Fotogalerie: - Prague Pride se Shapirem
Po vaší dovolené v Rakousku jste zveřejnila instagram s tím, že jsou pryč doby, kdy rozdíl po přejetí hranic do Rakouska nebo Německa byl jakýmsi kulturním šokem. Kritizovala jste i nemožnost použít platební kartu či nedostupnost internetu. Jaký zážitek jste si odvezla z Rakouska, co vás vedlo k tomuto postřehu?
Těžko se to odděluje. Já dost cestuji a nejčastěji bývám za hranicemi v Británii a tam nemám pocit, že bych nebyla doma, že by se mi nedostávalo v uvozovkách civilizace. Musím říci, že když se člověk ocitne delší dobu těsně za českými hranicemi, hlavně v Rakousku a Německu, není to už ten kulturní šok jako před patnácti dvacet lety. Češi často nadávají, jak nemáme to či ono, menší mzdy a v obchodech není dost zboží nebo se na něm šetří… Je sice pravda, že řada potravin od stejné firmy v Rakousku a v Čechách se ve složení liší, jako konkrétní příklad uvedu burákové máslo. Je pravda, že se na nás trochu šetří, ale v jiných oblastech. Mám pocit, že západně od nás těsně za hranicemi to trochu přehnali. Obdivuji českou hustotu čerpacích stanic i jiné věci, které souvisí s rozvojem společnosti. Ten se dá také měřit technologiemi ve smyslu, jak často se setkáte s pokrytím telefonního a internetového signálu, jaký je počet připojení wifi, akceptace platebních karet a podobně. V těchto oblastech jsme na tom velice dobře, a to si Češi neuvědomují.
Oproti Británii rozdíl nepozoruji, ale v Rakousku není akceptovatelná platební karta snad v polovině obchodů. Přitom rakouské banky nám vnucují svůj obchodní model a snaží se neustále vykládat, že mají nejlepší bankovnictví na světě. Když jsem pracovala v rakouské bance, tak do střední Evropy, České i Slovenské republiky se dávali rakouští zaměstnanci za trest. Když něco provedli, museli si tu odpykat trest a pak se za pár let mohli vrátit domů. Druhou, ještě horší destinací byla Ukrajina a Malta. Jejich technologický pokrok i mzdy neodpovídají službám. Ty mnohde nejsou na takové úrovni, na jakou jsme zvyklí. Personální přístup neodpovídá technické realitě, jsou oblasti, kde jsme je už předehnali. Pochopitelně existuje ještě mnoho oblastí, kde je ještě dlouho nepředeženeme – jako třeba úroveň mezd. Mzdy se vždy liší a nesrovnaly se ani během staletí. My Německo pomalu dotahujeme, ale je to politika České národní banky, která brání vyrovnávání mezd, protože intervenuje českou korunu a oslabuje ji.
Napsala jste, že na rozdíl od Rakouska si u nás na benzínce můžeme koupit kafe, jelikož se – technicky vzato – budeme schopni propracovat k pokladně a neuvízneme v davech přímo na zemi na parkovišti piknikujících, cizokrajně vyhlížejících lidí, přes které člověk není schopen udělat krok. To jste v Rakousku zažila?
Jistě a myslím si, že takovou zkušenost má většina lidí, která tudy projíždí. Já mám tuto zkušenost za poslední dva roky každý měsíc. Čerpací stanice, které mají mnohem nižší hustotu než u nás, jsou v obložení, jsou zde fronty a na parkovišti doslova piknikují na zemi imigranti dle své kultury zvyklí jíst na zemi. Rozbalí své deky a sedí tam, kde mají parkovat auta. V letních měsících někdy nemůžete skoro udělat krok. Moje narážka se týkala hlavně Německa, které nezvládá imigrační politiku. Nešlo o narážku na imigranty jako takové, ale spíše na německé zvládání a nezvládání situace. Jsem dlouhodobě toho názoru, že musíme imigranty velice důsledně rozlišovat. Pomoci utíkat před válkou je v pořádku, ale když válka skončí, tak je poslat zpátky domů. Naše sociální dávky nemají nekonečné možnosti, a Německo zvolilo politiku jinou, bez selekce. Ať už člověk má, nebo nemá důvody k útěku, tak udělují azyl na dlouhou dobu. V poslední době také do značné míry selhává takzvaný dublinský systém. Sice je už staršího data, vznikl před migrační krizí a byl několikrát měněn a aktualizován, ale už přestal fungovat. Podstatou je, že každý člověk někde zachycený by se měl vrátit. Pustit imigranty na své území bez kontroly byla pěkná myšlenka, ale trochu začala selhávat v okamžiku, kdy drtivá většina Evropy řekla, že o tak extrémní imigraci nestojí. Ale Německo otevřelo migraci náruč a učinilo veřejné pozvání.
Dublinský koncept říká, že chyba je na zemi, která dopustila, aby se imigrant na její území dostal. Ovšem nyní je otázka, zda nenese největší vinu Německo, které jim otevřelo náruč. V tu chvíli se Německo stane největší destinací imigrace a v tu chvíli táhne největší nápor. Německo není nafukovací a ani jeho kapacity nejsou nafukovací. Tím pádem to ukazuje na přelidnění, které jsem popisovala, lidé jsou až moc nahuštění a Němci nemají kde je ubytovat.
Změnila ta návštěva v Rakousku i postřehy z Německa nějak váš pohled na celou imigrační krizi?
Ne. Samozřejmě sleduji vývoj od začátku už několik let i v jednotlivých zemích a nemám na svém názoru moc co změnit. Když člověk delší dobu pobývá v daném státu, tak si více uvědomuje, co vidí na papíře a co na vlastní oči. Více toho vstřebává a více do toho proniká. Třeba Velká Británie čelí náporu, ale dlouhodobě – v podstatě už od koloniálních dob. Tím, že byl příchod velice pozvolný, tak se nějaké to kulturní zvládání daří daleko lépe. Ovšem i na okraji Londýna a v dalších městech jsou velké čtvrti, někdy velice segregované, kde úplně neplatí většinové zákony. Přesto bych řekla, že se situace kulturně usadila a vstřebala. V Německu je problém dán také tím, že se nepodařilo začlenit imigranty z Blízkého východu do pracovního procesu, do trhu práce na rozdíl od lidí v osmdesátých letech přicházejících z Turecka a podobně. To může vést k sociální frustraci, z toho vyplývající radikalizaci, větší chuti po terorismu a nějakému stavění se do opozice vůči většinové společnosti. Pokud se je nepodaří začlenit do trhu práce, musí to nutně vést k dalším kulturním problémům. Migrace je příliš rychlá na to, aby ji dokázali vstřebat. Pozvánka do náruče byla příliš silná, což vytvořilo separované čtvrti a z toho vzešly další problémy související s agresí, k čemuž by nedošlo při pomalejší migraci.
Psali jsme:
Dovolila byste Turecku bezvízový styk s Evropskou unií?
Ne, nedovolila, ačkoliv se v Evropě mluví o tom, že by to byla velká diplomatická chyba. Velká diplomatická chyba by byla to udělat. S Tureckem je třeba zastavit přístupové rozhovory a trvat na dohodě ohledně navrácení zadržených imigrantů. Německo vzalo docela zásadní politicko-kulturní obrat a myslím si, že dvě kultury – turecká a evropská – jsou nekompatibilní. Domnívám se, že snahy o politické sbližování vedou spíše k problémům než k řešení.
V Evropě postupně měníme naše pravidla podle potřeb přistěhovalců. Například nošení šátků na hlavě ve školách a podobně. Neobáváte se, že úpravou našich pravidel kvůli přistěhovalcům omezujeme sami sebe?
Nemyslím si. Jsme v tom zcela liberální. Problém není v tom, že dovolujeme náboženství, aby se projevovalo. Říkáme, že Evropa je křesťanská, ale to už dávno není pravda. Evropa je v některých zemích dokonce až ateistická. Samozřejmě udržujeme křesťanské tradice, ale do stejné míry je i antická. Povolení praktikovat náboženství je správné. My neregulujeme projevy nějaké jiné víry a ani já bych pro nějakou regulaci nebo zakazování islámu či jiného náboženství nebyla. Vnější projevy jako nošení hidžábů bychom zakazovat neměli, to bychom mohli zakázat kšiltovky nebo křížky na krku.
Daleko striktněji a ostřeji bych postupovala v případě překročení stávajících zákonných linií. Naopak jsou věci, které jsou dost tolerovány. Problém není, že povolujeme projevy náboženství. My dovolujeme, aby sem přicházelo velké množství lidí, u kterých je pravděpodobné, že sem nejdou za prací a obohacením naší kultury, ale aby se přiživili na evropských sociálních dávkách a potencionálně dělali nějaké problémy. S tím nemá náboženství nic společného. Samozřejmě chápu snahy společnosti oddělit zrno od plev tím, že vše, co má nádech islámu zakážeme, ale to je cesta do pekel. My stále nejvíce trváme na evropské kultuře, ale netolerance je s ní v přímém rozporu. Spíše bych dbala na větší obranu hranic a schengenského prostoru. Uzavřít hranice Schengenu, ať sem neproklouzne ani myš.
Je na čase bát se jít do kostela modlit nebo se shromáždit při významném výročí?
To záleží do značné míry na nás a naší evropské kultuře. My jako Česká republika stojíme mimo, odoláváme a ještě to tak, doufám, zůstane. Země jako Francie, Belgie, Německo či ve Skandinávii mají na problém zaděláno. Mají nezačleněné komunity, které se nejintenzivněji radikalizovaly. Jejich cílem je vyvolat strach a ten strach tu v některých městech bude. Jak to dokáží zvládnout, nedokáži posoudit. Záleží, jaká bude politika Evropské unie. Dokud bude vést politiku otevřené náruče, tak ano, v některých zemích budou mít strach se shromáždit do centra, kde bude více lidí. To je cílem radikálů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
