V poslední době rozčeřilo hladinu mínění u nás hlasování v Evropském parlamentu o zpřísnění podmínek pro nabývání a držení zbraní. Vaše jméno se ocitlo společně se jménem europoslance Štětiny mezi těmi, kdo toto zpřísnění údajně podpořili. Co je na tom pravdy?
V obou případech došlo k chybě v hlasování. Probíhalo to dost narychlo a byly přehozeny body, o nichž se hlasovalo. Možná je to tím, že Jaromír Štětina a já jsme nejstarší z českých eruroposlanců, oba dva jsme udělali stejnou chybu v hlasování. Okamžitě jsme ji napravili a své hlasování opravili. Když mi pár minut po hlasování volali z ČTK, aby se přeptali, co to provádím, už jsem je mohl uklidnit a sdělit jim, že jsem hlasoval stejně jako zbytek české delegace. Není moje vina, že někteří údajní odborníci na dění v Bruselu to nezaregistrovali ani den poté.
V našem posledním rozhovoru jste řekl, že na konci března vám vyjde knížka, která se bude jmenovat Evropské rozpory ve světle migrace. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jaká by byla její anotace z vašeho pera?
Knížka vyjde v první polovině dubna v Sociologickém nakladatelství SLON. Vyjde v odborném nakladatelství, nebude se tedy jednat o nějaký politický pamflet, ale o věcný rozbor situace, v jaké se dnes nalézá Evropská unie. Migrační krize v ní slouží jen jako jakási zvětšovací lupa, pod kterou jsou lépe vidět rozpory, které dřímají už dlouho hluboko v základu evropské integrace.
V zásadě byl vznik EU pokusem rozšířit princip sociálně tržní ekonomiky, který docela dobře fungoval ve třiceti letech po druhé světové válce, na všechny členské země. Kniha se snaží ukázat, proč se to v podmínkách nové vlny ekonomické globalizace nedaří a jak se v důsledku toho EU vzdaluje od cílů, které si sama stanovila. Kniha obsahuje scénáře možného dalšího vývoje EU, z nichž žádný nepočítá s tím, že by dosavadní směřování bylo třeba jen střednědobě udržitelné.
Pokud jde o migrační krizi, neměly by odbory odporovat imigraci, protože imigrace „bere práci“ místním a tlačí na snížení mezd a ukrajuje místním lidem z koláče sociálního zabezpečení?
V knížce ukazuji, do jaké míry zvláště některé země Evropy zavinily migrační krizi samy. Málo se ví o tom, že zástupci EU jednali s plukovníkem Kaddáfím o brzdění migračních toků výměnou za normalizaci vztahů s jeho zemí fakticky již od roku 2000 a oficiálně pak od roku 2003. Ještě počátkem října 2010 došlo v Tripolisu k podepsání dohody mezi EU a Libyí o spolupráci v oblasti migrace. Za EU dohodu podepsali komisařka Cecilia Malströmová a komisař Štefan Fülle.
Za několik měsíců nato naši spojenci svrhli režim, s nímž vyjednávali o spolupráci, a nechali zavraždit svého partnera v jednání. Každý, kdo má dnes k migraci výhrady, je nařčen z nečestného jednání. Odbory by takové nařčení nepochybně postihlo taky. Pouze ti, kdo to všechno způsobili, nejsou z ničeho obviňováni a dále pokračují ve svých úspěšných politických a vojenských kariérách.
Václav Klaus má tezi, že migrační krize byla vyvolávána a je podporována záměrně s cílem fakticky zničit původní evropské národy a vytvořit „nového evropského člověka“ bez národní identity, kdy imigranti silně rozředí původní národy… Co o tom soudíte? Nebo je to práce kapitálu? Nebo je EU jen tak neschopná? Nebo všechno dohromady?
To, co říká Václav Klaus, je jedna z možných hypotéz a já tuto hypotézu nedokáži vyloučit. Ve své knížce ovšem pracuji pouze s oficiálními dokumenty a se statistikami. Z těchto zdrojů pochopitelně není možno tuto hypotézu potvrdit. Na to bychom potřebovali trochu jiné zdroje dat.
Psali jsme:
Souhlasíte s tezí Ilony Švihlíkové, že Česká republika je víceméně v pozici hospodářské kolonie Západu a nadnárodních korporací? Tedy, že velkou část kapitálu u nás vlastní cizinci, jsme zdrojem levné pracovní síly a odbytištěm nekvalitních výrobků, vyrábí se zde součástky, které jsou kompletovány jinde a smetanu slízne někdo jiný jinde, 10 procent HDP je ročně vyváděno pryč, jsme potravinově nesoběstační…
Kniha Ilony Švihlíkové Jak jsme se stali kolonií pro mne byla velice inspirativní. Je v ní ukázáno, jak se vlastně přihodilo, že jsme se ve „vnitropodnikové dělbě práce“ velkých korporací ocitli na spodních příčkách co do velikosti přidané hodnoty, což ovlivňuje výši mezd u nás, životní úroveň a nepřímo i možnosti sociálního zabezpečení. Evropská unie se snaží do jisté míry vyrovnávat vzniklé nerovnosti prostředníctvím eurofondů. Je v tom ovšem dvojí problém. Jednak je skrze tyto fondy přerozdělováno mnohem méně, než kolik si korporace berou z těch takzvaných chudších zemí. V našem případě to je ročně zhruba 8 procent HDP, desátek tedy ještě neplatíme.
A druhý problém: peníze, které pak Brusel přerozděluje, nejsou získávány od korporací, ale především z daní, které jsou placeny středními vrstvami, zaměstnanci a spotřebiteli. Korporace se zdanění vyhýbají nejen u nás. Například v Německu, kde se zvýšily zisky korporací o 90 procent, došlo za posledních dvacet let k propadu výnosů z výběru daní z příjmu právnických osob o polovinu. Pokus ministra financí Oskara Lafontaina z roku1999 o zvýšení daňové zátěže velkým firmám narazil na odpor skupiny společností, jako je Deutsche Bank, Dresdner Bank, pojišťovací konglomerát Allianz, BMW, Daimler-Benz a RWE, které pohrozily přesunem kapitálu a závodů do jiných zemí, pokud jim nebude vládní politika vyhovovat.
Evropská unie je na to krátká a můžeme se donekonečna dohadovat, zda je přitom komplicem, anebo obětí. Skutečností je, že mezi lety 1995 až 2014 poklesla sazba firemních daní v zemích EU v průměru z 35 procent na 23 procent. Přesto se v té době výrazně zvýšil odliv peněz do daňových rájů. Podle oficiálních dokumentů v nich rok co rok mizí z 28 zemí EU zhruba jeden bilion eur. Když to porovnáte s částkami, jimiž disponují jednotlivé evropské fondy, je jasné, že někdo si tady z někoho dělá legraci.
Ve své knize upozorňujete na dílo Thomase Pikettyho s názvem Kapitál v 21. století, které dokládá, že dějiny Evropského společenství a poté Evropské unie jsou zároveň dějinami propastného prohlubování nerovností mezi jednotlivci a celými vrstvami společnosti. To asi pro vás z pohledu levicového politika není zrovna dobrý výsledek, ne?
Je to šokující, ale Piketty ve své knize ukazuje, jak v Evropské unii, která se pyšní vysokou mírou solidarity a která je tak hrdá na svůj sociální stát, dochází stále rychlejším tempem k nárůstu příjmové a majetkové nerovnosti v rozsahu zcela srovnatelném se Spojenými státy. Na množství statistického materiálu dokládá, že zlomek nejbohatšího obyvatelstva se na obou stranách Atlantiku svými příjmy a bohatstvím stále více vzdaluje zbytku společnosti.
Zároveň dokumentuje, jak podíl chudší poloviny obyvatel na příjmech a majetku zůstává ve srovnání s těmi skutečně bohatými stejně nepatrný, jako byl v době před první světovou válkou. A k tomu dokládá, že střední vrstvy – opět na obou stranách Atlantiku – příjmově a majetkově ztrácejí a jejich podíl si přisvojují ti skutečně bohatí. Opět přesně tak, jako tomu bylo před první světovou válkou. Evropa se ovšem od Ameriky liší v tom, že v jednom kuse vykládá, jak je solidární a sociální.
Psali jsme:
Upozorňujete, že střední třídy mají na sobě stále větší daňovou zátěž, zatímco nadnárodní korporace nižší. Jak tento trend zvrátit? Nebylo by cestou daňově zvýhodnit české rezidenty, daňově zvýhodnit rodiny s dětmi a daňově zvýhodnit menší firmy do určitého obratu?
Ve změně daňové zátěže ve prospěch těch slabších je klíč k řešení problému, protože problémy samy vznikly právě přesunem daňové zátěže z těch nejsilnějších na zbytek společnosti. Jak ukazuje německý badatel Horst Afheldt (2005), v Německu stouply čisté příjmy z podnikání korporací a z velkého majetku mezi lety 1950 až 2000 zhruba dvanáctinásobně. Za stejnou dobu vzrostla čistá mzda zaměstnanců pouze dvakrát až třikrát. Přitom došlo během uvedeného půl století k výraznému přesunu daňové zátěže právě od velkých firem a majetných vrstev k řadovým zaměstnancům.
V roce 1950 odváděly velké firmy v Německu na daních zhruba dvakrát více než zaměstnanci. Počátkem sedmdesátých let se firmy podílely na odváděných daních z jedné poloviny, zatímco druhou polovinu platili zaměstnanci. V roce 2000 odevzdávali již zaměstnanci na daních téměř čtyřikrát tolik co firmy. K podobnému posunu dochází i v dalších zemích EU. Pokud nebude tento trend zvrácen, tak největší hospodářské kolosy vysají všechen majetek a solidarita se pak bude moci projevovat už jenom mezi chudými a ještě chudšími. S takovými ekonomickými poměry jde ruku v ruce vláda oligarchie, zatímco o demokracii budeme moci tak akorát hezky řečnit na summitech.
A co třeba opatření, aby firmy, které zde podnikají, musely založit české dcery, které by musely danit zde?
Zatím to funguje spíše tak, že firmy zakládají mnohdy dceřinné společnosti v zemích s nižší daňovou sazbou a tam daní mnohem větší část své produkce, než kolik v nich vyrábějí.
Jinou rozšířenou praktikou je, že mateřská společnost usazená v zemi s vyšší daňovou povinností účelově financuje svůj chod s využitím úvěrů poskytnutých svými dceřinými společnostmi umístěnými v zemích s nižším zdaněním. Mateřská společnost pak vrací své dceři půjčku i s vysokými úroky, které si odečítá ze svého daňového základu.
Evropská unie proti tomu opakovaně protestuje a navrhuje opatření, jak daňové úniky aspoň snížit. Vždycky se ovšem najdou státy, které takové návrhy vetují. Jak odhaduje již zmíněný Thomas Piketty, pokud by třeba Lucembursko či Švýcarsko přestaly fungovat jako daňové ráje, mohly by pozbýt něco mezi deseti až dvaceti procenty národního důchodu.
Co otázka cel? Nebylo by vhodné chránit některá klíčová odvětví našeho hospodářství? Není například nezbytné, abychom – již jen pro případ války – zajistili potravinovou soběstačnost České republiky? To musíme dovážet hnusné okurky a rajčata ze Španělska?
Jak chcete zavádět nová cla, když se dnes rokuje jen o tom, jak zrušit cla stávající? Jednání o takové smlouvě s USA uvízla na mrtvém bodě, s Kanadou byla podobná smlouva odsouhlasena počátkem letošního roku. Prý přinese velký vzrůst prosperity. Uvidíme pro koho. To, že jsme přišli o potravinovou soběstačnost, považuji za zločin. Je třeba ovšem objektivně říci, že jsme se jí dokázali zbavit ještě před svým vstupem do Evropy, kdy jsme alespoň oficiálně byli zcela suverénní zemí. Zánik naší potravinové soběstačnosti není dílem Bruselu, ale dílem našich vlastních vlád a firem. Bylo by dobré si to uvědomit a mít to na paměti.
Psali jsme:
Ve své knize píšete, že evropská společenství a později EU byla založena na technokratické, nedemokratické vizi a že demokratický deficit není chybou, ale záměrem. Vytvořit evropský démos se nedaří… Myslíte si, že takový projekt mnohdy uskutečňovaný za zády a proti vůli lidí může přetrvat? Víme, jak byla prosazena Lisabonská smlouva alias Evropská ústava. Myslíte si, že lze vytvořit evropskou identitu a evropský démos na základě lží, podvodů (viz knihy Johna Laughlanda či Christophera Bookera) a nátlaku a vydírání (kvóty)? Nenaserou se, s odpuštěním, lidé?
Poválečné snahy o integraci Evropy šly souběžně z Francie a z Německa. V Německu v tom sehrál velkou roli takzvaný ordoliberalismus, tedy učení, podle něhož je nutno vystříhat se jak nešvarů direktivně řízené ekonomiky, tak rizik, která by vyplynula z ničím neregulovaného trhu. Ordoliberálové se domnívali, že tržní ekonomika může dobře fungovat jedině tehdy, je-li zajišťován soulad mezi hospodářskou iniciativou a svobodou jednotlivců s obecným zájmem.
Toho lze dosáhnout podle ordoliberálů skrze instituce, do nichž jsou dosazováni odborníci nezávislí na politických stranách. Francouzští tvůrci EU měli strach ze vzestupu komunistů, kteří po druhé světové válce hrozili ovládnout řadu parlamentů západních zemí. Jak Němci, tak Francouzi tehdy hledali způsob, jak oslabit moc národních parlamentů. No a vidíte, nakonec se jim to podařilo.
A proč by Evropa nemohla fungovat jako spolek suverénních států?
Domnívám se, že ekonomiky i politické elity jádra evropských zemí jsou už natolik propojené, že k rozpadu EU na suverénní státy nemůže dojít. Dnes se hraje o to, jak velké zůstane jádro Evropské unie, které se bude dále stále úžeji propojovat. Pokud Německo a Francie i nadále upřednostní integraci, bude se rozhodovat vždy jen o tom, kolik a které další země zůstanou na tento střed integrace napojeny. Čím méně by jich zbylo, tím rychleji by proces jejich integrace pokračoval.
Citujete knihu britské ekonomky Noreeny Hertzové podle které síla největších nadnárodních korporací je už dávno vyšší než objem ekonomik většiny států. Čtvrtinu světových aktiv dnes spravuje tři sta nadnárodních korporací. Pouze jednadvacet států světa má vyšší HDP, než činí roční obrat každé z šesti největších nadnárodních společností...
V tom spočívá jeden z největších paradoxů Evropské unie. Aby mohly země vzdorovat tlaku světových financí a nadnárodních koncernů, musejí vytvářet větší politické útvary. Jakmile ovšem vytvoří větší politický útvar a zbaví své členy i zbytku samostatnosti, nikde není psáno, že svoji sílu využijí k obraně před tlaky korporací, a nikoliv k tomu, že jim půjdou jejich elity na ruku. Kdo tento problém vyřeší, měl by dostat Nobelovu cenu za záchranu demokracie.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
