Šílené divadlo, jste hloupí jak Vasil Biľak. Tereza Spencerová o konferenci o ruské propagandě, o prohře Erdogana i o tom, kdo stojí za Hillary Clintonovou

03.03.2016 8:01

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Příměří v Sýrii není žádné příměří, ale jen dočasné zastavení nepřátelských akcí, upozorňuje ve svém pravidelném hodnocení týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz analytička a editorka Literárních novin Tereza Spencerová. Ta rovněž rozebírá nehezkou situaci tureckého prezidenta Erdogana, vyjadřuje se k proběhlé akci elaborující propagandu Ruské federace a sděluje svůj názor na Donalda Trumpa a Hillary Clintonovou.

Šílené divadlo, jste hloupí jak Vasil Biľak. Tereza Spencerová o konferenci o ruské propagandě, o prohře Erdogana i o tom, kdo stojí za Hillary Clintonovou
Foto: Markéta Kutilová
Popisek: Snímky zachycují kurdské bojovníky na hranici s Islámským státem.

Anketa

Jakou školní známku zatím dáváte politikovi Andreji Babišovi?

55%
6%
3%
3%
33%
hlasovalo: 16295 lidí

Máme zde stále trvající příměří v Sýrii. Stále platí, ale mnohé se o něm napovídalo. Prý jde o příměří, které vyhovuje Putinovi, protože se zachová jako v Debalcevu: Zcela bez respektu k příměří získá, co chce, a pak teprve to příměří začne. Americký tisk píše, že letecké útoky, které od počátku příměří provedli Rusové, z většiny útočily na rebely podporované USA. Není tomu tak? A jak jste napsala, na většinu území Sýrie se příměří nevztahuje. Takže tedy... Jak dál?

Nevím, jak dál. Můžu jen tipovat. Ještě předtím bych ale chtěla připomenout, že v Sýrii nebylo vyhlášeno „příměří“, nýbrž jen „zastavení nepřátelských akcí“. Na první pohled to vypadá jako hra slov, ale „příměří“ má z hlediska mezinárodního práva svá pravidla a důsledky, což nevyhovovalo Spojeným státům. Jejich ministr zahraničí John Kerry sám připustil, že je pro ně výhodnější „bezdůsledková“ dohoda na „zastavení nepřátelských akcí“ – když to poruší někdo z amerických „koní“, nebude ho možné potrestat podle pravidel. A Rusové blahosklonně kývli.

Tento americký přístup lze i pochopit, protože zatímco Rusko je v čele aliance, která má společný cíl, a tím je porážka fanatického islámu Daeše, al-Káidy a dalších, na straně USA jsou nepředvídatelní „spojenci“ typu Turecka a Saúdské Arábie, kteří mají v Sýrii své vlastní zájmy. A navíc protichůdné – Turci by rádi v Damašku viděli vládu „svého“ Muslimského bratrstva, zatímco Saúdové „Bratry“ likvidují, jak jen mohou, protože MB se od ostatních islamistických organizací odlišuje ochotou fungovat v parlamentním systému. Tedy jít do voleb. A jakékoli alespoň náznakově svobodné volby by znamenaly konec saúdské vládnoucí rodiny. A tak Saúdové podporují Daeš a al-Káidu a ostatní „skalní“ síly, které jako by vystoupily ze středověku a chtějí tam celý vývoj znovu i vrátit. Takže chápu, že USA nechtějí nést za své vazaly přímou zodpovědnost; proto jen ono neuchopitelné „zastavení nepřátelských akcí“.

Přitom platí, že USA svým způsobem jdou i rovnou proti svým vazalům, neboť se s Ruskem dohodly, že válka proti Daeši a al-Káidě pokračuje. Přinejmenším pro ruské, syrské, ale i americké letectvo se tak situace pročišťuje – členové ozbrojených protivládních skupin dostali od syrské vlády amnestii, více než sto padesát skupin už na ni kývlo a jejich bojovníci po tisících skládají zbraně. Současně ale mnozí jejich spolubojovníci takové „poraženectví“ muslimů tváří v tvář „křesťanským křižákům“ – nesmíme zapomínat, že zatímco tady v Evropě někteří neustále vymýšlí, čím vším se lišíme od Rusů, islamisté mezi námi rozdíl nevidí -- odmítají a přecházejí naopak do řad Daeše a al-Káidy, takže obě skupiny citelně posilují.

Důležité je, že Západ dohodou o „příměří“ zachránil před bombardováním část „svých“ opozičníků, kteří nyní budou použitelní pro budoucí politický proces v Sýrii. A stejně důležité je, že Rusko s tím souhlasí, což značí, že do budoucna neusiluje o černobílou, ryze asadovskou Sýrii, ale ve jménu větší stability země míří k pluralitě.

A co že to bude dál? Pro dohlednou budoucnost platí, že zcela určitě pokračuje válka proti Daeši a al-Káidě. A ta má i svá specifika. Například se zdá, že syrská armáda začala „soutěžit“ s kurdskými oddíly o to, kdo bude dřív v „hlavním městě“ Daeše, tedy v Rakká. Ve hře je totiž budoucí rozloha syrského Kurdistánu. Je přitom kuriózní, že syrští Kurdové mají podporu USA i Ruska, Damašek má podporu Ruska a USA mu už neházejí žádné klacky pod nohy… Kdo tedy bude v Rakká dřív? Jinými slovy, už dnes se v rámci války proti Daeši kreslí mapy nové Sýrie.      

Popišme čtenářům blíže problém Kurdů, národa bez státu. Jsou tradičně považováni za chráněnce Američanů, čili jak to, že se s nimi nyní bratří i Rusové? Jsou schopni fungovat pod Bašárem Asadem s autonomií, kterou mají v Iráku? A ruku na srdce, kdybyste byla v pozici Erdogana, dokázala byste se s nimi v Turecku konstruktivně dohodnout? Nebo je jen Erdogan neschopen dohody?

To je hodně složitý problém s mnoha neznámými a proměnnými. Opravdu netuším, jak to celé dopadne, ale faktem je, že Kurdové v Iráku měli vždy podporu USA (už od masakru v Halabdži, kdy Saddám Husajn proti Kurdům použil chemické zbraně dodané ze Západu), Kurdové v Turecku americkou podporu nikdy neměli, a to kvůli členství Ankary v NATO, a Kurdové v Sýrii začali dostávat z USA zbraně (a spoustu podpory navíc) hlavně proto, že v syrském konfliktu vypadali jako neutrální síla, která není ani přímo s Asadem a ani přímo s Daešem. Ponechám stranou, že Daeš je více méně americký vynález…  

Nicméně, americká podpora syrským Kurdům byla nepřímá, ale jakmile do války vstoupilo Rusko se svým bombardováním, začalo se Kurdům na bojišti dařit citelně víc. Následovaly různé dohody a ve finále i otevření „ambasády“ syrských Kurdů v Moskvě, což je o krok víc, než co jim nabídly USA. Zkrátka, kdo maže, ten jede.

V posledních dnech se k tomu všemu začalo spekulovat o budoucí federalizaci Sýrie a zdá se, že Rusko proti takovému vývoji nic nenamítá, samozřejmě za předpokladu, že ho bude mít pod kontrolou. A navíc, federalizace v blízkovýchodních poměrech neznamená žádné rozbití státu, ale spíš jen posílení pravomocí jednotlivých regionů. Dnes už nelze pochybovat o tom, že syrští Kurdové své „území“ -- hned u tureckých hranic a tureckého Kurdistánu -- mít budou, a jak jsem řekla v předchozí otázce, hraje se spíš o to, jak velké bude. Přitom si ale nemyslím, že by najednou Kurdové právě kvůli rozloze svého budoucího „státu“ vyrazili do boje proti Asadovu Damašku. Vše se dá – přinejmenším prostřednictvím Ruska a Íránu – domluvit bez větší krve.

A kdybych se na takový vývoj dívala z pozice Recepa Erdogana? No, měla bych depku. Ještě před deseti lety jsem měla našlápnuto k vůdčí roli v regionu a dnes – především v důsledku arabského jara -- musím každý den sledovat, jak se mé sny o obnově osmanské říše drolí. Turecký prezident vše překombinoval, bytostně není s to konstruktivně vyřešit problém ani v tureckém Kurdistánu a mění svou zemi v diktaturu, kde armáda stále častěji zasahuje proti vlastním občanům… Prohrál partii, kterou měl skvěle rozehranou, a to jen svým velikášstvím. Sice to neznamená, že Turecko ještě nemůže „zamíchat kartami“, ale pod dosavadním vedením státu to budou spíš už jen křečovité záchvěvy, než nějaká racionální strategie. Tím ovšem – přinejmenším pro všechny okolo – jen hůř.         

Minulý týden jste byla na sociálních sítích nařčena, že ignorujete válečné zločiny bombardérů Ruské federace v Sýrii. Čili... Ignorujete?

Ano, jeden pán mě z toho opravdu nařkl, a musím přiznat, že má pravdu. Tedy částečnou. Ano, více méně ignoruji válečné zločiny ruského letectva v Sýrii, stejně jako více méně ignoruji stejné zločiny americké tamtéž a třeba jen zaznamenávám – bez nějakých větších emocí a biflování jednotlivých paragrafů ženevských konvencí a bůhvíčeho ještě -- obdobné válečné zločiny Saúdů v Jemenu, ale to hlavně proto, že mám pocit, že se o nich u nás skoro nemluví.

Důvod je prostý. Za prvé, naše média přetékají kritikou ruského bombardování, takže bych už k tématu beztak nic nového nepřinesla. Proč „tuplovat“ něco, co už je všude? Raději se soustředím na to, co mi při popisu vývoje situace připadá důležitější – a o čem pro změnu naše mainstreamová média vesměs raději mlčí. Za druhé, když útočí třeba Izrael na pásmo Gazy nebo na Libanon, za civilní oběti vždy oficiálně „nese vinu“ Hamas, potažmo Hizballáh, protože své bojovníky „zamíchali“ mezi civilisty. Když útočí USA, ať už přímo nebo prostřednictvím bezpilotníků na Blízkém východě nebo třeba v Pákistánu či Africe, platí v zásadě totéž. Když ale ve stejné situaci bombardují Rusové, padá vina za civilní oběti jen a jen na ně. A takto nastavený dvojí metr mi přijde trapný – a ať mi nikdo, proboha, neříká, že zatímco my bombardujeme a zabíjíme humanitárně, demokraticky a hlavně vždy jen „nedopatřením“, tak oni nelidsky, hnusně a hlavně záměrně. To je fakt trapné, na úrovni té dnes už „slavné“ učitelky od Jílkové.  

Zrovna ve středu takový ten divný podnik, který se jmenuje Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) -- ve skutečnosti je to jen jeden syrský emigrant, který sedí v patře nad svým secondhandem v britském Coventry a za peníze z EU je skoro monopolním dodavatelem „zaručených údajů“ ze Sýrie pro potřeby Západu – uvedl, že si ruské bombardování od počátku listopadu vyžádalo na 1700 životů civilistů. Pokud ano, tak mi jich je líto, samozřejmě. Jenže, za a) to číslo nelze nijak ověřit, za b) to číslo není v porovnání s celkovým odhadovaným počtem obětí v pětileté válce nijak vysoké a nelze ho ani v nejmenším srovnat se čtyřmi miliony obětí americké agrese do Iráku a jejích důsledků, za c) sama SOHR ve svých přehledech obětí běžně uvádí kolonku „civilista se zbraní“, čímž míní kohokoli bez řádné vojenské uniformy, třeba i džihádisty z al-Káidy nebo Daeše, a tím se ono číslo 1700 obětí samo od sebe zpochybňuje, za d) Rusové alespoň opravdu bojují proti nejradikálnějšímu islámu, který Západ spíš pomáhal utvářet a dnes proti němu nechce až tolik bojovat, protože co kdyby ho ještě někdy znovu k něčemu potřeboval, a za e) například v Libyi Západ na základě podobných „zdrojů“ svou agresi ospravedlňoval tím, že Kaddáfího armáda prý v rámci potlačení „arabského jara“ povraždila na 50 tisíc civilistů, ale následující expertní týmy našly hromadné hroby „jen“ s asi třemi tisíci těly a značnou část z nich prokazatelně povraždili „naši“ rebelové, tedy ostří džihádisté, které jsme tehdy na Západě vydávali za „demokraty“…

Zkrátka, ano, civilní oběti mám při sledování vývoje sice na paměti, ale nezdůrazňuji je, protože pro vývoj situace nejsou bohužel důležití. A vsadím se, že většina u těch, kdo nyní tolik mluví o obětech ruského bombardování, tak činí ne kvůli obětem samým, ale ze zcela jiných důvodů. Přiznejme si, že lidská práva a podobné hodnoty používáme nejčastěji jen jako klacek proti nepohodlným.    

Jednoduše řečeno, co to Američané provádějí v Libyi a co si od toho slibují? Konsolidaci roztříštěné země, či jen ovládnutí její větší části?

Další otázka, na niž lze odpovědět jen „nevím“. Zkusme si ale připomenout, že od druhé světové války – pro spoustu našich ideologů je to asi trapné – mají USA za sebou „nevítězství“ v Koreji, porážku ve Vietnamu, vítězství v maličké v Grenadě, v Afghánistánu se už patnáctý rok přetlačují s osandálovanými vousáči z Tálibánu, a kam vstoupily na Blízkém východě, tam po nich namísto triumfu zůstal jen zmar a lidské tragédie. A následně i migrační vlna do Evropy, samozřejmě. Takže, co mají v plánu v Libyi netuším, ale vsadím se, že žádná velká změna myšlení nebo strategie nenastala, a zase, jako v roce 2011, půjde o ropu – ovládnout ropné oblasti na východě Libye a zbytek země ať se protrpí do pekla. S Daešem, který se už dávno, stejně jako kdysi po Afghánistánu al-Káida, vymkl z ruky svým loutkovodičům, to ale bude složité. Takže Libyjce podle všeho čeká jen další martyrium, protože opakovaná dávka „demokratizace“ už je může úplně „pohřbít“.   

Na Ukrajině vývoj dospěl do fáze, kdy si dle některých pozorovatelů prezident Porošenko nepokrytě přeje demisi premiéra Jaceňuka, ale zároveň se chce vyhnout předčasným volbám. Tak bruslí. Bruslí dobře? Co zaznamenáníhodného se na Ukrajině za poslední týden stalo?

Ta země má samozřejmě problém geografický – leží prostě tam, kde ji Rusko považuje za nárazník proti tlakům Západu, zatímco Západ ji má za beranidlo proti Rusku. A dnes – Ukrajina je zhruba stejně jako my pětadvacet let nezávislá – se ukazuje, že hlavním nepřítelem země jsou naprosto bezuzdní oligarchové, kteří nejenže své občany o zahraniční pomoc a půjčky okrádají, ale klidně přitom i mlaskají, protože vědí, že tam doma, na té nekontrolovatelné Ukrajině, je hned tak nikdo neporazí. O jejich sítě se tu opře Rusko, jindy Západ, ale pohled na vládnoucí elity napovídá, že pro tamní kleptokracii není důležité, kdo je aktuálně tou zahraniční oporou, protože oligarchické sítě jsou provázané „napříč“ vlivy z východu či západu.

Číst si ukrajinské noviny, které čím dál víc odhazují batoh Majdanu a vracejí se k popisu reality, je čím dál nepříjemnější. Není tam na pohled nikdo, kdo by byl s to vyvést tu zemi z propasti. Je vlastně děsivé, že Západ během pětadvaceti let na Ukrajině uspořádal už dvě „demokratické revoluce“, jen USA do nich „nalily“ přes pět miliard dolarů, a stejně se ničeho nedosáhlo. Stejně se vše vrátilo vždy k té klasické megakorupci. Není to dostatečně výmluvné? Otázka je pak zcela logická: Fakt potřebujeme Ukrajinu my, Západ? Nebo bychom ji měli naopak nechat Rusku, ať na ní „vykrvácí“ Moskva?

Vůbec se nedivím evropským politikům, kteří začínají mít vší té taškařice o opakované ukrajinské „demokracii“ dost a volají po zrušení sankcí proti Rusku, neboť tím jen přicházíme o peníze z obchodu, který bojkotujeme kvůli… Ukrajině. Fakt Ukrajinu chceme do EU? Většina zemí se tváří, že ano, ale všichni čekají na počátek dubna, kdy bude v Holandsku referendum, které podle všeho Ukrajinu v Evropě odmítne. A všichni se na to těší – budou se moci vyvinit a říci něco jako „Za to můžou ti Holanďani, protože my vás přece milujeme!“ Mezitím EU pro jistotu odložila bezvízový styk s Ukrajinou, a vůbec.

Když už byla řeč o obětech ruského bombardování, možná by měla začít i diskuse o obětech západní „demokratizace“ Ukrajiny….     

V Praze proběhl seminář o ruské propagandě. Nechme mluvit některé jeho účastníky, a pak zkusme komentovat jejich tvrzení.
Poslankyně Helena Langšádlová (TOP 09): „V souvislosti s děním na Ukrajině, migrací a válkami na Blízkém východě se začalo v našem prostoru šířit mnoho informací, o kterých se dá říct, že jde o součást propagandy. Jde o fámy, mýty či konspirační teorie. Propaganda míří na zpochybnění EU, o kterou je opřena naše prosperita, ale i bezpečnost.“
Poslanec Ivan Gabal (KDU-ČSL): „Důležité jsou aktivní justiční kroky proti ruské dezinformační aktivitě. Když narušuje ústavní pořádek, je třeba to začít trestně stíhat. Je nutné, aby se ruské propagandě zvyšovaly náklady všemi prostředky – mazáním, blokováním a izolováním jejích webových serverů, e-mailových komunikací, Facebooku, aktivních exponentů a agentů až po policejní a justiční kroky. Proruské trolly mazat, vůbec žádnou diskusi nevést. Jestliže s nimi budeme diskutovat, účel jejich kampaně ještě znásobíme.“
Jakub Kalenský (expert EU na boj s ruskou propagandou): ,,...A pokud by to stále nebylo jasné, cituji slova ruského ministra obrany Sergeje Šojgu: Nadešel čas, kdy si musíme uvědomit, že článek, fotka a video, to všechno je jenom nový druh zbraně.“

Pro mnohé to měla být „událost týdne“, ale ve výsledku se proměnila v surrealistický „ohňostroj marnosti“. Je svým způsobem neuvěřitelné, že tady kdosi – a je fakt jedno, jestli EU, tedy i čeští daňoví poplatníci, nebo Soros a další – financuje tak šílené divadlo, které nám jen trochu starším připomene dospívání. Jinými slovy, že se část našich „elit“ v době, kdy jim v důsledku jejich vlastní politiky teče do bot, chová úplně stejně hloupě jako kdysi Biľak a spol.

Myslím, že každý soudný člověk si sám pro sebe dokáže odpovědět na otázku, do jaké míry je současný stav ve světě, nebo třeba jen v Evropě, důsledkem konkrétní západní politiky, a do jaké míry je dílem ruské propagandy, tedy „článků, fotek, videí“. Zajímavější je, že dnešní „kontrapropagandistický“ atak proti Rusku je veden záplavou slov a souvětí, při jejichž čtení nebo poslouchání si rychle uvědomíte, že jsou to ve skutečnosti jen prázdné plky. Vrstvení nejrůznějších adjektiv, která mají navýšit dramatičnost situace a všeobecné napětí, tu vyprázdněnost zachránit nemůže.

Po vzoru paní Langšádlové, která stranicky povinně vidí ruského agenta pod každým kamenem, bych si proto dovolila upozornit, že tak hloupé ataky proti Rusku mohou u myslících lidí jen vyvolat zájem o to, co že to kde Putin ve skutečnosti dělá. Jinými slovy, naši bojovníci proti Putinovi jsou tak hloupí, že mu ve finále spíš nahrávají.

V USA to vypadá na finální volební duel ve složení Hillary Clinton – Donald Trump. Co si myslíte o obou z nich? Koho z nich byste hypoteticky volila?

V lednových tištěných Literárkách jsem si zaprorokovala, že do hlavního souboje půjdou právě tihle dva. V zásadě si o nich nic moc dobrého nemyslím, ale čistě z hlediska zájmů „zbytku světa“ bych upřednostnila Trumpa, protože to vypadá, že je izolacionista a nebude mít potřebu vraždit v zahraničí tolik lidí – a my jsme mimochodem taky ono „zahraničí“. Už jen energie, s níž se do něj pouštějí největší neokonzervativní jestřábi, naznačuje, že vojenskoprůmyslovému komplexu je z Trumpa nevolno. Proto se vsadím, že finální souboj vyhraje kandidátka vojenskoprůmyslového komplexu, tedy paní Hillary, a svět bude muset být připravený na další války. Přitom se ale na druhou stranu mění rozložení sil ve světě, takže už ani ona nebude mít úplně volné pole k řádění, jako třeba ještě v Libyi před pěti lety.

Koho bych preferovala já? Pro Rusko nebo Čínu by byla asi přijatelnější Hillary, protože už vědí, co je to za člověka, a jsou na ni připraveni. Pro mě by byl „profesně zábavnější“ asi nevypočitatelný Trump.          

A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Na Slovensku budou o víkendu volby, stále více zemí EU se staví proti pokračování sankcí vůči Rusku, Brusel nezvládá migrační krizi, a když už něco vymyslí, tak Turci nechtějí válečná plavidla NATO ve svých výsostných vodách… Zajímavých situací je hodně.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Martin Huml

Mgr. Karel Krejza byl položen dotaz

Naše obrana

Jak bude ČR dál podporovat Ukrajinu, když jsou naše zásoby vyčerpány (tvrdí to Černochová)? A kde se najednou vzaly finance na nákup další munice? Zajímalo by mě taky, nakolik jsme zásobeni sami pro sebe a jestli máme vůbec dost velkou armádu (asi ne, když se uvažuje o obnovení povinné vojny)? Proto...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Drulák: Tomuto člověku se vyplatil Fiala v Bílém domě. Není to Čech

10:02 Drulák: Tomuto člověku se vyplatil Fiala v Bílém domě. Není to Čech

„Byla to čistě rituální návštěva, která měla potvrdit naši absolutní loajalitu Washingtonu,“ hodnotí…