Jak náročný byl pro Čechy loňský rok ve srovnání posledních sto let? Dá se k některému roku v tomto období přirovnat?

Na tak dlouhé srovnání si netroufám. Pokud se pandemie koronaviru týče, je určitě jedinečná rychlost rozšíření nemoci po celém světě. Názorně to ukazuje, jak jsme vzájemně propojeni. I to, že řešení musíme nalézat napříč národy a světadíly. V České republice je to pro generace našich současníků situace zásadně nová. Omezení svobod je výjimečné. Jak pro mladé, kteří to nikdy nezažili, tak pro starší, kteří si nemysleli, že k tomu ještě dojde. Ostře to kontrastuje s desetiletími relativního klidu a bezstarostné prosperity.

Možná ale máme to horší teprve před sebou. Nemyslím tím jen zdravotní stav obyvatelstva a stav ekonomiky, ale široké dopady do veřejného dění a do života společnosti. Bude naše veřejnost tyto dopady přijímat jen odevzdaně či bude schopna potíže překonávat aktivně a cílevědomě?

Jaké změny v české společnosti a v přemýšlení lidí pociťujete?

Zdá se mi, že v průběhu loňského v uvozovkách covidového roku se výrazněji projevily dosavadní rozdíly i nerovnosti mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Z dat se zdá, že trochu překvapivě situaci zvládají starší lidé, i když jsou vlastně ohroženou skupinou. U mladých už to tak jasné není. Zásah do jejich způsobu života je náhlý a netušený a někteří z nich jej prožívají těžce. Rodiny ve středním věku pak pocítily novou tíhu péče o děti a jejich vzdělávání, zkouškou u nich někdy procházely i partnerské vztahy. Celkově řečeno – loňský rok narušil ustálené vzorce mezilidských vztahů a nejspíš bude mít i hlubší dopady do vědomí lidí.

„Při pohledu do budoucnosti, a to opět i před covidem, jsme bezradní. Jako by nám naše nedávná minulost a současnost neukazovala cestu do budoucnosti. Mnoha lidem věci jaksi nedávají smysl. Konkrétně lidé smysl velice těžko nacházejí v politice a účasti na veřejném dění, v opatřeních vůči mladým rodinám a starým občanům. Postrádají péči o morálku a duchovní hodnoty i slušnost ve vztazích mezi lidmi,“ řekl jste mi v minulém rozhovoru. Změnil tohle nějak rok 2020?

Tento celkový obraz zůstává stejný. Je obecně sdíleným moudrem, že každá krize, a tou covidová nákaza je, může mít pozitivní vyústění, mobilizuje vnitřní síly ve společnosti a dává šanci na nový začátek. Takové hlasy jsme častěji slýchali na jaře, v podzimní fázi krize už taková stanoviska slýcháme jen zřídka. Jako kdyby krize dnes přinášela více lhostejnosti a spíše pasivního očekávání.

Psali jsme:

Vondra: Z Facebooku, Twitteru apod. jde strach. Zavděčí se Bidenovi, aby je nechal být

Cizí tanky u nás. Zaručuju! Ondřej Hejma vynesl zvěst o covidu

„Vydírat se nenecháme“. Dusno kolem ODS a TOP 09 se stupňuje

Piráti dnes oznámí, zda budou kandidovat do Sněmovny se STAN

Zasáhl koronavirus v roce 2020 zásadně do žebříčků hodnot? Můžeme v tomto smyslu očekávat nějakou změnu? Například větší příklon k duchovní stránce života? Menší lpění na majetku a podobně?

Přál bych si, aby tomu tak bylo. Pokud by k hodnotovému posunu docházelo, projevovalo by se to krůček po krůčku a s časovým odstupem. Taková proměna nemůže přijít sama od sebe. Cesta k ní vyžaduje usilovnou dlouhodobou snahu a soustavnou péči. Masarykovsky řečeno je to drobná práce na obrodě mravní.

Polovina lidí je podle průzkumů zmatená nařízeními a není schopná se v nich řádně orientovat. Kdo za to může?

Povinností vlády a příslušných institucí – a to nejen v krizových situacích – je zajímat se o to, co lidé vědí, co je jim jasné a v čem naopak jasno nemají. Pokud situace vyžaduje od veřejnosti jasnou akci, je třeba názory a postoje lidí průběžně a systematicky zkoumat, sledovat odezvu i průchodnost přijatých i chystaných opatření a na očekávané potíže reagovat s předstihem. Je to něco zcela jiného než populisticky kopírovat nálady veřejnosti.

Pokud se ale politikové k veřejnosti chovají, jako by byla jen pasivním příjemcem nařízení, fungovat to nemůže. Je totiž v naší národní povaze čile hledat boční cesty a zadní vrátka. Naše vládní a politické elity by si měly konečně uvědomit, že pro svá řešení musejí lidi získávat. Nedůslednost opatření a rozmanité improvizace bez vysvětlení jsou s tím v jasném protikladu.

A odkud tedy plyne nedodržování opatření vlády, jako jsou lidé na sjezdovkách v zimních střediscích, tajně fungující bary a tak podobně?

Z jedné strany se tu projevuje únava, protože vše dlouho trvá. Z druhé strany přesvědčivost opatření není valná, lidé nemají pocit, že to někam vede. Posiluje se ono známé rozdělení na MY a ONI. Lidé nemají důvěru v ty nahoře a naopak ti nahoře berou obyčejné lidi přezíravě. Rozčarováni můžeme být z toho, že u nás nestačí důrazná doporučení. Jako občané vyžadujeme tvrdá nařízení do nejmenšího detailu a zároveň hledáme cestičky, jak se jim sám za sebe vyhnout. Tak prostá věc jako používání roušek ukazuje, jak se vypjatý individualismus v praxi projevuje bezohledností k druhým.

Nakolik se podle vás chování politiků v roce 2020 v koronavirové krizi odrazí v rozhodování Čechů při volbách do Poslanecké sněmovny letošní podzim?

To jsem sám zvědav. Kdyby byla situace kolem koronavirové nákazy přehledná, bylo by možné říci, že volby dají jasný účet, kdo co dělal dobře a kde byly chyby. Ona ale přehledná není. Dá se očekávat, že před volbami se povede lítý boj za interpretaci toho, co se při epidemii stalo a jak a kdo za to může. Ne za vše lze vinit vládu. I opozice si v současné situaci počíná podivně. Spokojí se s povšechnou kritikou, není schopna představit účinnou alternativu. Bojuje se spíš zákopově na frontě tady a teď. Kde jsou pohledy za hranici krize, kde hledat naději, kterou lidé potřebují alespoň pojmenovat, jaké priority do budoucna si naše země klade? Zvolna už si zvykáme na to, že solidní argumenty bývají ve volební kampani nahrazeny čechráním marketingových emocí.

Co byste vzkázal českým politikům do roku 2021?

Berte naši současnou krizi vážně. V dobách dobrých, kdy se vezeme na přílivové vlně, není až tak důležité, co a jak děláte. V dobách těžkých však nesete břímě velké odpovědnosti. Ta odpovědnost, jak to hezky vyjadřuje angličtina, kromě obecného významu – responsibility – nese povinnost politiků skládat účty veřejnosti – accountability – i schopnost pružně reagovat, vstřícně a otevřeně komunikovat s veřejností – responsiveness. Pro politiky nesmí být komunikace s veřejností jen nutným zlem. V této souvislosti si vždy vzpomenu zlatá slova amerického klasika Harolda Lasswella, že soudobá politika je především uměním komunikace.

Psali jsme:

ČVUT: Prof. Petr Kulhánek z Fakulty elektrotechnické získal Cenu ministra školství za vynikající vzdělávací činnost

Senátor Balatka: Ze všeho nejhorší jsou rozbité bábovičky

Vy prezidenta Klause obhajujete? Moderátorka ČT byla zaskočena reakcí Dlouhého

Demokraté předložili žalobu na Trumpa za podněcování vzpoury

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.