Souboj islámu s modernou je více bojem o duši člověka než válkou. Spisovatel Moc se z Austrálie vyjadřuje i k Zemanovi, Putinovi a Evropské unii

10. 1. 2017 8:55

ROZHOVOR Svět se vyvíjí a islám se vývinu brání. Brání se, protože cítí, že ztratí vše, nač si uvykl a co mu je milé. Tedy zaslepenou víru, kterou staví proti racionalitě. To si myslí krajan z Austrálie a spisovatel Stanislav Moc. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz navíc říká, že nás do budoucna čeká velký mazec.

Souboj islámu s modernou je více bojem o duši člověka než válkou. Spisovatel Moc se z Austrálie vyjadřuje i k Zemanovi, Putinovi a Evropské unii
Foto: archiv SM
Popisek: Krajan z Austrálie a spisovatel Stanislav Moc

Co vás nejvíce zaráží na politice Evropské unie?

To, že je zbabělá, neochotná se postavit problémům čelem a mstivá k těm, kteří na to poukazují. Politici Evropské unie se dokáží postavit pouze vlastnímu lidu. Přespolním jen zbaběle ustupují, pokud se nejedná o USA, těm dokáží dělat naschvály.

Není svět ve válečném stavu, kdy proti sobě stojí křesťanství a islám?

Nemyslím. Je to ještě jednodušší. Svět se vyvíjí a islám se vývinu brání. Brání se, protože cítí, že ztratí vše, nač si uvykl a co mu je milé. Tedy zaslepenou víru, kterou staví proti racionalitě. Ach, je tak jednoduché všechno nechat na Bohu a nad ničím jiným nepřemýšlet! Džihád dává příležitost jejich mladým se vybít, aniž by se museli trápit přemýšlením jako my ostatní. Stačí uvěřit pohádkám, jimiž je každé náboženství opředeno, ale jen islám je bere jako skutečnost. Souboj islámu s modernou se nedá nazvat válkou, i když u toho jsou mrtví. Je to více boj o duši člověka. Křesťanství má v tomhle velkou výhodu, že nabízí světu lásku bez rozdílu. Tohle islámu chybí. Vždyť oni zabíjejí i svoje, jako súfisty, kteří boha oslovují jako My beloved, tedy Můj milovaný.

Kdy a jak jste vlastně opustil Československo?

V roce 1968. Sice jsem chvíli pobíhal po Václaváku a zažil okupaci a střílení, jakož i nádherné vzepětí českého národa, který zcela chytře a bez násilí rozmetal plány okupantů a jejich přisluhovačů, takže je museli změnit a místo Aloise Indry, Vasila Biľaka, Oldřicha Švestky, Drahomíra Koldera a jiných zrádců Moskva musela opustit plán na zřízení dělnicko-rolnické vlády, ale pak jsem jel. Byl jsem na náš národ hrdý!

Po měsíci jsem ale už věděl, že se bránit nebudeme a že zkrátka spadne klec. Kdy, to jsem nevěděl, ale byl jsem mladý a chtěl vidět svět. Tak jsem vypadl do Rakouska a zcela náhodou se ještě ten rok ocitl v Austrálii. Jelikož jsem neměl peníze, tak jsem ještě v Rakousku umýval okna a bral polovičku platu normálních myčů. Oni nám tehdy Rakušané pomáhali, ale zároveň na nás i vydělávali. Kupříkladu jsem spal ještě s dalšími sedmi Čechy v privátu, tedy v jednom pokoji. Byly tam jen dvě postele pro jednoho, na kterých se tísnila čtyři těla – vždy manželský pár – a my tři svobodní jsme spali na zemi. Přitom každý platil třicet šilinků za noc. Při výplatě šest set šilinků za měsíc – normální uklízečky braly dvanáct set – jsem se pohyboval na hranici hladu. Austrálii jsem tedy přijal s povděkem a přesunul se do ní 2. listopadu 1968. V kapse jsem měl pětadvacet australských dolarů. Bylo to o trochu víc než v té době výdělek za půl týdne.

Jak velkou nenávist cítíte k Rusům a jak hodnotíte prezidenta Vladimira Putina?

Žádnou nenávist k Rusům necítím. Na to jsem v exilu potkal příliš mnoho Rusů, kteří byli nebo se aspoň zdáli být slušnými lidmi. Pravda, rád jsem je dlouho, dokud okupovali mou vlast, kde jsem se narodil, neměl, ale to bylo více ohledně jejich politiky jako státu. Hned po odchodu sovětských vojsk jsem si koupil vodku Stoličnaja. Do té doby jsem pil jen Wyborowu.

Putina vnímám jako ruského vlastence. Nesouhlasím s některými jeho metodami, jako je třeba likvidace nepohodlných novinářů, ba i oligarchů jako Michail Chodorkovskij či emigrantů jako Alexandr Litviněnko. To jsou metody jdoucí mimo zákon. Obzvláště ta likvidace Litviněnka byla ubohá. Radioaktivní stopa vedla až do Moskvy. Předpokládám, že důstojník, který na to nepomyslel, a měl, už ve službě není. Sice by mne zajímalo, jestli ho jen vyhodili, nebo na Kamčatce kutá zlato, protože by to poukázalo na jakém vývojovém stupni civilizace se ruský stát jako demokratický nalézá, ale pro tuhle úvahu to není důležité. Pro Rusko však Putina hodnotím pozitivně. Ta země má už demokratické rysy, i když pustit si tam plnou demokracii asi nemohou. Vznikl by chaos. A toho se třeba Číňané bojí více než čehokoliv jiného včetně války. Rusko je v tomto smyslu více asijské než evropské a luanu, což čínsky znamená chaos, se bojí také. Na druhou stranu Rusko evropské zčásti je, ať se to někomu třeba nelíbí. Putin Evropě dveře neotevřel dokořán, jak někteří doufali, ale také je úplně nezavřel. O úhlu přivření se můžeme dohadovat. Tím teď nemyslím ani tak politiku, jako celkový vliv, a to i kulturní.

Co si myslíte o českém prezidentovi Miloši Zemanovi?

To samé, co o jiných prognosticích. Jejich vazba na totalitní režim normalizace šla mnohem hlouběji a dál na východ, než nám přiznávají nebo jsou ochotni připustit i sobě samým. Dál to ovšem rozlousknout neumím. V každém případě jsou Moskvou zranitelní i nyní. Jinak mne osobně Zemanova přisprostlost nevadí, i když svou břitkost a politickou slávu pomalu ale jistě ztrácí. Favorita do příštích voleb nemám, ale přál bych si, aby to byl někdo, kdo by se nebál nejen Bruselu, ale i Moskvy a nikdy ani nečuchl ke KSČ či Prognostickému ústavu. Jestli takový v Česku existuje, nevím.

Nedávno uplynulo čtyřicet let od zveřejnění Charty 77. Jak jste ten dokument za „velkou louží“ vnímali?

Jako všichni emigranti té doby. Bral jsem to s hrdostí na náš národ, že nejsme jen Švejci, ale že jsou u nás i lidé, kteří se nebojí říkat pravdu a vést boj ne proti režimu, ale za tu pravdu, a že utrpení, které si tím způsobují, stojí za to. Víte, když se člověk přestane bát, je to velká úleva před sebou samým. My v exilu jsme ji stvrzovali tím, že jsme hojně navštěvovali sydneyské divadlo Nimrod, kde tenkrát dávali Havlovy hry, a tam nakupovali pohlednice s protestem proti jeho uvěznění, na kterých jsme uváděli plné jméno a svou australskou adresu. Na základě toho mého bratra nevzali k taxikářům a nakonec vyhodili i jako řidiče od státního filmu, načež se musel živit jako číšník. Nikdy mi to nevyčetl. I to ukazuje, že nejsme špatný národ.

Co pro vás znamenaly změny v roce 1989?

Hlavně to, že jsem mohl do republiky vzít svou ženu i děti a ukázat jim, kde jsem se narodil a z čeho jsem vyrostl. To jsem udělal během devadesátých let, nemohl jsem je ale vzít všechny najednou. Nicméně děti dodnes, byť neumí česky, Česku fandí a považují se hned po Australanech tak trochu i za Čechy. Osobně to znamenalo navázat kontakty s mou trampskou osadou a všemi kamarády i kamarádkami, s kterými jsem za mlada jezdil trampovat nebo i chodil do školy. A víte, že to vypadalo, jako kdybych je nikdy neopustil? Prostě jsme si pořád notovali tu svou. Kamarádskost, přátelství a loajalita přetrvaly a stvrdily, že k sobě pořád tak nějak patříme. Toho si člověk musí vážit. Zároveň pro mne rok 1989 znamenal, že mohu v Česku vydávat své knihy. Sice tam pořád existovala komunisty ovládaná distribuční síť, která autorům jako já ztěžovala život a já ji dodnes viním, že jsem se nestal více známým, ale nenaříkám si. Ostatně ještě letos by mi v nakladatelství Šulc a Švarc měly vyjít dvě knihy. Jedna povídek a druhá o tom, jak jsem já viděl českou privatizaci z druhé strany světa. Hlavní změnu v roce 1989 však spatřuji v tom, že se moje země opět zapojila do svobodného světa zemí, které samy rozhodují o svém dalším osudu.

Do budoucnosti hledíte se strachem, anebo s odvahou?

O budoucnosti většinou smýšlím pozitivně, i když první, co vidím, jsou ta negativa. To je asi dost české. Takže se nemohu zbavit dojmu, že do budoucna nás čeká velký mazec. Boj s islámem nás zradikalizuje, ale pokud se naučíme rezolutně hájit to svoje, a přitom nezatvrdneme vůči ostatním, čeká nás vítězství volného ducha. Představuji si, že až se muslim přestane bát opustit své náboženství, bude dobojováno. Tím nemyslím, že jej budou muslimové houfně opouštět, i když i to je možné, ale že zkrátka budou věřit více svému srdci než nějakému imámovi. My lidé se musíme sjednotit a vrhnout na výzkum, který život posune z této planety do vesmíru. To vidím jako náš největší úkol a nemyslím to jen materiálně, ale i duchovně. Vždyť kvantová mechanika se pohybuje ve stejných sférách jako spiritualita. Ale to by bylo na jiný článek.

Kdo je Stanislav Moc

Narodil se roku 1945 v Praze. V roce 1963 se vyučil chemikem ve Spolaně Neratovice a po návratu z vojenské služby navštěvoval Střední všeobecně vzdělávací školu. Už v šedesátých letech publikoval první povídky v deníku Svobodné slovo. Psal i do časopisu Stezka. V roce 1968 odešel do exilu a usadil se v Austrálii. Vystřídal tam mnoho zaměstnání. Pracoval na stavbách, ve sklárně, jako kuchař, kovboj, řidič, zlatník. V letech 1980 až 1981 dálkově studoval ekologii na Univerzitě v Sydney. V roce 1997 úspěšně ukončil kurz Adult Literacy Teaching. V emigraci psal do exilových časopisů Západ, Reportér, Hlasy Čechů a Slováků v Austrálii. V Česku mu po roce 1989 vyšly knihy Listy z Fitzroy Crossing, Upadlí vlastenci aneb Český wake, Tábor na Alligator River, Údolí nočních papoušků / Itikani, Schůzky s ďáblem a Kde létají andělé.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ekonomka Šichtařová v ráži: Manýry bolševika z padesátých let. Udavačství. ČSSD plive na živnostníky a dělá vše pro to, aby bylo co nejvíc lidí bez práce

8:11 Ekonomka Šichtařová v ráži: Manýry bolševika z padesátých let. Udavačství. ČSSD plive na živnostníky a dělá vše pro to, aby bylo co nejvíc lidí bez práce

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Pokud slibuju něco, o čem je dopředu zřejmé, že to nejde splnit, pak lž…