Slovenský exprezident Schuster: Havel stál ve dveřích se dvěma pistolemi a říkal, že nás nepustí z místnosti, dokud...

Vystudoval jste SVŠT v Bratislavě, jste stavební inženýr, málokdo však ví, že jste po škole začal pracovat v Bratislavě v Krajském projektovém zemědělském ústavu a později na Slovenské akademii věd až do roku 1962. Proč jste nezůstal v Bratislavě?

Je to celé zajímavé. Když se člověk ožení, ale nemá byt, tak nechá i akademii. Na Slovensku tehdy fungovaly tzv. „umístěnky“. Na Slovenskou akademii věd (SAV) jsem se dostal tak, že jsem se na tom dohodl s akademikem Otou Dubem, který byl tehdy i děkanem Stavební fakulty SVŠT. Přestože v Krajském projektovém ústavu jsem měl velmi dobré místo a jeho ředitel mě nechtěl pustit, já jsem v projekci dělat nechtěl. Chtěl jsem ale zůstat v Bratislavě a akademik Dub mi pomohl tak, že vypsali souběh na obsazení místa asistenta. Tento souběh jsem vyhrál a začal jsem pracovat na SAV, právě na vodním díle Gabčíkovo-Nagymaros. Měli jsme už tehdy model dnešního kanálu, kde jsem zkoumal proudnice a jiné odborné veličiny. Zavedl jsem tam fotografické a filmové metody sledování a vyhodnocování proudnic. Tehdy to byla novinka. Oblíbili si mě a přesvědčili, že mám před sebou úspěšnou budoucnost.

A v čem byl tehdy problém, že jste tam nakonec nezůstal?

Jelikož jsem neměl byt, manželka bydlela zvlášť, já jsem bydlel zvlášť. Takže jsme neměli tehdy kde bydlet spolu. Akademik Dub tehdy mé manželce řekl: „Nežeňte se za materiálními statky, váš manžel má před sebou velkou budoucnost.“ Jenže já jsem potom i tak jel do Košic, do VSŽ za Mikulášem Kitkou, který byl vedoucím Odboru ostatních investic. Ten mi řekl: „Když přijdete do Košic, do šesti měsíců máte byt, i plat vám dáme vyšší než v SAV.“ Tak jsem se vrátil do Bratislavy. Manželka původem z Oravy nechtěla do Košic jít, neboť měla v Bratislavě dvě sestry a bratra, který se mnou studoval. Ale nakonec jsem se do VSŽ Košice rozhodl nastoupit.

Vaše kariéra tedy potom pokračovala v Košicích, kde jste téměř 13 let pracoval ve VSŽ nejprve jako referent, později jako vedoucí investičního oddělení. Dále jako vedoucí sekretariátu a technický asistent podnikového ředitele. V tomto období jste v roce 1964 vstoupil do KSČ, přestože jste měl svatbu v Modrém kostelíku v Bratislavě; i vaše děti byly pokřtěné... Bylo to tehdy kvůli kariéře nebo z přesvědčení?

Svatbu jsme měli tehdy v Modrém kostelíku tajně. Přiznám se, že s tím členstvím ve straně to bylo tehdy z obou důvodů, tedy i kvůli postavení v práci i z přesvědčení. Měl jsem tehdy ve VSŽ šéfa, který byl Čech, jmenoval se Miroslav Brožek. On mě tehdy připravoval na funkci vedoucího investičního oddělení pro vodu a později i pro energetiku. Z Ostravy přišel odborník Ing. Čestmír Matěj zacvičit se do funkce vedoucího investičního oddělení. Začínal jsem tedy od nejnižší pozice. Postupně jsem šel různými stupni výše a když přišel rok 1964, zavolali si mě a oznámili mi, že si mě vytipovali za vedoucího investičního oddělení. Jenže tam byla podmínka být členem strany. Šel jsem tehdy za panem Brožkem, který mi vysvětlil, že mě na tu funkci potřebují. Když ale byly prověrky, tak jsem čekal, jak to bude s mou náboženskou otázkou. On už tehdy totiž věděl, jak se věci mají, že jsem „vypořádán s náboženskou otázkou“, ale nikde to neposouval výš. Tím to i skončilo a já do této funkce nastoupil.

Jenže potom se poměrně nečekaně přihlásil pan farář z rodného Medzeva a ten vám možná tak trochu zkomplikoval život. Co se tehdy událo?

Pan farář Dr. Sibert, ten mě učil ještě v německé škole v Medzeve náboženství, později i ve škole slovenské. Když praskl na faře zvon-umíráček, přišel za mojí mámou a prosil ji, abychom dali v železárnách tajně odlít nový zvon. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to nemůžu. Jenže on přesně znal materiály i přesné poměry odlévání jednotlivých kovů, tak na potřetí mě přemluvil. Mamince jsem řekl, že když mě vyhodí ze zaměstnání, tak mě bude mít na svědomí. Zvon jsme však úspěšně tajně odlili, i ho posvětili. Nikdo tehdy nepsal žádné anonymy, ačkoli mnozí tušili, odkud „fouká vítr“. Ale co je nejsmutnější na příběhu o tom umíráčku, který oznamuje, že někdo zemřel – přesně podle tónů se ví, zda zemřel muž, žena, dítě. Tak v roce 1984 zemřela moje mamka. Ona se starala o jeden oltář v Medzeve, otec byl komunista, ale mým rodičům to nevadilo, že každý byl jiného vyznání. Tehdy jsem byl poprvé primátorem Košic, když mamka zemřela, a řekli mi, že pokud bude mít církevní pohřeb, abych si rovnou požádal o uvolnění z funkce. Zasedla tehdy rodinná rada a všichni jsme se shodli na tom, že když je to tak, bude pouze občanský pohřeb, ne církevní. Jenže nový farář v Medzeve se tehdy tak naštval, že poprvé v historii mé mamince nezvonil právě ten umíráček, který jsem jim já tajně zajistil. Když mi pak v roce 1998 zemřel otec, tak jsem ho nechal i za mamku pohřbít dvěma faráři a umíráček vyzváněl po letech za oba... A samozřejmě, že i mé obě děti byly pokřtěny. To byly ty paradoxy doby...

V roce 1968 jste podporoval stranickou linii Alexandera Dubčeka, za což vám později tehdejší vedení VSŽ dalo ultimátum – buď odchod ze strany, nebo z podniku. Pro co jste se rozhodl?

Prvním mužem ve VSŽ byl tehdy Emil Rigo, který byl zároveň i členem předsednictva ÚV KSČ a patřil společně s Vasilem Biľakem mezi konzervativní představitele strany. Byl jsem už tehdy připraven stát se obchodním náměstkem. Michal Hanko byl tehdy podnikovým ředitelem VSŽ. Já měl jako technický asistent převzít funkci obchodního náměstka po odchodu Jana Trebuľy (otce současného košického župana – pozn. aut.), který tehdy odcházel pracovat na Kubu. V té době byl šéfredaktorem podnikového časopisu Ocel východu Neuhort, původem byl Čech, mimochodem blízký přítel Lubomíra Štrougala. Tento muž si mé vystoupení v obrodném procesu podrobně zapsal. A následně jej i odevzdal zmiňovanému Emilu Rigovi. V obrodném procesu v roce 1968 mě totiž v mé nepřítomnosti zvolili předsedou základní organizace KSS na investičním úseku. Byl jsem tehdy na služební cestě ve Švýcarsku. Čili zvolili mě, jak jsem uvedl, za mé nepřítomnosti a nedal jsem k tomu ani souhlas. Zmíněný novinář Neuhort ukládající si všechny mé projevy, si uložil i ty, ve kterých jsem byl kritický vůči Emilu Rigovi. Rigo si mě zavolal a dal mi ultimátum – buď odchod ze strany, nebo z podniku. Vybral jsem si druhou možnost. Tedy odchod z podniku.

Kam jste po odchodu z VSŽ odešel?

Šel jsem původně pouze na rok dělat místopředsedu Městského národního výboru, který měl na starosti všechny městské služby. Ty byly v té době vždy předmětem kritiky. Těžko se plnily kvůli nereálným možnostem jejich realizace. Z tohoto důvodu byla tato funkce zpravidla pouze na rok. Tehdejší vedoucí tajemník městského výboru KSS Ján Brondoš, později předseda Krajského národního výboru (KNV), mi však opakovaně z roku na rok prodlužoval mé působení. Vzhledem k dosahovaným skutečným výsledkům. A tak namísto odvolání jsem se stal nejdéle působícím místopředsedou ve službách od roku 1974 až do roku 1979, což se do té doby ještě nikdy nestalo. Později jsem se stal prvním místopředsedou pro ekonomiku a v roce 1983 poprvé i primátorem Košic.

V roce 1983 jste se stal poprvé primátorem Košic a o tři roky později předsedou Krajského národního výboru, kde jste setrval prakticky až do sametové revoluce. Jaké to byly roky?

Musím říci, že na Krajský národní výbor (KNV), který řídil v té době dnešní dva kraje, Košický a Prešovský, jsem nechtěl jít. Jenže vedoucí tajemník KV KSS Ján Pirč tehdy ostatní přesvědčoval, že město Košice je již dobře rozjeté a že mne je třeba dát na kraj. Abych totéž, co jsem do té doby dělal ve městě, dělal i na kraji. I tehdy mi to jen oznámili, že jsem byl zvolen. Řekli mi: „Můžeš teď dělat celý kraj a také si můžeš chránit město...“ Neměl jsem šanci odporovat, nastoupil jsem do nové funkce. Jenže to ještě tehdy netušili, že tak, jak jsem hlídal dosud ekologii ve městě, budu ji stejně hlídat i na úrovni kraje. Do té doby jsme uzdravili ve městě lesoparky, fontány, částečně i mlýnský náhon, prosazoval jsem zavření magnezitky, jinými slovy chránil jsem čisté městské životní prostředí. A tak na úrovni kraje jsme zastavili výstavbu atomové elektrárny v Kecerovcích. Bylo to v době po Černobylu a jasně jsem tehdy řekl, že chci mít na stole odborné názory západních expertů z Francie a Německa, že bez nich atomovou elektrárnu na východě stavět nebudeme. Proto jsme ji i nerealizovali. Stejně jsem zastavil neekologickou výrobu gumárenských urychlovačů v Chemku Strážske. V roce 1987 nastala ve Východoslovenském kraji krize s pitnou vodou. Pitná voda se regulovala. V Košicích chodily v té době děti s litrovou lahví pitné vody do školy, hrozila epidemie. Proto jsem jako vodohospodářský inženýr začal využívat všechny vodní zdroje pitné vody, které byly ještě ve výhledu pro použití. Tak se například realizoval přívod vody pro Košice z Medzeva, z řeky Bodva za 245 milionů Kčs. Urychlili jsme přívod pitné vody z vodní nádrže Starina; opět pro Prešov a Košice-Starina. Přitom na investiční výstavbu tohoto řešení z Medzeva jsme nedostali finanční prostředky z vlády SR, přesto jsme tuto stavbu zrealizovali v rekordním čase 6 měsíců.

Byla to mimořádná událost. Do realizace jsem například zapojil i profesionální vojáky z civilní obrany. Košičané ji velmi ocenili.

Této události si v té době díky Gorbačovovi a jeho otevřenosti všimli i v Sovětském svazu a vyslali z Literaturnej Gazety spisovatele, který o tom napsal širokou reportáž, v níž mě nazval košickým Gorbačovem.

V té době ještě u nás politiku Michaila Gorbačova konzervativní vedoucí komunisté nijak nepropagovali. Jak to tehdy celé vnímali vysocí straničtí funkcionáři?

Tehdy mi zavolal z Prahy Alois Indra, předseda Federálního shromáždění ČSSR; mimochodem pobýval jednu dobu také v Nižním Medzevu. V reakci na článek zmíněného sovětského spisovatele se mě telefonicky zeptal: „Jaký Gorbačov? Co ty máš s tím Gorbačovem?“ Alois Indra považoval Medzevčany za Němce, a proto ani moje snažení nepodporoval. Například, když jsem byl ještě pouze primátorem Košic, vystoupil jsem na jedné konferenci za účasti Aloise Indry, na které jsem předestřel celou řadu změn pro město Košice. Alois Indra tehdy řekl: „Rudolf Schuster tady vyhlašuje ‚nový Košický vládní program‘ a jsem zvědavý, co z toho splní...“ Splnilo se skoro všechno, například jsme dokončili novou moderní košickou mlékárnu. Na důkaz splnění mého programu jsem poslal Aloisi Indrovi do Prahy pravou slovenskou brynzu, protože měl rád brynzové halušky. Brynzu jsem poslal i s potvrzením krajského hygienika, že není „otrávená“.

Později mi vzkázal, abych mu už přestal posílat brynzu, že mi už věří, a že jsem tam opravdu něco změnil k lepšímu.

A proč vás tedy sovětští novináři nazvali „košickým Gorbačovem“?

Už jsem to vysvětlil. Bylo to v době, kdy Košice i celý kraj bojoval s nedostatkem pitné vody. Bylo třeba zachránit město a kraj, vystavět nové trasy vodovodů, vrtat nové zdroje vody. To jsme vše dělali bez podpory vlády, která v té době byla proti našim řešením. Psal se rok 1987. Realizovali jsme všechno současně s probíhající projektovou přípravou, tedy s rizikem, na dluh, bez financí. Zapojil jsem do toho vojsko prostřednictvím civilní obrany (CO), za což mě například pokáral ministr národní obrany Milan Václavík slovy: „Soudruhu Schustere, kdo tu velí Československé lidové armádě? Ty nebo já?“ Na to jsem mu řekl, že já, ale jen pokud jde o civilní obranu kraje. Zajišťovali jsme prostě pitnou vodu. Nakonec mi za to dali nejvyšší vyznamenání, protože jsme skutečně zachránili město i kraj. Urychlili jsme, jak jsem již uvedl, výstavbu vodní nádrže Starina jako zdroje pitné vody čili udělali jsme vše pro záchranu a proti kolapsu kraje na úseku zásobování pitnou vodou.

Zmíněná Literaturnaja Gazeta o tom tehdy psala. Redaktor se však nejprve zúčastněných vyptával na jejich názor, a až na závěr dal slovo i mně, kde mi vzdal kompliment, že mě všichni chválili – a nazval mě proto „košickým Gorbačovem“. Když jsme se později s Michailem Gorbačovem na toto téma osobně bavili, protože jsem dlouhá léta pracoval v jeho nadaci, dokud neonemocněl, tak jsme se nad tím pousmáli.

30. listopadu 1989, tedy necelé dva týdny po událostech 17. listopadu jste se stal prvním porevolučním předsedou Slovenské národní rady (SNR). V této funkci jste setrval 7 měsíců, protože po prvních svobodných a demokratických volbách vás v této funkci vystřídal František Mikloško. Jak jste zvládli ten přechod ze starého režimu do nového? Za jakých okolností jste se právě vy stal předsedou parlamentu?

Musím říct, že to celé byl jeden velký kompromis. Totiž těsně před listopadem 89, ještě někdy koncem léta, vedoucího tajemníka strany v kraji Jána Pirče vystřídal Prešovčan Michal Špak. Ten si chtěl všude dosadit své lidi z Prešova. Měl jsem to tedy sečtené. Michal Špak tehdy vymyslel „stranickou zpověď“. Zrežíroval to tak, že sám pro sebe jsem si měl sepsat „ortel smrti“. Měl jsem v rámci jednání plenárního zasedání krajského výboru KSS předstoupit před plénem s velmi sebekritickým, jím předem schváleným projevem. Dále jsem měl odpovědět na pro mě neznámé, ale předem rozdané otázky plné osobních invektiv.

To se mu však nepodařilo. Naopak sám se zkompromitoval.

Podobně se pokusil i o odvolání vedoucího tajemníka KSS města Košice. Takhle už to vypadalo před listopadem 1989 ve straně. Na zasedání stranického výboru jsem se hájil, dokonce jsem už měl vedle sebe i připravený stranický průkaz, abych jim ho vrátil.

Jak je vidět, už ve straně jste byl rebel. Ale jak jste se dostal od končícího stranického života k nové funkci prvního porevolučního předsedy SNR?

Zavolal jsem tehdy místopředsedovi vlády Štefanovi Murínovi, že ve straně končím, protože vím, co takové hodnocení znamená. V té době jsem už ale měl velkou podporu z kraje i z města, tak mě nemohli odvolat z funkce předsedy KNV. Zasedlo tehdy mimořádně plénum ÚV KSS, to už bylo v listopadu 1989. Michal Špak mě, pravděpodobně ze strachu, dokonce pověřil, abych ho šel zastoupit na předlistopadové setkání s občany. Z tohoto důvodu jsem se nezúčastnil zasedání pléna UV KSS.

Nevěděl jsem, co se děje.

Michal Špak mou nepřítomnost na uvedeném zasedání pléna UV KSS využil. Přišel jsem domů a druhý den ráno jsem se ve zprávách dozvěděl, jak mne za mé nepřítomnosti, bez mého vědomí a souhlasu, na návrh Michala Špaka zvolili za ideologického tajemníka ÚV KSS.

Tehdy mi vypadla lžička z ruky, protože do té doby mě vždy kritizovali, že nepíšu ideologické úvodníky a závěry ve svých vystoupeních. A najednou mám vykonávat právě já ideologii, ke které jsem měl vždy daleko, a vytrpěl jsem si své právě od ideologických tajemníků ve městě, v okrese, kraji a výše. Byl jsem vždycky technik. Skoro jsem zkameněl. Manželka mi tehdy řekla, že je to určitě omyl. Zavolal jsem pak Michala Špaka, co to má znamenat, na což mi odpověděl, že on soudruhy přesvědčoval, aby mě nejmenovali... Ale víte, jak to řekl Jan Werich: „Když kopnout, tak jedině výš...“ Řekl mi: „To si musíš vyřešit se soudruhem Ignácem Janákem“ (tehdy prvním tajemníkem ÚV KSS). Nelenil jsem, sedl do auta, vtrhl jsem jako velká voda k soudruhu Janákovi přes všechny jeho ochranky. „Teď vás mám zachraňovat, když vám teče do bot? Nevíme, zda nás budou věšet nebo jak skončíme...,“ řekl jsem.

Jak tehdy zareagoval Ignác Janák?

Začal mě uklidňovat a řekl mi, že když nechci být ideologickým tajemníkem, tak budu předsedou SNR místo Viliama Šalgoviče. Tehdy jsem řekl, že ani jedno, ani druhé nepřijmu. Šel jsem pak na SNR za Richardem Schinem, tajemníkem výboru pro národní výbory a menšiny. Řekl mi: „Rudo, dobře si to rozmysli, když to teď nevezmeš, tak tam dají nějakého konzervativního soudruha a může tu dojít k bitkám, možná i k většímu násilí. Toho předsedu určitě vem.“ Přesto jsem to dlouho odmítal. Nakonec mě oslovili i ti střízlivěji uvažující straníci v čele se spisovatelem Vladimírem Mináčem. Nakonec jsem souhlasil. Mým protikandidátem byl Jozef Širotňák ze Strany svobody. Tehdy jsem volby vyhrál a stal jsem se 30.11. 1989 předsedou SNR. Při mém prvním vystoupení v SNR, dokonce bez přípravy a poprvé v nové funkci jsem dosáhl podpory poslanců SNR. Všechna tehdejší jednání SNR mohli na můj návrh občané sledovat v přímém přenosu televize. Tyto záznamy bohužel Slovensko nemá, neboť při rozdělení Československa si je nenárokovalo. Tak zůstaly v Praze. Je to smutné, protože z tohoto historického přelomového období Slovensko nevlastní televizní záznamy.

Stále věřím, že česká vláda tento omyl napraví.

Všechna jednání od 30. listopadu 1989, kdy jsem byl zvolen za předsedu SNR, ani návštěvu Václava Havla v Bratislavě a další události – to vše bohužel nemáme.

Máte z tohoto období během předsednictví SNR i nějakou veselou příhodu? Bylo o vás totiž známo, že jste často odmítal tlumočníky, přestože si to protokol vyžadoval. Například i během setkání s Margaret Thatcherovou...

Tak já jsem to dělal často. Přece nebudu chtít tlumočníka, pokud to nebylo nějaké protokolární setkání. Ke smlouvě, kde se vyžaduje přesně každý detail, to ano. Ale při společenských setkáních jsem to dělal vždycky. Například Otto von Habsburg přišel se svou dcerou i synem a měl přednášku na Bratislavském hradě. To již bylo po prvním březnu 1990, Ján Budaj byl prvním místopředsedou SNR a měli jsme oběd na Bôriku. Budaj chodil pozdě, ale pan Habsburg chodil všude včas. Stáli tam bokem, čekalo se na Jána Budaje. Tehdy jsem ještě Otto von Habsburga osobně neznal. Slyšel jsem, jak starý pán říkal: „Je to bývalý komunista, nevím, jak budeme spolu vůbec mluvit, je mi to trapné...“ Tvářil jsem se, že nic neslyším, nic nevidím, mezitím přišel Budaj a Habsburg začal německy, začali si něco šeptat. Nato jsem promluvil německy i já, a když jsme skončili, tak se mě zeptal, odkud mám takovou dobrou němčinu. Pak jsem ho vezl v autě na Hrad, tak se mě ještě jednou zeptal, odkud umím tak dobře německy, načež jsem mu řekl, že jsem chodil v Medzeve čtyři roky do německé školy. Nato mi řekl, škoda, že neumíte tak dobře i maďarsky, tak jsem přešel do plynulé maďarštiny. Řekl mi, že by bylo dobré, kdybych se naučil také anglicky, tak jsem s ním začal komunikovat plynulou angličtinou Od té doby byl mnou nadšený, dokonce jsem byl jediný z východního bloku na jeho 90tinách v Hoffburgu se všemi pozvanými králi a monarchy. Stali jsme se velkými přáteli, pozval jsem ho do Medzeva i s manželkou do hamrů. Pasoval jsem ho na „hamerníka“. Čili takhle jsme si vytvořili velmi dobré vztahy.

Pak přišel další významný den, a sice 1. březen 1990. Proč je tento den tak významný?

Je to velmi významné datum, na které se často zapomíná. Mnozí si chtějí totiž přivlastnit to, co nastalo později po tomto datu. Předcházela tomu však především velmi významná a intenzivní spolupráce České národní rady (ČNR) a SNR. Tehdy byl předsedou ČNR Jaroslav Šafařík. Tehdy nám Federální shromáždění vzalo prakticky všechny pravomoci. Bylo to stejně jako ve starém komunistickém režimu, kdy národní rady nemohly o ničem rozhodovat. Začal jsem proto protestovat, zorganizoval jsem tiskovku, že „federál“ nebere naše připomínky a návrhy v úvahu. Tehdy si mě zavolal Jozef Stank, který byl místopředsedou Federálního shromáždění, že co blbnu, zda dělám další revoluci. Řekl jsem mu, ať si myslí, co chce. Ale jelikož všechny návrhy zákonů „federál“ ignoroval, začali jsme kvůli tomu úzce spolupracovat s ČNR. Setkávali jsme se, vedení ČNR a SNR, na střídačku v Praze i Bratislavě. Navrhl jsem: „Pojďme si schválit naše symboly, vždyť nemáme prakticky naši symboliku.“ Tedy dvojslokovou hymnu, státní znak, vlajku, pečeti, všechno. Na tento podnět mi Jaroslav Šafařík volal: „Rudo, mám problém s tou naší vlajkou. Bude červeno-bílá, nebo bílo-červená? To nechce projít...“ Řekl jsem mu, že to už nemůžu zastavit. Takže prvního března se schválily naše symboly, poprvé se na balkoně SNR zazpívala naše dvousloková hymna, schválili jsme novou státní vlajku, státní znak a státní pečeti. Toto by měla SNR mít ve svém archivu, ale opakuji ještě jednou – všechny televizní záznamy ze zmíněných událostí jsou dodnes někde v Praze. A měli bychom je konečně dostat domů.

Ale 1. března nebyly ve hře pouze symboly. Co ještě?

Ten 1. březen 1990 je důležitý i z jiného důvodu. Měl jsem totiž být odvolán z funkce předsedy SNR a na mé místo měl nastoupit Ján Budaj. Prý jsme se měli takto spolu dohodnout, že se vzdám funkce předsedy. Ale taková dohoda nikdy nebyla! Jenže on se za mými zády už dříve dohodl s Václavem Havlem na tom, že budu velvyslancem v Kanadě. Ale stalo se, co mnozí nečekali. Na začátku schůze SNR jsme kooptovali nové poslance za VPN a KDH a pak se hlasovalo o mém odvolání. Nakonec mě podpořili i někteří noví poslanci čili moje odvolání tehdy nevyšlo. Budaj mi to pak vyčítal, že jsem se nevzdal sám, ale podle mě, kdo se vzdá dobrovolně, tak nemá čisté svědomí. Ján Budaj se nakonec stal prvním místopředsedou SNR. Fedor Gál jako šéf VPN si mě tehdy zavolal, abych zůstal ve funkci do prvních svobodných voleb, neboť kdyby mě odvolali, tak by mohl před volbami ztratit politické body. Takže do 30. června 1990 jsem byl ve funkci a nově zvolený předseda SNR František Mikloško mě požádal, abych mu pomohl při vedení prvního zasedání v jeho funkci. Navíc tehdy veřejně řekl: „Když zkoumáme okolní země, jak přešly od totality k demokratickému režimu, nemohu zde nezmínit jméno Rudolfa Schustera, který učinil průnik do starých struktur a otevřel nám cestu k demokracii.“

To bylo od něho velké gesto...

Ano. Pak jsem mu to připomněl, když mě odvolávali z postu velvyslance v Kanadě a argumentovali lustračním zákonem. Jen poznamenám, že s prezidentem Havlem bylo dohodnuto, že v Ottawě budu působit dva roky. Ale ničeho nelituji. I za ten krátký čas jsem se zařadil v hodnocení resortu federální diplomacie mezi deset nejlepších velvyslanců.

Po skončení vaší mise velvyslance v Kanadě se definitivně rozpadl společný stát. Jak jste to přijal?

Přiznám se, že bez referenda bych společný stát nikdy nerozdělil. O mně bylo známo, že jsem proti tomu, aby Federální shromáždění a národní parlamenty rozhodly za všechny lidi. Toto bylo výsostné právo všech občanů, zvláště když jsme nastoupili demokratickou cestu. Dokud jsem byl tady, tak jsem vždy prosazoval referendum. Časem by k rozdělení sice došlo, ale v té době by to určitě neprošlo. To je právě to, když se něco urychluje. Když někdo chce mít „zásluhy“, protože při rozdělení šlo i o jednotlivce, aby mohli říct, že jsou zakladatelé nového samostatného slovenského státu. Podobně tomu bylo i v Česku. Na mé české přátele ale vzpomínám jen v tom nejlepším. Vše, co jsem se naučil například ve VSŽ, bylo prakticky od českých odborníků. A nikdy mě nezklamali, hodně mě naučili. Díky tomu jsem mohl později růst odborně i politicky.

Musela se tedy podle vás federace rozpadnout? Bylo udržitelné další soužití Čechů a Slováků?

Nemusela, mělo být referendum. Byl jsem i při té „pomlčkové“ akci, protože chodili demonstranti a byl jsem s nimi i na tom pověstném balkoně v SNR, což mi tehdy někteří vyčítali. Ale proč ne? Řekl jsem tehdy, že samostatnost podporuji, ale ne tak, že úzká skupina o tom rozhodne. Měl se vyjádřit národ, národnostní menšiny. Neboli všichni. A pamatuji si při té „pomlčkové válce“ – byli jsme v Lánech, Václav Havel tehdy přišel z nemocnice a postavil se ke dveřím místnosti se dvěma pistolemi se slovy: „Nepustím vás z místnosti, dokud nebude nový název republiky.“ Tehdy jsem Milanu Číčovi, slovenskému premiérovi, řekl: „Milane, první nebo druhá možnost bude.“ Byly tehdy čtyři verze názvu. A tak se i stalo (Česká a Slovenská federativní republika, ČSFR – pozn. aut.). Byl to v té době dobrý kompromis. Co ale bylo na tom celém zajímavé? Že nikdo nedělal z tohoto jednání žádný záznam! Po půlnoci jsem vzal papír a napsal: „Záznam z jednání o názvu republiky, čas 00:30, účastníci a jejich podpisy na čele s Havlem a Dubčekem. Mám dosud z toho jedinou prezenčku...