S takovým náboženstvím si rozumět nebudeme. Stanislav Křeček a to, co nám burkiny říkají o naší budoucnosti

Během uplynulého víkendu zaplavila sociální sítě fotografie žen, které se v akvaparku v Čestlicích u Prahy koupaly v burkinách. Snímek spustil lavinu negativních komentářů a rozpoutal diskusi, zdali by tento celotělový druh plavek podobný neoprenu, jenž je určený převážně muslimkám, měl být v Česku z různých důvodů povolen, či nikoliv. Jaký názor na to zastáváte vy sám, coby zástupce veřejného ochránce práv, tedy ombudsmana.

Považuji za nešťastné a pro společnost a její právní vědomí přímo za zhoubné, že se takovými událostmi dostáváme stále znovu a znovu do vnitřního konfliktu a kdy stále znovu vychází najevo nejednota ve společnosti způsobená diametrálně se lišícími názory a postoji i v tak bagatelních věcech, za jaké snad můžeme problematiku plavek považovat. Věc má samozřejmě několik rovin a velmi bych varoval před tím, abychom se bez rozmyšlení – jak se však už děje – opět vzájemně začali nazývat nahnědlými rasisty na straně jedné a národ ničícími sluníčkáři na straně druhé. Že v takových diskusích se objeví i zřetelně rasistické postoje latentně přítomné ve společnosti, je zřejmé, ale rozhodně si nemyslím, že by byly převládající.

Předepisovat někomu tvar jeho plavek považuji za hloupé. Sám jsem to zažil a nápis Nositi plavky zvané adamky je zakázáno při vchodu do pražských Žlutých lázní mám před očima ještě dnes. Nechci, aby se to opakovalo. Burkiny jsou prostě plavky u nás sice nezvyklé, ale to přece nic neznamená. Bikiny byly také zpočátku nezvyklé, ale rychle – zejména muži – jsme si na ně zvykli. Povolovat není co, neboť žádné zákazy zde neexistují.

V této záležitosti, jak jste už ostatně naznačil, prý kolidují zejména dvě roviny, jak pro ParlamentníListy.cz uvedli i někteří známí politikové (M. Marksová, M. Macek atp.) Jedna zdravotně-hygienická, kdy odpůrci burkin poukazují na to, že jejich uživatelky mohou schovávat pod oděvem nějaké kožní problémy a také aspekt, že na některých koupalištích je zakázáno plavat v delších kalhotách, a to např. mužům v kraťasech. Druhá rovina je společensky politická, která ukazuje, že muslimové se nechtějí asimilovat v zemi, kam přišli, a chtějí si udržovat zvyky, které mnohdy protiprávně diskriminují ženy. Jak se na tyto názory díváte?

Problematika zdravotně-hygienická je opravdu důležitá, ale nemyslím, že přímo souvisí s tvarem plavek. Pokud se kdokoliv, nejen žena, převlékne do plavek, a tedy nekoupe se v šatech, ve kterých se jinak běžně pohybuje, nelze asi nic namítat. Mnoho lidí ovšem z vlastní zkušenosti namítá, že v některých muslimských zemích je zcela běžné, že ženy se koupají v bazénech a i v moři obvykle v běžných šatech a před vstupem do vody se nepřevlékají. To je samozřejmě pravda, je to jejich, nikoliv naše věc. U nás bychom nic takového trpět neměli a je věcí provozovatele koupaliště, aby na to dohlédl. Pokud ovšem občané mají důvod se domnívat, že se tak neděje, není žádný důvod chovat se jako v jiných případech, kdy jsou hygienické předpisy porušovány: do takových zařízení prostě nechodit.

Pokud některý provozovatel koupaliště zakazuje z nějakých důvodů, jak tvrdíte, mužům koupat se v delších kalhotách nebo v „kraťasech“ (jde-li ovšem o plavky, a ne běžný oděv), pak ovšem musí ze stejných důvodů patrně zakázat i burkiny, má-li být zachovávána rovnost.

Problém, který nazýváte „společensko-politický“, je, zdá se mi, závažnější. Souvisí bezpochyby s mírou tolerance k odlišnému chování a s problémem asimilace nebo integrace, tedy s řešením otázek, jejichž řešení má Evropa před sebou. Nemysleme si, že vše je již vyřešeno, že poznatky, poučení a zkušenosti z minulých let nám mohou být vodítkem. Nebo že vystačíme s dosavadním pojímáním lidských práv.

Nikoliv, Evropa jde do zcela nového stadia svého vývoje a bude se muset naučit řešit to, co dosud neřešila, a její obyvatelé žít tak, jak dosud nežili. Ať se nám to líbí, nebo ne. Nemůže však být sporu o tom, že zahalování žen, ať již jakoukoliv formou, je požadavkem vyplývajícím z jiného než rovnoprávného postavení ženy v islámu, a skutečnost, že někteří aktivisté se zastávají možnosti takového zahalování jako lidského práva na svobodu náboženství, je dokladem odklonu od zdravého rozumu. Podobně jako mávat vlajkou tibetské lamaistické despocie, která zrušila otroctví až v roce 1958, a domnívat se, že tím bojuji za svobodu a lidská práva…

Jedno však je zřejmé: nemůžeme nikomu brát jeho víru a jeho náboženství, ale máme právo žádat omezení nepřijatelné ortodoxie a toleranci k domácím poměrům. Náboženství je pro liberálního Evropana duchovní záležitostí a s náboženstvím, které předepisuje (nejen) tvar plavek, si asi zde moc rozumět nebudeme. A demonstrativní přihlašování se k vnějším projevům té nejkonzervativnější části islámu, která ovšem ani v muslimských zemích není vůbec obvyklá (kolik jste viděli při své dovolené v Tunisu nebo v Egyptě burkin?), je bezpochyby problémem míry tolerance, jehož řešení je před námi. Ale to se zdaleka netýká pouze plavek…

Ve Francii si odpor proti burkinám zažili v loňském roce, kdy je po atentátech zakázali v některých městech. Tamní soudy ale tyto zákazy nakonec zrušily. Jak si myslíte, že by v tomto případě postupovaly české právní instituce? Dá se to odhadnout?

Je zřejmé, že situace u nás opakuje to, co se dělo ve Francii. Společnost reagovala na tamější burkiny s ohledem na předcházející události podobně, jako je tomu dnes u nás, tedy asi neadekvátně významu věci, ale později hodnocení přešlo do jakéhosi normálu. Já si neumím dost dobře představit, jak by vypadala žaloba podaná k soudu u nás, respektive čeho by se žalobce takovou žalobou domáhal. Takový podobný zákaz vydaný veřejnoprávní institucí, například obcí, by každý soud podle mého názoru zrušil. U soukromého provozovatele by to bylo asi problematické, ale máme i nudistické pláže, kam oblečení nechodí, a mohlo by tomu tak být i u pláží a koupališť burkinových. Proč ne? Někdo by snad mohl namítat, že jde o jednání naplňující nějakou skutkovou podstatu přestupku proti veřejnému pořádku a občanskému soužití, ale nevidím pro takový právní názor žádné opodstatnění.

A teď alespoň krátce k naší politické scéně. Jak pohlížíte na návrhy Andreje Babiše, v rámci předvolební kampaně, prezentované v jeho posledních publikacích, které by revolučně změnily českou politiku? Píše se tam o zrušení obecních zastupitelstev, o přímé volbě silného starosty, o zrušení krajů, snížení počtu poslanců na polovinu a také o zavedení většinového volebního systému? Babiš totiž tvrdí, že politiků je zbytečně moc. Kritici se však obávají koncentrace moci do jedněch rukou a modelu „jednoho Babiše do každé obce“. Co vy na to?

Tak to nejsou otázky, na které bych ve své současné funkci mohl odpovídat. Z hlediska zachování politických práv občanů je třeba vzít v úvahu, že na světě a i v Evropě existují různé demokratické způsoby uspořádání politického systému a státní správy, které vycházejí nejen z okamžité vhodnosti, ale také z tradic a politických „zvyklostí“ občanů. Obecní zastupitelstva jsou samozřejmou součástí našich politických tradic. To jistě neznamená, že by tomu nemohlo být jinak, ale chce to jakousi „mimovolební“ hlubokou úvahu. Podle našich zkušeností si nemyslím, že by politiků bylo příliš, spíše se nám zdá, že je mnoho těch, kteří zvažují a posuzují, a málo těch, kteří jednají a nesou odpovědnost.

Čímž ovšem nemyslím „hmotnou odpovědnost politiků“, což je jeden z nejkurióznějších nápadů této současné volební kampaně. A jistě i poněkud přehlížený problém, totiž že na úrovni krajů není žádná instituce, která by prosazovala zájmy státu (vše je v rukách volených orgánů), jako jsou například prefektury ve Francii. Každý kraj se svým krajským soudem a svojí policií připomíná spíše federaci než unitární stát, ale to je na dlouhou debatu…

Evropská unie zavedla proti České republice sankční řízení za nedodržení uprchlických kvót. Je za této situace rozumné, že právě nyní usiluje ministr vnitra Milan Chovanec o žalobu na Evropskou komisi kvůli jejich novějšímu zákonu, který zpřísňuje vlastnictví některých střelných zbraní? Je jeho reakce namístě? V čem vidíte největší riziko této nové evropské směrnice? Někteří lidé tvrdí, že nová norma jen omezuje počet nábojů v zásobnících u krátkých a dlouhých zbraní. Stojí to tedy vůbec za protesty a „dráždění“ Bruselu?

Ani toto nespadá do kompetence veřejného ochránce práv, ale domnívám se, že obě záležitosti mají více hysteriózních rysů, než by si legislativní předlohy zasloužily. Ke spravedlivému posouzení celé problematiky „uprchlíků“ je v celé EU daleko a o nějakém dráždění nelze, myslím, rozumně hovořit. Jako vlastník několika zbraní si nemyslím, že by nové evropské zákony vedly k „odzbrojení“ obyvatel, omezení jsou pro běžného občana zcela pochopitelná. Ministru vnitra, tak jak já tomu rozumím, šlo nikoliv o to, vytvořit bataliony občanů, kteří svými zbraněmi budou „bránit vlast“, ale vložit tuto problematiku do ústavy. Na což může být i z hlediska našich již zmíněných politických tradic nahlíženo různě, ale zcela od věci to v dnešním složitém světě podle mého jistě není.