Rusko bylo před rozpadem, Putin je zachránil. Zde je vysvětlení, proč se mu to podařilo

Počátkem května oslaví Vladimir Putin patnáct let od svého prvního zvolení prezidentem Ruské federace. Jakým způsobem se podle vás dá obecně zhodnotit jeho patnáct let u moci? Jaký rozdíl je mezi státem, který Putin přebíral, a jaký je z Ruska dnes?

Když se podíváme na poslední měsíce Jelcinovy vlády, je zřejmé, že Rusko bylo před rozpadem. Byla to země, kterou zmítala hluboká ekonomická, sociální i demografická krize. Armáda se stávala nefunkční. Rusko můžete zničit jedině tím, že je rozčleníte na části. Tím, že tento obrovský demografický a prostorový potenciál nasekáte tak, aby nemohl působit v jednotě. Toto všechno Rusku hrozilo. Proto je pro mnoho Rusů Putin tím, kdo Rusko zachránil. Mám stejný pocit, protože jelcinovské Rusko nastartovalo rozpad.

Dá se objektivně říci, zda se běžným ruským občanům žilo lépe v době, kdy jejich zemi vládl Boris Jelcin, nebo jestli mají kvalitnější život nyní?

Určitě se mají lépe teď. Podle údajů, které zveřejnil Mezinárodní měnový fond, byl v roce 1999 hrubý domácí produkt Ruské federace 22,6 bilionu rublu, loni 44,8 bilionu rublu ve stálých cenách. Nezaměstnanost se snížila ze 13 % na přibližně 5,5 %. Na hlavu v roce 1999 připadalo 6800 dolarů, loni to bylo 19 tisíc. V těchto číslech je jasně vidět, jak se Rusko mění. A je tu ještě jedno důležité číslo. Nikdo nevěřil, že se Rusku podaří zastavit demografický propad. Modely demografického propadu podle OSN předpokládaly nepřetržitý pokles. Faktem však je, že za Putinovy vlády se tento pokles podařilo zastavit. Rusko má dnes mírný nárůst počtu obyvatel. Všechna tato uvedená čísla jsou v rozporu nejen s vývojem na Ukrajině, ale i v Evropské unii. Ruská nezaměstnanost je nižší než unijní. Toto je zdroj důvěry lidí v Putina.

Putinova popularita v posledních měsících láme rekordy za celé období jeho politické kariéry. Přitom ruskou ekonomiku objektivně poškodily a dále poškozují západní sankce a značné škody napáchal i pokles cen ropy, na nichž je ruský rozpočet výrazně závislý. Jak si tedy tu popularitu vysvětlit?

Za poslední rok se ekonomická situace v Rusku zhoršila. Ale ne na úroveň, jež očekávali ti, kteří sankce zaváděli. A ne na úroveň jelcinovského rozkladu. To je první faktor. A ten druhý je, že zatímco jelcinovský rozklad si Rusko působilo samo zevnitř, současná ekonomická stagnace je vyvolána vnějšími faktory. O Rusech platí, že se pod vnějším tlakem stmelují. My se hned lekneme, oni se vzepřou. Rusko je v tomto jiné. Ten, kdo zaváděl sankce, vůbec Rusko nechápe.

Ve filmu Prezident, který v neděli odvysílala ruská televize u příležitosti zmíněného Putinova výročí, sám ruský vůdce pravil, že na počátku 21. století se mnozí domnívali, že Rusko brzy přestane existovat. Ostatně mnohokrát předtím už Putin prohlásil, že Rusko pouze hájí „své místo na slunci“, trvá si na svých národních zájmech, odmítá sloužit USA, a proto je trnem v oku. Lze na takovou argumentaci přistoupit?

Žijeme ve velmi zvláštní a citlivé době. Končí jedno uspořádání světového politického systému a rodí se nové. Místo americké hegemonie nastupuje multipolarita. A je fakt, že ten kdo končí s hegemonií – v tomto případě USA – velmi nerad vidí tuto změnu. I když v analýzách amerických zpravodajských služeb je příchod multipolarity signalizován přinejmenším osm let, v praxi je to velice bolestný proces. V téhle situaci se Rusko začalo vzpamatovávat.
Národní zájmy, o kterých Putin mluvil, jsou objektivní realita. Každý stát či uskupení má své národní zájmy. A když je neobhájí, doplatí na to.

Například Evropská unie, která si nebyla schopna vydefinovat přesně své zájmy ve Středomoří a na východní Ukrajině, vede nyní boj na dvou frontách a nutně na to doplatí. Podívejte se na dva skandály německých zpravodajských služeb za poslední rok. První ukazuje, že americká zpravodajská služba ve spolupráci s anglosaskými zpravodajskými službami – britskou a australskou – sledovala kancléřku Merkelovou a celou berlínskou politickou elitu. A německá zpravodajská služba tomu nedokázala zabránit. Druhý skandál říká, že německá zpravodajská služba pomáhala sledovat Američanům Francouze a Evropskou unii. Takto vypadá výkon moci hegemona. Rusko se začalo chovat příliš samostatně.

Šéf Kremlu také ve více než dvouhodinovém filmu hovořil o tom, že Američané podporovali severokavkazské separatisty bojující proti Moskvě. Je to pravděpodobné? A nakolik se dá říci, že mají USA zájem na ovlivňování dění uvnitř Ruské federace?

Každý hegemon ovlivňuje prostředí, ve kterém existuje. To je přirozené. Američané vynakládají mnoho milionů dolarů na ovlivňování situace v Rusku, stejně jako to udělali na Ukrajině. Pokud jde o Kavkaz, nemám detailní informace. Podívejte se ale třeba na proces s přeživším atentátníkem v Bostonu. Čečenec, který se dostal na stipendium do USA. Jak snadno se dostanete na stipendium do Spojených států? To už musíte mít nějakou protekci. Navíc před těmito bratry ruská zpravodajská služba Američany varovala. Výsledek je, že si je Američané vzali. Protože když jsou nepřátelé Rusů, tak jsou jistě naši přátelé. Jenže tomu tak nemusí být.

Mnozí Putinovi kritici často upozorňují na to, že dnešní chování ruského prezidenta je dáno i jeho minulostí v obávané KGB. Do jaké míry se dá tato část jeho života použít jako argument, proč si na Putina dát pozor a nevěřit mu? Anebo to spíše vidíte jako pozitivum a dobrou průpravu pro někoho, kdo má řídit tak složitý kolos, jakým Rusko je?

Obecně platí, že rozumní lidé si dávají pozor na každého politika. Pokud jde bezprostředně o Vladimira Putina, jde o mimořádný politický talent. Služba v KGB mu jistě pomohla naučit se disciplíně, analyzovat, organizovat práci. Ale plukovníků v KGB byly stovky, možná tisíce. Putin však je jen jeden. Byl i šéfem FSB – domácí zpravodajské služby. Tak jako Bush starší, než se stal prezidentem, byl ředitelem CIA. Tyto zpravodajské služby umožňují politikům rozhlédnout se po domovině i po světě. Ale znovu zdůrazňuji, že Putin je především nesmírně talentovaný politik. Je pracovitý – můžete ho denně vidět na nejrůznějších shromážděních, komisích, poradách nejen v Moskvě, ale v nejrůznějších regionech Ruska. Navíc má skromné vystupování. Jeho chlapecký image mu pomáhá při navazování kontaktů. Je to člověk oddaný sportu. Zastavil rozpad armády a zmodernizoval ji. To Rusové na rozdíl od nás mají rádi. Jeho talent se projevuje v situacích, kdy dokáže několik hodin čelit otázkám novinářů, mluví bez papírů, formuluje srozumitelně. Nedělá i v mnohahodinových vystoupeních faktické chyby. Druhý takový politik dneska na světě není.

Jaká má negativa?

Je tu otázka ideologických priorit. Já jsem socialista, on je liberál. Některé věci bych řešil určitě jinak. Putin je obklopen příliš uzavřenou skupinou lidí. I když nyní vidíme, že se snaží přitáhnout z regionů do centra nové lidi. Jestli má být vývoj v Rusku kontinuální, tak původní skupina musí vytvořit za sebe náhradu. Nejsem schopen říci, jestli tohle dokáže. V neposlední řadě orientace na Východ – na Čínu, na Pacifik – je z teoretického hlediska zřejmá 20 až 30 let. Rusko se tímto směrem otáčí pomalu.

Jak je to v Rusku se svobodou slova a svobodou médií? Je všechno pod státní kontrolou a kritici nemají šanci, nebo existují svobodná média? Jinak řečeno, jak dopadne novinář, který vydá ostře kritický článek vůči Putinovi?

Všechno pod státní kontrolou rozhodně není. Nejdůležitější televizní kanály, které si zprivatizovali oligarchové, stát nejrůznějším způsobem získal zpátky. Pokud jde o zahraniční média, jsou v Rusku necenzurovaná a volně dostupná. Západní televizní vysílání seženete v Rusku mnohem snadněji, než ruské vysílání na Západě. V případě překladové literatury, knižní odborná – třeba společenskovědní – je mnohem bohatší než v Česku. Co se stane novinářem, který píše proti Putinovi? Ze státních médií ho vyhodí. Běžně se ale chytne v jiných novinách. Blogerů je tam mnoho. Podle mého je ruská novinařina mnohem pestřejší a kvalifikovanější než česká. Že se používá propaganda? Ano, ale ta se používá ve všech médiích.

Předmětem kritiky byly v nedávné minulosti dva zákony. První týkající se přísného zákazu propagace homosexuality a druhý, kvůli němuž jsou nevládní organizace financované ze zahraničí označované jako zahraniční agenti. Byla tvrdá kritika těchto zákonů ze Západu oprávněná?

Rusko je stát, který hledá nějakou ideovou oporu. Nachází ji díky pravoslavné církvi v konzervativních hodnotách. Zároveň překonává demografickou krizi. Vyhledává kulturní vzory a potřebuje stmelit rodinu. V této situaci se propagace homosexuality může někomu jevit jako nežádoucí. I já jako člověk tolerantní bych se nešel dívat na homosexuální průvody, protože to je sexuální exhibicionismus, nekulturní projev svobody. Protože tomu Západ nerozumí, tak na olympiádu v Soči Američané vyslali jako šéfku své delegace lesbičku. A mysleli si, jaké z toho bude velké divadlo. Když ji přijal Putin, tak ji objal a políbil. Když se Američanky ptali, jak se k ní Rusové chovali, odpověděla: "Mě se na sexuální orientaci v Rusku nikdo neptá – dělají to jen novináři ze Západu." Problém je mnohem komplikovanější, než ho média představují.

Co se týče registrace nevládních organizací jako zahraničních agentů – ruská legislativa je zpracovaná podle americké, která je tu desetiletí. To znamená – musí se registrovat organizace, která přijímá peníze ze zahraničí. A v případě západní podpory pro politicky orientované nevládní organizace v Rusku, dosahovaly sponzorské dary stovek milionů dolarů. Jestli něco může otřást zeměmi jako Rusko, tak je to barevná revoluce. A barevnou revoluci připravují nevládní organizace.

Když se někdo zeptá na Česko, můžeme jednoduše říci, že máme parlamentní demokracii. Co je v Rusku? Demokracie? Diktatura? Autokracie?

Je to liberální kapitalismus s merkantilistickými prvky. Což samo o sobě je rozporuplné spojení, ale takové současné Rusko je. Mluví se o tom, že je tam řízená demokracie. Svoboda slovního projevu je přibližně stejná jako u nás, kde se lidi s názory jako já těžko mohou dostat do veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Řízená demokracie se otevřela dvojím způsobem. V roce 2000 se potopila jaderná ponorka Kursk. To byl zlom, kdy ruské státní vedení začalo komunikovat s veřejností mnohem otevřeněji a hlavně profesionálněji. Když profesionalitu zdokonalíte, hrozí, že informování se mění v manipulaci. Pokud jde o vnitřní demokracii – Rusové dovedli volební technologie téměř k úplné dokonalosti. Což znamená volební hry, volební manipulace. Na nižší úrovni, nemyslím v centru. Tady se od Američanů naučili mnohé a ještě to zdokonalili.

Dalším problémem Ruska jsou oligarchové. Ti nastupují v celém postsocialistickém světě. Zmocnili se sdělovacích prostředků a vstupují přímo do politiky. Nepoužívají na to prostředníky, jako jsou cizí politické strany. Založí si svoje. Případně i svoji armádu jako na Ukrajině. Nástup Putina je spojen s tím, že dílem oligarchy rozbil – buď emigrovali nebo jim sebral majetek – a část se přizpůsobila Kremlu. Takže oligarchové teď poslouchají spíše Kreml než naopak. Ale oligarchové tam pořád jsou a není jasné, co budou v budoucnosti znamenat. Když se mluví o liberální demokracii, jsou potřeba silné střední vrstvy. Ty v Rusku samozřejmě ještě zdaleka neexistují. Rusko se vzpamatovává z chaosu a k tomu potřebujete minimálně dvacet let. A také dlouhodobou strategii. A formuluje ji a uskutečňujte ji, když neustále měníte vládnoucí struktury. To zase nejde dohromady. Když mluvíme o řízené demokracii, vidíme používání politických technologií ke stabilizaci jedné skupiny v jedné části politických elit. Je na jejích intelektuálních schopnostech a mravním potenciálu, jak využije tuto nadstandardní výhodu. Zatím je to více ve prospěch Ruska než proti němu.

Putin je u moci 15 let, takže by se Rusko už z toho, jak nazýváte, jelcinovského chaosu mělo dostávat?

Evidentně to někomu nevyhovovalo. Když Putin nastupoval do poslední volební kampaně – jeho první článek měl název Rusko se soustřeďuje. Což je slovní obrat převzatý od Goršakova. To byl carský ministr zahraničních věcí po prohrané krymské válce (1853–1856). Goršakov poslal ruským diplomatům nótu, ve které vysvětloval, že Rusko se neurazilo, ale bude se soustřeďovat na vnitřní záležitosti. V prvním projevu prezidenta Putina na začátku třetího období před dvěma komorami parlamentu není ani slovo o zahraniční politice. Rusko se soustřeďovalo na vnitřní problémy. Což evidentně někomu vadilo. Zatažení Ruska do konfliktu na Ukrajině začalo už před olympiádou v Soči. Hlavně nedovolit Rusku, aby se představilo jako normální standardní země. K tomu se přidalo to, že Rusko mělo jiný názor na válku v Sýrii a poskytlo azyl Snowdenovi. Což se neodpouští.

Vadilo to komu? Američanům?

S největší pravděpodobností, protože Američané pořád jsou politickým hegemonem přinejmenším na Západě. Oni rozhodují o západní strategii. V nové americké zahraničně politické doktríně je přímo napsáno – a Obama už to dvakrát řekl – že největším protivníkem je Rusko a Islámský stát. V tomto pořadí.

Jak se Západ a Rusko budou k sobě chovat do budoucna? Bude se jejich roztržka prohlubovat, nebo je například islámští radikálové donutí spolupracovat?

Tyto věci prognózovat je velice těžké. Vždy musíte pracovat s hypotézami a variantami. Co se týče Ukrajiny – Evropská unie vyhrála, ale nemůže si s Ukrajinou poradit sama. Je to typické Pyrrhovo vítězství. Ke stabilizaci Ukrajiny je potřeba dohoda s Ruskem. Pak je otázka, jaký má reálný vztah USA k Unii. Pokud budou chtít EU oslabit, budou podporovat chaos či válku na Ukrajině. Obecně platí, že čím víc bude ve sporu Západ s Ruskem, tím víc na tom vydělá Čína. Jestli tohle Západu dojde, zklidní se i rusko-americké vztahy.