Současnou uprchlickou krizi a velmi vstřícné chování německé kancléřky Angely Merkelové k uprchlíkům přisuzují někteří plnění vizí Richarda Mikuláše, hraběte Coudenhove-Kalergiho z knihy Praktický idealismus o sjednocené nenárodní Evropě a ovladatelném mnohoetnickém obyvatelstvu. Co vy o tom soudíte?
V Evropě vidím snahu dále proletarizovat lidi práce, ale s nacionalitou a etnicitou je to trochu složitější. Už Voltaire soudil, že přišel konec národů, a to bylo, prosím, předtím, než začaly zhruba od přelomu osmnáctého a devatenáctého století vznikat moderní národy současné Evropy. Voltaire zemřel v roce 1778.
František Palacký naopak prohlásil, že devatenácté a dvacáté století bude explozí národních států, což se naopak splnilo. Pak je třeba připomenout explozi národních států v Evropě v devadesátých letech a rozpad federalizovaných útvarů, jako byla Jugoslávie. A i kdyby to všechno byla pravda, tak se lidský život prodloužil, a když něco zaniká, tak to nezanikne rychlostí světla, ale v každém případě jde o delší kontinuální proces.
Vždyť i kdysi zdánlivě etnicky monolitní západoevropské státy jako Francie, Španělsko, Německo v sobě skrývaly a skrývají stará etnika, jako jsou Baskové, Bretonci či Frísové. Jak tedy mohou zanikat velké národy, když nezanikají drobné národnosti, které přežívají někdy až od pozdní antiky, či dokonce i počátku naší evropské historické paměti? Je to opravdu dost složité. Říct s určitostí, že jedna nebo druhá tendence převládá, je věcí pevnosti vlastní vůle, abych se vyjádřil šetrně k jedincům, kteří mají tento dar vidění světa.
Sám jste nicméně s obavou dříve uvedl, že protitlak nacionálního populismu může vést k růstu počtu totalitních států?
V budoucnu, pokud se nezastaví některé procesy, jistě ano. Zmíním příčiny. Podstatné části společnosti, od dvaceti do čtyřiceti procent, se nesmyslným požadavkem stále mladší a mladší krve v pracovním procesu dostávají najednou na vedlejší kolej. Co se s nimi stane? Hitler by to řešil jednoznačně, ale tento způsob řešení problémů v Evropě už naštěstí nemá šanci. Tito lidé však budou stále více věřit v nereálné sliby a mohlo by to vést k posílení totalitních tendencí po světě.
Na druhou stranu se ale nabízí ta nejméně pravděpodobná varianta. Tedy že si těch pár procent elitních boháčů uvědomí, že prospěch celé společnosti je také jejich prospěchem a že naopak jednostranná preference vlastních zájmů může skončit jejich zánikem.
To je sen o dokonalé společnosti?
To není sen. Podobné zlomové momenty se už odehrály.
Nicméně těchto zhruba pět procent stále bohatne a nevypadá to na změnu...
Nebylo tomu tak vždy. Historickou paralelu vidím v období klasického evropského sociálního státu, kdy se mluví o takzvaném zlatém věku, který se začal utvářet na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století hlavně na severu a západě Evropy a vyvrcholil v období osmdesátých let. I budoucí změna bude určitou chvíli trvat. Navíc Evropa není na světě sama, což dnes platí víc než kdy jindy. Máte zde sdružení zemí ASEAN, ale i jakkoliv problematický a rozporuplný vzestup zemí BRICS.
Je tajemstvím svého druhu, že se Čína snaží inspirovat tím lepším z Evropy. Nedávno jsem zaznamenal velice zajímavou stať o tom, jak Číňané začínají v určitých vybraných lokalitách budovat kopie evropských měst. Můžeme se tomu smát, ale jde o způsob, jak se člověk úplně jinak civilizačně založený snaží přiblížit kultuře, kterou nezná. Může jít i o nácvik zdařilejší integrace.
Jak tedy vypadá dnešní situace na cestě k mnohopolárnímu světu?
Vzestup států jako Brazílie, Argentina či Australský svaz může do velké míry utvářet budoucnost Evropy a Severní Ameriky. Pandořinou globální skříňkou je nesporně Afrika. Tam dnes hodně expanduje Čína, nicméně strmě roste i populace tamních černošských etnik a nikdo neví, co to udělá. A všichni tito lidé by chtěli mít – podle dosažitelných infromací – evropský či severoamerický komfort. Pokud hledáme prostor pro nějaké zlomy srovnatelné s první a druhou světovou válkou či velkou krizí třicátých let minulého století, zde nepochybně takové potenciality jsou.
Nicméně je třeba brát v potaz faktor kosmické expanze. Už dnes existují podnikatelské subjekty, které osidlují – zatím výhradně elektronicky – Měsíc a Mars. Můžeme se tomu smát, ale začaly brzy, takže budou mít předstih. Kolonizování vesmíru bude výhledově zcela nezbytné a v realitě druhé poloviny jednadvacátého a ve dvaadvacátém století bude ve stále vzrůstající míře rutinní součástí všednodennosti.
Země jako Rusko a Čína jsou nicméně Západem stále brány za nepřátele. Má tahle staronová politika ještě smysl?
Kromě Kanady je Rusko jedinou zemí s dostatečnými zásobami vody, což je klíčová surovina budoucnosti. Podobné je to i s dalšími strategickými surovinami. V Rusku je také potenciální prostor pro případné přestěhování populačních přebytků. Nicméně nějaká populační exploze, jak by se dalo odvozovat, na Západě nehrozí. Naopak jsme velice atraktivní země pro přistěhování putinských Rusů. Jsou jich mezi námi desetitisíce a už je nepoznáte. Mladá generace mluví dobře česky. Nedávno jsem slyšel rozhovor děvčat, která z ruštiny plynule přecházela do pražské češtiny a naopak.
Podle mě si to ale podstatná část populace nemyslí. Rusko překáží, řekněme, bezprostřední a plné realizaci neoliberálních konceptů. Putin je jedním z mála, kdo se postavil proti. V jednom z rozhovorů kdysi prohlásil, že všichni víme, že si Boris Nikolajevič, míněno Jelcin, docela rád vypil. Avšak byl pro Západ demokratem až do té doby, než protestoval proti bombardování Jugoslávie v roce 1999. Tehdy demokratem přestal být. K tomu není co dodat. No a Čína? To je ekonomický drak, tak proto.
Z toho, že dnes mezi Washingtonem po boku s Bruselem a Moskvou nepanují úplně nejsrdečnější vztahy, není možné vymezovat prostor pro démonizaci Ruska, pro zkreslování významu ruské kultury a popírání významu obětí Rudé armády ve druhé světové válce.
Proč to někteří dělají?
Jejich určující pohled je dán zásadou Carpe diem čili Užívej dne. Vidí v horizontu dne, týdne, měsíce, roku, čtyřletého volebního období. Co je kolem a nad to, je už tolik nezajímá. A tento způsob života považují za – jistěže na to mají právo – naplnění svých životních hodnot a ideálů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
