V listopadu 1989 jste studoval na pražské Právnické fakultě. Bylo už před událostmi 17. listopadu na škole cítit, že se něco mění?
Nastoupil jsem tehdy do prváku, proto se dost dobře nemohu vyjádřit k tomu, jaká byla atmosféra před revolucí právě na Právnické fakultě, pro nedostatek možnosti srovnání se situací tamtéž třeba o rok předtím ... ale to, že se něco mění, že něco je na spadnutí, to bylo cítit v celé společnosti, a to od nástupu Gorbačova, kdy mi bylo patnáct, s postupně se zvyšující intenzitou.
Na jedné straně stáli lidé, kteří chtěli změnu a byli z Gorbačova nadšení, protože nic lepšího si nedokázali reálně představit a měli plné zuby toho nekonečného ideotlachání, patřil jsem k nim; na druhé ti, kteří o změnách sice stále mluvili, ve skutečnosti si je nepřáli ani omylem. Ale nevím o nikom, kdo by to tenkrát vnímal jako ideový střet kapitalismu se socialismem. Slovo „kapitalismus“ sice vymysleli Marx s Engelsem pro označení něčeho, co existuje jen v hlavách soudruhů, ale když žijete nebo dokonce vyrůstáte v reálném socialismu, postupně vám to natlačí do hlavy, že kapitalismus by byl absolutní zlo – že by byla nezaměstnanost, lidé by neměli na lékaře, na vysokou školu a umírali by houfně na ulicích hlady … že socialismus je pokrok a absolutní dobro, kde nic z toho nehrozí, návrat ke kapitalismu by byl zločin proti lidskosti … proto se většina tehdy nechtěla vrátit před rok 1948, ale jen do roku 1968, většinová společenská poptávka tehdy zněla navázat na Pražské jaro, nastolit socialismus s lidskou tváří.
Až s určitým odstupem Václav Klaus vysvětlil, bohužel ne všem, že socialismus s lidskou tváří je nesmysl, že socialismus nikdy nemůže mít lidskou tvář … bohužel, řada lidí to nepochopila dodnes, řada lidí vlastně ani nechápe, co to socialismus byl: ztotožňují jej s komunismem, pronásledováním disidentů a s nemožností cestovat, ale to byly jen důsledky: podstata byla v tom, že stát vlastnil vše důležité – půdu, sítě, továrny – a vám nechal jen na běžnou spotřebu, privátně podnikat a mít výrazně víc, než ostatní, se nesmělo.
Jak to probíhalo na pražských právech od počátku studentské stávky, tedy od pondělí 20. 11.?
Nejdříve se musím udat: Aniž bych o to nějak zvlášť stál, měl jsem svým způsobem výlučné postavení. Moji spolužáci byli z drtivé většiny dětmi z právnických nebo nomenklaturních rodin. A mezi nimi jsem se octl já, kdo měl – alespoň teoreticky, vylučovací metodou – ten ideově správný, ale na právech velmi vzácný „dělnický původ“ – maminka byla účetní, troufám si říct, že špičková, a táta mačkal na velíně tlačítka a přepínal páčky. Nadto jsem nepřišel z gymplu, jako všichni ostatní, ale ze strojní průmyslovky (údajně jsem dostal přijímací komisi do kolen svými znalostmi – to se nechci chlubit, to jen kvůli kontextu – jednoduše jsem za žádnou cenu nechtěl skončit na ČVUT, chtěl jsem na práva, ta mě bavila, proto jsem měl už na přijímačky pečlivě nastudovaného i hodně z toho, co mě na právech teprve měli naučit). A tak se stalo, že si mne tehdejší fakultní vedení SSM vyhlédlo za budoucího ročníkového místopředsedu, a v této pozici, ještě ani nezvoleni, jsme s předvybraným ročníkovým předsedou, cca dva či tři dny před 17. listopadem dostali od fakultního vedení SSM, v té místnosti, kde dnes úřaduje spolek Všehrd, naprosto jasné zadání: dostat na Albertov co nejvíc lidí, protože: „kluci, takhle to už nejde dál, něco se už fakt musí stát, musíme využít toho, že tentokrát je to povolený“. Přiznám se bez mučení, že jako bytostný individualista a těžký introvert, který jakékoli davové lázně upřímně nesnáší, i jako liberál, kterému se příčí druhé do něčeho nutit, jsem se jim na to vykašlal. Navíc jsem nevěřil, že to k něčemu povede, já tenkrát věřil na postupnou změnu shora a partajní generační výměnu, ne na to, že si režim bude něco dělat z jím povolené demonstrace, která měla mít z jeho hlediska chvályhodný obsah – tím byla připomínka 50. výročí zavření vysokých škol okupační německou mocí.
Až někdy v průběhu víkendu jsem v televizi zaregistroval, že se něco děje, naladil Hlas Ameriky a z něho se dozvěděl, že na Národní zabili nějakého studenta. Pamatuji se, že jsem se vztyčil a nahrnula se mi krev do hlavy – rozumějte, bylo to něco nového, zlomového: s tím, že policie honí disidenty a občas někoho z nich přetáhne pendrekem a na chvíli zavře, to bylo vnímáno jako standardní bojová hra, to už s nikým nehnulo – ale toto bylo poprvé, kdy někoho zabili, první politická smrt od roku 1969 … proto jsem v pondělí 20.11. šel do školy s tím – když už jsem tedy měl být ten funkcionář – že tohle se musí vyšetřit, to se nesmí jen tak přejít … ale přišel jsem a v Bazénu (přezdívka pro dvoranu PF UK) už se řečnilo o sto šest a vyhlašovala se stávka … viděl jsem, že věci se daly do pohybu i beze mne, tak jsem si připnul rozdávanou trikoloru a „splynul s davem“. Do stávkového výboru jsem se necpal, naopak, cítil jsem úlevu, že po mně už se žádné usměrňování druhých nechce. Několikrát jsem byl během toho týdne na Václaváku coby běžný demonstrant – statista. Kromě demonstrací na podporu rodiny Michalákových to byly jediné demonstrace, kterých jsem se kdy zúčastnil. Klíči jsem necinkal, to už mi přišlo moc teatrální.
Dnes to může leckomu připadat zvláštní, ale v roce 1989 měli socialismu plné zuby dokonce i komunisté a svazáci – ten režim se zhroutil tak překvapivě snadno a bez odporu právě proto, že dostal ránu do vazu od svých vlastních lidí. Listopad přinesl svobodu, dal společnosti obrovský náboj nové energie, mě osobně pak zbavil nutnosti rozhodnout se, zda vezmu tu funkci v SSM a stanu se neoblíbenou krysou, kterou nikdo nikdy neocení za neviditelný zásah někde v zákulisí, nebo to odmítnu a budu riskovat, že se mi pomstí a udělají ze mě disidenta.
Na koho z pedagogů nejvíce vzpomínáte v souvislosti s listopadovými událostmi?
V souvislosti s listopadovými událostmi asi na nikoho. Ten týden byl strašně hektický a já si nedělal poznámky … pamatuji Radima Seltenraicha, který snad řečnil, když jsem v pondělí přišel do „Bazénu“ fakulty, Vojtěcha Cepla, který byl tehdy specialistou na bytové právo a na vystoupení se chystal, a krabice od banánů či čeho, ze kterých se kdosi snažil udělat stupínek pro řečníky, aby na ně bylo vidět. Kupodivu nikoho v těch prvních chvílích nenapadlo vyjít o patro výš a řečnit z ochozu, posléze se vše přesunulo do Collegia. Jinak jsem odchovanec prof. Kopala a prof. Potočného z katedry mezinárodního práva a rád vzpomínám na doc. Gronského z katedry ústavního práva, prof. Švestku z občanského práva a samozřejmě na zcela nezapomenutelné prof. Kincla a doc. Balíka z právních dějin.
Co byl z této doby váš nejzásadnější zážitek?
Úleva smísená se zlomyslnou radostí, když dělníci ve Vysočanech vypískali Miroslava Štěpána. To byl klíčový, symbolický zlom, od té chvíle bylo jasné, že armáda ani milicionáři už nezasáhnou, do té doby jsme se toho hodně obávali. Také vzpomínám, jak jsem ten první týden ve středu nebo ve čtvrtek potkal učitelku ze základky, tu snad vůbec nejrudější soudružku na celé škole, zdvořile jsem ji pozdravil, a ona se ke mně vrhla a začala mi vykládat na celou tramvaj, jak je to skvělé, že se ten režim konečně zhroutil. Tak jsem jí to odkýval, že je to opravdu skvělé, a v duchu si řekl, že když už to říká i ona, tak je to už asi fakt tutovka. A už se nikdy nedozvím, jestli hrála před tím léta tu soudružku, nebo vycítila nový směr větru, rychle převlékla kabát a snažila se, aby si toho někdo všimnul.
Právnická fakulta v časech normalizace má trochu problematickou pověst. Jak moc byla tehdejší „práva“ poplatná vládnoucí ideologii?
Jak jsem již řekl, zažil jsem na fakultě jen ten nejúplnější konec normalizace. Mnoho užitečného se však dozvíte ze starých učebnic, já měl tehdy třeba už předem naučené Státní právo kapitalistických zemí od Blahože a Státní právo socialistických zemí od Zdobinského, obojí samozřejmě plné tehdejších povinných ideologických manter, první bylo extrémně kritické ke kapitalistickému systému, druhé extrémně pochvalné k socialistickému systému, ale pokud jste nebyl úplný idiot, vybral jste si z toho to podstatné a názor si udělal. To první mělo, po odfiltrování balastu, hlavu a patu, z toho druhého vyhřezla stupidnost ústav socialistického typu, kde jste nakonec vždy skončil u vedoucí úlohy komunistické strany a důležitosti odborů, na které byl nalepený povinný, jakoby demokratický balast …
Dnes jsou mi ty staré knížky užitečné znovu: vzpomínám si třeba, jak po Trumpově vítězství v prezidentských volbách zazněly v CNN hlasy jak z příručky socialistické státněprávní propagandy, že je volební systém v USA špatný a zastaralý, že hlas z Connecticutu má vyšší váhu než hlas z Kalifornie … a co teprve učebnice marxismu-leninismu, znát jeho základy je obrovská výhoda i dnes, kdy opět vystrkuje růžky – okamžitě poznáte, kdo je kdo. Nejvíc se o marxismu dozvíte z jeho vlastních učebnic a propagandy, z toho, co o sobě sám hlásal.
Myslím si, že obecně pro fakultu platí to, co pro celou tehdejší společnost: když jste dělal kompromisy a na správných místech říkal to, co se chtělo slyšet, pokud jste na určitých místech neříkal to, co se nechtělo slyšet, nechali vás na pokoji. Samozřejmě, pokud jste chtěl dělat nebo dokonce učit právo za normalizace, nutně jste se pohyboval na mnohem tenčím ledě a byl pod drobnohledem s mnohem ostřejším rozlišením, než pokud bylo vaším životním snem být třeba kovářem.
Jak vzpomínáte na to, jak se fakulta proměňovala v porevolučních časech? Zaznamenali jste jako studenti nějaké „převlékání kabátů“?
Zrušili nám kruhy. To bylo něco jako třídy. To mělo výhody – v rámci daného předmětu jste se mohl hlásit na semináře, ke komu jste chtěl a měl k němu důvěru – i nevýhody – bylo nás v ročníku asi 200 a kromě nejbližších kamarádů jste tak pořádně nikoho ze spolužáků neznal. Překopali nám celé studium – na třísemestrální teoreticko-historický blok navazoval čtyřsemestrální soukromoprávní blok a na něj třísemestrální veřejnoprávní blok. Ze státního práva se stalo ústavní právo, z hospodářského práva obchodní, z národního hospodářství základy ekonomie … nemohu potvrdit ani vyvrátit, co se povídá, že z katedry zemědělského práva se stala katedra práva životního prostředí.
V podstatě zcela zmizela jen katedra marxismu-leninismu, tuším že někteří vyučující pak zakotvili na katedře jazyků – uvědomte si, že tehdy byla o lidi třeba s angličtinou nouze –, a s asi jednoročním odstupem se nově objevila katedra evropského práva – tam mne jeden z kantorů už někdy v roce 1992, kdy jsem ES ještě fandil, šokoval spikleneckým sdělením, že Hitler měl vlastně pravdu s evropským sjednocením, jen to vzal za špatný konec … Ne, převlékáním kabátů bych to nenazval, spíše odhazováním masek. Ostatně, kdo jiný už by měl mít z pádu socialismu větší radost, než režimem trpěná a nenáviděná tzv. „pracující inteligence“ …
Jak se studuje právo v časech, kdy se právní řád dramaticky a dynamicky mění? To asi muselo být v první polovině devadesátých let docela dobrodružné, zejména v předmětech, které vyučovaly živé právo…
Skvěle. Absolutně ničím nenahraditelná zkušenost. Pokud nejste ten typ, co se umí jen biflovat a vůbec nepřemýšlí nad tím, co se snaží naučit, pokud si rádi kladete otázky a odhalujete souvislosti a smysl věcí, nemůžete studovat v lepší době, než když se právní řád dramaticky mění a nikdo pořádně ještě neví, co z toho vzejde. Jste mnohem méně svázán tím, co platí zrovna teď, studujete právo s větším nadhledem, uvědomujete si možné alternativy, chápete mnohem snáz kontext. Naučíte se to podstatné. Je to stejný rozdíl, jako vidět hotový dům a vidět, jak se ten dům staví.
Příklad: obchodní právo a obchodní zákoník. To je nekonečná válka o to, jak moc má být obchodní právo autonomní na občanském právu a zda má či nemá mít vlastní zákoník: první bitvu v roce 1991 vyhráli zastánci samostatného obchodního zákoníku, ale válku nakonec v roce 2012 prohráli, když byl sloučen s občanským zákoníkem a z obchodního zákoníku zůstal jen zákon o obchodních korporacích. To zastánci samostatného pracovního práva, pevně jištěni odbory, svůj boj bohužel vyhrávají permanentně, § 2401 občanského zákoníku je toho důkazem.
Václav Havel se jako nejvýraznější osobnost Listopadu 1989 stal prezidentem. Pak byl 13 let jednou z nejvýraznějších politických osobností, která velmi aktivně zasahovala do politiky. Tím vytvořil určitou tradici poměrně aktivistického prezidenta, ovšem v režimu parlamentního systému s formálně poměrně úzkými prezidentskými pravomocemi. Jak moc tento rozpor, který pak pokračoval i u jeho nástupců – silná politická osobnost s vyhraněnými názory v ústavně nepříliš silné funkci – ovlivnila polistopadovou demokracii a její vývoj?
Pamatuji si tu chvilku rozpačitého ticha, když se davu na Václavském náměstí oznámilo, že kandidátem na prezidenta bude Václav Havel. Jaksi se všeobecně čekalo, že to bude Dubček – ne že bych si myslel, že Dubček by byl býval o něco lepší.
Respektoval jsem Václava Havla jako zvoleného prezidenta, ale k srdci mi nikdy nepřirostl, a to pro své pozérství, teatrálnost a latentní levicové buřičství – pro mne to byl prezident komediantů; jako osobnost jsem vnímal třeba Pavla Tigrida, ale Václava Havla opravdu ne, to se všem jeho fanouškům omlouvám.
Ale tady, a teď se ho musím zastat a polemizovat s vámi, pokud mu podsouváte přílišný aktivismus – on by mohl být mnohem aktivnější, kdyby mu někdo řekl, že smí, a kdyby k tomu měl odvahu a jeho prezidentství bylo něčím víc než jen sledem líbivých gest. Šokoval mne nedávno Václav Klaus svým prozrazením, že mu Havel zrušil pravidelné týdenní schůzky, kde ho jako premiér informoval, po britském vzoru, o všem, co se zrovna děje. Takže premiér mu sám, dobrovolně, na stříbrném tácku dal možnost ovlivňovat každodenní politiku, a on to odmítl? Proč tedy tím prezidentem vůbec chtěl být? Předvádět se a kreslit všude srdíčka mohl i bez toho.
Ale zpět k vašemu tvrzení, že byl v kontextu parlamentního systému údajně moc aktivistický. Parlamentní systém je akademická, zdůrazňuji akademická ... a ještě jednou: AKADEMICKÁ, ex post pro účely výuky vymyšlená kategorie. V žádné ústavě to slovo nenajdete, jen v učebnicích. Dtto prezidentský, poloprezidentský či kancléřský systém, to jsou všechno akademické, mimoprávní, čistě politologické pojmy. Je to něco, co existuje jen v hlavách akademiků, ne v platném právu, a každou ústavu musíte vykládat případ od případu, žádné dvě nejsou úplně stejné … tvrdit, že když máme parlamentní systém, tak proto prezident něco smí či nesmí, to je stejná absurdita jako tvrdit, že když něco má křídla, tak to musí být letadlo a dodržovat předpisy o leteckém provozu. Nejdřív musíte nějakou ústavu prozkoumat, a teprve na základě toho ji můžete někam zařadit a říct, že se nejvíc blíží tomu či onomu modelu. A jen tam, kde existuje nějaká – nikoli účelově vytvořená – výkladová pochybnost, smíte na základě takového zaškatulkování dát přednost jednomu výkladu před druhým. Ale nemůžete na základě toho popírat prezidentské pravomoci, které jsou jasně dané. To, že v nějaké zemi existuje parlamentní model vlády, to má být až závěr, ne východisko výkladu té či oné ústavy.
V československých ústavách byly pravomoci prezidenta vždy pečlivě vyjmenovány (na rozdíl od pravomocí vlády, které v nich nejsou zmíněny vůbec) a nikdy nebyly úzké. Prezidentské pravomoci se opisovaly z jedné československé ústavy do druhé a při té příležitosti se vždy trochu zpřesnily, někdy až nechutně hnidopišsky, ale v zásadě se od roku 1919 nijak zvlášť neměnily. Pokud se nějaký prezident rozhodl nezasahovat do politiky, nebylo to proto, že by mu to nařizovala ústava, ale kvůli momentální konstelaci politických sil – prostě, že tahal za kratší konec provazu – a v neposlední řadě proto, že to takový prezident třeba považoval za správné.
Českoslovenští prezidenti ale byli vždy relativně aktivní: TGM si prosadil silné postavení prezidenta Kramářovi navzdory (viz novela Prozatímní ústavy, zákon č. 271/1919 Sb.) a pak dlouhá léta tahal za nitky z pozadí, protože se to mnohem víc hodilo k obrazu moudrého republikánského mocnáře, který se rozhodl hrát.
O Mnichovu rozhodoval primárně Edvard Beneš, minimálně se ho nikdo nesnažil vyšachovat z rozhodování s argumentem, že je povinen udělat, co rozhodne vláda, a on se určitě nesnažil zbavit odpovědnosti ve stylu „já nic, já jsem tady jenom prezident“. On aktivně minimálně spoluurčoval, jak vláda rozhodne. On byl rozhodující postavou londýnského emigračního vedení, on si po válce vymohl, že fakticky bude rozhodovat o zahraniční politice, on hrál klíčovou roli v roce 1948 a nikoho tehdy nenapadlo mu říkat, že má povinnost přijmout demise ministrů – bylo to jeho rozhodnutí a jeho volba, byť učiněná pod obrovským politickým – ale nikoli právním – tlakem.
Komunističtí prezidenti byli většinou současně šéfy KSČ a tedy hlavními osobami ve státě, tudíž otázka rozsahu jejich pravomocí nevznikla.
A prezident Husák určitě neměl povinnost jmenovat premiérem zrovna Mariána Čalfu, i když už v té době šéfem KSČ nebyl.
Jediní, kdo do politiky moc nemluvili, byli Emil Hácha, ten z jistě pochopitelných důvodů, a Ludvík Svoboda, protože na prosazování vlastní politické agendy prostě neměl schopnosti.
Ale jinak českoslovenští prezidenti kypěli aktivitou a není důvod, proč by jí nemohl kypět i Václav Havel.
Z velké části to platí i pro období po roce 1992: Platná Ústava z toho roku sice prezidentské pravomoci opět opsala, opět mírně zpřesnila, nově je i roztřídila, jedinou podstatnou změnou ale je, že dala premiérovi nejen faktickou, ale i formální možnost mluvit do složení své vlastní vlády, když každé jmenování ministra podmínila premiérovým návrhem (proto také jsme asi jediný stát na světě, kde se vláda jmenuje na etapy, nejdřív premiér, pak na jeho formální návrh ostatní). Nicméně ani to nebyla úplná novinka, za první republiky se vyžadoval nikoli návrh, ale souhlas premiéra vyjádřený jeho kontrasignací jmenovacího dekretu každého ministra, čímž se tehdejší a stávající úprava velmi přibližují.
Zakončím odpověď na tuto vaši otázku konstatováním, že aktivismus českých prezidentů má mnohem větší šanci na úspěch tam, kde prezident něco udělat nechce, než tam, kde chce sám něco iniciativně prosadit. Omlouvám se za obsáhlejší výklad, ale je třeba tyhle věci stále připomínat a já nebudu Václavu Havlovi vyčítat jeho aktivismus jenom proto, že zrovna on mi jako prezident nesedl.
Základním požadavkem v listopadu 1989 byla svoboda, ať už si pod tímto slovem představujeme cokoliv. Naučila se podle vás společnost za těch třicet let nakládat se svobodou a najít v sobě odpovědnost?
Socialismus lidi během dvou generací odnaučil odpovědnosti za sebe sama. Naučil je, že stát je něco jako tatínek a maminka, a má se o ně postarat. Vnutil jim mentalitu malých dětí, které si myslí, že peníze rostou v bankomatu. A vy byste chtěl, aby tohle zmizelo během jediné generace? Bohužel, dnes naopak zažíváme renesanci kolektivismu a místy až marxismu mezi internetovou generací.
A na druhém pólu spektra tady nově vznikla skupina lidí, která si plete svobodu s anarchií, lidí bez morálky, kteří se o sebe postarat umějí, lidí, kteří zřejmě mají pocit, že svoboda znamená možnost dovolit si k druhým úplně všechno a bezskrupulózně zneužívat jejich chyb a slabostí. I pro ně je odpovědnost prázdným pojmem, resp. cítí odpovědnost jen vůči sobě a jen tady a teď, nedomýšlejí, k čemu jejich arogance, bezohlednost a sobectví mohou globálně vést a že to nakonec může dohnat a smést i je nebo jejich děti.
V poslední době se stále častěji hovoří o tom, že svoboda je naopak oklešťována. Máte také ten pocit? A co ji podle vás nejvíce ohrožuje?
To vyplývá z předchozího. Kombinace těch, kdo ve svobodě neumějí žít, s těmi, kdo svobodu bez zábran zneužívají, svobodu naprosto spolehlivě ničí – čím víc jsou ti první frustrováni bezohledností druhých, tím víc volají po posílení státu a jeho moci … utíkají se k „tatínkovi“, aby je „ochránil“. A stát vždy jen s větším či menším zpožděním reaguje na náladu ve společnosti, na společenskou poptávku … a ta se bohužel začíná dost zřetelně rýsovat.
Negativním důsledkem svobody je to, že člověku může chybět určitá „záchranná síť“. Asi největším problémem, který se v tomto směru za posledních třicet let objevil, je otázka exekucí. Co říci k historii českých exekucí a k tomu, co se kolem nich odehrávalo?
Svoboda je jen prostředek k tomu, aby si každý zařídil život po svém – pro podstatnou většinu lidí není cílem svoboda sama o sobě, ale jejich cílem je mít se co nejlépe to jde. Nevolník, o kterého je dobře postaráno, nevolá po svobodě, a pokud ji i přesto dostane, vydupe si socialismus. A hnacím motorem Sametové revoluce byla snaha patřit k (bohatému) Západu – když už se jej nepodařilo předehnat. Děti bolševiků si už nechtěly utahovat opasky.
Po revoluci lidé dostali šanci sáhnout si na peníze, ale málo se jim zdůraznilo, že podstatou fungující ekonomiky a vůbec úspěchu je soutěž, a v soutěžích jsou nejen úspěšní vítězové, ale také neúspěšní poražení. Tak se stalo, že se tady vrhl na podnikání snad úplně každý, i ten, kdo na to ani omylem neměl, zadlužil se a zkrachoval. K tomu si připočítejte na druhé straně ono přesvědčení hlupáků, že když mají jednou na něco nárok, tak to také musí dostat, takže se tady často vesele půjčovalo bez ověření, zda věřitel má vůbec šanci plnit. A tak tady záhy vzniklo obrovské kvantum obtížně vymahatelných nebo prostě nesplnitelných závazků. To je první úhel pohledu.
Druhý úhel pohledu je ten, že se s tím chtělo něco dělat, aby se vyčůraní dlužníci dál nemohli beztrestně smát věřitelům do …. chci napsat do tváře, ale vláda neuměla příslušný zákon napsat. Tak se stalo, že s maximálním požehnáním tehdejšího místopředsedy vlády pro legislativu Pavla Rychetského několik poslanců napříč stranami sepsalo narychlo exekuční řád jako poslanecký návrh zákona, ke kterému se Zemanova vláda Rychetského ústy přihlásila a dokonce jej tehdy chtěla projednat ve zkráceném řízení … myslím, že tehdy nikdo moc nedomýšlel, k čemu to povede.
A třetí úhel pohledu, privatizace exekucí samozřejmě znamenala vznik zcela nového, lukrativního byznysu. Soukromý exekutor je především podnikatel, jde mu primárně alespoň o pokrytí nákladů a o zisk. Nemluvě o tom, že tohle povolání si žádá lidi poněkud zvláštního ražení, každý to dělat nemůže, protože to nedokáže … a neštěstí je na světě. Stejně, jako jsem odpůrcem etatizace zdrojů, jsem i zásadním odpůrcem privatizace moci … veřejná moc nemá být předmětem podnikatelské činnosti.
Co považuji za tu nejodpornější stránku exekucí, je vznik nejen exekutorského byznysu, ale jím podmíněného lichvářského byznysu – tedy ne toho byznysu, jehož předmětem podnikání je vymoci alespoň část dluhu pro nebohého věřitele, ale toho, jehož předmětem je vytvořit dlužníka a toho pak následně obrat o všechno.
Co bylo podle vás tím nejzásadnějším počinem v českém právním systému (ať už v legislativě, nebo v justici) po roce 1989?
Zcela nezbytným počinem bylo zrušení vedoucí úlohy KSČ, zrušení Národní fronty a zrušení povinného státního vlastnictví výrobních prostředků. Bez toho by to prostě nešlo, díky tehdejší nomenklatuře, že v tomhle nekladla vůbec žádný odpor.
Pozitivním počinem bylo nastolení principu dělby moci. Bohužel, v parlamentním modelu jsou výkonná a zákonodárná moc příliš propojeny, což ve svém důsledku limituje další dvojjediný zásadní princip, který se tehdy dostal do našeho práva, totiž že státní moc smí dělat jen to, co jí zákon dovoluje, a soukromé osoby mohou naopak dělat vše to, co jim zákon nezakazuje. Faktické splynutí zákonodárné a výkonné moci v moc vládnoucí politické strany či koalice pak ale vede k posílení kontrolní role moci soudní a prezidenta republiky, protože oni stojí „mimo politiku“ – myšleno mimo stranickou politiku odehrávající se na půdorysu vláda versus opozice. I na politických stranách nezávislí senátoři mohou hrát podobnou roli.
Jako extrémně negativní počiny vnímám dvě věci, jednu má na svědomí Václav Havel, druhou Václav Klaus.
Václav Havel má na svědomí zavedení poměrného volebního systému, který tříští poltickou scénu na minipartaje a v jehož důsledku se v ČR místo rozhodování a řešení problémů jen vedou nekonečné zákopové války a z většiny poslanců se stali političtí pěšáci, které nikdo nezná a ani znát nepotřebuje. Byl okamžik, kdy Václav Havel mohl říct ne, snad váhal, ale nakonec na poměrný systém kývl (za komunistů tady byl formálně systém většinový, tj. poměrný bylo nejdříve třeba aktivně prosadit). Je to naprosto jediná věc, kterou Havlovi nemohu odpustit, protože tím způsobil ochrnutí české politiky a naprogramoval její systémový kolaps, který je dnes už evidentní, ale kdo měl ústavní a volební systémy nastudované už před Listopadem, to věděl už tenkrát, k čemu to nutně povede a ani pětiprocentní klauzule to nezachrání.
Ano, slýchám často námitku, že většinový systém by tehdy vedl k totálnímu vyzmizíkování KSČ(M) z politické mapy a k absolutnímu vítězství Občanského fóra ve volbách. No a? To je přeci dobře, že by to vedlo k vyzmizíkování komunistů, nota bene zcela přirozenou, nenásilnou cestou, to jsme přeci chtěli … a že by to vedlo k absolutní dominanci OF? Jistě, v prvních volbách. Pak by se OF stejně rozpadlo na havlisty a klausisty, na zastánce progresivistické, idealistické, skrytě socialistické, věčně iracionální, až emotivní a hysterické politiky na straně jedné – a na reálnou, pragmatickou pravici dávající přednost selskému rozumu. Jinými slovy, společnost by se přirozeně rozdělila tak, jak byla skrytě rozdělena už tehdy a jak je stále zjevněji rozdělena dodnes, ale vždy by bylo jasné, která z těch dvou stran má právě většinu a dalo by se tady rozhodovat.
Místo toho máme systém, který nejenže ovládají politické strany, ale který bez nich vůbec nemůže – objektivně nemůže – existovat. Z politických stran se stala rozhodující ústavní instituce, a kdyby se zítra z nějakého důvodu všechny strany samy zrušily, ústavní systém se obratem zhroutí. Systém, jehož účelem není nalézat většinu, ale být politickým vzorkem populace, je k ničemu. Jeho důsledkem je řevnivost a stále větší fragmentace společnosti. Kdyby Havel tenkrát někdy zkraje roku 1990 řekl poměrnému systému jasné „ne“, vypadalo by vládnutí tady úplně jinak a dnes bychom byli mnohem dál.
Václav Klaus má na svědomí ratifikaci Lisabonské smlouvy, která dala zelenou postátnění Evropské unie a budoucímu zániku české státnosti, nadto bez jakékoli politické legitimity a bez reálné demokratické kontroly. Fakticky jsme tím za kus dotačního žvance ztratili kompetenci rozhodovat se sami o sobě. Dlužno dodat, že Václav Klaus Lisabonskou smlouvu nechtěl a k její ratifikaci byl donucen brutálním tuzemským i mezinárodním politickým tlakem.
V oblasti ústavního práva se stal svébytným fenoménem brněnský Ústavní soud. Jak podle vás naplnil ambice, se kterými po roce 1989 vznikal? Jak se od té doby proměnil? A jak jeho činnost ovlivnila demokracii v této zemi?
Moc soudní je nenahraditelnou pojistkou proti možné zvůli moci výkonné a zákonodárné. Je to negativní moc, má vetovat ta rozhodnutí, která odporují ústavě. Problém nastane, když moc soudní začne pod záminkou ochrany ústavy a lidských práv prosazovat nějakou svoji vlastní politickou agendu, typicky rozšíření lidských práv o nějaká nová práva, nebo když se den před rozhodováním o Lisabonské smlouvě předseda Ústavního soudu sejde s německým velvyslancem. U ústavního soudu – jakéhokoli ústavního soudu, proto píši malé „ú“ – je klíčový výběr soudců, strašně moc záleží na jejich osobních vlastnostech a politických preferencích. Určitě by tam neměli sedět lidé, kteří byli ještě krátce před jmenováním členy vlády, poslanci či senátory, lidé, kteří mají politické ambice.
Ukázalo se však, že je krajně obtížné takové lidi najít. Proto bych mnohem raději viděl ústavní soudnictví jako součást běžného soudnictví – jsem nepřítelem vyčlenění ústavního soudnictví, protože už jen samo soustředění se ústavních soudců jen na Ústavu je izoluje v jakési skleněné ústavněprávní bublině. Nebál bych se dát pravomoc posuzovat soulad běžných zákonů s ústavou obecným soudům, nebál bych se třístupňové justiční soustavy s jediným vrcholem místo tří.
Proti tomu, když sevám zblázní výrazná část společnosti a začne iracionálně někoho nenávidět, volat po vyřazení oponentů z demokratické soutěže, protože sama se demokraticky k moci ne a ne dostat, když v záchvatu rovnostářství a spravedlnosti začne odbourávat základy, na kterých stojíme, proti tomu žádná ústavněprávní pojistka neexistuje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
