Uprchlická krize hýbe Evropou. Objevily se informace o uniklém alarmujícím dokumentu německých tajných služeb, kde se varuje, že „integrace tak velké skupiny není možná“, a pokud větší množství lidí přestane dodržovat zákony, upadne Německo kvůli politice Angely Merkelové do chaosu. Přistěhovaleckou politikou se vyrábějí extremisté a lidé se radikalizují, uvádí také dokument. Co k tomu říci? Máme se obávat chaosu, růstu extremismu a přibývání „no go“ zón, jak to známe z Francie?
Slovenská vláda od začátku uprchlické krize upozorňuje na to, abychom v Evropě byli realisté a hleděli na důsledky našich činů. Pokud se budeme ohánět prázdnými humanistickými gesty a výsledkem bude nakonec nárůst fašismu, a tedy popření humanismu, potom asi není něco v pořádku. Výsledkem politiky Angely Merkelové je nárůst nestability, chaosu a extremismu. Její politika nemá koncovku. Všichni víme, že nemůžete integrovat miliardu lidí, ale pokud jednou přijmete první milion, jak vysvětlíte, že jste nepřijali další a další milion ubohých lidí ze Sýrie, Iráku či Afriky, kde lidé trpí ještě více? Politika některých evropských lídrů dnes připomíná spíše chování nějakého hysterického občanského aktivisty, ne státníka, politika, který musí hledět na následky svých činů – musí být zodpovědný. Slovensko chce ukázat solidaritu, ale musíme v první řadě chránit naše občany a Evropu před nestabilitou.
Podle řady náznaků panují uvnitř Evropské lidové strany konflikty a stále podrážděnější diskuse kvůli uprchlíkům. Na sjezdu ELS kritizoval šéf Evropské rady Donald Tusk evropské lídry za naivitu. Otevřenost se podle něho rovnala bezmocnosti a svoboda chaosu. Do toho vystoupil německý ministr Schäuble s tím, že nálada mezi řadovými členy ve vládnoucí CDU je dramaticky špatná a může se ještě zhoršit. Jak to všechno číst a vnímat? Lze v tom spatřovat náznaky možné změny politiky?
Uprchlická krize přinesla do evropské politiky dramatický rozkol, který jde napříč klasickým levo-pravým dělením politiky. Existují pravičáci, kteří chtějí kvóty, ale i tací, jež je odmítají. To platí i pro levici. Je to tak v Čechách i na Slovensku. Významné levicové autority jako například profesor Jan Keller, jehož sociologické knihy mají i na Slovensku obrovský vliv, se jasně postavily na stranu zdravého rozumu a odmítají kvóty jako absurdní řešení. Tento druh takzvané „klasické levice“ vždy hovořil především o sociálním státě, ekonomické rovnosti, boji proti neoliberalismu. Levici vnímá jako hlas běžných lidí práce. Vůči tomuto postoji se ostře ohrazují mladí liberálové, kteří levici chápou spíše jako boj za kulturní menšiny včetně muslimů. Většinou jde o intelektuály ze středních tříd, kteří nemají žádný vliv na běžné lidi, ale dostávají velký prostor v liberálních médiích. Na Slovensku je to podobné, vládnou sociálnědemokratický Směr a klasičtí levicoví intelektuálové se velmi tvrdě postavili proti kvótám, ale i my tu máme liberální „kavárnu“, která na nás agresivně útočí. Co je důležité, drtivá většina populace odmítá řešení Angely Merkelové, nejen v ČR a SR, ale stále více se to ukazuje i na Západě. Avšak politické elity na Západě jsou odtržené od lidí a jsou mnohem více responzivní vůči třetímu sektoru a médiím, proto změna postojů na Západě probíhá velmi pomalu. Ale věřím, že tato změna přijde. Snad se vzpamatují i evropští konzervativci i evropští sociální demokraté, vždyť všichni vidí, že jejich dosavadní nezodpovědný a nerealistický přístup by v konečném důsledku mohl ohrozit celou Evropu, a proto to vevnitř vře.
Situace se zhoršuje i mezi migranty, kde častěji dochází k násilí, rvačkám, a podle jednoho výzkumu pracovního trhu v Německu jsou uprchlíci pro tamní trh nepoužitelní. Do jaké míry dojde i díky tomu buď ke zpřísnění celkové migrační politiky (především lepší ochraně hranic), anebo naopak k otevření „evropské náruče“ a přijímání migrantů ve stále stejně velké míře? Nakolik je pravděpodobná podpora velkých utečeneckých táborů mimo Evropu a deportace uprchlíků z Evropy tam?
Vždy jsme na Slovensku říkali, že musíme chránit hranice. Dnes už to říká každý. Najednou to už není politicky nekorektní. Západ ochutnal kus vlastní medicíny a mění postoj. Ještě pár týdnů a ty samé postoje, které se dnes na Západě označují za nehumánní či xenofobní, budou najednou považované za vrchol člověčenství. Klasika. Západ je neuvěřitelně pokrytecký. Přitom za nárůst agresivity na jedné i druhé straně mohou právě západní politici, kteří pozvali miliony lidí bez toho, aniž domysleli následky svých činů. Dnes roste nervozita i mezi uprchlíky i mezi občany hostitelských zemí. Je to přirozená reakce na frustraci, která je na obou stranách. Jedni byli Německem pozváni, a nyní je rozdělují do jiných států jako dobytek; druzí nikoho nevolali, a někdo jim vnucuje tisíce lidí. V takovýchto situacích může lehce dojít k výbuchu radikalismu, ať už islámského či nacistického. Ale to bylo přece od začátku jasné, že to tak dopadne... Měli bychom podporovat azylová centra, takzvané hotspoty, o tom není pochyb. Je to férovější i vůči uprchlíkům, kteří nemusejí absolvovat strastiplnou cestu celou Evropou, aby se dostali do Německa, které je pozvalo. Ale v první řadě se západní politici musejí osvobodit od potřeby dělat prázdná humanistická gesta na úkor racionálních řešení. Na marketing už není čas, jde do tuhého. Evropa potřebuje udržitelné řešení, ne plané moralizování.
Významným tématem je ruské vojenské angažmá v Sýrii. Jak aktuálně vypadá situace? Bašár Asad je ochoten vypsat nové volby, když dojde k poražení IS. Rusko a USA jsou prý ochotné se domluvit na určité míře spolupráce. Co to všechno může naznačovat směrem k budoucímu vývoji?
Osobně jsem přesvědčen, že angažování se Ruska v Sýrii může pomoci stabilizovat situaci. Několik roků měly v rukách situaci západní velmoci, oslabovaly Asadův režim, dodávaly zbraně povstalcům. A k čemu to vedlo? Sýrie je už léta utopená v krvi. Západ už ukázal, co umí: Rozbil Irák i Libyi, pomohl rozbít Sýrii. Islámský stát terorizuje celý region. Sekulární režimy, které držely islámské extremisty zkrátka, byly zničeny právě Američany a jejich spojenci. Tato imperiální politika vedla jen k chaosu a krvi. Rusko se dnes angažuje, aby do regionu přineslo stabilitu. Je potřebné zničit islamofašismus a na tom by měli mít zájem všichni včetně USA. Věřím, že se Rusko a západní velmoci dohodnou a Islámský stát společně zničí. Už je nejvyšší čas, aby Rusko bylo vnímáno jako spojenec, ne jako nepřítel. Samozřejmě je tu i velké riziko: Pokud se Rusové a Američané nedohodnou, může z toho ještě být velká mela. Snad zvítězí zdravý rozum.
Hodně je slyšet o Izraeli, jehož prezident byl před týdnem na návštěvě ČR. Premiér Netanjahu jde tvrdě proti Íránu a šokoval výrokem, že k holocaustu Hitlera přesvědčil palestinský muftí Amín al-Husajní. Jeruzalémem také zmítaly násilnosti, k jejichž ukončení vyzval nejen izraelský premiér, ale i americký ministr zahraničí John Kerry. Jde „jen“ o občasný scénář v neklidném regionu, nebo se máme připravit na větší problémy?
Mám hodně palestinských i židovských přátel, ale nikdy jsem tento spor nevnímal skrz emoce. Moje postoje jsou spíše propalestinské, ale vyplývá to z toho, že Izrael je v pozici silnějšího a jeho politika je mimořádně agresivní. Izrael de facto zablokoval dvojstátní řešení problému, to znamená vznik svobodné Palestiny. Frustrace Palestinců rostla, z čehož vyplýval i vzestup radikalismu. Výsledkem byl vznik extremistického Hamásu, jehož politika je neakceptovatelná. Stejně tak je však neakceptovatelná politika izraelské pravice včetně premiéra Netanjahua. Jak proboha mohl minulé léto bombardovat domy, kde byly rodiny s dětmi? Jak se na to svět mohl dívat? Rozumím, že na obou stranách je množství emocí, ale palestinských obětí konfliktu je nepoměrně více. Palestinci jsou ti slabší, ti zranitelnější. A bojují o něco, na co mají jednoduše právo – o národní sebeurčení, o emancipaci. Izrael je však stále arogantnější. Dnes je situace neuvěřitelně výbušná, obávám se nové intifády, nového krveprolévání. Netanjahuova slova o holocaustu jsou bombastickou hloupostí a líbila se mi reakce Německa, které mu vzkázalo, že za holocaust je vinno nacistické Německo, nikdo jiný. Vyškolilo jej jako malého chlapce. Je skandální, že takovýmto politikům, jako je Netanjahu, tleská americký Kongres – žádný jiný vůdce v žádné jiné zemi než Izraeli by s takovouto agresivní politikou nemohl být tolerován, nikde, ani v Zimbabwe. A to říkám, opakuji, jako člověk, který vždy velmi silně bojoval proti antisemitismu, proti nenávisti vůči Židům, říkám to jako člověk, který obdivuje mnohé věci ze židovské kultury, který cituje židovské autory od Mosesa Hessa přes Nachmana Syrkina až po Schlomo Aniveriho, který byl vždy fascinován izraelskými kibuci. Ale nic nedává Izraeli právo páchat zločiny proti lidskosti.
Někteří analytici míní, že dochází ke dlouhodobé změně rozložení sil na Blízkém východě. Europoslanec Jan Zahradil opakuje, že největším nebezpečím je Írán a Spojené státy zadělaly na průšvih, když mu uvolnily ruce, a přitom chce Írán zničit Izrael a do budoucna to způsobí obrovské problémy. Jak na to nahlížíte?
Jsem velmi rád, že se západní velmoci dohodly s Íránem, toto smíření jsem silně podporoval. Írán je fascinující země, a ačkoliv s náboženským režimem nemohu souhlasit, nemyslím si, že je naší úlohou šikanovat jiné kultury za to, že se nechovají podle našich představ. Zbavme se už toho šovinistického komplexu, podle kterého je Západ vrcholem civilizace, který všichni ostatní musejí napodobovat, jinak jsou méněcenní, darebáčtí a nevím co ještě. Není, není to tak. Západní povrchní konzumentská kultura, sobectví, chamtivost, agresivita, arogance – to očividně není pro každého. Myslím, že bychom se spíše měli od jiných učit a inspirovat se, ne se uzavírat do vlastní arogance. To platí i pro Írán. V regionu Blízkého východu dnes může Írán sehrát stabilizační úlohu. Slavný americký teoretik Kenneth Waltz vždy tvrdil, že Blízkému východu chybí rovnováha. Protežovaný Izrael potřebuje vyvažovat, jinak bude region stále plný nepokojů. Írán dnes plní tuto úlohu a může to pomoci celému Blízkému východu. Írán dnes bojuje s Islámským státem i proti agresi Saúdské Arábie v Jemenu. To určitě nejsou věci, za které bychom ho měli kritizovat. Potřebujeme Írán jako partnera, ne jako nepřítele. Jak říkal Waltz, základem míru je rovnováha, všude, nejen na Blízkém východě.
Saúdská Arábie začíná mít kvůli padajícím cenám ropy vážné hospodářské problémy. V království podle mnohých analytiků vládne královská rodina ve stylu oligarchické skupiny, holduje kokainu, popravuje jako na běžícím pásu, s lidskými právy si neláme hlavu a zřejmě aktivně podporuje teroristické skupiny na Blízkém východě i Evropě. Jak se s tím vypořádat? A jak nahlížet na uvedené „typické“ jevy fungování království, jehož výrazným spojencem jsou USA?
Saúdská Arábie je temný stát, který páchá nekonečné zlo, ale protože je to spojenec Západu, tak se toleruje vše. Wahhábismus je oficiální doktrínou Saúdské Arábie. Je to ideologie, která inspiruje všechny muslimské extremisty včetně al-Káidy či Islámského státu. V zásadě jde o určitou formu islamofašismu včetně nenávisti vůči menšinám, šikanování žen, autoritářství, náboženského fanatismu a podobně. Nejnověji dokonce Saúdská Arábie agresivně napadla malý sousední stát Jemen. To vše se však Saúdům toleruje. Izrael a Saúdi mohou všechno, zatímco Rusko a Írán nemohou nic. Takovýto dvojí metr je dlouhodobě neudržitelný. Dokonce se mluví o tom, že Saúdi neoficiálně finančně podporují Islámský stát. To má být, prosím pěkně, partner Západu? A víte, co je na tom nejlepší? Mnozí z těch, kteří se až nepříčetně ohánějí lidskými právy v případě Putinova Ruska či jiných pro Západ nepohodlných režimů, v případě Saúdské Arábie jsou nakonec ticho a jen slaboučce „kousají“. Že někdo na nějaký čas zavřel punkerky z Pussy Riot, je pro liberální kavárnu větší přešlap než to, že Saúdové tolerují kamenování žen – to je prostě strašně cynické a účelové. Určitou výjimkou je dnes sociálnědemokratické Švédsko, které vystupuje vůči Saúdské Arábii velmi asertivně. Takovýto postoj se mi velmi líbí, měla by ho následovat celá EU. To se však nestane, rozhodují zájmy velmocí, ne řeči o lidských právech. Saúdská Arábie je zářivým příkladem toho, jak je západní zahraniční politika pokrytecká a falešná.
Na Ukrajině skončily komunální volby. Účast byla nízká, v některých východních oblastech se vůbec nevolilo a ke zmaření hlasování došlo dokonce i v Mariupolu, který má pod kontrolou ukrajinská armáda. Celková situace Ukrajiny je stále tragická, Kyjev pod kontrolou Donbas nemá, blíží se zima, korupci nikdo nelikviduje a lidé jsou naštvaní. Co to naznačuje? A jak hodnotíte, že ukrajinská krize spadla z dohledu a v podstatě to už není mediální téma?
Internetem koluje vtip, že jedinou stabilní a fungující politickou institucí na Ukrajině je americká ambasáda. Vypovídá to o tom, co se dnes na Ukrajině děje. Země je stejně tak zkorumpovaná a stejně tak ji ovládají oligarchové jako v minulosti. Plus americká ambasáda a západní koncerny. Majdan přinesl občanskou válku a nenávist vůči Rusům, jinak je vše při starém. Tak k čemu to bylo celé dobré? Ukrajina nikdy nebude fungovat podle západních představ a myslím, že to od začátku všichni věděli. Ukrajina byla palicí, kterou se mělo mlátit nepohodlné Rusko. Nejsmutnější je, že na tento cynismus velmocí doplatili běžní Ukrajinci, kteří trpí na Donbasu. Podpořil jsem humanitární sbírku pro tyto ubohé lidi, nechci si ani představit, jak přežijí krutou zimu. Všichni dnes hovoří o Syřanech, ale o ubohých lidech na Donbasu se nemluví, neboť to jsou Rusové, a to už svědomí západních liberálů netrápí. I tady je hodně pokrytectví a skrytého rasismu. Věřím však, že to nejhorší už má Ukrajina za sebou a že se Západ a Rusko dohodly na nějakém řešení, které oficiálně zastřešuje druhá dohoda z Minsku, ale zákulisně jde vlastně o rozdělení sfér vlivu. To samozřejmě kavárnám nikdo nepoví, neboť by pochopily, že jejich rusofobie byla vlastně jen o tom, že je někdo využil jako užitečné idioty, ale taková je pravda: Na Ukrajině šlo o geopolitiku, ne o svobodu Ukrajiny, ani o žádná lidská práva či demokracii. Nevím, zda vláda v Kyjevě, kterou k moci vynesl státní převrat, dokáže vydržet, země je v troskách, Ukrajina je „zhroucený“ stát. Mám obavy, aby se ještě více nerozmáhal fašismus, který je na Ukrajině stále velmi silný – a Kyjev s fašisty z Pravého sektoru spolupracuje. To Západu nevadí, fašismus proti Rusům se tiše toleruje, dokonce nepřímo podporuje. Žijeme ve smutné době. Musíme za každou cenu chránit naši stabilitu, toto je éra vojenských imperiálních výbojů, v níž je základní úlohou každého levicového politika chránit mír. Stačí se podívat na Ukrajinu, Maghreb, Blízký východ, Indočínské moře... Ve světě je dost varování, abychom viděli, že mír není žádná samozřejmost.
Skončily bedlivě sledované parlamentní volby v Polsku, kde vyhrála opoziční konzervativní strana Právo a spravedlnost, z níž vzešel i nový prezident Andrzej Duda. Co z toho vyvozovat? Co se změní z hlediska řešení migrační krize? Roste šance na odmítnutí stálého povinného mechanismu kvót, které prosazuje Merkelová?
Mě šokovalo, jak v Polsku skončila levice, úplně propadla, dokonce nebude ani v parlamentu... Tady se ukazuje, jak to dopadne, když levice začne pohrdat lidmi a přednější jí jsou abstraktní kavárenské ideály, a ne obavy běžných lidí. Pokud to takto budou levičáci dělat i jinde, potom to všude dopadne jako v Polsku – levice skončí na smetišti dějin... Přesně tam se západní sociální demokracie řítí. To u nás nesmíme dopustit! Na Slovensku je naštěstí levice při zemi, a právě proto je úspěšná. Cílem není padnout v boji za svoje ideály, cílem je udržet šanci, že tyto ideály prosadíme do života, když na to přijde – cílem je nepadnout v boji. Pokud nyní chcete vyhrát, nejdříve musíte existovat. Mrzí mě osud levice v Polsku, nechť je nám poučením a varováním. Není čas maloměšťácky plakat, je čas vrátit se z oblaků na zem, opustit liberální kavárnu a začít vnímat realitu: vrátit se k lidem práce, k jejich zájmům, k jejich obavám, k jejich budoucnosti. Tolik můj pohled levičáka, ale ptali jste se na novou polskou vládu. Není mi blízký její ultrakonzervativismus, ale čistě realisticky: ve vztahu ke kvótám bude mít PiS určitě stejný postoj jako celá V4, což je velmi dobré. Naposledy nás Polsko nechalo v hlasování na Radě EU ve štychu, myslím, že to se už nestane. Střední Evropa ještě zamíchá kartami a myslím, že i na Západě by si měli uvědomit, že pokud chtějí vyřešit krizi EU, nepůjde to tím, že budou ignorovat středoevropské státy a jejich argumenty. Už nejsme komparzisti, už jsme hráči. Čím dříve si to v Bruselu uvědomí, tím lépe pro Evropu. Boj o kvóty jsme ještě zdaleka neprohráli.
I některé prounijní struktury začínají varovat před rozkolem mezi evropskými elitami a běžnými lidmi a roste podpora radikálních hnutí. Lze od současných lídrů a vedení států očekávat vyslyšení nálad a názorů většiny obyvatelstva, které je naladěno proti masivnímu přijímání uprchlíků, anebo bude dosavadní přístup Merkelová a další lídři tlačit silou?
Kancléřku Merkelovou uprchlická krize mimořádně oslabila, prezident Hollande je dlouhodobě jeden z nejméně populárních francouzských politiků. Tento tandem Evropu rozhodně neposunul vpřed a ukazuje se to i při uprchlické krizi. Je to jen důkaz toho, jak se evropské elity odtrhly od lidí. Pokud Evropu táhlo dopředu duo Brandt – Pompidou, Evropa se otevírala směrem na východ a zmírňovala vztahy s Ruskem: Přesný opak je dnes pravdou, v Evropě se dnes šíří primitivní rusofobie a Evropa vede vůči Moskvě nesmyslnou ekonomickou válku. Když Evropu tahalo dopředu duo Kohl – Mitterand, v EU se schválila sociální charta a nastartoval se evropský sociální dialog: Přesný opak je dnes pravdou, v Evropě se přijímá jedna neoliberální reforma za druhou, znásilňuje se Řecko, protlačuje se dohoda TTIP, kterou se amerikanizuje Evropa. Když Evropu tahalo dopředu duo Schröder – Chirac, západní Evropa se postavila proti americké agresi v Iráku: Přesný opak je dnes pravdou, evropské velmoci rozmlátily Libyi a pomáhají destabilizovat Sýrii. Duo Merkelová – Hollande selhalo, a proto je dnes Evropa v krizi. Evropě dnes chybějí lídři, myšlenky, reálná řešení. Netroufám si odhadnout, zda v případě řešení uprchlické krize zvítězí zdravý rozum. Pevně věřím, že ano, ale po tolika zklamáních z Evropy už ztrácím optimismus.
Do konkrétnějších rysů načrtl hrozby pro EU profesor Nouriel Roubini z New York University, podle něhož může rostoucí vlna antiliberalismu a nacionalismu, o čemž prý svědčí i vítězství konzervativní PiS v polských volbách, rozbít Evropskou unii a pomoci nastolit další autoritářské režimy, jaký už je třeba v Maďarsku. Zvrátit to podle něho mohou jen ekonomický růst, vytváření nových pracovních míst a posílení poptávky. Do jaké míry něco takového skutečně hrozí a co konkrétního je třeba udělat pro odvrácení takové hrozby?
Roubini se nikdy netajil inspirací Marxem, a proto mě nepřekvapuje, že klade důraz na ekonomiku. To máme společné. Ano, pokud je tu hospodářská a sociální krize, hrozba extremismu je vždy přítomná, potvrzuje to historie, zejména 30. léta v Německu, která dala vzniknout Hitlerovi. Pokud demokratičtí politici nedokážou reagovat na problémy, lidé dají přednost autoritářům. V meziválečném období, vzpomeňte si, byla celá Evropa, snad s výjimkou Československa, Francie a Švédska, zaplavena autoritářskými režimy, které koketovaly s fašismem. Dokonce i Winston Churchill měl sympatie k fašistům, k italskému vůdci Mussolinimu. Zkrátka fašismus je velkou hrozbou, a pokud jde o zájmy kapitálu, zájmy velkých koncernů, potom si buďte jistý, že fašistický režim, který zpacifikuje odbory, pracovní sílu a nepohodlnou demokracii, bude náramně vyhovovat právě těm nejbohatším. Právě proto musí být ve střehu především levice. Nemůžeme se odtrhnout od lidí a musíme být velmi realističtí. Kapitalismus prožívá obrovskou krizi a je dost možné, že na jeho záchranu politické a ekonomické elity obětují demokracii. Nakonec fašismus a kapitalismus jde dohromady velmi dobře, vzpomeňte na Pinochetovo Chile. A zase to budou levičáci, které budou chtít naházet do koncentráků jako první. Braňme se, dokud je čas. Ne gesty, ale reálnou politikou pro lidi.
Podle posledního průzkumu, který byl zveřejněn minulý týden, roste nespokojenost Čechů se členstvím v EU. Historicky je nyní proti členství 62 procent lidí. Kdo za to podle vás nese odpovědnost, kdo těmto náladám pomohl? Co by s tím vedení země mělo dělat?
Právě to se snažím vysvětlovat svým kolegům na Západě. Politika „válce“ vede k rozpadu Evropy. Ano, mohou nás přehlasovat v Radě EU, jsou silnější. Ale pokud budou takto vnucovat kvóty, tak se lidé ve střední Evropě postaví proti EU. Strašidelně poroste euroskepse. To chtějí technokrati v Bruselu?! I proto Slovensko žaluje Radu EU: Tady jde o princip. Pokud bude v těchto vážných věcech Evropa fungovat jako válec, ve kterém silnější válcují slabší, potom naši lidé přestanou důvěřovat projektu integrace. Nakonec lidé od EU očekávali sociální a ekonomické vyrovnávání podmínek, a to se jim neplní, naopak v EU je čím dál více neoliberalismus, bude se schvalovat skandální dohoda s USA, vzpomínaná TTIP, která rozdrtí náš sociální model, a tak dále. Lidé nebudou mít donekonečna chuť obětovat svou národní samosprávu ve jménu sociálně-ekonomických cílů, které jsou jen chimérou. Když do toho připočítáte, že vám někdo vnucuje projekt multikulturalismu bez toho, abyste o tom vůbec mohli vést společenskou diskusi – jednoduše vám to nakážou jako šokovou terapii – tak se potom není možné divit, že roste euroskepse. Viník je opět jasný: západní velmoci, technokrati v Bruselu, evropské politické elity. To nejlepší, co může slovenská vláda udělat pro to, aby udržela evropský optimismus v zemi, je vybojovat boj proti kvótám. Zní to možná paradoxně, ale náš zápas s Bruselem je to nejevropštější, co můžeme dnes udělat. Jinak naše lidi pro myšlenku sjednocené Evropy definitivně ztratíme. To samé zřejmě platí i pro Česko.
Prezident Miloš Zeman čelil kritice vysokého komisaře OSN pro lidská práva ohledně vyjadřování se vůči uprchlíkům a islámu. Někteří analytici soudí, že prezident stupňuje rétoriku vůči islamismu, podle řady komentátorů dělá Zeman Česku ostudu a terč pro kritiku, že jsme k uprchlíkům nepřátelští. Zaslouží si oprávněně prezident takové soudy?
Nebudu se vyjadřovat k vaší hlavě státu, vážím si České republiky a jejího prezidenta. Neznám výroky, o kterých mluvíte, ale nemyslím si, že by Miloš Zeman dělal České republice hanbu – mezi lidmi má velkou popularitu a u nás na Slovensku si jej lidé považují a mnozí závidí České republice prezidenta, který každý projev nečte z papíru. Mimochodem rozhodně by při Zemanových projevech nikoho ani nenapadlo, že by mu je psala americká ambasáda, což občas proběhne člověku hlavou, když poslouchá slovenského prezidenta Kisku. Ale opakuji, nebudu hodnotit státníky sousedního státu jinak než uctivě, já si pana Zemana vždy velmi rád vyslechnu. Osobně bych na islám neútočil, vnímám uprchlickou krizi jako bezpečnostní problém, ne jako problém náboženství a kultury. Ale pravdou je, že cítím určitou schizofrenii mezi evropskými liberálními levičáky. Pokud sekulární levice kritizuje křesťanství za jeho konzervativní hodnoty, tak se to všude chápe jako progresivní a pokrokové. Ale když kritizujete za to samé islám, potom vás označí za xenofoby. Přitom je úplně očividné, že islám je ve vztahu k ženám či k menšinám úplně odlišný, než by očekávala levice v Evropě. Je podle našich měřítek vůči ženám krutý a ponižující. Proč bychom na to proboha nemohli upozorňovat?! Co je však důležité, kritika islámu musí být racionální, analytická, bez emocí, ne nenávistná. Nemůžeme muslimy házet do jednoho pytle, mám hodně muslimských přátel a jsou to skvělí lidé. To však neznamená, že budu nadšený, když se do Evropy ze dne na den přistěhují miliony lidí z jiných kontinentů, to je prostě neudržitelné a může to vést k nárůstu fašismu. Co je nejdůležitější – je třeba řešit příčiny. A hlavními příčinami toho, že tu máme takovéto „stěhování národů“, jsou západní imperialismus, americké války, neoliberální globalizace a svinstva, která v rozvojovém světě páchají nadnárodní koncerny. Tam hledejme odpovědi, ne v nenávisti vůči muslimům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
