Scénáře Evropských hodnot nestraší mírně, ale hodně. Taky u nich schází originalita, míní bezpečnostní expert Ludvík

Před šesti lety jste napsal článek Hrozba jaderných zbraní v současnosti pro časopis Vojenské rozhledy. Změnilo se nějak rámcově toto téma se změnami v mezinárodní politice?

Určitě změnilo, a nikoliv k lepšímu. Nejsem příznivcem bezdůvodného strašení katastrofickými scénáři. Ale není náhodou, že Bulletin of Atomic Scientists posunul svoje Hodiny posledního soudu na stav indikující nejhorší nebezpečí od dob nejhlubší studené války. Problém představuje nejistota ohledně racionality nového amerického prezidenta a stav americko–ruských vztahů. Nebyl bych přitom ani tak nervózní z toho, že se Západ a Rusko opět dostávají do role jakýchsi nepřátel. S tím nakonec mají velkou zkušenost. Velká nepříjemnost ovšem spočívá ve špatně fungující komunikaci, a to i na pracovní úrovni. Situaci neprospívá, když mnozí lidé jak na Západě, tak v Rusku straší druhou stranou a zároveň ji prezentují jako někoho, s kým nelze mluvit a koho nelze respektovat.

Během studené války byli Američané a Sověti nepřátelé, ale vytvořili procedury založené na principu „jsme sice soupeři, ale o některých věcech musíme mluvit, aby se věci omylem nevymkly z rukou“. Dnes tyhle procedury úplně nefungují a je rozhodně žádoucí je obnovit.

Je Donald Trump, o němž spousta politologů hovoří jako o zcela nepředvídatelném prezidentovi, velkým rizikem pro americkou zahraniční a obrannou politiku?

Čas na hodnocení Trumpova prezidenství rozhodně ještě nenastal. Kvalifikovanému hodnocení navíc neprospívá hysterie, která kolem Trumpa vznikla. Takže zatím můžeme spíš jen spekulovat. Což je něco, čeho by se výzkumníci měli dopouštět jen velmi opatrně. Nicméně, pokud bychom chtěli spekulovat, tak bychom se spíš než o ohrožení pro americkou zahraniční a obrannou politiku měli bavit o tom, zda vývoj, který Walter Russel Mead nazval „jacksonovskou revoltou“, není mnohem více ohrožením pro zahraniční a obrannou politiku evropských zemí.

Jak vnímáte volání různých politiků po stavění zdí. V Americe na hranicích s Mexikem, v Evropě jako obranu proti přílivu uprchlíků a tak dále... Není to v globalizovaném světě absurdní?

Absurdní nikoliv. Jak v Evropě, tak ve Spojených státech existuje řada lidí, kteří se cítí ohroženi. Politici na to celkem přirozeně reagují. Absurdní jsou tvrzení, že zdi nefungují a lidi na druhé straně udržet nemohou. Z historie železné opony dobře víme, že mohou. Takže ta správná otázka, na kterou si ale nejsme schopni upřímně odpovědět, spočívá v tom, zda ty lidi chceme pustit, nebo nikoliv.

Nejsou namístě obavy, že by se NATO mohlo dostat do krize? USA a evropské státy začínají mít v obranné politice jiné zájmy, anebo se pletu?

Já bych skoro řekl, že NATO už se do té krize dostalo, a to i přesto, že zájmy USA a evropských států se od sebe nijak zvláště nevzdálily. Trumpovská Amerika bude po spojencích ještě hlasitěji požadovat, aby na obranu dávali víc. Na druhou stranu ale zrovna tato krize NATO může snadno skončit. S tím, jak je Rusko stále více vnímáno jako hrozba, má NATO po letech jasného protivníka, na kterého se může chystat. Pak se na obranu dává víc peněz o poznání snadněji, což je nakonec vývoj, který probíhá v řadě zemí.

Neměla by Evropa nastartovat stavbu vlastních ozbrojených složek?

Záleží na tom, co myslíme Evropou. Evropské státy vlastní ozbrojené složky mají. Některé lepší a jiné za moc nestojí. Ale předpokládám, že ta otázka směřovala na armádu Evropské unie. A to je otázka, na kterou těžko říct jednoznačnou odpověď. Dlouhodobě je to určitě žádoucí řešení. Ale musela by se vyřešit řada otázek. Například, jak by se rozhodovalo o nasazení? Pokud jednohlasně, pak ta armáda bude jen na okrasu. Pokud jinak, tak se budou státy bát, že bude evropská armáda jednou použita v rozporu s jejich zájmy.

Do jaké míry je Evropa připravena na použití dalších teroristických strategií typu požáry anebo použití špinavé bomby?

Upřímně řečeno nejsem schopen říct, jak jsou jednotlivé země připraveny. Na základě našeho výzkumu si dovolím tvrdit, že třeba české bezpečnostní složky jsou v zásadě připraveny slušně, i když vždy existuje prostor pro zlepšení. Ve většině zemí bude asi situace podobná. Otázkou zůstává, jak je na takový útok připravena veřejnost. Rozumný bezpečnostní systém nemůže zabránit sta procentu chystaných útoků. Ale západní společnost se do značné míry odnaučila žít s rizikem.

S kolegy jste vyčítal think-tanku Evropské hodnoty, že vyrábějí katastrofické scénáře s absurdně vysokými pravděpodobnostními hodnotami, což není odbornou studií, ale projevem ideologie. Šlo o studii o výhledu vývoje vnějšího bezpečnostního prostředí v Česku. Není v současnosti „mírně strašit“ omluvitelnější, než rizika přehlížet?

Mírně strašit může být lepší, než rizika přehlížet. Nicméně to není případ zmiňované scenáristické práce. Scénáře Evropských hodnot, upřímně řečeno, nestraší mírně, ale hodně. Což bych jim ale nakonec třeba na rozdíl od kolegy Ditrycha zas až tak nevyčítal. Můj problém s inkriminovanými scénáři je spíš naprostý nedostatek originality. Psát v roce 2016 scénáře o možné ruské agresi, nezvládnuté migraci a vzestupu extremismu v Evropě, je asi jako psát v roce 1939 o tom, že by Hitler mohl rozpoutat světovou válku.

Popularizace vědy je u nás spíše takovým nejasným konceptem, než přímým žurnalistickým odvětvím jako v USA. Třeba Jiřímu Grygarovi bylo vždy vyčítáno, že v rámci popularizace astronomie a astrofyziky přináší až moc velká zjednodušení. Není to to samé, co vlastně vyčítáte Evropským hodnotám?

Popularizace vědy je nepochybně dobrá věc a celkem přirozeně vyžaduje složité věci hodně zjednodušovat. Napadá mě kreslený seriál „Byl jednou jeden život“. Kdo ho nezná, může si ho najít na youtube. Řekl bych, že jako příklad popularizace je skvělý. Problém spočívá v tom, že Evropské hodnoty nepopularizují, ale na základě velkých zjednodušení chtějí dávat rady, jak má vypadat naše bezpečnostní politika. To je ale stejné, jako kdyby vás lékař léčil na základě onoho zmiňovaného kresleného seriálu.

Nebude mezi akademickými pracovišti a politicky motivovanými či z určitých zdrojů placenými neziskovkami a organizacemi vždy určitá řevnivost, protože mimo jinou činnost zpracovávají studie, které se mohou dublovat, snaží se prezentovat v médiích a tak dále?

Předpokládám, že opět narážíte na Evropské hodnoty.

Ano...

Už jsem se setkal s názorem, že jim závidíme. A je to naprostý nesmysl. Výzkumná pracoviště nepochybně soutěží o zdroje. Ale mezi sebou. Organizace typu Evropských hodnot výzkum nedělají a tak o tyto zdroje nesoutěží. Což neříkám, abych je nějak urážel. Říkám to, protože v Česku existuje systém, který přesně stanovuje, co je a není výzkumná organizace, a co je a není výsledek výzkumu. Abyste mohl soutěžit o výzkumné peníze, tak musíte produkovat uznatelné výsledky.

Evropské unii je dnes vyčítáno leccos. Jak by ale měla postupovat, aby se zkonsolidovala natolik, aby začalo kritiky ubývat? Některé významné hlasy ve Francii požadují „více Evropy“. Co vy na to?

Nejsem expertem na Evropskou unii a tahle otázka by měla směřovat na někoho z mých kolegů. Já se domnívám, že Evropa ze všeho nejvíc postrádá inspirativní vedení a schopnost opustit politiky, které nefungují.