Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život tím, jak se jí žilo před listopadem 1989. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Podle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání, zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Kde je původ toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj?
Ještě nikdy se nepodařilo vybudovat takovou společnost, v níž by se žilo všem dobře. Pokaždé je jedna skupina spokojená a další nespokojená. Tak tomu bylo v minulosti a je tomu tak i dnes. Dříve byli frustrovaní lidé s podnikatelskými ambicemi, dnes jsou naopak frustrovaní ti, kteří potřebují, aby jim životní program vytvořil někdo jiný. Jde ale o to, aby ti, kteří jsou momentálně u vesel, vytvořili přijatelné podmínky pro všechny ostatní. Jak to udělat? Na to ještě nikdo nepřišel. Byť před volbami všichni tvrdí, že právě oni ten recept mají a všem nám zajistí ráj na zemi.
Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách: Lidé si někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Jde o přehnané líčení, nebo žije podstatná část českých lidí skutečně tak bídně?
Spousta lidí žije bídně a není to žádný objev z poslední doby. Už léta se poukazuje na to, jaké jsou pracovní podmínky v těch nejhůře placených profesích, v některých firmách pracovníci dokonce protestovali. Na vině byl nedostatek pracovních míst, a tak lidé brali všechno, i takové nedůstojné pracovní podmínky. Dnes, kdy začíná být o manuální pracovníky nouze, se situace začíná zvolna měnit. Vím to od svých žáků, které jsem učila ve vězení, ještě před dvěma třemi roky mohli o dobře placené práci po propuštění jen snít, dnes už firmy s jejich zaměstnáním nemají problém, dokonce o ně stojí a dávají jim náborový příspěvek.
Objevily se hlasy, že podobné novinářské počiny, jako je ten Saši Uhlové, burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřili třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Podle nich takové články jen nahrávají komunistům. Podle jiných úvah si prý mizerně placení lidé za své životy častokrát mohou sami, protože u práce nepřemýšlejí. „Ten problém je jinde. V tom, že někdo u práce přemýšlí a má trochu ambice, a někdo nezapne hlavu,“ tvrdí. Kdo z nich se blíží pravdě?
To mi připomíná rétoriku právě z minulých dob – kdo nejde s námi, jde proti nám! Na minulém režimu jsme přece kritizovali právě to, že se skutečnost přibarvovala, že novinové články neodpovídaly pravdě. Dost mě udivuje, že po něčem takovém volají právě novinář a filozof. Když někdo pracuje v otřesných podmínkách, když se pokladní v supermarketu nemůže jít ani vyčurat a novinář to napíše, podkopává tím naše demokratické zřízení? A je opravdu to zřízení tak demokratické, když je něco takového možné?
A že si lidé mohou za své problémy sami, protože u práce nepřemýšlejí? Jenomže on každý není tvůrčí typ, jsme lidé různí a někdo je prostě výkonný typ, který pracuje podle pokynů jiných. Společnost by ani nemohla bez takových lidí fungovat. Kdyby každý chtěl podnikat, velet, šéfovat, můžeme rovnou změnit jméno naší republiky na Bohnice.
ODS v rámci volební kampaně srovnala průměrnou mzdu za minulého režimu a dnes a přepočítala, že kostka másla stála v dnešních relacích 93 Kč a vůz Škoda 105 půl milionu korun. Ekonom Jaroslav Šulc s tím však nesouhlasí. „Přece nelze srovnávat situaci, kdy byla záporná daň z obratu na řadu potravin, na maso, na běžné potraviny, kdy bylo jen symbolické nájemné, je úplně jiná struktura výdajů jak za potraviny, tak zejména za bydlení,“ tvrdí. Do jaké míry je ekonomická a sociální situace v 80. letech idealizovaná a do jaké míry skutečně poskytovala běžnému občanovi ony „jistoty“?
I tehdy jsme stát kritizovali, spousta věcí se nám nelíbila, zejména jsme poukazovali na špatné zásobování a malý výběr zboží v obchodech, vadilo nám, že nemůžeme svobodně cestovat a podnikat. Ale na druhé straně se stát dokázal postarat o své nejslabší. Neexistovali bezdomovci, nepamatuji na žádnou sbírku na nemocného člověka. Někdy v polovině osmdesátých let jsme byli v západním Německu na devizový příslib a naše tehdy malá dcera tam poprvé v životě viděla bezdomovce. Hrozně brečela a chtěla, abychom si je vzali domů, že přece máme dost velký byt. Něco takového totiž ještě nikdy neviděla.
České mzdy jsou oproti západoevropským velmi nízké. Odbory a levice na to reagují kampaní „Konec levné práce“ a chtějí tlačit podnikatele, aby mzdy navýšili. Pravice mluví o znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, Andrej Babiš chce investovat. Co tedy dělat, aby lidé v Česku nepracovali za almužnu?
Pracujeme sice za almužnu, jak říkáte, ale pokud jde o kvalitu života, na tom vůbec nejsme špatně. Nedá se říct, že by u nás byly mzdy nízké paušálně, v některých oborech jsou naopak velmi dobré, což způsobuje celkem přijatelný průměrný plat. Tohle se nedá nařídit plošně, je potřeba vytvořit konkurenční prostředí, když někde bude výběr a lidé si budou moci zvolit lépe placenou práci, určitě to udělají. Takže stát by se hlavně měl starat o to, aby vznikaly nové firmy a nové pracovní příležitosti. Lákat investory právě do regionů, kde z nouze lidé vezmou každou práci, tedy i tu „za almužnu“.
Častým argumentem lidí, kteří vzpomínají na minulý režim, je prý nedostatek národní suverenity. „Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie,“ tvrdí někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Proč někdo vůbec srovnává dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR, s dneškem?
My jsme prostě národ kverulantů, věčně si na něco stěžujeme, faktem ale je, že nakonec vždycky všechno přežijeme. Navíc ani nepotřebujeme, aby nás kritizoval někdo jiný, postaráme se o to sami. Zatímco jiné národy se chválí, hrdě si při hymně drží ruku na srdci, my o sobě říkáme, jak jsme závistiví, líní a neschopní, ale pravda to není ani náhodou. Nemáme o nic horší vlastnosti než ostatní národy, možná jsme dokonce o něco šikovnější, kreativnější i přizpůsobivější, a to nemyslím pejorativně.
Stala se někde po revoluci chyba? A pokud jde o tvrzení, že jsme kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky... Můžeme si za to sami?
Co nám patří, nebo nepatří, je velmi diskutabilní. Když bylo všechno státní, bylo to špatně, teď je státního velmi málo – a zase je to špatně. Jak říkám, nic není ideální, ale podstatné je, aby tady byly pracovní příležitosti, aby se budovalo, aby se něco vytvářelo. Protože jen tak budou lidé mít důvod zůstávat doma a nebudou hledat cesty někam do světa. Mně osobně je jedno, jestli majitelem pekárny je Čech, Rus nebo Američan, pro mne je důležité, že chleba, který si koupím, je kvalitní a dobrý.
Francouzská historička Muriel Blaive schytala mediální kritiku za tvrzení, že komunistický režim v Československu nebyl totalitní. Dodala též, že i v jeho nejtvrdších fázích existovala společenská smlouva mezi komunisty a zbytkem společnosti: „Vy budete mlčet a my vám zajistíme určitou materiální úroveň. Mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání,“ tvrdí Blaive, která má rovněž za to, že po únoru 1948 se většina českého národa s novým režimem ztotožnila. Co k tomu všemu říci?
Fidel Castro kdysi řekl krásnou větu: „Historie mi dá za pravdu!“ Jenom si ji půjčuji, protože se dá dobře aplikovat na naši minulost. Vsadila bych se ale, že historie dá za pravdu i francouzské historičce. Já se sice narodila až v padesátých letech, ale vždycky mě fascinovaly dokumenty, které zachycují statisíce lidí čekajících na projev Klementa Gottwalda, který se právě vrátil z Hradu. Myslíte, že tam ty lidi někdo nahnal násilím?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
