Jak se lidé dívají na Evropu a na Západ? Do jaké míry nás viní z rozpoutání toho, co jim rozvrátilo zemi? Jak vnímají Syřany, kteří odešli do Evropy a jak sledují to, jak jsme je zde přijali? A propos, když před nimi vyslovíte jména Vladimir Putin a Barack Obama – jak reagují?
Upřímně řečeno, nezkoušela jsem ještě na nikoho bafnout obě ta jména, ale včera večer mi barman v kafírně, když jsme se bavili o tom, co všechno se odehrálo v Palmýře, zrovna vysvětloval, jak jsou Rusové skvělí a co by tu bez nich bylo. A když jsem si fotila příslušníka zdejších speciálních jednotek, Pouštních sokolů, kousek od Palmýry, tak nejenže neprotestoval, ale navíc zaujal tvrďáckou pózu a pak mi ještě za vyfocení s vážnou tváří poděkoval. Řekl „Spasibo“.
Že by se někdo bavil o nás, jako o Západu, jsem zatím nezaregistrovala, v diskusích o politice tady jasně vedou bližší hráči jako Turecko, Izrael nebo Saúdové. Obchody jsou ale plné západního zboží, včetně oděvů, takže úplně „odepsaní“ ještě nejsme. I když to možná ukazuje jen na to, že se jim tady dál líbí spíš už jen naše slupka, protože o jádru už vědí své. Možná by se dalo říct, že obal zachraňuje obsah. A když se ptám na migraci, většinou jen krčí rezignovaně rameny – válka zničila támhleto a tuhleto, zavřela tuhle firmu a tamtu kliniku nebo školu, tak proč by Syřané nemohli zkusit štěstí v zahraničí, když doma se všichni neuživí? A mám dojem, že hned jedním dechem k tomu dodávají, že by odjeli nejradši taky, ale z nejrůznějších subjektivních důvodů to buď neudělají, nebo udělat nemohou. A navíc už beztak vidí, že emigrace většině k ničemu nepomohla.
I toto je dnešní Sýrie. Foto: z FB Terezy Spencerové
Jak jsme již rozebírali, syrští uprchlíci masivně tvrdí, že prchají před Asadem. Panuje v ulicích Damašku strach z Asada a jeho policejního aparátu? A vůbec, do jaké míry si tam můžete „otevřít ústa“, třeba i v novinách, proti Asadovi? Konají se opoziční veřejné mítinky, dostávají kritici Asada prostor v televizi?
Myslím, že je to otázka trochu mimo, protože by se hodila spíš do „běžného provozu“, ale nikoli do války. Za války platí nejen jiná bezpečnostní pravidla – vždyť i USA v rámci „boje proti terorismu“ legalizovaly mučení, věznění svých občanů bez soudu a na neurčito a společně s tím i cílené zabíjení „nepohodlných“ občanů USA – ale tady mi už pár lidí vysvětlilo více méně totéž: válka je sjednocuje, dokud nebude mír, nemá smysl podkopávat autoritu prezidenta; a kdo to bude dělat, fakticky tím bude napomáhat Daeši, Al-Káidě a dalším, protože nikdo jiný by Sýrii v případě Asadova pádu neovládl. Tak nějak plus mínus zní většinový hlas. V poslední době prý – vím jen z doslechu – začíná být syrská státní televize „odvážnější“ a zve si i zástupce nebojující opozice, takže se škála hlasů na politické scéně rozšiřuje. Samozřejmě, že se přitom pořádají i demonstrace proti Asadovi, ale vesměs se konají na územích ovládaných třeba Al-Káidou nebo jinými džihádisty, například z hnutí Ahrár al Šám, a bývají placené – a když je doba zlá, hodí se každá libra. Tak proč za pár stovek liber nevyrazit na demonstraci? Za nějaký zásadní projev protiasadovských nálad bych to ale nepovažovala. Pozoruhodné je, že káidistická frančíza v Sýrii, Fronta al-Nusrá, už na „svých“ územích varovala před nepovolenými demonstracemi, jejichž účastníky tvrdě ztrestá…
No a k těm uprchlíkům v Evropě. Podle mého je jasné, že – přinejmenším ti z první vlny – říkají, co chce Západ slyšet. Protože kdyby přiznali, že prchají, protože prohráli válku proti režimu, který měl ale podle Západu přece už dávno padnout, a že jim nyní ve veškerém tom marasmu jde třeba hlavně o dvojí občanství a výhody, které by z toho do případného dalšího budoucího konfliktu mohly plynout jejich potomkům, nikdo by se o ně nezajímal.
Kdybych to měla shrnout, mám dojem, že se tu lidé většinou stavějí k realitě pragmaticky; jako někdo, kdo opravdu žije ve válce, někoho nebo něco v ní ztratil a chce z ní také nakonec nějak i vyjít. Nemají ten plezír moralizovat jako třeba někdo od stolu někde v Evropě.
Čtenáři již díky vám vědí, že arabský svět je různorodý a nedá se hodit do jednoho pytle. Tak tedy, když se podíváme na takové běžné věci jako: Alkohol, ženské oblečení, milenci na ulici, hlasitá hudba, západní hudba a umění, západní tisk a televize... Jak popsat čtenáři život v Damašku z takto obyčejného pohledu?
Vezmu to popořadě: alkohol ano, jak v barech či klubech především v centru města, tak ve speciálních obchodech, ale to neznamená, že by tady někdo popíjel třeba pivo na ulici a přes den. Není to tu zvykem. Navíc prý hrozí, že by už jen pouliční rozhovor na téma alkoholu mohl rozdráždit nějaké, klidně i náhodné, kolemjdoucí islámštějších mravů k nadávkám a proklínání. Čili alkohol tu je, ale přes den je neviditelný, snad s výjimkou rána, kdy tváře některých, obzvláště mladších, jeho přítomnost jasně prozrazují…
Ženské oblečení se řídí podle vkusu a nejspíš i rodinných tradic té které dotyčné, i když minisukně tak jako třeba ještě na počátku 90. let jsem tu nezahlédla. Co se týče milenců, zrovna předevčírem jsem šla kousek od centra kolem parku, který se přímo jmenuje Park milenců. Ale místo líbajících se dvojic tam malí kluci hráli fotbal a postarší páry srkaly „coffee to go“. Možná byla na lásku trochu zima, což opravdu byla – jen něco kolem dvanácti stupňů. Včera jsem ale v autobuse po očku sledovala dívku v šátku s přítelem, jak se veselí na zadním sedadle, a nikomu kolem to nijak zásadně nevadilo. O západní hudbě tady zatím nic moc nevím, protože nemám možnost si pouštět zdejší rádio a ani jsem neviděla obchod s hudebninami, ale čistě podle hudebních kanálů v televizi soudím, že velký prostor ta „naše“ muzika nedostává a jasně vedou hitovky z arabských zemí. Nicméně, ve městě jsou kina, mají tu i kino přímo artové, a v nich se promítají filmy z celého světa, tedy i ze Západu. Takže mám pocit, že snad až na tu hudbu, by si tady většina „zápaďáků“ na každodenní život zvyknout mohla… Až na ta letní vedra, samozřejmě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
