Situace je dnes mnohem dramatičtější než za studené války. Zkušený novinář Syruček připomíná věci, které děsí

Podle OSN tu máme zpět studenou válku? V čem je jiná, nebo se snad historie opakuje?

Studená válka vznikla při soupeření obou supervelmocí, aby nevznikla horká. Proto bylo nutné najít pro vzájemné soupeření zástupná místa, jako byla Korea, Vietnam a další válčiště. Vznikla za podmínky existence bipolárního světa a v jeho rámci zůstala. Dnes máme sice multipolární svět, ale vzájemná konfrontace zůstává v podstatě bipolární. Třebaže se jí zúčastní více zemí, v čele konfrontačních sil na jedné i druhé straně stojí jedna mocnost. Zůstává také podmínka zástupného místa střetu – tím se stala v současnosti Sýrie. Dá se dokonce říci, že studená válka vůbec neskončila, jen pokračuje v jiné formě. Kdyby se za její možný konec mohl považovat rok 1991, kdy zanikl SSSR, pak by nejvážnějším symptomem jejího konce mělo být, aby při zániku Varšavské smlouvy zaniklo i NATO, jak to navrhoval mj. třeba i Václav Havel. To se však nestalo, NATO si okamžitě našlo potenciálního protivníka v Rusku bez ohledu na to, v jakém bylo rozvratu politickém a ekonomickém, a proto studená válka pokračovala plynule dál. NATO se mohlo dokonce rozšiřovat, početně i teritoriálně, pod stále stejnou záminkou.

Liší se však od té původní v její současné nevypočitatelnosti. Tím se jen zvýšilo její riziko. Ta původní měla stálý mechanismus svého zajištění: „horká“ linka mezi Washingtonem a Moskvou, která byla čtyřikrát jištěná a prověřovala se každých patnáct minut, pravidelná setkání hlav států obou supervelmocí, kontrola jaderných zbraní a protiraketový systém omezený jen na jednu oblast a sto antiraket, pojistky proti tzv. nevyprovokovanému útoku atd. Co zůstalo z těchto pojistek? Dohoda o protiraketové obraně byla vypovězena, summity se nekonají, a pokud je mi známo, dálnopisy na „horké“ lince mlčí. Zato se svět ocitl v nebezpečí kybernetického prostoru. Současná studená válka se od předešlé liší v tom, že máme jedinou jistotu: neexistuje žádná jistota. Možnostmi je svět ve svém jaru, realitou v pozdním podzimu. Nás chrání jen naivní přesvědčení, že tomu tak není.

V řadě případů hovoříme v americké generalitě – a nejen v USA – o „jestřábech“. Jistě budou takoví i v Kremlu…

Generálové, kteří dosud velí, jsou generály staré generace, nemůže tomu být jinak, generálem se nestaneš v pětadvaceti letech. A v jejich věku se těžko přehazují výhybky. Ale víme, jak jsou nastaveny výhybky našich vlaků? Vždyť ani nevíme, zda strojvůdci vlaky řídí a zda jsou vůbec nastaveny výhybky, aby se nesrazily. Kdo vlastně dělá výpravčího?

Ruský zbrojařský program je v rukou Kremlu, nebo se k němu dostanou i zdejší oligarchové?

Nedovedu si představit, že by ruský zbrojní průmysl nepodléhal státní kontrole a především státnímu plánování. Právě koncem minulého roku byl se všemi složkami projednán ruský zbrojní program na roky 2018–2027. Původně měl být vypracován už o dva roky dříve, ale nepanovala shoda, především s Ministerstvem financí, kolik peněz by se na něj mělo vydělit. Ovlivnily to rovněž sankce a celkové ekonomické těžkosti. Tento státní program vyzbrojování obsahuje seznam vojenské techniky, munice, výstroje a vybavení, které potřebuje Ministerstvo obrany. Podle ruského listu Kommersant bylo nakonec vyčleněno 19 bilionů rublů, tedy 6,8 bilionu korun, když ministerstvo původně požadovalo 55 bilionů rublů, ale postupně tuto částku snižovalo. Takové plány se sestavují na každé desetiletí, ale přijímají se po pěti letech. Podepisuje je vždy prezident.

Podle něj námořnictvo získá 4,7 bilionu rublů, letectvo 4,5 a protivzdušná obrana 3,4 biliony rublů. Dva miliony připadnou na modernizaci jaderných sil, pozemní získají 2,6 milionu rublů, zbytek náleží výzkumu a vývoji nových zbraní. Zdánlivě připadá na námořnictvo největší podíl, netýká se však tolik samotných lodí jako jejich vybavení střelami s plochou dráhou letu a balistickými raketami schopnými nést jaderné hlavice. Půjde o nové typy raket RS-26 a Rs-28 a další. Letectvo by mělo získat víceúčelové stíhačky Su-30SM a Su-35 a stíhací bombardéry Su-34. Počítá se rovněž se stíhačkami páté generace Su-57, víceúčelové MIG-35 a také modernizované hloubkové strategické bombardéry Tu-160M2. Souběžně bude Rusko pokračovat ve vývoji nového strategického bombardéru PAK DA, stejně tak jako v prostředcích protivzdušné obrany. Naprázdno nevyjdou ani pozemní jednotky, které mohou počítat s vylepšenými tanky T-90 a novými T-14 Armarta, dále s novými pásovými a kolovými vozidly, a dokonce se počítá s novými zbraněmi pro oblast Arktidy.

Rusko má jednu letadlovou loď, a ještě k tomu poměrně věkovitou. Jak je na tom třeba s ponorkami? Nedávají se peníze spíše na jaderný výzkum a zkoušky?

V současné době slouží v ruském vojenském námořnictvu 133 000 osob na 280 lodích, 60 ponorkách a 256 letadlech. Většina lodí pochází ještě ze sovětské éry, v současnosti se rozvoj a modernizace námořnictva soustřeďuje na ponorky. Na většině lodí se tedy především vyměnily symboly – sovětské za carské. Stejně tak se změnily uniformy a názvy lodí. Hlavní vlajku tvoří modrý kříž v bílém poli.

Nejenže se tedy nevěnují dostatečné peníze na stavbu nových lodí, ale dokonce nejsou prostředky alespoň na jejich modernizaci. Proto byly předčasně vyřazeny tři letadlové lodi třídy Kyjev, zastaveny práce na dokončení letadlové lodi Varjag, která byla bez dokončení prodána Číně. Zůstává letadlová loď Admiral Kuzněcov a při nejmenším do konce roku 2020 se nová stavět nebude. Naopak Ruská federace v roce 2011 uzavřela kontrakt s Francií na stavbu čtyř výsadkových a velitelských lodí třídy Mistral. Ze 70 procent byla rozestavěna velitelská loď Černomořské flotily v Nikolajevě, po anexi Krymu nevím, jak to s touto zakázkou dopadá. Problém ruského vojenského námořnictva spočívá i v tom, že s rozpadem SSSR a zánikem Varšavské smlouvy Rusko ztratilo řadu přístavů spřátelených zemí. Bez Sevastopolu by prostě tato flotila nemohla existovat, proto Rusko potřebovalo Krym. Dnes pro jeho spojení s ruskou pevninou buduje most přes Kerčský průliv, který však bude mít pro Ukrajinu druhotný zpětný dopad: omezí provoz lodí o větším výtlaku mezi ukrajinskými přístavy Mariupol a Berďjansk s Černým mořem.

Ruskému námořnictvu zbývá jediná letadlová loď, podle ruské klasifikace letadlový křižník Admirál Kuněcov. Bylo postavena v roce 1985 v ukrajinském Nikolajevě jako jedna ze dvou lodí stejnojmenné třídy – jak jsem už uvedl, ta druhá, nedokončená, byla prodána Číně, kde byla dokončena a pojmenována Liao-ning. Pro svůj špatný technický stav si před dvěma lety vysloužila název „nejochořelejší válečná loď na světě“. Přitom do služby byla zařazena až v lednu 1991, necelý rok před rozpadem SSSR. Několikrát byla přejmenována – z původní „Rigy“ to byl „Leonid Brežněv“, „Tbilisi“ a nakonec podle admirála Nikolaje Gerasimoviče. Modernizována měla být v roce 2012 a mimo jiné vybavena letouny MIG-29K . Ty však nakonec dostala Indie. Nahradily je stroje Suchoj Su-33, jimž končila služba na lodi v roce 2015. Avšak neskončila a v listopadu o rok později se tyto letouny zúčastnily ruské vojenské intervence v Sýrii. Mimochodem, tato operace stála Rusko podle portálu RBK 7,5 deset miliard rublů. Když dva z nich při přistávání havarovaly, byly všechny letouny přesunuty na ruskou pozemní základnu.

Loď však stále není v dobrém technickém stavu, zejména trpí pohonné jednotky, a proto loď musí neustále doprovázet remorkér, který by ji v případě potřeby odtáhl. Uvažovalo se o výměně pohonných motorů za parní turbínu nebo nukleární reaktor, ale zatím k tomu nedošlo. Uvažuje se o stavbě nové letadlové lodi, dokonce s jaderným pohonem, ale ještě nebylo o ní definitivně rozhodnuto. Také všechny křižníky pocházejí ze sovětské éry. Jde o dva křižníky tříd Kirov s nukleárním pohonem, největší ve své kategorii na světě, dále o plavidla Slava a Kara.
Základní problém není v tom, že by na armádu neměla Ruská federace dost prostředků, ale v tom, že rozvíjí především jaderné zbraně a jejich nosiče, jejichž operační prostor je téměř neomezený, zatímco námořnictvo nemá v podstatě kde operovat. Jinou záležitostí jsou ponorky, jichž je v současnosti šedesát. V roce 2013 byla zařazena ponorka Jurij Dolgorukij nové třídy Borej a dále Alexandr Něvskij a Vladimír Monomach, počítá se se stavbou celkem osmi dalších. Také o jejich perspektivách hovořil Vladimir Putin ve zmíněném projevu s tím, že to budou ponorky s neomezeným manévrovacím prostorem a dobou jejich plavby.

Je Rusko schopné sestřelit nejen rakety s plochou dráhou letu, vystřelené na Sýrii, či dokonce, jak nedávno vyhrožovalo, v zájmu obrany svého spojence, tedy Sýrie, zasáhnout třeba lodě, které jsou nosiči třeba právě těch zmíněných tomawhaků?

O vojenské způsobilosti – a rozhodnosti – Ruska čelit jakémukoliv protivníkovi není, myslím, žádných pochyb. To není nějaké poklonkování Moskvě, jen uvědomění si reality. Putin dobře ví, že pilíři jeho moci je právě armáda – a pravoslavná církev – a bude ji proto stále upevňovat, jak o tom svědčil i jeho předvolební projev. Nebude proto riskovat žádnou situaci, která by snížila jeho autoritu jako skutečného vrchního velitele, jež mu současně vynáší takovou popularitu. Běda každému, kdo by ruského medvěda vyhnal z jeho doupěte! Opakuji, nejde o obdiv k této síle, jde o realitu, s níž je třeba počítat.

Jak ve světle útoků na Sýrii a přiostřování rétoriky predikujete vývoj situace?

S určitým napětím jsem očekával ruskou reakci na letecký útok podniknutý společně vzdušnými silami USA, Británie a Francie jako odvetu za to, že v Dúmě Asad použil chemické zbraně. Podle prvních moskevských ohlasů i předem ohlašovaného Putinova projevu se ruská propaganda soustřeďuje na nezákonnost tohoto leteckého útoku neschváleného Radou bezpečnosti. A také, což je asi ještě podstatnější, bez přesvědčivého důkazu, kdo a jak chemické zbraně skutečně použil, protože fakt, že použity byly, nelze vyvrátit. Svědky jsou jejich oběti. Přitom zdůrazňuje, že útok nezasáhl žádnou z ruských základen v Sýrii, jak tu námořní, tak leteckou. Současně se snaží zpochybnit účinnost tohoto útoku zejména zdůrazňováním, že ze 103 vystřelených raket s plochou dráhou letu se Syřanům podařilo sestřelit 71, a to mají ještě starý sovětský protiraketový systém. To Moskvu osvobozuje od povinnosti reagovat obdobně, třebaže o nějaké nejen diplomatické, ale i možné vojenské odpovědi na tuto akci nelze pochybovat. To jen dokazuje, na jak tenkém ledě se v syrském horku pohybujeme, jak nepředvídatelný je další vývoj.