Marian Kechlibar, Daniel Vávra a Vlastimil Veselý sepsali petici proti cenzuře. V ní upozorňují na stoupající problémy se sociálními sítěmi, které regulují obsah a dopouštějí se cenzury, čímž porušují českou ústavu. Podle nich se problém už dávno netýká jen radikálů, ale stále častěji intelektuálů i historických faktů. Sám jste se pod petici podepsal. Nakolik závažná je současná situace podle vás?
Je řádově horší, než si většina lidí uvědomuje. To, co petice popisuje, zdaleka nepostihuje závažnost ani rozsah celého problému. Fenomén takzvané cancel kultury už zesílil natolik, že pracuje takřka automaticky a autonomně. A zároveň tiše a anonymně. Nejen ve Spojených státech a nejen v Německu. U nás už také.
Uveďte, prosím, čtenářům pár příkladů, které o závažnosti situace svědčí…
Původně jsem o tom nechtěl moc mluvit, jde o osobní zkušenost. Ono když se ozvete, tak jste to vy, kdo v uvozovkách dělá problémy. Ale uvědomuji si, že mlčení také není moc dobrá strategie. Kor v době, kdy už se s ní mnozí začínají zase smiřovat. Přišel jsem na to náhodou. Začátkem září jsem potřeboval vypsat zkouškové termíny. Mé milované strojové jazyky, tedy assembler x86, na druhý a třetí týden prezenčně, než se univerzity opět uzavřou. Přihlášení do informačního systému ale opakovaně selhalo. Divné. Že by mi náhle vyexpirovalo heslo? Nikoliv. Ani po jeho obnovení nevidím svůj předmět. A ani své studenty. A tak jsem nepřímo zjistil, že jsem doučil. Někdy na přelomu července a srpna mi byl, v tichosti a bez oznámení, ukončen pracovní poměr. A s ním i navázaná role přednášejícího, zkoušejícího a tak dále. Ale z jakého důvodu?
Důvodem byl článek na webu. Na konci července uveřejnil server Manipulátoři.cz klasický, dehonestující medailonek, víceméně opsaný z loňského reportu Českých elfů, podepsaný aktivistou Janem Cemperem. Vytýká mi rozhovory pro ParlamentníListy.cz, článek na takzvaně kontroverzním Neviditelném psu, reportáž ze semináře o nenávisti na internetu pro DaVinci institut a další provinění. Tepe mne za věci, které jsem nenapsal, což paradoxně neváhá doplnit odkazy k původním textům, kde se o tom může každý přesvědčit. Ale hlavně nezapomíná vložit odkaz na personální portál zaměstnavatele. Asi aby si někdo konečně všiml, koho že to nechávají přednášet. A zjednal rychlou nápravu. Což se bohužel stalo. Stačilo několik kliknutí oprávněné osoby a byl jsem ze systému alibisticky umazán, semestr nesemestr, aby PR instituce netrpělo spojitostí s nositelem takto závadných názorů.
Řeknete si, Cemper a jeho Manipulátoři, copak on je ještě někdo bere vážně? Bohužel ano. Tento aktivista drží prst na tepu doby, a z někdejší situační zprávy Ministerstva vnitra o levicovém extremismu to dotáhl až na mediální výsluní takzvaného fact-checkingu, tedy k činnosti podporované samotným Ministerstvem vnitra, respektive jeho pobočkou CTHH. Zajímavý paradox. Obětoval jsem tedy pár hodin vyhledávání a shromáždil si další, veřejně dostupné informace. Posuďte sami ZDE, zda je projekt Manipulátorů institucí, podle které by měla veřejná státní univerzita řešit své personální otázky.
Jak to dopadlo?
V mém případě to nakonec dopadlo dobře. Na technických školách naštěstí působí stále dost rozumných lidí, kteří si návrat k praktikám 50. let nepřejí, a tak byla zjednána náprava, za což bych jim chtěl poděkovat. Univerzita už nebude web Manipulátorů zahrnovat do svého monitoringu. Pan Cemper tak přišel o jednu z možností, jak zpoza této rádoby instituce někomu oficiálně a snadno škodit. Verbální a názorové zločiny bude muset řešit opět formou trestních oznámení jako v minulosti. Na to se ale zeptejte jiných, třeba bloggera Ivana Běhounka.
Bohužel jiní kolegové takové štěstí neměli. Pomyslná hranice, kdy se tyto praktiky stávají normou, se přiblížila. Na Západě, a zejména ve Spojených státech, jsou již dávno za ní. To ostatně můžeme posoudit z následujících případů. Jde o špičkové odborníky a veřejně známé osobnosti. Každý ví, co umožnil objev DNA. Chytré telefony s Androidem, založené na platformě GNU Linux, používáme denně. Mladí znají svět Minecraftu. Ale víte o nedávných trpkých koncích celoživotních profesních kariér lidí, kterým za to všechno vděčíme? Ne? Stačila banalita. A dostatečně ukřičený, hysterický aktivista. Jen se nám o tom naše mainstreamová média nějak zapomněla zmínit.
Signatáři petice žádají, aby se problematikou začala zabývat vláda a vznikla komise, která se bude věnovat případům neoprávněného zablokování účtů a podobně, a zkušenosti použila při zákonodárném procesu. Co by podle vás mělo být jejím výstupem? Jaké zákonné úpravy by byly vhodné?
Žádné. Ústavní pořádek jasně stanovuje nepřípustnost cenzury a svobodu slova a zrovna tak je jasné, že pokud chce firma působit v České republice, musí dodržovat zákony tohoto státu. Je to Facebook, kdo má problém, je to Twitter a další platformy, které aplikují na naše občany jakýsi nejmenší společný jmenovatel z náhubkových zákonů, posbíraných napříč světem. Včetně zemí, kde oficiálně platí například tresty smrti za rouhání a další zrůdnosti. Skutečně chceme, aby zde působil operátor, blokující občany za náboženskou urážku, odhalené ňadro nebo prostě jen tak, protože je někdo nahlásí, a to vše bez možnosti jakéhokoli odvolání?
Psali jsme:
Je vůbec dohoda s konglomeráty provozujícími sociální sítě možná? Případně vyžadování dodržování svobody slova bez toho, aby přestali v dané zemi svoji platformu provozovat?
Zajisté. Když bylo možné tyto společnosti donutit cenzuru aplikovat – což bylo technologicky náročné a představuje to pro jejich provoz enormní náklady navíc, musí to jít i naopak. Necenzurovat nestojí nic. Je to jednoduché a instantní rozhodnutí. Proč bychom se měli v České republice při vzájemné komunikaci řídit přáním Angely Merkelové, která se tehdy zavedením cenzury snažila umlčet kritické hlasy k selhání její proimigrační scestné politiky? Jsme snad suverénní zemí...
O sociálních sítích i dezinformacích jsme se spolu několikrát bavili. Upozornil jste, že prakticky vzato dezinformace neexistuje, existuje pouze informace a záleží na tom, zda je pravdivá, či nikoliv. Zdá se, že pojem dezinformace se do našich slovníků pevně zakotvil. Čím to je?
Používají ho ti, kterým vyhovuje. Maskuje prosazování mocenské agendy za jakýsi bohulibý záměr, protože kdo by chtěl být dezinformován? Že jsou manipulace a dezinformace standardem i v mainstreamových či veřejnoprávních médiích, to těmto hlídacím psům demokracie trvale uniká. Vybírají si k rozporování záměrně jen některé názory a některé informace. Navíc uplatňují tak odlišná měřítka, že je to až úsměvné. A pak je potřeba ten dvojí metr něčím odůvodnit. A nálepka dezinformačního média je něco, co dnešní mladí berou jako validní argument. Rusko, Čína, hoaxy… to vše nás chce zničit, tak je třeba s tím bojovat. Jasné. Neskutečně jednoduché, šablonovité vidění světa. Stačí nálepka a pluralita se stala prázdným pojmem.
Co vlastně podle vás je sociální síť Facebook?
Globální komunikační operátor, který již zcela zastoupil historicky starší služby, jako jsou pošta, telefon, telegram, ale třeba i vývěska nebo e-mail. To, co Facebook provádí, by si ovšem žádný z provozovatelů těchto služeb dovolit nemohl. Už samotné prověřování či filtrace obsahu ze strany provozovatele by byla sotva možná kvůli zachování listovního tajemství či povinnosti doručení. Zdá se, že internet je nakonec pro šíření informací úplně stejnou revolucí jako pro nové možnosti jejich cenzurování. Je to smutný konec odvěkého snu lidstva, který se technologicky povedlo proměnit v realitu, ale politicky kompletně zazdít.
Jakou radu byste při používání sociálních sítí lidem dal?
Nic na ně nepsat nebo je ignorovat bude asi stejně platná rada jako nechodit venku v botách nebo neotevírat okna. Dnešní společnost takto prostě komunikuje, masově a ve velkém. Nevyhneme se tomu. Což je i důvod, proč západoevropští politici o cenzuru právě těchto kanálů tolik usilovali. Takže pokud se nechceme zase odebrat na chaty a chalupy a obnovit tradici samizdatového disentu z dob normalizace, odstřiženi od informačního světa okolo, nezbude než mluvit v jinotajích, číst mezi řádky a čekat, až se šrouby povolí. Ale to se samo od sebe nestane, k tomu je potřeba vyvinout protitlak. Není to Facebook, kdo si určuje pravidla komunikace v této zemi, není to ani Angela Merkelová, ani NetzDG. Jsou to zákony této republiky a jsou to její občané. Musejí být slyšet. Mlčeli doteď, a jak to dopadlo? A o tom je tato petice.
Od počátku koronavirové pandemie jsme slyšeli chlubení takzvanou chytrou karanténou. To už moc neslýcháme, jak se ukazuje, nefunguje podle plánu. Co se s ní z vašeho pohledu stalo?
Byl to alibismus, jakási oficiální záruka fungování rozvolněných opatření. Tento výsledek jsem předpokládal. Virus nikam nezmizel, riziková situace trvá, takže výkřiky zejména od opozičních stran o nutnosti zrušit cokoli, co šíření omezovalo, se teď zúročily. Jedeme z většího kopce než v březnu a brzdíme pro jistotu ještě méně. I tříleté dítě dokáže odhadnout, co se v takovém případě stane. Dost se divím, že Andrej Babiš, jindy tak pragmatický, klade ve veřejném mínění takový důraz na hlasy popíračů a bagatelizátorů problému. To, že jsou hlasití, přece neznamená, že jde o většinový názor. Chápu, budou volby, ale tímto stylem se může snadno stát, že nedojde ani na ně.
Vyšlo rovněž najevo, že hygienici nejsou na chytrou karanténu dobře vybavení. Navíc jsou přetížení a počty nakažených nedokážou pokrýt. Jak tedy celkově hodnotíte nápad s chytrou karanténou?
Virus porazí jen systematický soubor plošných opatření, která budeme po nezbytnou dobu muset dodržovat. Chytrá karanténa byla spíš politickou proklamací, že to půjde i jinak, částečně. Kočkopes, určený pro umlčení kritiků z obou stran. Vidíme ale, že asi nepůjde. Nepřekvapivě.
Jedním z jejích problémů mimochodem bylo, že lidé nechtěli svá data poskytnout. Je to dobrá zpráva?
Jaká přesně data? Pokud vím, v databázi byl pouze nějaký anonymizovaný identifikátor, reprezentující fyzický blízký kontakt s protizařízením, a tato databáze se uchovávala u každého lokálně. V případě pozitivního testu by se pak přes centrální server těmto kontaktům poslalo upozornění, že jsou v ohrožené skupině a tak dále. Nespatřuji v tom nijak fatální ohrožení anonymity. Google nebo zmíněné sociální sítě o nás vědí daleko více informací, přitom účel jejich sbírání není ani pro ochranu veřejného zdraví, ani pro boj s koronavirem. Slouží čistě pro interní potřeby nastavování informačních filtrů, cílené reklamy a bůhví čeho ještě. Ale tam žádné hlasité protesty neslyším.
Jak vy sám důvěřujete státu, že s daty obyvatel nakládá bezpečně?
Bezpečně určitě ne, deanonymizovat kohokoli jde poměrně rychle. Katastr nemovitostí, služba whois, lokace IP, matching fotografií, LinkedIn, portály institucí, volební seznamy… on celý ten humbuk kolem anonymity je pochybný, jako žijící fyzická osoba prostě anonymní nejsme a nebudeme, a cokoliv uděláme, zanechá vždy někde nějakou stopu. Nikdo nikomu nebrání se za anonymitu skrývat, ale osobně preferuji spíš otevřenost. Za tím, co člověk dělá, by si měl stát pod svým občanským jménem, a basta. Pokud se už zase začíná vyplácet uniformní šeď, neviditelnost a občanská zbabělost, je to jen další předzvěst nastupující nesvobody.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
