Senátor Papoušek: Zeman umí mluvit a má něco načteno, ale mezi intelektuální špičku nepatří. Pravda a láska určitě zvítězí

Jaké to bylo stát na náměstí Svobody v Brně proti policejním koním?

Velice zajímavé, jeden kůň mi šlápl na nohu a ještě teď mám otisk podkovy na tenisce. Ti policajti vypadají na koních pěkně, ale když člověka vytlačují, je to jiné, to člověk nemůže ustát, je to obrovská síla.

Proč jste se účastnil blokády proti pochodu Dělnické mládeže i za cenu, že spácháte přestupek? A jak se díváte na postup úřadů a policie?

Myslím, že blokáda byla správná věc, a spíš by pro mě bylo otázkou, jestli by bylo správné tam nejít. Kdyby se uspořádala nějaká povolená protidemonstrace třeba na jiném místě Brna, k ničemu by to nevedlo. Myslím, že byla moje povinnost tam být. Policie byla v prekérní situaci, museli se s tím nějak vypořádat, přece jen si ale myslím, že se mohlo postupovat jinak. Přečetl jsem si jakýsi manuál Ministerstva vnitra a z něj plyne, že obce nemusejí takové akce, jako byl pochod Dělnické mládeže, automaticky povolovat. Píše se tam o tom, že pokud veřejné mínění takovou akci vnímá jako nebezpečnou a nesprávnou, obec ji nemusí povolit. Mohli se s tím na radnici Brno-střed vypořádat líp.

Jsou podle vás současní čeští nacionalisté nebezpeční?

Jich teď není mnoho a reálné nebezpečí od nich nehrozí, ale do budoucna hrozit může. Není totiž nikdy vyloučeno, kam se určitá část společnosti přikloní. Když budou nacionalisté prosazovat určitá populistická témata, klidně získají větší podporu. V současnosti je důležité, aby se demokratické strany vypořádaly s tématy, která jsou nosná pro nacionalisty. Jde třeba o problém přistěhovalců.

Vidíte v české společnosti i jiná rizika?

Vadí mi, že neočišťujeme hodnoty, na kterých stojí naše západní civilizace, a že se alternativy hledají jinde, například v případě příklonu k Putinovi. Nebezpečná je představa, že Putin je novým „spasitelem“, který přináší něco nového. Za riziko považuji i to, když se tady relativizují vůdcové a diktátorské sklony.

Kde se podle vás bere něco jako poměrně silné rusofilství v národě, který byl ruským impériem ještě před pětadvaceti lety okupován?

To je princip, který lze ilustrovat biblickými dějinami izraelského národa – když byl vyveden z Egypta na poušť, začali si lidé brzy stěžovat a rozpomínat se na to, jak bylo u těch plných hrnců masa v zajetí dobře. Někteří lidé se dnes cítí ohrožení, a tak přemýšlejí o tom, jak si s tím poradit. A také je to otázka zvyku – na svobodu a demokracii si lze rychle zvyknout a zevšední, pak se hledají jiné alternativy.

U zastánce proruských postojů, jako je třeba Václav Klaus, lze ale těžko mluvit o pocitu ohrožení nebo bezradnosti…

Tam se nabízí výklad, že jde o jiné, „nadstandardní“ vztahy k Rusku. O tom se ale dá jen spekulovat.

Angažujete se v iniciativě Svobodu médiím. Jak dnes veřejnoprávní média plní svou funkci?

Přes všechny nedostatky veřejnoprávní média fungují dobře a snahy o to, aby se třeba zrušily koncesionářské poplatky, jsou špatné. Ten návrh byl naštěstí stažen. I proto jsem se připojil k iniciativě Svobodu médiím, přece jen snahy o jejich omezení tady stále jsou. Podle mě je třeba hájit veřejnoprávní prostor, aby jím politici nemohli manipulovat.

Také se mluví o „ruské páté koloně“ v médiích…

Vše nasvědčuje tomu, že tomu tak je. Nechci spekulovat a vytvářet spiklenecké teorie, ale myslím, že je docela pravděpodobné, že tady něco takového existuje. Klademe si otázky, kde se bere tolik proputinovských hlasů, a toto je možná odpověď.

Jak vidíte v současné situaci budoucnost České republiky?

Naše místo je jednoznačně v západní kultuře. Její hodnoty jsou mnohdy utlumovány, a proto je potřeba hledat tradiční základy naší civilizace a jít k jejím kořenům. Jednou z důležitých věcí je obhajoba lidských práv, na nich stojí společnost, i když má své nedostatky. Vždy je to lepší než totalita. Na takové hodnoty si lidé mnohdy vzpomenou, až už jsou ztracené. Neměli bychom toužit po vládách pevné ruky a podobných věcech, to by se mohlo vymstít.

Na české politické scéně se objevily nové subjekty, tradiční strany stagnují nebo jsou na ústupu. Mají podle vás šanci na návrat?

To nedokážu přesně odhadnout, společnost se rychle mění. Dnes má najednou velký prostor Babišovo ANO, myslím si ale, že by lidé zase mohli začít toužit po konzervativnějších a tradičních stranách. Pokud ovšem jejich politici budou vyznávat hodnoty, na kterých je západní společnost vystavěna. Pak by mohlo dojít k renesanci tradičních stran.

Lidé vaší generace šli do politiky už dávno a někteří jsou už dávno z politiky pryč. Proč jste se rozhodl jít do senátních voleb až loni?

Když mě oslovila KDU-ČSL s návrhem kandidovat na senátora, přijal jsem to jako výzvu. Do té doby jsem nebyl v politice ani na místní úrovni v zastupitelstvu, ani v žádné straně. Po té nabídce jsem se důkladně radil s kamarády a známými a svým způsobem jsem pak do toho nešel sám. Měl jsem velké zázemí v lidech, kteří mě podporovali, hodně jich bylo i z řad mých studentů. A tak jsem se rozhodl, že politiku vyzkouším, zkusím, jak se dělá kampaň, což jsem znal jen zvnějšku. A taky chci vyzkoušet, jestli v politice lze něco prosadit. Mými tématy jsou ohrožené děti, zlepšení právních přepisů apod.

Zdá se vám po půl roce v Senátu, že je váš cíl prosadit změny reálný?

To se teprve uvidí, jsem v Senátu poměrně krátce a zatím si vytvářím empirický materiál, aby se případně mohl změnit zákon kolem náhradní rodinné péče. Jezdím po různých domovech, bavím se s pěstouny a založil jsem pracovní skupinu odborníků, kteří by do toho mohli promluvit. Také spolupracuji s poslanci KDU-ČSL, kteří se také tomuto tématu věnují.

Jak jako senátor zvolený většinově chápete odpovědnost k lidem, kteří vás volili?

Myslím, že jsem neustále s lidmi z volebního obvodu, to jsem koneckonců ukázal i účastí v blokádě. Také reaguji na všechny podněty, které odtud přicházejí, konkrétním případům se pak věnuji.

Politickým zemětřesením prošlo po komunálních volbách i Brno, vy osobně máte blízko k řadě lidí z hnutí Žít Brno. Mají podle vás šanci obstát v situaci, kdy se podílejí na řízení druhého největšího města v republice? Už došlo k prvním nárazům…

Brno je velké město, přesto si myslím, že je dobře, že tam Žít Brno je a představuje určitý „svěží vítr“. Hlavně si myslím, že jsou komunikativnější směrem k veřejnosti, to je velmi důležitá věc. Věci, které se na radnici řeší, jsou samozřejmě hodně i o zkušenostech. Některé problémy už přišly a dělají se chyby. To jim nezávidím, já jsem totiž jako senátor mnohem svobodnější, necítím žádný tlak, svobodně si mohu vybírat, co podpořím, čemu se budu věnovat a jak to budu řešit. Komunální práce je pro lidi, kteří v tomto prostředí dřív nepracovali, určitě těžká.

Těžko jde při debatě o současné politice obejít téma našeho přímo voleného prezidenta. Aktuálně poutá pozornost jeho odmítnutí jmenovat tři profesory…

Domnívám se, že mnohé výroky a činy Miloše Zemana jsou dané komplikovaností jeho osobnosti. Jeho výroky nejsou moc promyšlené a jsou vyřčeny možná jen jako provokace nebo proto, aby se postavil do středu mediálního zájmu. Jejich rozebírání ze všech stran ale nemá příliš smysl, protože on to mnohdy jen tak plácl, takže není třeba za tím hledat nějaké hluboké strategické úvahy. Jsou ovšem i věci, kde je to promyšlenější, například zahraničněpolitické postoje. Tam už lze hledat hlubší motivy a to, jestli je někým nebo něčím ovlivněn. Většinou lze ale z jeho vystupování vysledovat hlavně jeho osobnostní rysy.

Ve výrocích a postupech prezidenta ale lze přece jen najít určitý společný jmenovatel – vymezování se k intelektuálnímu prostředí, vymezuje se k „pražské kavárně“, odmítá jmenovat profesory, nezve na Hrad některé rektory…

Je to možné číst jako Zemanovu snahu oslovit méně vzdělané voliče a snahu o to, aby neztratil svou určitou lidovost, aby dal najevo, že je s obyčejnými lidmi. K tomu mu slouží vymezování se k intelektuálnímu prostředí. Možná je za tím i nějaký komplex méněcennosti, možná i pomsta a pocit zhrzenosti. Zeman je totiž člověk, který umí mluvit a má něco načteno, ale mezi intelektuální špičku nepatří.

Vzhledem ke „šňůře“ výrazných výroků a činů prezidenta Zemana se už dávno zapomnělo, že s prezidentskou volební kampaní bylo spojeno poměrně masivní využití lži, kterou voliči většinově tolerovali. Roste od té doby necitlivost ke lhaní obecně?

To je nebezpečné. To, že se relativizují věci a lidem nevadí, že je něco založeno na lži. Imponuje jim spíš vtip a neřeší se, jestli je to pravda. To je dost velká tragédie. Zeman ví, že lidem může říct typickou lež, protože to proběhne médii a za pár dní se na to zapomene. Možná s tím i kalkuluje a jde mu jen o to, aby byl stále mediálně živý…

Mohou politici něco udělat s tímto pojetím pravdy a lhaní?

To lze dělat jen pravdivými postoji, lež nevymýtíme jinak než tím, že budeme stát za svým. Já osobně své jednání v politice nekoriguji s ohledem na nějaké další funkční období, spíš mi jde o to, abych nezklamal ty, kteří mě zvolili, a neudělal něco špatně. Aby si lidé neřekli, že jsem stejný jako ti ostatní.

Když člověk chce žít v pravdě, vždycky riskuje, že se mu lidé vysmějí, a někteří lidé za to i zaplatí životem. Obecně je podle mě příznačné, že kromě běžně přijímaných lží se terčem posměchu stalo heslo Václava Havla o pravdě. V tom smyslu bych chtěl vzkázat všem případným internetovým diskutujícím pod tímto rozhovorem i jinde, že pravda a láska určitě nad lží a nenávistí zvítězí.