Byl jste jako pozorovatel na parlamentních volbách na Ukrajině. Jak je s týdenním odstupem a vědomím prvních reakcí na její výsledky hodnotíte?
Co se týče výsledků, je jednoznačné, že se prosadili představitelé, které již dříve k moci vynesl Majdan. Ale na druhou stranu někteří jeho významní představitelé, třeba Julija Tymošenková, příliš neuspěli. Hodně také ztratili komunisté, a rovněž tak zastánci bývalého prezidenta Janukovyče.
Myslím si, že se podobné výsledky daly očekávat. Mě překvapilo vlastně jen vyrovnané skóre mezi blokem prezidenta Petra Porošenka a Lidovou frontou, stranou premiéra Jaceňuka. Do budoucna to bohužel může působit značné problémy.
Prezident Porošenko se dnes jeví jako větší pragmatik, který si uvědomuje, že válku na východě nelze vyhrát bez peněz, které Ukrajina nemá. Důkazem toho je i jeho pozitivní přístup k dohodám z Minsku. Čili je zřejmé, že se bude snažit konflikt nějakým způsobem ukončit. Naproti tomu premiér Jaceňuk vystupuje, podle mě, značně útočně a nerealisticky. Chce bojovat až do konečného vítězství, ale nedochází mu, že to nakonec klidně může být prohra. A bude to samozřejmě mít důsledky i pro ekonomiku, nehledě k tomu, že budou v takovém případě na obou stranách dále umírat lidé.
V týdnu se objevily názory, že se spory mezi prezidentem a premiérem již nyní, v počátcích povolebního vyjednávání, začínají projevovat. A někteří to rovnou označují za opakování scénáře po Oranžové revoluci v roce 2004, kdy se prezident Juščenko a premiérka Tymošenková rovněž rychle rozhádali.
Ano, obávám se téhož. V takovém případě nová, na základě těchto voleb zformovaná, vláda nebude dostatečně akceschopná a nedokáže realizovat velmi náročné a bolestivé reformní kroky, které ale jediné mohou Ukrajinu ještě spasit. Sám jsem současný výsledek voleb k situaci z roku 2004 také přirovnal. Juščenko s Tymošenkovou tehdy také byli jako oheň a voda a jejich vzájemné spory zcela paralyzovaly celou Ukrajinu. Nebýt toho, mohla být dnes Ukrajina možná někde úplně jinde. Proto se bojím, že nedojde k žádnému zásadnímu pokroku. V tom případě ale čeká Ukrajinu nejspíš státní bankrot.
Dalším zásadním zahraničně politickým tématem týdne byla návštěva prezidenta Zemana v Číně. Byla podle vás úspěšná? Splnila cíle, se kterými tam prezident odjížděl?
Ohledně této návštěvy mám informace pouze z otevřených zdrojů. Jsem zastáncem diplomacie zaměřené prioritně na podporu vzájemných ekonomických vztahů. Domnívám se, že si nemáme hrát na mesiáše světa, ale snažit se především, aby prosperovala naše země. A z tohoto pohledu návštěvu prezidenta v Číně vnímam jako úspěšnou. Hovořil tam o byznysu a o otevírání možností pro ekonomické subjekty z obou stran.
Na druhou stranu je třeba říct, že lidská práva samozřejmě součástí mezinárodní politiky jsou, a musí být proto součástí i naší diplomacie. Neměly by ale být hegemonem, je třeba, aby jejich podpora byla vyvážená s ostatními prvky. Ve vztahu k takové velmoci, jakou je Čína, podle mě musí převažovat z naší strany právě ekonomická diplomacie. A z tohoto pohledu návštěva našeho prezidenta splnila cíl.
Samozřejmě, co se týká jeho zpáteční cesty do ČR, myslím si, že organizátoři cesty v tomto případě nezvolili nejlepší řešení. Nepovažuji za šťastné, aby prezident létal soukromým letadlem. Chybu lze podle mne přičíst především organizátorům cesty.
Sledovali jsme prezidenta přímo v Číně:
Z prezidentovy cesty se dost rozebíral výrok z rozhovoru pro čínskou televizi, že se prezident do Číny přijel učit, jak dosahovat ekonomického růstu a společenské stability. Objevily se na něj různé názory. Jak jej vnímáte vy - coby bývalý diplomat v asijském regionu? Je to ještě zdvořilost vůči hostiteli, nebo už nepatřičná servilita, jak někteří tvrdí?
Zrovna prezidenta Zemana bych nepodezříval ze servility ke komukoliv. Určitě to bylo v rámci zdvořilosti, vycházející i z toho, že asijský způsob jednání je postaven na jiných principech. Ale zároveň to byl také možná trochu nepovedený bonmot. Čína se vyvíjí podle úplně jiných pravidel, má jinou hiearchii hodnot, a já se proto obávám, že prezident by se tam příliš mnoho, použitelného v našich podmínkách, nenaučil.
V minulém týdnu se rovněž v Poslanecké sněmovně projednával plán zahraničních vojenských misí na příští dva roky, což se zahraniční politikou také úzce souvisí. Jak jste se schváleným plánem spokojen?
Myslím si, že jinak postupovat nemůžeme. Česká republika se musí jako člen NATO podílet na jeho akcích, byť bychom samozřejmě neměli zapomínat na obranu našeho území. Svým závazkům ale musíme dostát. Podle informací, které mám, se naši vojáci účastní zahraničních akcí se ctí, je vhodné v nich proto nějak pokračovat. Svoboda není zadarmo!
Shodou okolností jsme si právě v tomto týdnu připomněli rok od sněmovních voleb a někteří říkají, že během tohoto roku došlo k zásadnímu obratu v české zahraniční politice. Někteří to hodnotí pozitivně, jiní naopak negativně, jak je to podle vás? Změnila se česká zahraniční politika nějak zásadně, nebo se jedná o běžný posun při výměně vlády?
Určitě nedošlo k zásadním změnám. Stále jsme součástí NATO a EU a tyto instituce poměrně velkou část naší zahraniční politiky převzaly a my ji realizujeme jako součást většího celku. Prostor na změnu proto ani nebyl příliš velký. Je pravdou, že je kladen jiný akcent například na lidská práva, která bývalý ministr Schwarzenberg podporoval zcela mimořádně a přitom ignoroval ostatní součásti diplomacie, včetně diplomacie ekonomické. Současně se mu přitom podařilo naši zahraniční službu skoro zlikvidovat. To se nyní opravdu změnilo, ale změny považuji za pouhou změnu důrazu. Naše zahraniční politika zůstává konzistentní a čitelná.
Před rokem se také do Poslanecké sněmovny dostalo hnutí Úsvit, za které jste byl zvolen. Jak se mu podle vás podařilo dosáhnout svých cílů?
Těžká otázka. Jsme opozicí, s poměrně malou silou našich hlasů. Snažíme se ve sněmovně spolupracovat na tvorbě zákonů a sami jsme přišli s poměrně velkým počtem návrhů. Ne vždy se nám je ale daří prosazovat. Koalice je dostatečně silná, aby si prosadila své zákony. A jestliže v našich návrzích najde něco zajímavého, náš návrh zpravidla zamítne a snaží jej spíš přetavit do vlastního návrhu. Některým mým kolegům se to příliš nelíbí, ale já mám pocit, že je třeba se dívat na výsledek. A když náš dobrý nápad projde, byť jako součást vládního návrhu, tak to vnímám samo o sobě jako velmi pozitivní.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
