Proč chce dlouholetý úspěšný starosta jít dělat do Prahy jednoho z 81 zbytečných senátorů?
Práci na radnici mám strašně rád. Každý den skládáte účty.
To jsou kecy…
Když něco zkazím, hned dostanu po čumáku.
Takhle je to alespoň uvěřitelný…
A to mi dnes ve velké politice chybí.
Jsme dva.
Tam každý přemýšlí, jak naházet odpovědnost na druhé. Lidé, kteří by nás měli vyvést z krize, proti sobě intrikují, blábolí, sestavují komise, vzájemně se pomlouvají a podrážejí. To se mi nelíbí. Chtěl bych, aby to v Praze fungovalo jako na radnici.
Naivní, Senát není školka pro starší a pokročilé… je k ničemu…
Není to naivní. Nejsem hlupák. Vím, jaké má Senát pravomoci. Já to vidím jinak. Senátor má nejsilnější mandát od lidí z regionu. A to musí každý respektovat. Nemám rád lidi, kteří skuhrají, že mají malé pravomoci. Paní Krnáčová chodí a hořekuje, že na magistrátu nemohla nic dělat, protože neměla pravomoci. Ale výplatu si brala, jako by byla Zagorová. Když jsem přišel na radnici, tak mi taky každý říkal, že mám moc velké plány a nejde to zvládnout. A splnil jsem všechno. Když se nevymlouváte, máte chuť do práce, trpělivost a dokážete strhnout lidi kolem sebe, tak dokážete víc, než si ostatní umí vůbec představit.
Silný starosta, ale slabá socdem… Lidi si řeknou, že nic nedokáže… Levice slábne, protože má strach říct lidem pravdu a najít řešení.
Já tu pravdu říkám.
Starý systém se hroutí. My musíme najít odvahu k radikálním řešením, která nás připraví na život v nové éře. Úplně se změní pojetí práce a její význam. Nebude to tak dlouho trvat a hromada lidí bude zbytečná. Nikdy nebudou pracovat, protože pro ně práce nebude. Za celý jejich život. Zastanou ji stroje. Počítače. Automaty. Roboti.
Totální proměnou projde generační složení populace. Obyvatelům Česka se loni narodilo 112 tisíc dětí, o 1,8 tisíce méně než v roce 2018. Do 30 let věku matky bylo bezdětných 60% žen. Lidé sice preferují dvě děti v rodině, ale průměrná rodina má spíše jedno dítě, a to znamená obrovský propad v počtu obyvatel. Ze dvou rodičů je jeden potomek. V průměru 1,64. Klesá počet lidí a populace stárne. Díky pokroku ve farmakologii se zvyšuje věk dožití seniorů. Před čtvrt stoletím byla normální délka života mužů 74 let, dnes je to 82 let. A to žijeme průměrně o dva roky méně než průměrný Evropan. Lidé už ve většině neumírají na infarkt uprostřed pracovního vypětí, ani na rakovinu způsobenou stresem. Umírají na stáří a demenci. A my máme povinnost se o naše starší sousedy postarat. Je to důležité.
Mění se energetický mix. Ať se nám to líbí nebo ne, končí doba uhelná, doba horníků z Ostravska a Mostecka. Kdo je dnes víc? Energetické investice do Severních potoků vedoucích plyn do Německa i české strategické investice naznačují, že budoucnost Evropy patří úplně novým projektům.
Mění se klima. Nechci se teď hádat o globálním oteplování… Změnu ukazují stále častější extrémní události – povodně, tropická horka. Dočkáme se nejen tropických let, ale i sibiřských zim.
Mění se i mezinárodní bezpečnostní záruky. Více než půl století jasná podoba bipolárního soupeření se mění v multipolární nejistotu. Strach z velké války, který ovládal choutky světa po celou druhou polovinu 20. století, mizí. Důraz se začíná klást na „levné“ války s nízkou intenzitou, blokující ekonomický rozvoj regionu.
Dochází ve stejném okamžiku ke globalizaci a atomizaci společnosti. Nejen rozvojem telekomunikací se mění struktura společnosti – centrum už není silné a nezaručuje moc. Periferie není slabá a už to není periferie. Centralistické politické strany přestávají být nepostradatelné. Hroutí se sto let staré jistoty. Staré recepty na řešení krizí nefungují.
A my v této situaci nemůžeme stát se založenýma rukama a zírat. V tuto chvíli politici jen utrácejí peníze daňových poplatníků za to, aby vytvořili iluzi, že nemusíme nic měnit. Ale to nepůjde donekonečna. Levice nesmí už jen válčit staré války v logice Marxe a Engelse, jejich svět končí. Musí nalézt odpověď na budoucnost, musí dát opět lidem naději. Civilizace je na rozcestí. Otázky kvality života oněch „dolních 10 milionů“ přetrvávají a vyžadují novou akci.
Co to konkrétně znamená?
Musíme stát na straně slabých. Na straně zaměstnanců, kteří budou přicházet o práci. Na straně lidí s nízkými příjmy, po kterých se bude chtít, aby platili čím dál dražší energie, nájmy, hypotéky. Na straně seniorů, kterých přibývá a na které se nesmíme vykašlat. Jsou to naši rodiče a prarodiče. Na straně mladých rodin, které nestačí rychlosti doby a nárokům na výkon. Někteří z nich mohou být i naše děti. Na straně živnostníků, které drtí obří korporace. To všechno je úkol pro levici. A ta se zatím štěpí, hádá, diskutuje o hloupostech a vytváří další a další strany se srandovními názvy.
Ano, chtěl jsem právě teď připomenout ten „skoro-zemanovský“ bonmot, že pravici spojují peníze a levici rozdělují ideje. Nedávno jste ho připomínal v Hospodářských novinách…
Levičáci se utápějí v teoriích a intelektuálských cvičeních. A pravice zatím privatizuje celý veřejný prostor. To chci změnit. A chci to udělat velmi rychle.
Vaši oponenti ve volbách řeknou: obecné kecy…
Musíme snížit zdanění lidské práce. Snížit všechny ty odvody a potřebné peníze získat jinde. Od korporací, od nadnárodních firem, z majetkových daní a z luxusní spotřeby. Zároveň musíme lidem garantovat slušný sociální smír. To není jen tak samo sebou. Chci mnohem víc spolupracovat s odbory. Ty mají dobrý ekonomický tým a velmi dobře vědí, co nás čeká.
Odbory drží v ruce značný potenciál levicové politiky. To jsem v analýze pro Parlamentní listy říkal už v roce 2013. Tehdy jsem také napsal, koho by Gottwald zastřelil za blbost. Ale makroekonomický tým ČMKOS v čele s Jaroslavem Ungermanem dnes radí Andreji Babišovi. Znamená to počítat s Babišem jako s partnerem levice a přiznat si, že i oligarcha může být levičák a může dělat konzervativní socialistickou politiku?
Pan Babiš měl pravdu, když říkal, že politická generace 90. let a začátku našeho století končí. Mýlil se ale, když si myslel, že on je prvním politikem generace nové. Tak to není. Pan Babiš je posledním politikem generace staré. Generace prodavačů a údržbářů systému.
My dnes potřebujeme úplně jiné vůdce. Potřebujeme politiky s vizí.
Musíme rychle investovat do rozvoje regionů. Zlepšit dopravní dostupnost venkova, obnovit lesy, zajistit udržitelnou produktivitu zemědělství.
To by mohlo Babiše zajímat. Agrofert se snaží o totéž. Ale proti němu stojí zelení rurální romantici a kůrovec.
Jde o to, abychom se přestali flákat a začali opravdu makat. Že opozice křičí a kritizuje? To tak prostě je.
Všichni dnes nadávají na montovny a automobilky, ale já s tím nesouhlasím. Jestli jsme se rozhodli, že budeme u nás vyrábět ve velkém auta a jejich součásti, tak to nemusí být průšvih. Ale musíme jim umožnit modernizaci, která zároveň nebude znamenat nezaměstnanost. S takovou Škodovkou to podle jejích odborů jde domluvit. A ostatní se přidají.
Tak se pojďme podívat na fabriky u vás v regionu. Přežijí? Dočkají se podpory?
Tak jsem to udělal já. Sešel jsem se s ředitelem továrny a trval jsem na tom, aby mi řekl, jak to s firmou je. Musím říct, že jsme seděli dlouho. Není to žádné dobračisko. Tvrdý manažer, který se nikým moc nepárá. Ani se mnou. Ale já jsem trval na tom, že chci slyšet, jak to bude. Bude pro lidi práce? Pojede výroba? Přežije firma krizi? Má zajištěné financování? Žádné kecy o Číně, Tchaj-wanu, komunismu a dalajlámovi. Jen lidi, výroba, práce a peníze.
Nakonec jsem byl spokojen. Kamarádi z nás asi nebudou, ale pan generální ředitel mě ujistil, že propouštět nebude, firma se udrží a krizi přežije. Podal mi na to ruku. Nemám důvod mu nevěřit. A takhle by to mělo být. Lidi potřebují znát pravdu, vidět směr a mít jistotu, že s nimi nehrajete špinavé hry.
Tak za tohle by vám mohli lidi ve Žďáru poděkovat.
No jo, ale co když o jedné malé čínské firmičce v malém městečku kdesi uprostřed evropského poloostrova nekompromisně rozhodne ministr průmyslu či ministr zahraničního obchodu Říše středu, Čínské lidové republiky, protože ho štve ten revizionismus čankajškovské politiky Kuomintangu jakýmsi politikem země, která má méně obyvatel, než jeden čínský okres?
Připomínám, že politiku jedné Číny, „jedné země se dvěma systémy“ uvedl v platnost roku 1971 jako rezoluci Valného shromáždění OSN 2758 „pingpongovou diplomacií“ Henry Kissinger s Čou En-lajem, zatímco tehdejší americký velvyslanec při OSN George H. W. Bush lobboval za vzorec „dvou Čín“… Od té doby patřila ke konstantám světové diplomacie, učí se o ní na školách. Politiku jedné Číny uznala EU, politiku jedné Číny uznal i Václav Havel jako prezident Československé socialistické republiky a uznal ji i po rozpadu jako prezident České republiky.
Češi by měli ve světě mluvit jedním hlasem. Nepotřebujeme nikomu lézt do zadku. Nemusíme šaškovat před čínskými bolševiky, nemusíme ale ani nakupovat americký vojenský šrot. Musíme být sebevědomí a čitelní. Nejvyšší ústavní činitelé se musí dohodnout na strategii a tu pak dodržovat. Jinak budeme směšní. Čínu musíme respektovat jako aktuálně nejsilnější světovou velmoc. A zároveň hledat spojence k tomu, abychom byli silní i my. I silní hráči respektují slabší, ale dobře organizované partnery. Z poštěkávajících ratlíků však mají jen srandu.
To byste řekl veřejně k jeho dobrodružství předsedovi Senátu jako senátor, kdybyste už teď byl senátorem?
Hulvátská reakce čínské strany přebila vše. Nebýt tohoto hloupého kroku, asi bych byl k Vystrčilovi kritický. Ale nikdo nesmí Čechům vyhrožovat. To si nesmí dovolit Číňan, Rus, Američan ani Němec. Takže teď stojíme všichni za Vystrčilem. A já mu k tomu zároveň vzkazuji, aby se příště pokusil najít společnou řeč s ostatními představiteli České republiky.
„Senát má pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, musili mnohdy postarati jinak“, pravil Ferdinand Peroutka v roce 1924. Změnilo se od té doby něco?
Pro mnohé strany ne. Mrzí mě, když vidím, že do Senátu kandidují různí trafikanti, podržtašky a poradci poradců. Nechápu, jak se o důvěru voličů může ucházet někdo, kdo se v kampani potřebuje lidem představit. Někdo, kdo dosud pro občany nic nedělal, neobstál v jiné veřejné funkci a evidentně se jde jen zašít na důchod. Platí jednoduchá pravda: Pokud jste někoho neznali před půl rokem, nebudete ho znát ani za půl roku po volbách. Zmizí jako pára nad hrncem. My máme na Ždársku senátora. Kdo z vás zná jeho jméno? Kdo se s ním setkal? Pro koho něco udělal? Máme deset poslanců za Vysočinu. Kdo dokáže vyjmenovat aspoň tři? Proč se ti lidé všichni schovávají před voliči?
Takže už chcete být politický veterán?
To právě nechci. Jdu si pro silný mandát. Mám dost radikální názory. Chci změnit levicovou politiku v naší zemi. Chci vážně prosazovat zájmy obyčejných lidí z venkova, na které dnes každý kašle. Ale k tomu potřebuji mít velkou sílu. Potřebuji mandát, který nebude moci žádný lobbista, mafián, chytrák nebo oligarcha zpochybnit. A pokud získám většinu hlasů v mém volebním obvodu, tak budu takový mandát mít. A když prohraju, tak sklapnu. Politiku pro lidi nejde dělat proti jejich vůli.
Vrátím se ještě na začátek – co bude se starostou, který umí být starostou, když odjede do Prahy dělat senátora? Nebude smutno po komunálu?
Já z radnice neodejdu. Řekl jsem jasně, že nechci dvě placené funkce. Mám jeden žaludek, tak mi stačí jedna výplata. Ale na druhé straně neopustím své město. Zůstanu Novoměšťákem a chci dál pracovat na radnici. Jako radní, neplacený místostarosta nebo starosta. To je jedno. Akorát už zadarmo. Nikdy bych od práce ve městě neutekl. To bych se musel propadnout hanbou. Když se jednou stanete starostou svého rodného města, je to něco neopakovatelného. Je to tak významné a důležité. Jsem na to hrdý a jsem za to svým sousedům vděčný. Nikdy bych je nezradil.
A taky chci zůstat nohama na zemi. Když vidím, kolik lidí v politice zblblo, začalo si hrát na mistry světa a tvářit, že jsou velicí globální hráči, tak je to až k smíchu. Nebo k pláči. Když mě do senátu lidi z mé otčiny nezvolí, tak budu dál starostou svého rodného města. A když mě zvolí, tak se budu za ně jezdit prát do Prahy. Ale budu pořád jejich vyslanec a jejich „brácha“. Lidí z Nového Města, ze Žďáru, z Bystřice, ze Svratky, Velkého Meziříčí, Bíteše, Křižanova, Měřína, Jimramova. To jsou moji šéfové. Žádný Babiš, žádný Bakala, žádný Kellner.
A žádný Hamáček? Minule vás málem dostal do maléru, když vás navrhl a pak neprosazoval na ministra kultury… To nebyla „hra“?
A žádný Hamáček. Honza dobře ví, že nejsem snadno ovladatelná loutka. Proto jsem také společným kandidátem tří stran. Všechny mě podpořily, žádné jsem neslíbil poslušnost. Jsem srdcem věrný sociální demokrat. Chci bojovat za ekologicky šetrnou, sociálně spravedlivou a trvale udržitelnou společnost. Ale to neznamená, že se nechám buzerovat od nějaké strany. Nikdy jsem se nenechal. Honza Hamáček to ví a vždycky to respektoval.
Jaký ministr je teď Luboš Zaorálek?
Luboš je dobrý ministr. Je zkušený a dokáže dobře vycházet s ostatními politickými hráči. Uklidnil situaci v resortu a dokázal si získat autoritu. Já bych na jeho místě asi trochu víc a intenzivněji pomáhal nezávislým subjektům v kultuře. Ty dnes zažívají velmi těžké časy. Posílil bych také roli Státního fondu kultury. Velké uznání si naopak Luboš zaslouží za to, že dokázal vybojovat potřebné peníze pro resort a stabilizoval příspěvkové organizace. Je to zkrátka mazák.
Co když lidi kvůli riziku nákazy covidem k volbám nepřijdou?
Všichni společně musíme lidi přesvědčit, že volby jsou bezpečné. Jan Hamáček dobře zvládá technickou přípravu voleb a hygienická opatření. Myslím, že skvělý dopad bude mít jeho jasný závazek, že jít k volbám bude bezpečnější než jít na nákup. Není důvod se bát volit. Naopak – bojme se toho, co se stane, když volit nepůjdeme.
A na závěr (berte to jako poslední přání před popravou), co říci voličům, aby vás zvolili?
Každý si má za své štěstí odpovídat sám.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Štěpán Kotrba
