V posledním týdnu se v české politice nejvíc diskutovalo o volbě nového Veřejného ochránce práv. Jak moc je pro společnost důležité, aby měla nějakou instituci, které může věřit, že se postaví na jejich stranu proti státu?
Jistota občanů má být založena na tom, že skutečnou politickou moc drží lid, nikoliv elity. To znamená, že lidé mohou odvolat svého poslance, vymoci si referendum, volat k odpovědnosti státní úředníky, vypovědět vládě poslušnost a v krajním případě se vzbouřit. Takový by měl být normální stav.
Dnešní situaci svévole byrokratických aparátů a neziskovek nemůže vyřešit jeden úřad, i kdyby fungoval úplně dokonale. Nicméně určité zmírnění problému přinést může. Lepší, než nic.
Co říci k tomu, jakým způsobem tento úřad pojímala v minulých šesti letech Anna Šabatová?
To, co paní Šabatová provedla, nelze označit jinak než krádež. Stala se šéfkou úřadu, naplnila ho svými přáteli a ideovými spojenci, a přeměnila ho v nástroj represe proti normálním pracujícím lidem. Dnes je úřad ombudsmana spíš takovou malou tajnou policií, slídící, jestli se občané chovají a myslí dost politicky korektně. Samozřejmě, podporuje také zavádění prvků islámského práva, to asi nepřekvapí.
Zkrátka, paní Šabatová úřad ukradla a začala jej používat jako opak toho, k čemu byl zřízen. Vrcholem pak bylo, když rozpoutala štvanici proti ředitelce pražské zdravotnické školy. Přitom paní ředitelka se ničeho špatného nedopustila. Dokonce ani ten konflikt s islámskou fundamentalistkou neproběhl, protože ta do školy nikdy nenastoupila. Anna Šabatová si ředitelku prostě vybrala jako oběť, a chtěla na ní celé republice ukázat: „takhle dopadne každý, kdo se postaví na odpor“.
Začne nyní ombudsman pracovat správně?
Rozhodně bude fungovat mnohem lépe. Ale tím by to nemělo skončit. Teď je namístě trestní stíhání jak paní Šabatové, tak jejích nejhorších spolupracovníků. Paragrafy musí přesně pojmenovat právníci, ale zcela jistě šlo o zločinné spiknutí s cílem likvidace občanských svobod v České republice.
Před volbou do rozhodování poslanců velmi aktivně vstoupil spolek Milion chvilek, který hrozil, že v případě zvolení Stanislava Křečka svolá proti němu demonstraci. Má tato forma nátlaku na rozhodování zákonodárců v polistopadových časech nějaké srovnání?
Ještě před měsíci působili milionchvilkaři hrozivě, teď už jsou jenom směšní. Vypadá to, že pár kluků vytáhlo nějaké peníze z Georga Sorose, a další – žel – z daňových poplatníků. Teď potřebují vykazovat činnost a být vidět, než přijde nabídka na pozici ředitele pro společenskou odpovědnost v nějaké korporaci.
Fotogalerie: - Možná přijde i premiér
Kdyby to nebyla tak humorná záležitost, bylo by to nesmírně vážné. Fakticky se totiž jednalo o pokus zopakovat akci z roku 1933, kdy do německého parlamentu napochodovala Hitlerova neziskovka SA, a pod jejím dozorem poslanci schválili všechno, co jim bylo předloženo.
Je to nebezpečné i tím, že současní politici jsou vesměs extrémně zbabělí, takže když jim neziskovkáři pohrozí negativním článkem od spřáteleného novináře, kapitulují a udělají všechno, co po nich aktivisté chtějí. Je skvělé, že to tentokrát nevyšlo.
Někteří poslanci naopak tvrdili, že je tento nátlak naopak přiměl Stanislava Křečka podpořit. Tím vlastně tento spolek k jeho zvolení pomohl. Můžeme mluvit o obecnějším trendu, že dnes jsme se dostali do fáze, že co určité skupiny neziskového sektoru odsoudí, tak to je kvůli jejich strašidelné pověsti značnou částí veřejnosti automaticky považováno za pozitivní a přínosné?
Rozhodně to působí na veřejnost. To je vidět z toho, že po každé protibabišovské demonstraci narostou preference ANO.
Jenže něco jiného jsou politici, ministři, poslanci a státní úředníci. Ti nátlaku podléhají. A jak ukázal hanebný případ z Jablonce, podléhají už i soukromé firmy. Neziskovkám se podařilo vytvořit atmosféru strachu. Milionchvilkaři jsou směšní, ale jiní tak směšní nejsou.
Máte na mysli propuštění prodavačky knihkupectví Kanzelsberger?
Přesně tak. Ta dívka měla už před nějakým časem problém s romskou kolegyní a povzdechla si na svém soukromém twitterovém účtu. Přitom nenapsala nic strašného. Nevybízela k násilí, dokonce ani netvrdila, že jsou všichni Romové stejní. Použila pouze nekorektní výraz.
Jenže nevěděla, že v českých neziskovkách už fungují dozorci, kteří kontrolují i zpětně, zda někdo nenapsal něco nekorektního. A měla smůlu, že narazila na Daniela Hůleho, což je člen vedení Člověka v tísni a mimořádně zakomplexovaný člověk, takový ten ubožácký typ, kterého se normální lidé štítí. Ten využil příležitost šikanovat mladou dívku, a když mu drze odsekla (netušila, na koho narazila), dohledal jejího zaměstnavatele. Firma Kanzelsberger se zalekla, že by se mohla stát terčem kampaně, a zaměstnankyni propustila.
Aktivisté na sociálních sítích teď slaví. Po urážkách, vyhrožování, blokování a občasném přepadání na ulicích se jim otevřela další možnost – vyhazovat lidi z práce. A důležité je to také v tom, že dosud byli terčem útoků viditelní lidé, kteří se nějak angažovali. Teď je zřejmé, že pomsta neziskovek může dopadnout na každou prodavačku, každou účetní, každého kluka v dílně.
Fotogalerie: - Jednání pražského zastupitelstva
Jak z této situace ven?
V první řadě odříznout politické neziskovky od peněz. Vydat zákon, který zakazuje přímou i nepřímou podporu takových organizací ze všech státních, obecních i veřejnoprávních rozpočtů. A pokud dostávají peníze z ciziny, tak je zdanit, řekněme 80% sazbou. A volat k odpovědnosti státní úředníky, kteří se s takovými organizacemi zapletli.
Zákony chránící občany a demokratické zřízení před politickými neziskovkami mají dnes v USA, v Rusku, v Maďarsku a v dalších zemích. Kriminální vyšetřování proti sorosovským neziskovkám probíhá ve Velké Británii. Je tedy možné se inspirovat a celé kusy legislativy převzít.
Vedle toho je ale zapotřebí řešit Českou televizi, která byla ukradena podobně jako úřad ombudsmana a stalo se z ní centrum protičeské propagandy. A také vydavatelství Economia podepřené penězi z bakalovských rozkrádaček.
V předcházejícím týdnu jsme zase sledovali volby do Rady České televize. Do tohoto procesu bezprecedentně vstoupila skupina senátorů, která požadovala po České biskupské konferenci, aby stáhla svou kandidátku, protože se jim nelíbily její názory. Proč se dnes zrovna z „veřejnoprávních médií“ stal pro některé skupiny takový fundamentální základ kvality demokracie? Navíc v situaci, kdy význam televizního a rozhlasového vysílání pro informování společnosti dlouhodobě klesá?
I když sledovanost a důvěryhodnost klesá, mediální manipulace má pořád ještě ohromnou moc. Neziskovky by nemohly terorizovat české občany, kdyby za nimi nestála mediální síla České televize, Českého rozhlasu, vydavatelství Economia a nově i Seznamu. Při férovém zpravodajství by Zeman porazil Drahoše minimálně 80:20, Piráti by jen těsně překročili 5 % a strany typu TOP 09 by už dávno neexistovaly. A na Letné by se nesešlo víc než 500 lidí.
A nejde jen o mediální sílu. Prostřednictvím rozpočtu České televize je výborně živena a udržována v poslušnosti řada celebrit.
Proto ta hysterie. Ale ten případ je zajímavý i tím, že hodně ukazuje o našem politickém systému.
Co ukazuje?
Za prvé ukazuje, jak nesmírně jsme se vzdálili demokracii. Zastupuje třeba pan Dienstbier voliče na Kladně? Chtějí lidé na Kladně, aby řešil slečnu Lipovskou v Radě České televize? Nechtějí spíš, aby řešil exekuce, bezpečnost, migraci a agresivní chování romské komunity? Jenže pan senátor se jim vysmívá do obličeje a věnuje se svým agendám. Pro něj to nejsou voliči, pro něj to je jen chátra. A totéž se dá říct o většině těch 19 senátorů.
Za druhé to ukazuje, jakou demokracii elity chtějí. Snaží se tu v podstatě prosadit systém, ve kterém oni sami předvyberou kandidáty a předloží veřejnosti několik naprosto stejných osobností se shodnými programy, názory a povahovými rysy. Když je stát katastrofálně řízen, tak potom říkají: za to mohou voliči. Jako by měli voliči jinou možnost. Ukázkovým příkladem takové hry na demokracii je Írán, kde mohou kandidovat jenom ti, kdo jsou prověřeni jako dostatečně fundamentalističtí muslimové.
Na útocích proti Haně Lipovské je jenom zřetelně vidět rys, který je typický pro celý současný politický systém.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
