Slovenský analytik Chmelár vážně k uprchlíkům: Babiš vyzývá k válečnému zločinu. Na Merkelovou možná něco mají v USA, proto otočila

Anketa

Přesvědčila vás fotka utonulého syrského chlapečka, že máme přijímat uprchlíky?

97%

Fotku jsem neviděl(a), ani jsem o ní neslyšel(a)

hlasovalo: 20172 lidí

Válka v Sýrii trvá už roky, Libye je rozvrácená roky, stejně tak Afghánistán. Jak je možné, že z těchto zemí lidé utíkají tak masově až nyní? Kde je příčina současných problémů?

Nechci konspirovat a vycházím z toho, jak se vyvíjí konflikty v této části světa. Víme, že situace se zhoršuje a zhoršuje, takže bez jakýchkoli konspirací je jasné, že život je tam nesnesitelný. Největšími oběťmi Islámského státu jsou muslimové samotní. Oni sami utíkají před IS. Jeden problém je úplně evidentní a způsobili jsme ho my sami. A když říkám my, myslím my jako Evropa, my jako Západ včetně nás.

U nás se vžila taková alibistická rétorika, kterou rád používá premiér Fico, že my za to nemůžeme, protože my jsme války nevedli. Ale to není pravda, protože Slovenská republika se zúčastňovala v koalici ochotných, podporovala Američany a má spoluzodpovědnost za to, že v důsledku irácké války vznikl Islámský stát. Toto je věc, z níž musíme vycházet. Nemá smysl si zodpovědnost rozmělňovat na drobné části a dohadovat se, kdo je zodpovědný méně a kdo více. Podstatné je, že jsme zodpovědní jako mezinárodní společenství, v užším smyslu evropské společenství a musíme ten problém řešit na této úrovni.

Uprchlická krize je obrovskou zkouškou pro Evropu z dvou hledisek. Zkouškou našich hodnot, jak se s tím vypořádáme. Za druhé, a to je možná ještě vážnější, zkouškou naší schopnosti udržovat pořádek jako politické společenství. V momentě, kdy se to vymkne z kontroly, může to mít dalekosáhlé důsledky pro Evropu jako takovou. Čili problém tu evidentně je, ale důležité je, jak na něho zareagujeme. První způsob, který já odmítám, je ten, co se rozmáhá a je podporovaný politiky, hlavně tady před volbami – udržování, a dokonce zvyšování strachu. To má svoje pragmatické vykalkulované příčiny. Politici vědí, že když v lidech zasejí strach a předhodí konkrétní hrozbu a zároveň řeknou „my vás ochráníme“, tak si tím zvyšují popularitu a zvlášť před volbami jde o snadný způsob, jak si navýšit voličskou základnu. Toto k úspěchu nepovede, protože to problém nevyřeší. Nelze to řešit tak, že k nám uprchlíky nepustíme.

A už vůbec se to nedá řešit tak, jak navrhoval Andrej Babiš, aby se využilo NATO k ochraně hranic. Armáda přece proboha nemůže být použita vůči civilnímu neozbrojenému obyvatelstvu, to je proti Ženevským konvencím. To nemohl myslet vážně. Já bych řekl, že tím Babiš vyzýval k válečnému zločinu.

O skutečném řešení se doteď na evropské úrovni ani nediskutovalo. Jenže řešit příčiny znamená řešit destabilizovaný region, který jsme zničili my. Ať už je to Irák, Sýrie, Libye nebo další země. Je to prostě výsledek naší politiky a je evidentní, že musíme v první řadě změnit zahraniční politiku evropských států, emancipovat evropskou politiku od politiky USA. Já tvrdím, že existuje něco jako evropské zájmy, které jsou odlišné od zájmů Spojených států, a měly bychom si je začít uvědomovat. Druhá věc je přestat podporovat ať politické, či vojenské roztržky, jako to děláme v Sýrii. Za třetí je nutné okamžitě přestat spolupracovat se Saúdskou Arábií jak ekonomicky, tak vojensky, protože Saúdská Arábie je hlavním exportérem militantního islámu, dokonce stála při zrodu Islámského státu a pomáhala ho financovat. My se na jedné straně tváříme, že bojujeme proti Islámskému státu a na druhé straně spolupracujeme s jeho pravou rukou. Nad tím stojí rozum.

Fotogalerie: - Imigranti v Maďarsku

Neméně důležitá je také změna globální obchodní politiky. Když dnes rozlišujeme ty, co utíkají, na utečence a ekonomické migranty, tak ti, co utíkají z ekonomických a environmentálních příčin, často utíkají právě proto, že se nedokážou ve vlastních zemích uživit. Státy, které eufemisticky nazýváme rozvojové země, nazvěme to přímo chudé země, dnes mají jeden základní problém, a to je, že je nepustíme na trhy. To, co ideologicky nazýváme politikou volného obchodu, je ve skutečnosti politikou, kdy nutíme chudé státy otvírat své trhy, ale naopak my si svůj trh striktně chráníme. Rozvojové státy by nepotřebovaly rozvojovou pomoc, kdybychom udělali jednoduché opatření – pustili je na světový trh. Pak by se dokázaly uživit samy. Stabilizace našich hranic a naší bezpečnosti si vyžaduje jisté investice směrem ke stabilizaci těchto zemí. Musíme napravit, co jsme zkazili. Je zbytečné se vymlouvat na Američany a podobně. Samozřejmě, že hlavní tíhu musí nést ti, kteří se na tom nejvíc podíleli, ale náš podíl je nezpochybnitelný, protože jsme součástí toho společenství a musíme nést zodpovědnost. Dokud se problém nezačne řešit tímto způsobem, nepohneme se z místa. Exodus se nedá zastavit odtud, to můžeme jen tam.

Zmiňoval jste Saúdskou Arábii a její podporu radikálního islámu. Teď se ale mluví také o Turecku, které coby členská země NATO bojuje proti Kurdům, kteří naopak bojují proti IS…

A ještě k tomu od nás Turecko vyžaduje loajalitu, to je úplně postavené na hlavu. Opět se ukazuje to, co jsem řekl – že to, co vyhovuje Spojeným státům, nemusí vyhovovat Evropě. Už bychom se to měli naučit. Evropa si konečně musí uvědomit, co je v jejím zájmu a dělat vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku. Zatím to nedělá, funguje pouze jako servis politiky USA a podle toho to i vypadá.

Proč to podle vás Evropa zatím nedělá?

To už bych spekuloval částečně s neschopností, částečně je to i otázka vydírání. Dlouhodobě přemýšlím nad Německem a změnou jeho postoje. Německo mělo vybudované nadstandardní vztahy s Ruskem, vystupovalo jako stabilizátor či mělo snahu o pozici mírotvorce v celé krizi na Ukrajině a v určité chvíli Merkelová otočila o 180 stupňů. Dost nepochopitelně, neumí to vysvětlit ani německé politické scéně. Spekuluje se, že to souvisí s odposlechovou aférou ze strany USA, že na ni něco mají a tak dále. V každém případě je vidno, že Američané dělají klasickou imperiální politiku systémem rozděl a panuj. Navzdory jejich rétorice jim vyhovuje to, že Evropa není jednotná, a tím pádem bychom si měli uvědomit, že loajalita za každou cenu je hloupá, protože jde proti našim zájmům.

Vztahy Evropy se Spojenými státy jsou stále založené na subordinaci a nakonec USA to tak vždy chápaly. Ještě Henry Kissinger napsal ve své knize Umění diplomacie, že Spojené státy chápaly samostatné evropské kroky ne jako projev emancipace, ale jako porušení subordinace (podřízenosti – pozn. red.).

Když se vrátíme k uprchlické krizi, vy jste hovořil o tom, že zásadní je řešení v zemích, odkud ti lidé utíkají. Jak ale situaci řešit tady a teď s těmi lidmi, kteří už do Evropy přišli?

Budu mluvit o Slovensku, protože situace v členských zemích je odlišná. Slovensko má nejpřísnější azylovou politiku v EU. Neříkám to s hrdostí, protože jako vzor nás označil norský masový vrah Breivik. Slovensko nemá problém s ilegální migrací. Tyto úkoly si naše země plní svědomitě i v rámci Schengenu. To není náš problém. Náš problém v tuto chvíli je nekontrolovatelná panika, která vznikla a která představuje utečence jako ďábly s rohy, kteří nás sem přišli vyvražďovat a znásilňovat naše ženy. Mám pocit, že by bylo potřebné, aby každý člověk přišel občas nejen na dovolené do kontaktu s jinými kulturami, ale aby si trošku uvědomil realitu, že jsou to lidé jako my. To neznamená, že bychom neměli být ostražití, protože samozřejmě z dlouhodobého hlediska je to problém a já říkám, že je to problém z jednoho důvodu, a to je strach lidí.

Fotogalerie: - Klaus proti imigraci

Bývalý prezident Václav Klaus představuje Petici p...

Bývalý prezident Václav Klaus besedoval s veřejnos...

Na setkání s exprezidentem Václavem Klausem

Václav Klaus představil petici Proti imigraci

Podívejte, nám se nedaří udržet vlastní sociální standardy, nedaří se nám integrovat Romy do společnosti, narůstá tu chudoba, je tu obrovská nespokojenost domácího obyvatelstva a do těchto problémů přijdou utečenci. Je úplně pochopitelné, že se lidé bojí. Ačkoli ten strach má často iracionální příčiny, ale lidé se prostě bojí. Bojí se o své pozice, o to, že stát nedokáže zabezpečit základní potřeby a jak se potom dokáže postarat o jiné. I přesto je potřebné, abychom tento strach uklidňovali a jednoduše ho kompenzovali řešením pro domácí obyvatelstvo, protože to, co dělají současní politici, je skutečně přes čáru. Řeknu příklad. Považuji premiéra Fica za spoluodpovědného za tento stav, protože to byl on, kdo nejdříve prohlásil, že utečence nechceme, protože jsou mezi nimi teroristi. To ve slovenské společnosti způsobilo neskutečnou paniku znásobenou tím, co jsem už říkal. A vzápětí ačkoli téma kvót bylo skoro mrtvé, bojoval proti kvótám. Potom premiér udělal něco, co rozzuřilo obyvatele ještě víc, že přijal požadavek rakouské strany o převzetí pěti set uprchlíků. Teď se mu to vymklo z rukou a jediné, čeho je schopný, je řídit strach. Musí se najít co nejvíc lidí, kteří budou tyto věci uvádět do reálných faktů, pokud už není pozdě.

Do jaké míry je to nadnesená panika uvedu na příkladu. V roce 1994 bylo na Slovensku deset tisíc žadatelů o azyl z Čečenska a nikdo si toho tehdy nevšiml. Nyní hovoříme o několika stovkách možných žadatelů z Rakouska a způsobuje to paniku, jako by šlo o invazi. Všechno je to přehnané a úlohou politiků a veřejných činitelů by mělo být uklidňovat to. Kdo to ale má dělat, když si politici nahánějí body před volbami? Na druhé straně ti, které u nás označujeme jako bratislavskou kavárnu, už neoslovují nikoho. Protože tito lidé, kteří teď vydávají výzvy k lidskosti, se nikdy nezastali běžného slovenského človíčka s jeho problémy, pohrdali jím. Nemohou teď očekávat, že ve většině společnosti se najde jakýsi soucit pro utečence, když oni se permanentně, a tomu říkám spoluzodpovědnost, podíleli na tom, že tato společnost není solidární a lidé měli oprávněný pocit, že nejen politické, ale i umělecké elity kašlou na jejich problémy. Nyní je chtějí poučovat, tak se přirozeně stávají nedůvěryhodnými a nejsou to tito lidé, kteří by měli uklidňovat situaci, protože jim už nikdo nevěří. V takovém jsme stavu.

Mluví se o tom, že bychom měli rozlišovat mezi uprchlíky ze zemí, kde se válčí, a tzv. ekonomické imigranty. Měli bychom to vůbec chtít rozlišovat? A jde to?

Neznám imigrační politiku České republiky, ale to je právě ten problém u nás, že na Slovensku je to úplně irelevantní otázka. My nepřijímáme ekonomické migranty. Máme takovou imigrační politiku, že je vracíme nazpět. Toto je vyloučené, my jsme migrační politiku nezměnili. Proto je panika a hysterie obyvatelstva přes čáru, protože při této politice platí, že při současném množství žadatelů o azyl získá nakonec azyl jen pár desítek lidí, kteří budou prověřeni tajnými službami, lidé, kteří musí prokazatelně dokázat, že jim v jejich zemích hrozí smrt – takoví tu dostanou azyl a žádní jiní.

V jiných zemích může rozlišení uprchlíků a ekonomických migrantů být problém, protože mají liberálnější azylovou politiku. Ale na Slovensku je tato diskuse irelevantní, protože liberalizaci naší migrační politiky nikdo nenavrhl.

Stejně tak těch pět set lidí, které vezmeme do utečeneckého tábora, tu nedostane azyl, my je nepřijímáme, Rakousko nás jen požádalo, abychom mu pomohli. Ti lidé tu nezůstanou. A že s tím jsou nějaké náklady? Jinak to být nemůže, ale tím se zase dostáváme k tomu, že je třeba řešit příčiny, a ne následky. Toto nás jen dostává od podstaty problému. Rozděluje to společnost a donekonečna se budeme bavit, zda utečenci ano, či ne, ale to, jak to zastavit, to neuděláme odtud. Musí se řešit příčina problému z úrovně Bruselu, Evropské rady. To je kompetence, kde se mají přijímat rozhodnutí, a nepřijalo se tam nic. Posuzuje se to jen jako humanitní otázka a zda zvýšit počet lodí ve Středozemním moři, záchranných týmů a zda přijmout kvóty, nebo ne. Nikdo nechce převzít zodpovědnost za dvě desetiletí toho, co jsme tam napáchali. Žádná intervence pod vedením USA nevedla ke zlepšení situace, ale pouze ke zhoršení, destabilizaci, k dalšímu vraždění. Stále jsme se nepoučili a já říkám, že tato utečenecká krize je příležitostí k reflexi, abychom zásadně změnili evropskou zahraniční politiku.