Ruský velvyslanec v Česku: Válka nebude, úvahy na toto téma jsou nemorální. Zemana si vážíme

Vaše Excelence, podle informací posledního průzkumu si 65 % obyvatelstva České republiky myslí, že Rusko v budoucnosti může představovat hrozbu pro bezpečnost naší země. Je to asi dvakrát více, než ukazoval průzkum v minulém roce. Jak si vysvětlujete růst tohoto ukazatele? Jak se Vy jako diplomat díváte na růst nedůvěry ve vztahu k Rusku nejenom v Česku, ale také v západní Evropě?

Je zajímavé, že podle stejného průzkumu, na který odkazujete, je více než polovina respondentů přesvědčena o tom, že Rusko neohrožuje demokracii v České republice, a především, že více než 72 % se vyslovuje proti sankcím proti Rusku. Nedávno se v časopisu Týden a ještě v dalším průzkumu mluvilo o tom, že jen 27–28 % Čechů vidí naši zemi jako hrozbu. To zaprvé.

Zadruhé. Je pochopitelné, že probíhá protiruská propagandistická kampaň, v médiích nejsou objektivní informace o situaci v Rusku, tím spíš ve vztahu k ukrajinské krizi. Takové informační pozadí samozřejmě ovlivňuje veřejné mínění.

Na druhou stranu, pokud si „procestujete“ Internet, uvidíte, co se tam objevuje v článcích, a ještě důležitěji na diskusních fórech. Tam je právě mnohem pozitivnější hodnocení Ruské federace, objektivnější vztah k tomu, co se děje na Ukrajině, objektivnější hodnocení jednání kyjevských úřadů, role nejen Ruska, ale i dalších hráčů – EU a USA v této situaci. To vypovídá o tom, že české veřejné mínění je „v pohybu“, mnozí občané se chtějí zorientovat v nynější složité mezinárodní situaci a najít pravdu.

Doplním ještě osobní dojem z kontaktů a komunikace s nejrůznějšími českými představiteli, politiky, poslanci, byznysmeny, představiteli umění a kultury, obyčejnými občany. Nikdo z nich velvyslance Ruské federace nepovažuje za hrozbu. Kromě toho většinou chápou, že dobré vztahy a vzájemně výhodná spolupráce mezi Ruskem a Českem jsou zapotřebí. Opíráme se o objektivní vzájemné zájmy našich zemí a národů. Česko bylo, a jsem si jist, že zůstane, tradičním a spolehlivým partnerem Ruska, vždyť spolupráce mezi oběma zeměmi sahá svými kořeny až do historie.

V současné době je otázka Ukrajiny, dá se říct, povinným tématem diskuse o Rusku. V obecných rysech se vyslovil o vývoji posledních událostí prezident V. V. Putin, proto se Vás budu ptát spíše na české odezvy na tuto geopolitickou krizi. Co řeknete o pozici českého prezidenta, české vlády a českého politického spektra? Řada politiků, občanských iniciativ a tisíce občanů, kteří podepsali různé petice, ruský přístup silně odsuzují. Prezident a některé frakce parlamentu jsou podrobováni kritice za toleranci ve vztazích k Rusku, poslanecká sněmovna odmítla odsoudit ,,agresivní“ chování Ruska k Ukrajině…

Máte absolutní pravdu a je pochopitelné a přirozené, že se prezident V. V. Putin vyjadřoval k ukrajinskému tématu, a já důrazně doporučuji pozorně číst jeho projevy a rozhovory. Jsou mimochodem dostupné na stránkách velvyslanectví i v češtině. Pokud čtete prezidenta Putina pozorně a nepředpojatě, je možné si udělat objektivní představu o pozici Ruska a pochopit ji.

Co se týče Vaší otázky ohledně postojů českého vedení, českých politiků, dávám přednost tomu, abych zůstal v rámcích klasické diplomacie a veřejně je nehodnotit. Ale ceníme si především čestného a objektivního přístupu, otevřeného rozhovoru, který mimochodem vedeme s mými českými kolegy, důvěry a vzájemného pochopení, kterých bylo dosaženo za mnohá léta – to znamená všeho, co se cení ve vztazích mezi zeměmi, mezi lidmi. Mnozí čeští politici, občané, naši krajané, kteří zde žijí, se snaží poctivě analyzovat situaci, pochopit naši pozici a Rusko podporují. Mimochodem na velvyslanectví přicházejí petice i mnoho apelů, které souhlasí se zahraniční politikou Ruska a jeho snahou o mírové řešení krize na Ukrajině. Zajisté bylo velmi zajímavé sledovat, jak se ve vašem parlamentu vedla diskuse na téma ukrajinské krize, která skončila tím, že rozhodnutí o odsouzení jednání Ruska na Ukrajině jako agresi nebylo přijato. Obecně, pokud se podíváte na ukrajinskou krizi, ukrajinskou tragédii nezaujatě, je možné vidět, že existují objektivní fakta, existují objektivní hodnocení. Ruský přístup, ruský postoj ohledně k vyřešení ukrajinské krize je nejblíže těmto objektivním hodnocením. Podle mého názoru naši partneři v EU a také USA si to uvědomují, ale nechtějí to přiznat, zatím… Udělalo se příliš mnoho nespravedlivého, mnoho chyb a oni to už chápou, ale zase přiznat to a změnit, k tomu není dost odvahy.

Pozice Ruska se odlišuje kontinuitou, bilancováním všech faktorů a zájmů všech stran. Od začátku jsme mluvili o rizicích a naše obavy se potvrdily. Například dohodu o asociaci s EU Ukrajina podepsala, ale její platnost v ekonomické části byla po dohodě odložena. Ale vždyť „majdan“ v Kyjevě se svolával jako protest proti rozhodnutí tehdejší ukrajinské vlády odložit podpis tohoto dokumentu. Zdá se, že krvavý konflikt na Ukrajině a státní převrat v únoru tohoto roku, zločiny nacionalistů, občanská válka na východě země – to všechno bylo jen kvůli tomu, aby došlo v podmínkách hluboké ekonomické krize na Ukrajině k nevyhnutelnému rozhodnutí, které před rokem bylo přijato předchozí vládou.

Jsem si jist, že pravda dříve nebo později zvítězí. Ano, v Česku jsou vyslovovány nejrůznější názory – to je normální, přirozené. Je důležité, abychom přitom nezapomínali na fakta, nevyužívali cizího utrpení, neobraceli naruby podstatu toho, co se děje. Ještě jednou, jenom pravda vítězí.

Dovolte mi se také zeptat v souvislosti s předchozími otázkami… Považuje Ministerstvo zahraničních věcí Ruska Česko, s ohledem na jeho pozice člena EU a NATO, za zemi sympatizující s Ruskem?

Víte, sympatie a antipatie to jsou spíš kategorie mezilidských vztahů. Chtěl bych říct hlavně toto. Nehledě na nic v České republice je živý zájem o ruskou literaturu, hudbu, kulturu, jak klasickou tak i současnou, lidé ji milují a rozumějí jí. Na úspěšné turné sem jezdí ruské umělecké soubory. S jakým nadšením česká veřejnost přijímá Alexandrovce, sólisty Velkého divadla, světově známého ruského baletu, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, další naše orchestry a činoherní divadla! Češi se učí ruský jazyk, čtou a překládají ruskou literaturu. Čeští studenti studují ruštinu, protože to rozšiřuje rozhled, kulturně obohacuje, a v budoucnu přinese konkurenceschopnost na trhu práce. Lidé si plánují svoji budoucnost a dívají se za horizont. Vždyť sankce pominou a jsem si jist, že mezinárodní situace se změní k lepšímu, ale potřeba dobře si navzájem rozumět zůstane. A to může být důležité zvláště v těžkých dobách. To dobře chápou ti, kdo z obou stran, české i ruské, pracují v oblasti obchodně-ekonomické spolupráce – byznysmeni, zaměstnanci ekonomických úřadů, odborníci. Úspěšná obchodně-ekonomická spolupráce v seriózních objemech zůstane základem našich vztahů. Musím dodat, že také Česko, opět bez ohledu na cokoliv, je v Rusku vnímáno, jak už jsem řekl, jako tradiční a spolehlivý partner.

V mezinárodních vztazích je nutné se orientovat na vzájemné zájmy. Život potvrzuje, že zájmy Česka a Ruska se nezřídka shodují. Na tomto základě je možné stavět dlouhodobé vzájemně výhodné a přátelské vztahy.

Napjatá mezinárodní situace ohrozila i česko-ruské obchodní vztahy. Jaké má velvyslanectví informace o důsledcích posledních sankcí pro ruské společnosti, které pracují v ČR, jejichž účty byly zablokovány kvůli zrušení investičních plánů nebo z jiných příčin?

O takových případech nic zatím nevím. Ale byly jiné, třeba když nějaký český majitel hotelu nechtěl přijímat ruské hosty. Ale jestli se nemýlím, sami Češi to nazvali hloupostí a v konečném výsledku ho pokutovali.

Když mluvíme o sankcích EU ve vztahu k Rusku, které, bohužel, byť neochotně podpořila i Česká republika, tak samozřejmě, že přinášejí škody. Ale přinášejí škody vzájemné. Jaké jsou následky těchto sankcí pro ty, kdo je zavedli, bude možné spočítat reálně až za nějakou dobu, jak předpokládají i čeští experti, a prvotní hodnocení, jež se nezdají být tak, jak zde říkají, strašná, v konečných nákladech se můžou ukázat jako velmi nepříjemný a politováníhodný výsledek. Sankce navíc podkopávají vzájemnou důvěru a bez ní se úspěšný rozvoj kontaktů v byznysu nepodaří. Získat zpět pozice na ruském trhu po jeho ztrátě bude hodně těžké.

Česká republika si, jak známo, vydobyla v sankčním seznamu pro sebe jakousi výjimku, vystupuje proti posílení sankcí, je připravena podporovat a rozvíjet vztahy v byznysu – to je dobře pro vaše podnikatele a jejich ruské partnery. Je zcela očividné, že politicky motivovaná omezení zavedená pod tlakem z vnějšku jsou v protikladu s vašimi bytostnými zájmy. České podniky se s velkými potížemi vracely na ruský trh po 90. letech, těžko stavěly atmosféru důvěry. Zcela chápu nespokojenost mnoha českých podnikatelů se sankcemi, když vědí, jak pracovat na ruském trhu, a umějí to dělat úspěšně.

Na druhou stranu, chci to podtrhnout, my se nikomu nevnucujeme, nikomu nevnucujeme spolupráci. Máme zájem pouze na přirozené, civilizované, pro obě strany výhodné spolupráci a jsme v ní ochotni pokračovat natolik, nakolik jsou k tomu připraveni naši čeští partneři. Dobře rozumíme tomu, že Česká republika je členem EU a NATO a v této souvislosti má určité povinnosti. Mimochodem, pro Ruskou federaci jsou vztahy s těmito strukturami důležité. Myslím, že je to vzájemné a doufám, že komplikace, potíže ve vzájemných vztazích, které vznikly, jsou dočasným jevem.

Pár konkrétních čísel. Za devět měsíců tohoto roku se nynější rusko-český obchod zmenšil o 7 % ve srovnáním se stejným obdobím z loňska. Významně se snížil tok ruských turistů do Česka, o více než 20 %, a přitom ruský turista, to je dobře známo, je ten nejvýhodnější.

Když hovoříme o vzájemném obchodu, který se rozvíjí i za podpory českého státu, tak v Rusku se taková činnost potýká s některými těžkostmi spojenými s přemírou byrokracie, korupce a složitostmi souvisejícími s vymahatelností práva. Bez ohledu na to, že se postavení Ruska v příslušných mezinárodních ratinzích zlepšuje, česká média pokračují v diskusích o problémech v této oblasti. Podniká ruská vláda nějaké kroky pro řešení těchto problémů?

Samozřejmě podniká. Ze strany ruské vlády se dělá mnohé proto, aby se zjednodušila vzájemná spolupráce byznysu a státních orgánů. Vytvoření příznivých podmínek pro práci podnikatelů a zlepšení investičního klimatu jsou našimi prioritami. Realizuje se zvláštní program, který dohlíží na ulehčování registrací firem, připojení k infrastruktuře, obecné zjednodušení administrativní regulace. V zásadě je založena zákonodárná báze a realizují se nové iniciativy. Jako příklad: na nejbližší čtyři roky se navrhuje zafixovat platné daňové podmínky, neměnit je. Pro malý byznys se navrhuje poskytnout dvouleté daňové a dohledové prázdniny atp. Situace se mění k lepšímu, a to se přirozeně promítá na mezinárodních ratinzích, kupříkladu jsme se významně zlepšili v Doing Business.

Ale dobře chápeme, že to nestačí. Víme, co ještě musíme udělat. Úspěšně začaly fungovat zvláštní ekonomické zóny. Přistoupili jsme k práci na vytváření takzvaných „oblastí pokročilého rozvoje“, vzniku průmyslových parků. A nemáme nedostatek těch, kdo tam chtějí pracovat, včetně zahraničních specialistů. Dodám ještě, že integrační procesy v postsovětském prostoru také navrhují unifikovat pravidla a ulehčit život byznysu.

Objektivitu českých médií posuďte sám. Znáte je lépe. Pro mne je důležité, že velký počet českých firem a společností úspěšně pracuje v Rusku, investuje, pokračuje v našich regionech ve stávajících projektech a začíná nové bez ohledu na sankce. Mnozí vaši podnikatelé, byznysmeni jsou připraveni i dále navyšovat svoji přítomnost na ruském trhu a cítí se tam dostatečně komfortně. Pro mě je důležitý právě jejich názor.

Nicméně Rusko prochází turbulentním vývojem ekonomiky. Padá rubl, cena ropy na světových trzích je nízká, Rusko je pod palbou západních sankcí, tudíž například nemůže počítat s bankovním financováním ze strany Západu. Mnozí tvrdí, že na provedení potřebných změn Rusko nebude mít dostatek kapitálu, kromě toho diverzifikaci ekonomiky a potlačení byrokracie slibovali už v roce 2008 i 2012 tehdy nově zvolení prezidenti Medveděv a Putin a popravdě řečeno, mnoho se toho v tomto směru nevykonalo…

Nakreslil jste takový alarmující obraz… «pod palbou», já bych nikomu nedoporučoval, aby na Rusko nějak střílel (smích). Sankce jsou oboustranná věc, ale tady jsou i jiné aspekty. Prezident Vladimir Putin a premiér Dmitrij Medveděv o tom mluvili – je tu neblahá světová konjunktura, padá cena ropy. Na druhou stranu vycházíme z toho, že se jedná o cyklický vývoj světové ekonomiky. Něco jsme neudělali sami, to, co jsme museli udělat pro diverzifikaci naší ekonomiky, řekněme, v komfortních podmínkách vysokých cen za ropu. Ale, jak se u nás říkává, všechno špatné je k něčemu dobré. Tato myšlenka je zajímavá a diskutuje se nyní v ruské politice a společnosti. Možná je to vlastnost našeho národního charakteru, zejména to, že když se dostaneme do dost závažných zkoušek, začneme řešit problémy, které bylo možná potřeba vyřešit dříve. Nyní to velice dobře cítíme. Co se týká konkrétních mechanismů, nástrojů a zdrojů, tak máme všechno potřebné. Máme dobré odborníky, máme aktivně pracující ekonomický blok vlády, naši Centrální banku. Opatření, která podnikají, Prezident Vladimir Putin ohodnotil jako adekvátní, a to se týká i situace kolem naší měny – rublu. Před námi není zeď, a jestli se taková objeví, tak ji buď obejdeme, nebo ji přeskočíme, nebo projdeme skrze ni, ale všechny problémy budou vyřešeny.

Ještě jednou, známe své problémy a víme, co máme dělat, máme dost zdrojů a rezerv v širokém smyslu, jinými slovy máme všechno potřebné k vyřešení otázek přestavby ekonomiky, úkolů nahrazení dovozu, apod. V minulosti jsme prošli ještě většími zkouškami. Máme zkušenosti, máme kádry, máme – a to je důležité – konsolidaci společnosti, máme politickou vůli. Budeme klidně a systematicky řešit problémy, které máme, nebo které nám někdo předhodí. Přežijeme to. Jsem si absolutně jist, že za nějakou dobu, dva a půl roku, se naše ekonomika bude zvedat a nikomu bych neradil z ruského trhu odejít. Zkušení byznysmeni jsou na našem trhu a čekají na tento rozvoj, a někteří potichu přicházejí. Je potřeba Rusku důvěřovat a v Rusko věřit. Všechno bude v pořádku bez ohledu na cokoliv. A to nejenom v Rusku, ale také v Evropě, v našich vztazích a spolupráci s Evropou, bezpochyby také v našich vztazích s Českou republikou.

Volil jsem záměrně takovou energickou intonaci. Myslím, že když mluvíme o tom, že se dnes nacházíme v 21. století, a všichni jsme společně prožívali velmi těžké časy ve 20. století, tak všichni společně musíme jednoznačně chápat problémy, před kterými stojíme. Tyto výzvy a hrozby jsou univerzální, pro Rusko, Evropu, Ameriku, pro všechny, a vyřešit tyto problémy můžeme pouze společně.

Zdá se mi, že pokud všichni společně budeme více přemýšlet dopředu a uvědomíme si, kde jsme udělali chyby, napravíme je a budeme vycházet z nutnosti přihlédnutí k hlubokým a společným zájmům – tyto společné zájmy opravdu existují, tím spíš v podmínkách globalizace – když z toho budeme vycházet, tento můj dnešní tón bude znít jako odůvodněný.

Jak se tedy, finálně řečeno, Rusko vypořádá s nakupenými problémy, které je v nejbližších letech čekají? Otázka Donbasu, zmíněné ekonomické problémy, nemluvě o katastrofických úvahách na téma ,,válka mezi Ruskem a Západem"... A může se stát, že z důvodu ochlazení vztahů Ruska a Západu a díky plánované dohodě TTIP se budoucí cesta Ruska spojí mnohem víc s Čínou a Asií, než s Evropou, případně obecně se zeměmi BRICS?

Co se týká spolupráce s Čínou, s Asií, tu jsme rozvíjeli, rozvíjíme a rozvíjet budeme. Ale rozhodně ne jako protiváhu naší spolupráce s Evropou. Rusko je evropská země, naše vztahy s EU se kdysi nazývaly jako „strategické“, objem obchodu je ohromný. Nepřátelské jednání, včetně sankcí zemí EU proti Rusku, je podle mého názoru chyba a myslím si, že tato chyba bude napravena. Naše vztahy s regiony světa, v tomto případě Asií a Evropou, vyvažujeme na základě vzájemných zájmů, vzájemné výhodnosti a poctivé konkurence. Je to ale také otázka volby našich partnerů.

Co se týče zmíněné smlouvy o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, tak je třeba, aby k ní vůbec došlo.

Budu ale mluvit o něčem jiném. Je ekonomická zóna EU a na druhé straně vznikla Eurasijská ekonomická unie (EAEU). Nyní v kontextu Ukrajiny si Evropané začínají nesměle klást otázku, kterou jsme si my kladli od samotného začátku: proč se nepodívat na to, jak by se tyto ekonomické svazky mohly doplňovat, pomáhat jeden druhému, včetně řešení ekonomické části ukrajinské krize, a napomáhat v konečném výsledku vytvoření jednoho ekonomického prostoru od Lisabonu po Vladivostok? A proč ne?

Nyní k další otázce: žádná válka mezi Západem a Ruskem nebude, všechny úvahy na toto téma jsou provokační a nemorální.

Hovořil jste o BRICS... Rozšiřme trochu tu otázku. Je to mimochodem normální – také Česká republika stojí před úkolem diverzifikace vnější ekonomické politiky, také hledáte nové trhy, ale z ruského trhu byste odcházet neměli. Jak už jsem říkal, nelze opakovat chyby. Správné je hledat byznys tam, kde je to lepší, jsou větší možnosti, tam, kde jsou lepší procenta, tím více, že to zítra nebo pozítří může vést k ohromnému zisku. Podle existujících hodnocení, situace na ruském trhu může trvat maximálně jeden a půl až dva roky, a v roce 2017 se odhaduje seriózní ekonomický růst.

Takže BRICS. BRICS není proti někomu, je to přirozené spojení zemí s rozvíjejícími se trhy, které sjednocují vzájemné zájmy. Tento formát má výbornou perspektivu, pokud vezmeme v úvahu jeho účastníky – Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika. Česká republika má vnější ekonomickou strategii a koncepci zahraniční politiky, která se nyní aktualizuje, a v ní se věnuje velká pozornost vztahům s BRICS.

Když jsme se dotkli některých otázek ruské vnitřní politiky, které nicméně v důsledku frekvence jejich kritiky v médiích mají vliv také na naše vzájemné vztahy, tak řekněme pár slov na adresu intenzivní kritiky úrovně politické demokracie ve Vaší zemi. Prezident Ruska V. V. Putin často mluví o civilizačních zvláštnostech, které mohou mít svoje místo v různých státech, včetně této otázky. A také zavedl do diskuse termín „suverénní demokracie“.

Jak vysvětlit českému čtenáři tvrzení, se kterými se často setkává, že politická konkurence v Rusku je dle mínění západních médií omezená, nebo se s ní manipuluje, média jsou předmětem cenzury a zahraniční nevládní organizace jsou vypuzeny za hranice země? Je to možné vysvětlit „civilizačními zvláštnostmi“?

Pojem suverénní demokracie, pokud se nemýlím, byl poprvé použit J. J. Rousseauem ještě na konci 18. století. V zásadě demokracie je pojem všelidský, univerzální a přisvojovat si právo, tak říkajíc, „napsat předpisy“ na demokracii, jak to dělají někteří na Západě, je nesprávné, jaksi nedemokratické. Interpretovat toto chápání nebo jev podle konjunkturních politických úkolů není jenom nesprávné, ale i škodlivé.

Samozřejmě, že Rusko má svoje zvláštnosti spojené s unikátností našeho státu, rozměrem území, geografickou a etnickou růzností regionů, dalšími faktory. Ale nemá každý stát svoje zvláštnosti? Stačí si připomenout volební systém USA, kde je prezident volen složitým systémem volitelů. Vždyť si všichni pamatují situaci, kdy se vítězem stal kandidát, pro kterého hlasovala většina volitelů představující menšinu voličů. A americký systém dvou stran? V samotných Spojených státech se vede diskuse o tom, že ve skutečnosti neexistuje velký rozdíl mezi oběma stranami, a to znamená, že ve volbách není koho volit. To je demokratické? Nebo zkuste na jejich volby poslat mezinárodní pozorovatele. Byly takové pokusy, ale nijak nedopadly, jelikož americká soudní moc je považovala za vměšování do vnitřních záležitostí a zakázala pozorovatelům přiblížit se k volebním místnostem. To je jenom jeden příklad, který potvrzuje, že jakákoliv země může mít osobité zvláštnosti a není potřeba se toho bát, není potřeba se proti tomu stavět. Svět je nutné s klidem přijímat v jeho rozmanitosti.

Co se týče politické konkurence v Rusku, chtěl bych upozornit, že u nás v zemi funguje více než 70 politických stran. Jedná se o aktivní politické subjekty, které se kupříkladu účastnily regionálních a obecních voleb v takzvaný „jednotný den hlasování“ v září t.r., v důsledku čehož se do zákonodárných sborů subjektů federace dostaly i neparlamentní strany.

Úkoly zdokonalování občanské společnosti a politického systému jsou velmi důležité, nutnost je rozvíjet chápeme také z pohledu zajištění příznivých podmínek modernizace a restrukturalizace naší ekonomiky.

Co se týče cenzury ruských médií. Taková otázka pro mě prostě neexistuje, protože neexistuje ani cenzura. Navíc si myslím, že ruská média jsou jedna z nejsvobodnějších. Kromě toho máme rozvinutý internetový prostor. Tam se diskutují jakékoliv otázky intenzivně a absolutně svobodně. Aktivně u nás pracují opoziční média, kupříkladu populární rozhlasová stanice Echo Moskvy nebo televizní kanál Dožď. Je dost pozoruhodné, a pravidelně to pozoruji, že čeští novináři velmi často mluví o absenci svobody médií v dnešním Rusku, jako „důkaz“ vykládají materiály obsahující kritiku právě z ruských novin a vynechávají přitom fakt, že tyto materiály jsou všeobecně přístupné ruskému čtenáři. Známá v některých kruzích Česka opoziční Novaja gazeta byla nedávno jedním z informačních sponzorů pravidelné konference Fórum 2000.

Situace kolem nevládních organizací je vůbec jednoduchá a jasná. Kritizují nás za nový pořádek v registraci a evidenci nevládních organizací, přitom málokdo se obtěžoval se s ním seznámit. Vždyť nevládním organizacím se nezakazuje ani finanční podpora ze zahraničí, jenom bylo zavedeno pravidlo, podle kterého je nutné o tom informovat. Proč v řadě západních zemí takové pořádky platí, ale my je mít nesmíme? Vyčítají nám použití slova „zahraniční agent“ ve vztahu k nevládním organizacím financovaným ze zahraničí, ale tento pojem jsme přejali z amerického zákonodárství. Naše normy základní evidence a kontroly jsou obecně velmi mírné.

Nicméně, organizace Reportéři bez hranic zařadila Rusko v oblasti svobody médií na 147. místo ze 180 zemí. Jsou ruská média, s dovolením, skutečně tak svobodná, jak tvrdíte?

Vyslovil jsem svoje přesvědčení a co se týče Reportérů bez hranic, tak já s nimi prostě nesouhlasím. Tím spíše dnes, kdy je možnost sledovat, jak pracují média na celém světě. Ve světle ukrajinské krize se musíme mnohem více dívat na to, kdo a jakou informaci podává – to nejsou jenom ruská, ukrajinská, česká média, ale i média z jiných zemí. Chci zopakovat, že v tomto informačním prostranství naše ruská média vypadají velmi důstojně.

Pokud jde o zmíněné politické svobody v Rusku, syn demonstrantky proti okupaci ČSSR Natalie Gorbaněvské vyzval prezidenta Zemana, který jeho matku vyznamenal, aby se zastal politických vězňů v Rusku. Odkázal ho přitom na seznam politických vězňů v Rusku, který vede organizace Memorial. Co říci ke slovům syna nepochybně statečné ženy, navíc, jak jsme uvedli, poctěné in memoriam českým státním vyznamenáním?

Co se týče Natalie Gorbaněvské... Zdá se mi, že ona a její děti jsou velmi různí. To je jen poznámka. Co se týká politických vězňů, ten seznam, o kterém mluvíte, jsem neviděl, ale vím jistě, že soudy Ruské federace se nevěnují politickým procesům z jednoduchého důvodu, protože prostě neexistují. Vždy se jedná buď o trestní, nebo administrativní přestupky.

Mimochodem, Miloš Zeman se s požadavkem pana Gorbaněvského svérázně vypořádal tím, že zkritizoval Michaila Chodorkovského coby ,,tuneláře" a název Pussy Riot přeložil do češtiny slovem, které do prostor ambasády nepatří. Víme, že prezidentova slova zaznamenal v masivně sledované relaci na Prvním kanále Dmitrij Kyseljov. Jaký byl celkový dopad slov našeho prezidenta na veřejné mínění v Rusku? Zaznamenala ruská veřejnost slova naší hlavy státu?

Jak jsem vám už říkal, my – a to je můj postoj jako ruského diplomata – nehodnotíme veřejně vnitřní záležitosti zemí, kde pobýváme, tím spíš v tak skvělé zemi jako je Česká republika. Nicméně, můžu Vás ujistit, že k lidem přímo zvolenému prezidentu ČR, panu Miloši Zemanovi, v Ruské federaci mají velkou úctu jako ke hlavě státu, který je pro nás tradičním partnerem.

V. Putin ve svém vystoupení na Valdajském fóru řekl, že Rusko si nepřeje být supervelmocí, ale nicméně chce, aby byly jeho zájmy respektovány. Také řekl, že USA ve světě jednají podle „práva silnějšího“, ignorují mezinárodní právo a že je nutné reformovat OSN a další podobné struktury takovým způsobem, aby byly schopné zajistit realizaci mezinárodního práva a aby přitom nebyly dotčeny suverenita a specifika jednotlivých států. Bez ohledu na to, že V. Putin odmítá tezi o tom, že Rusko údajně buduje impérium, nemálo Čechů, odkazujíc na naše dějiny, je přesvědčeno o opaku. Jak vysvětlit lidem, kteří pořád ještě žijí ve vzpomínkách na rok 1968, že V. Putin nebuduje impérium, když integruje státy bývalého Sovětského svazu?

Doba klasických impérií navždy odešla do minulosti. Není cesta zpět do SSSR a k Ruskému impériu. Rusko není Sovětský svaz a Vladimir Putin není Leonid Brežněv. Myslím, že o to se nikdo přít nebude. Svět se dost změnil od roku 1968, a dokonce i ve srovnání s roky 1989 a 1991. Teze o „obnovení impéria“ je uměle vymyšlená. Řekl bych, že je to svého druhu „fobie“ nebo úmyslná snaha odvést pozornost od vlastních ambicí, cílů, problémů. Věřte, že se nesnažíme o nějaké globální vůdcovství, prostě vycházíme z toho, že všichni účastníci mezinárodních vztahů musí navzájem respektovat své zájmy. A to se rovným dílem týká i našich partnerů na území bývalého SSSR, v Americe nebo v Evropě, například i České republiky.

Právě ti, kteří vnucují názory o „imperiálních ambicích“ Ruska, žijí kategoriemi studené války, právě oni, nikoli Rusko, žijí pojmy 19. století.

Na konci 80. let minulého století transformační procesy v Sovětském svazu přispěly ke klíčovému přelomu ve vnímání zeměmi a národy sebe samotných, otevřely cestu Ruska do nové epochy, byť i za cenu těžkých zkoušek. Rusko už tehdy začalo vstupovat do 21. století. Nejenže jsme odhadli tendence, ale začali jsme se řídit principy mezinárodního „soužití“, které se v důsledcích – mimochodem i toho, co je možné nazvat jako globalizace – staly jevem 21. století. Dá se to jinak řečeno nazvat právě mnohopolárností světa.

Ten, kdo stále vidí svět jednopolárně, mluví o své výjimečnosti, ospravedlňuje svoji přítomnost všude, vměšování do všeho, ten je nositelem imperiální ideologie. Zůstalo ještě jedno takové, neklasické. Nazval bych ho hybridním impériem, a to rozhodně není Rusko. Úvahy o tom, že takové impérium existuje, jsem získal u mnoha chytrých lidí, stejně jako i to, že toto impérium nemá budoucnost. Myslím, že i vy jste o tom četl a že víte, o čem je řeč.

Na druhou stranu svět je především ve sféře ekonomiky vzájemně závislý. Snaha slučovat společné zájmy, přirozená snaha hledat přednosti, ale takové, které by v konečném výsledku vedly ke vzájemné výhodnosti – to jsou naše odpovědi na přirozené výzvy konkurenčního boje.

Integrační procesy na postsovětském prostranství jsou způsobem, jak zvýšit naši společnou konkurenceschopnost, který v plné míře odpovídá normám Světové obchodní organizace. Ve světě existuje řada hospodářských integračních celků, je to celosvětový trend. Snahy o vytvoření mýtu o jakémsi „novém impériu“ na teritoriu bývalého SSSR se podnikají za účelem diskreditovat konkurenta.

Pravda spočívá v tom, že od 1. ledna příštího roku vznikne na základě Celní unie Eurasijská ekonomická unie, ve které se účastní Rusko, Bělorusko a Kazachstán, a nedávno byla podepsána dohoda o připojení Arménie. Uvnitř této unie se prakticky odstraní všechny celní regulace, bude zajištěn svobodný pohyb kapitálu, služeb, pracovní síly, synchronizují se daňové, finanční zákony, pracuje se nad regulováním finančních trhů. Tím se mimochodem utvoří příznivé podmínky pro společnou, jistou a bezpečnou práci na trhu EAEU i ekonomických operátorů ze třetích zemí, včetně České republiky.

Je to trh 170 milionů lidí. Může hrát roli spojujícího prvku mezi Evropou a dynamicky se rozvíjejícím asijsko-tichomořským regionem, stát se jedním z nových pólů současného světa.

Nyní o roku 1968. Je to tragická stránka v dějinách našich vzájemných vztahů. Už jsme nejednou odsuzovali rozhodnutí tehdejšího sovětského vedení, uznali morální odpovědnost za to. Odpovídající pasáž obsahuje také preambule základní pro naše země Dohody o přátelských vztazích a spolupráci, kterou v srpnu roku 1993 podepsali B. Jelcin a V. Havel.

Byla to tehdy jiná doba, jiný světový politický systém, byla tu jiná pravidla pro chování na mezinárodní aréně, byla to jiná země s názvem Sovětský svaz, která už není, byli to jiní lidé, kteří vládli zemím a národům. My jsme Rusko, a ne Sovětský svaz. Nazýváme sami sebe Rusové, a ne sovětský lid. Vidíme svět jinak, přijímáme a ceníme si svoji vlastní historii, historii vztahů s dalšími státy a národy.

Věřte mi, že v našem hodnocení roku 1968 je dnes více společného než naopak. Je tomu tak, pokud, samozřejmě, se na tuto citlivou „strunu“ nehraje schválně proto, aby se narušovaly vzájemné porozumění, rozvoj vzájemných vztahů a spolupráce mezi našimi národy. Dobře chápeme, že toto historické trauma zůstane hluboko v historickém vědomí. Chápeme, že to, co se stalo tehdy i v samotné české společnosti, je národní tragédie. Snažíme se stavět k tomu citlivě a odpovědně. Ale na druhou stranu je absolutně nepřijatelné, když se kolem tohoto tématu spekuluje, když se někdo snaží na emocích vydělat politický kapitál a dělají se paralely mezi tou dobou a nynější mezinárodní situací.

Jak se ruské diplomatické a politické kruhy staví dnes k tomu, že Česká republika je členem NATO a EU? Sám M. Gorbačov se domnívá, že sám fakt porušuje dohody mezi ním, J. Bakerem a H. D. Genscherem. Přitom nicméně tvrdí, že otázka rozšíření NATO nebyla vůbec diskutována během rozhovorů, kterých se účastnil, a tímto způsobem nebyly tedy žádné dohody porušeny…

Členství Česka v EU a v NATO je volbou českého národa. Vidíme to jako fakt. Naší prioritou jsou vzájemně výhodné a konstruktivní vztahy s Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí a určitě vzájemně výhodné a konstruktivní vztahy se všemi členy těchto uskupení, včetně České republiky.

Bohužel se v NATO nyní dělají prohlášení a kroky, které jsou očividně namířeny ke změně rovnováhy sil ve východní Evropě. A přitom nás ještě obviňují z nějaké destabilizace, snahy „zatáhnout“ někoho do své sféry vlivu. Ve skutečnosti je všechno naopak. Nazývejme věci pravými jmény. Vždyť to nejsou květiny, co se chystá zasadit americký kontingent v Polsku a v Pobaltí, hodně si to přeje v Gruzii a totéž se týká Ukrajiny. Co se týče EU, tak její sankce jsou cíleny k tomu poškodit ruskou ekonomiku. To vše se dá těžko označit jako přátelské chování.

Severoatlantická aliance je vojensko-politická organizace a její rozšiřování na východ znamenalo posouvání vojenské infrastruktury k našim hranicím. V takové situaci, pokud se k tomu stavíte profesionálně, a my to tak musíme dělat s ohledem na bezpečnost naší země, je nutné brát v potaz nikoliv slovní mírumilovné deklarace, ale reálný vojenský potenciál a možnosti provést ty nebo jiné akce. Odsud plyne také naše, mimochodem dost zdrženlivá, reakce, jejímž základem jsou – znova to podtrhnu – zájmy bezpečnosti ruského státu a ruského národa.

Když budeme vzpomínat na dobu M. S. Gorbačova. Bohužel Evropa tehdy nevyužila historickou šanci zbavit se s konečnou platností rozdělujících linií na kontinentu. V důsledku cílevědomých kroků sovětského vedení byly ve druhé polovině 80. let minulého století vytvořeny všechny předpoklady pro vznik jednotného „evropského domu“. Vzpomeňme si na rétoriku těch let. Vždyť se tehdy mluvilo o tom, že studená válka nemá poražené, ale jen vítěze. Lídři této doby, ale i obyčejní lidé, na rozdíl od dnešních nových ideologů, včetně těch zde v Česku, kteří z nějakého důvodu prohlásili Západ za vítěze a Rusko za poraženého, mysleli v jiných kategoriích, byli schopni kompromisů pro společné blaho, byli nám vděčni za to, že svět „se obrátil“ a všichni začali žít svobodněji. Při vystoupení k výročí vzniku jedné české společnosti, která byla obnovená v roce 1992, řekl její bývalý šéf odborů: „Chtěl bych poděkovat M. S. Gorbačovovi, který nám dal svobodu, a my jsme vybudovali tento skvělý podnik.“ Mohu vám říci ještě jeden příběh. Když jsme byli s tehdejším ministrem zahraničních věcí Sovětského Svazu E. A. Ševarnadzem (bylo to v roce 1990, já jsem tehdy, od roku 1987 do roku 1990, byl náměstkem tajemníka kabinetu ministra) na návštěvě Egypta, po dlouhých jednáních před odletem do Moskvy ho přesvědčili, aby navštívil pyramidy. Nebylo tam mnoho lidí, počasí nebylo moc dobré, bylo větrno. Průvodce z našeho velvyslanectví vyprávěl o dějinách pyramid a najednou vítr začal přinášet nějaké divné zvuky. Jeden z nás řekl: „Eduarde Amvrosijeviči, to je o Vás.“ Zvuky byly stále hlasitější. Byla to velká skupina lidí, 40–50 německých turistů, kteří, když viděli E. A. Ševarnadzeho, začali aplaudovat a skandovat „Ševi! Ševi! Ševi!“ E. A. Ševarnadze šel k nim a já jsem se už nikdy s takovou atmosférou přátelských pocitů a vděčnosti nesetkal. „Ševi a Gorby“ byly pozitivními symboly té doby.

Změny tehdy objektivně dozrály. Celková politická situace v Evropě, připravenost evropských zemí ke změnám, neochota pokračovat v studené válce a nový politický kurz sovětského vedení, to všechno začalo proces obratu zemí střední a východní Evropy k demokracii. Z perspektivy geopolitiky je těžké tento proces považovat za racionální. Ale bez ohledu na to, že to zní idealisticky, my jsme se řídili jinými kritérii, která směřovala k vytvoření spravedlivého světa osvobozeného od geopolitických ambicí a vojenských bloků. A jakou jsme dostali odpověď? V průběhu času přišel vypočítavý postup vojenské infrastruktury NATO k našim hranicím.

Naše argumenty, které umožňovaly změnit před 25 lety svět k lepšímu, včetně života v Československu, nyní nazývají ruskou propagandou. A ve skutečnosti bych se na události roku 1989 a na pozitivní roli sovětského vedení, především M. S. Gorbačova, E. A. Ševarnadzeho, podíval ještě z jiné strany. Ačkoliv pozdě, a nijak to nekompenzuje to, co se stalo, ale alespoň v nějaké míře oni napravili tu ohromnou tragickou chybu, která byla učiněna v roce 1968.

V příštím roce bude svět slavit 70té výročí od konce druhé světové války. Je možné už nyní naznačit, jaké akce s klíčovým významem pro česko-ruské vztahy jsou plánovány v rámci oslav tohoto výročí?

Pro nás je oslava 70 let Vítězství mezníková událost. Zvítězili jsme za vysokou cenu a nikdy nedopustíme zkreslování skutečných příčin tragédie druhé světové války, ani zapomenutí hrdinství sovětského lidu, který zbavil Evropu nacismu.

Zvláštní význam to má v době, kdy se v Evropě stáváme svědky historické amnézie ve vztahu k neonacistickým projevům a nezřídka jejich podpory, pohrávání si s nositeli těchto idejí se používá jako nástroj k dosažení konjukturálních cílů.

Naše národy společně ukovaly vítězství. Vojáci Rudé armády a českoslovenští vlastenci společně osvobozovali Československo, krasavici Prahu.

Velvyslanectví se každým rokem účastní na mnoha akcích na území České republiky na základě pozvání našich českých partnerů a přátel. Jsme upřímně vděčni Vládě České republiky, krajským a obecním úřadům, početným vojensko-pamětnickým organizacím a občanům za to, s jakou úctou se tu chovají k památce osvoboditelů a početným hrobům sovětských vojáků, jichž desítky tisíc padly v posledních dnech války a zůstaly tak v české zemi navždycky. V příštím roce se očekává více než sto společných pokládání věnců a dalších pamětních akcí v místech bojů za osvobození Česka.

Vyvrcholením celé řady jubilejních akcí spojených s osvobozením evropských národů budou události 9. května 2015 v Moskvě, na které jsou tradičně zváni mnozí vrcholní představitelé států, aby společně oslavili Den našeho vítězství, podtrhuji – našeho společného vítězství, aby ukázali jednotu v boji proti nacismu, která se zrodila z bitev našich dědů a otců, potvrdili naší společnou věrnost jejich odkazu nedopustit návrat hnědého moru, ochránit mír na zemi.