Francie si volí prezidenta. Jakého kandidáta vyberete vy a proč?
Sarkozyho jsem volil naposled, protože jsem doufal, že jako rodilý Maďar přinese něco nového do francouzské politiky. Třeba jako v Americe. Ale dopadlo to špatně, i když dělal, co mohl. Tak od té doby volím Marine Le Penovou. Ve Francii, kdo nevolí, dá hlas tomu, co byl zvolený. Bílé lístky se nepočítají. Tak jediná možnost, jak ukázat nesouhlas s novými kandidáty, je volit někoho, kdo překáží, a to je Le Penová.
Je Marine Le Penová opravdu takovou hrozbou pro demokracii v zemi galského kohouta, jak se všeobecně tvrdí?
Já žiju ve Francii již osmačtyřicet let a pořád slyším, jaká je to hrozba a nebezpečí. Její otec byl jako voják v Alžírsku, kde přišel o oko. Byl dost tvrdý, ale už on říkal nahlas, o čem si lidé povídali potichu. Jeho dcera je inteligentní žena, advokátka. Proč by měla být nebezpečím pro Francouze? Nicméně ve Francii vadí mnoha politikům. Protože asi vidí, co dělají špatně.
Otec Le Pen po prvním kole prezidentských voleb:
Jaký je podle vás vztah Francouzů k Evropské unii?
Evropská unie, když dává, je dobrá. Ale když nařizuje a žádá, tak je špatná. A to Francouzi nemají rádi.
Do jaké míry je Francie stále levicová s důrazem na sociální stát?
Francie je stále levicová a to jsem se divil, až jak moc. Dokonce v padesátých letech bylo víc komunistů ve Francii než v celém Československu. Jako syn politického vězně jsem to nikdy nepochopil. Francouzi mají rádi sociální výhody, ale je to zneužívané a dost nesprávné.
O emigrantech z jihu a východu bylo slyšet hlavně v souvislostech s uprchlickými tábory v Calais a v Dunkerku. Jaké je ale reálné soužití s emigranty ve Francii? Jaké jsou vaše zkušenosti?
Imigrace ve Francii je dost velký problém a bude to trvat velice dlouho, než se to urovná. Je to velká chyba zdejší politiky.
Vládne ve Francii strach z terorismu, anebo se s rizikem možnosti dalších útoků občané už naučili žít, třeba jako Izraelci?
Strach z terorismu je tady vidět už všude. Lidé mají strach jít do kina, divadla, restaurace, jet autobusem nebo vlakem a tak dále.
Psali jsme:
Když jste v roce 1968 do Francie emigroval, jaká tam byla a jak se poté vyvíjela situace v krajanské komunitě?
Když jsem sem 13. srpna přijel na návštěvu příbuzných na platný pas, bylo vše v pořádku. Ale 21. srpna se to změnilo. Nikdo nevěděl, co má dělat. Příbuzní mi našli dobrou práci, ale pod podmínkou, že jim i mým rodičům nebudu dělat ve Francii ostudu. A to dodnes dodržuji. Koncem roku 1969 padla povolení k pobytu všem a také mně. A tak jsem se stal emigrantem. Doma mi zabavili osobní věci a navíc jsem byl odsouzen za nepovolený pobyt ve Francii na rok vězení. Tak jsem se stal ve svých pětadvaceti letech „politickým“ jako můj otec. No, práci jsem měl a zanedlouho jsem se oženil se slečnou moravsko-slovenského původu. Máme dvě krásné dcery a už čtyřletou vnučku. Je úžasná a říká nám babi a dědo. Ta je v mém emigrantském životě ve Francii tím nejkrásnějším.
Sedmadvacet let jsem měl s manželkou československou hospodu Dolina. Vlastně až do důchodu. V naší hospodě jsem poznal mnoho zajímavých a dobrých lidí, ale také dost zklamání. Život jde nicméně dál, to špatné se zapomíná a zůstane jen to dobré.
Mohl byste krátce představit Sdružení československých dobrovolníků ve Francii, kde jste předsedou. Vaše internetová prezentace je totiž pouze ve francouzštině...
Celou dobu mého života ve Francii jsem byl aktivní ve všech československých asociacích. Sokol, sdružení rodáků, svaz československo-francouzského přátelství a tak dále. Hlavně pak ve Sdružení československých dobrovolníků-legionářů ve Francii. Dnes jsem předsedou nejen tohoto sdružení, ale i Československé obce legionářské – Jednoty Paříž ve Francii. Práce je moc. Staráme se o československé pomníky po celé Francii, hlavně na hřbitově Pére-Lachaise, kde je pomník Čechoslováků padlých v první a druhé světové válce ve Francii za naší svobodu.
Ale přesto si vyčítám, že se té historii málo věnujeme. Všechny pomníky a hroby pocházejí hlavně z první světové války a jsou ve špatném stavu. Dvě stě padesát hrobů je rozeseto po celé Francii a nikdy tam nikdo nezajde. Říká se, že když se dědí dům, tak se také dědí hroby. Československo se rozdělilo, ale zapomnělo na ty chudáky, co ztratili svůj život pro nás všechny. Trošku se na tom pracuje, ale trvá to strašně dlouho. Každý rok musíme opakovat žádosti. Musím poděkovat českému ministerstvu zahraničí a Československé obci legionářské za každoroční malou pomoc. Naše náklady převyšují výdaje na cestovné, květiny, údržbu pomníků a hrobů. Zbytek platíme z našich peněženek. Doufám, že se to dobou vyrovná a také že Slovenská republika bude přispívat na hroby a pomníky Čechů a Slováků padlých ve Francii. Můj tchán byl Slovák a žili jsme spolu pohromadě čtyřicet let nerozděleni. To po něm jsem převzal funkci předsedy československých dobrovolníků a legionářů ve Francii. Nazdar!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
