v souvislosti s Donaldem Trumpem. Řekla, že je velmi ostudné, co Trump před časem v době volby amerického prezidenta na adresu Streepové poznamenal.

Tohle mi uniklo. Vím ale, že vůči Donaldu Trumpovi byly velké nevole ze strany uměleckých kruhů v Americe.

Ano, o to jde. Jenže nejen v USA, ale i u nás doma se umělci míchají do politiky. Co si o tom myslíte?

To ale existuje ve všech zemích – buďto to je symbióza, nebo nesymbióza mezi politickou scénou a kulturou. To ale existovalo u nás jak za minulého režimu a stejně to existuje i dnes. Já si ale myslím, že každý občan a každý člověk, který je veřejně známý, má právo vyslovit svůj názor.

To, co mi dnes vadí – a není to jen otázka postoje některých umělců, ale je to obecně – se týká faktu, že ztrácíme ve společnosti názorovou toleranci. Polarizujeme se až tak, že je to buď černé, anebo bílé. Navíc česká společnost momentálně moc těžko hledá jakoukoliv diskusi a vzájemné pochopení argumentů o tom, že pravda není vždy pravda, ale že je to jen zorný úhel pohledu. Černobílé vidění světa, které dnes existuje, je podle mého názoru velkým problémem.

U nás se umělci nejčastěji vymezují proti prezidentovi Miloši Zemanovi. Ten ohlásil opětovnou kandidaturu na prezidentský post. Jak jste tento fakt přijal? A co si o Zemanovi vlastně myslíte?

Na tato témata bych se nerad vyjadřoval. Politické přesvědčení je přesvědčení každého voliče a stejně jako má být volba tajná, tak se ve slušné společnosti neříká, koho jsem volil. Já se rád vyjadřuji k věcem odborným, ale své názory k věcem politickým a ohledně sympatií, či nesympatií k jednotlivým politikům je věc, kterou bych si rád nechal pro sebe.

Prezident USA Donald Trump a český prezident Miloš Zeman mají podobné názory na migrační krizi. Co si myslíte – byť obecně – o tom, jak si společnost v tématu migrační krize počíná?

Problém okolo migrantů je velmi složitý a velmi komplikovaný. Ale tady se budu zase opakovat. Rád jsem sdělil své názory na fungování Českého rozhlasu a podrobnosti okolo muzikálů, ale jakékoliv rozbory na téma migrace nelze dělat po telefonu. Nelze to totiž odbýt čtyřmi pěti větami. Migrace je velký problém a argumenty, které se používají na obou stranách, jsou někdy velmi protichůdné.

Beru to na vědomí. Jenže problémem je, jak se k tomu všemu staví Evropská unie. Podle mnohých může byrokracie EU v souvislosti s migrační krizí za to, že nyní z Unie odchází Velká Británie...

K tomu řeknu jednu věc. Je jasné, že EU jako taková potřebuje reformu. Stará se totiž někdy o věci, které nejsou příliš podstatné, naproti tomu potřebuje více naslouchat jednotlivým zemím. Ovšem alternativa vůči EU neexistuje. Vystupovat z EU by totiž byla společenská sebevražda.

V souvislosti s úmrtím Věry Špinarové zaznělo, jaký hlasový rozsah měla. Asi vy to budete vědět nejlépe ze všech – proč se zrovna ona neuplatnila v muzikálech?

Ona ale nabídku dostala, ovšem nechtěla se uplatnit. Já jsem s ní spolupracoval na nahrávkách v sedmdesátých letech a vím, že byla skvělá zpěvačka a dokonce si myslím, že ona sama ani netušila, jaký úžasný dar má. My jsme před čtyřmi lety Věru oslovili v Ostravě na jeden projekt, kde ani nešlo o příliš náročnou hereckou roli. Věra byla skvělá zpěvačka, ale k muzikálu potřebujete i verbální projev a toto byla přesně role, kterou by hrát mohla. Ona ovšem principiálně nechtěla dělat divadlo. Zkrátka cítila se dobře na koncertních prknech, to byl její svět a neměla potřebu experimentovat. Možná tam hrála roli i její osobní odpovědnost, neboť věděla, že herečkou není.

Všimla jsem si, že v muzikálech často vystupují lidé, kteří jsou veřejnosti poměrně neznámí. Čím to je? Nedostává se snad pěveckých es? Anebo jde o záměr?

Já často říkám, že největší hvězdou večera má být muzikál sám o sobě. I v těch největších muzikálech na světě, které se hrají desítky let, se známá hvězda objeví prvního půlroku. Pak už roli převezmou lidé, kteří jsou skvělí a přitom je nikdo ani příliš nezná. Muzikály v zahraničí nebývají v tomto rozsahu postavené na hvězdách, jako je tomu u nás, kde je divák vyžaduje. Přehnaný počet hvězd v muzikálech je podle mne v Česku spíše choroba, nežli pravidlo, které je celosvětově osvědčené.