Pane režisére, také máte někdy pocit, že přestože se média imigrační krizí zabývají skoro každý den, tak se lidé stále bojí hovořit o tomto problému pro veřejnost na rovinu?

Většinou se bojí lidé, kteří jsou nezávislí a nechtějí si to s někým rozházet. Anebo stále mají strach o svou rodinu. Každý v této době máme strach. Já jsem teď s rodinou byl ve Vídni, byli jsme se podívat v Prátru a všiml jsem si tam jedné věci – že se člověk kolem sebe více rozhlíží. A přestože vidí muslimy, kteří za nic nemohou, přesto má strach, aby s nimi nenastoupil do jedné várky tamního ruského kola, neboť člověku běží hlavou, zda nemají u sebe nějakou bombu. Je fakt, že se těm všem teroristickým skupinám povedla jedna věc – nahnat a zasít do lidí strach. Proto se kolem sebe rozhlížíme více, nežli tomu bývávalo dříve.

Často chodím centrem Prahy a vidím tam mnoho cizinců a mezi nimi i hodně Arabů. Předpokládám, že je to ve Vídni stejné, a dost možná je tam cizinců ještě větší množství. Všímal jste si tam toho?

Ano. Není to ale jejich vina, oni za to nemohou. Je to propagandou, médii, ale především samotná situace nás do tohoto stavu dovedla. Viděl jsem i na jiných lidech, jak se koukají, kdo jde kolem nich, koho mají za zády apod. Překvapilo mne, že si tohoto stavu všímají i děti.

Zvláště v Prátru. Je to tam více hlídané?