Spisovatelka Procházková: Listopad ´89 je nazýván revolucí, ale to je mýtus. Havel vylučoval nezaměstnanost, dnes je milion lidí na hranici bídy. A vraždění v Paříži...

19. 11. 2015 21:41

ROZHOVOR Spisovatelka, signatářka Charty 77 a aktivistka Lenka Procházková svěřila ParlamentnímListům.cz svůj pohled na dění před listopadem 1989, i co samotná "revoluce" znamenala pro českou společnost. "Pokud je sedmnáctý listopad roku 1989 v současných učebnicích dějepisu nazýván revolucí, pak je to vytváření mýtu," uvádí Procházková. Na demonstracích se sice řečnilo a tleskalo, ale emoce byly podle jejích slov řízené. Revoluce se prý zvrhla jen do restaurace předchozího režimu.

Spisovatelka Procházková: Listopad ´89 je nazýván revolucí, ale to je mýtus. Havel vylučoval nezaměstnanost, dnes je milion lidí na hranici bídy. A vraždění v Paříži...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Lenka Procházková

Sedmnáctý listopad… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Dětem, které v té době byly ještě na houbách, je 17. listopad 1989 prezentován jako konečný vítězný zvrat v historii národa. Podobně byl mně v dětství coby konečný vítězný zvrat prezentován 25. únor 1948, který jsem nezažila, a tudíž jsem, stejně jako moji vrstevníci, byla objektem všudypřítomné státní propagandy. Dítě manipulaci nerozpozná a dokáže i lampiónový průvod (nebo třeba průvod s jednostejnými červenými kartami) vnímat jako zábavné dobrodružství. Pak přišla šedesátá léta kulminující v událostech pražského jara a moje generace předčasně dospěla. Cenzura byla zrušena a dříve tabuizované informace se na nás valily nejen z novin a časopisů, ale dokonce i z obrazovky státní televize. Zkouškou dospělosti byl potom srpen. Národ jako celek v té zkoušce obstál. Když se naši politici vrátili živí z Moskvy s podepsaným poddaneckým protokolem, značná část občanů Československa to nevnímala jako definitivní konec nadějí. Statečnost Františka Kriegla nás povzbuzovala ve víře, že i v tom nově definovaném prostoru (a za přítomnosti okupačních vojsk) bude možné uhájit alespoň směr předchozího vývoje. Především mladí lidé, nedotknutí atmosférou strachu z padesátých let, odmítali couvnout do přikázaných pozic, zatímco u těch starších se začal probouzet pud sebezáchovy. To, že jej někteří potlačili a dál nazývali vpád spřátelených vojsk zradou, je pak profesně diskvalifikovalo, učinilo z nich občany druhé kategorie, což postihlo i jejich rodiny. Normalizace sice nebyla zdaleka tak tvrdá jako padesátá léta, ale trvala dvacet let. Stejně dlouho jako první republika. Ale šlo o kvalitativně zcela rozdílná dvacetiletí.

Anketa

Myslíte, že Angela Merkelová bude v roce 2017 znovu zvolena kancléřkou?

4%
14%
hlasovalo: 13523 lidí

Zatímco v průběhu první republiky se idea suverénního Československého státu s demokratickými principy pěstovala jako čerstvě zasazená rostlinka, normalizace zacházela s přeživšími zbytky občanského cítění jako s plevelem. Nutno však připomenout, že toto čištění dělali za okupanta naši. Což je jeden z důvodů, proč jsou vzpomínky na dobu normalizace u různých lidí tak různé. Další příčina odlišného vzpomínkového hodnocení je sociální. V sedmdesátých a osmdesátých letech sehnal práci každý, dokonce i cikáni a NO (osoby nepřátelské k režimu). Zdravotnictví a lázeňství bylo taky plošně dostupné, i když některým pacientům byla věnována komfortnější péče. Na získání vysokoškolského titulu musel absolvent skutečně obor úspěšně vystudovat, ale zdaleka ne každý studovat směl, i když na to měl (IQ). Cestování za železnou oponu mělo záludná pravidla, dovolenou ve vlasti si ale mohla dopřát asi každá rodina stejně jako prázdninové dětské tábory.

Moc normalizačního režimu nad svědomím lidí byla tedy uplatňovaná metodou cukru a biče. Že ten cukr byl rafinovaný jed, si nejsme povětšinou ochotni přiznat ani po čtvrt století. Dokonce i badatelům, kteří zkoumají totalitní režimy, uniká, že archivní dokumenty jsou jen viditelnou špičkou ledovce a že důsledky otravy přetrvávají skryté pod hladinou dodnes. Mluvím o ztrátě sebevědomí národa, k níž doba normalizace přispěla jako předposlední kapka. Zdravé sebevědomí vyvěrá ze znalosti sebe sama a ze spokojenosti z toho náhledu. Domnívám se, že sebevědomí a svědomí jsou asi propojené nádoby. Pokud se jednotlivec pod tlakem jasně definované volby rozhodl, že normalizované dávky cukru jsou pro něj potřebnější než svobodné svědomí, a pokládal svou tichou dohodu s režimem za povinnost k rodině, působilo to jako rozumný způsob, jak přečkat špatné časy. Fakt, že takových lidí byla většina, vytvářel pocit soudržnosti a odolnosti. Kdo tehdy mohl tušit, jaké důsledky nám v budoucnosti ta tehdejší většinová rozumná volba přinese? Kdo předpokládal, že dlouhodobé práškování svědomí cukrem může vést k poškozování „kvality stáda“? (Omlouvám se za ty obrazné příměry, ale jako laik nechci zabřednout do problematiky genofondu atd.) Mnozí z té chovné ohrady normalizace unikli, někteří i za skutečné mříže a dnes jsou pokládáni za vězně svědomí. A hodně lidí, snad 250 tisíc, v průběhu dvaceti let emigrovalo. To je jev, který se v našich dějinách stále opakuje. Lze jej přirovnat k pouštění žilou. Výsledkem je chudokrevnost.

Pokud je sedmnáctý listopad roku 1989 v současných učebnicích dějepisu nazýván revolucí, pak je to vytváření mýtu. Tím nechci říct, že mi tehdy chyběla střelba!  Chyběla mi však společná katarze, vnitřní očista od všech těch sajrajtů, co se nám v duších usadily v průběhu dvaceti let. Myslím, že pouze prožitek katarze mohl vyústit k vytvoření společného programu (cíle). Na demonstracích se sice řečnilo a zástupy tleskaly, emoce fungovaly, ale byly to emoce řízené. Podpořily rychlou výměnu politiků, ale vývoj, ke kterému došlo pak, nebyl výsledkem veřejné debaty. Kdo z účastníků demonstrací ale tehdy tušil, že „revoluce“ se zvrhne do restaurace předcházejícího režimu? A že místo očekávané nápravy znetvořeného socialismu, ke které směřoval už obrodný proces v roce 1968, náš politický otřes v listopadu 1989 krok za krokem, mnohdy i skok za skokem, znovu vrátí k poměrům, které i Václav Havel důrazně vylučoval: „...budou vás strašit nezaměstnaností, nevěřte tomu, není to pravda…“ atd. Dnes jeho staré projevy kolují po internetu a vyvolávají u pamětníků trpkost nad naší tehdejší naivitou a důvěřivostí. Samozřejmě ne všichni cítí hořkost, pro žraloky (nejen tuzemské) byl sametový zvrat vyzváním na cestu ke snadné kořisti. Nadnárodní řetězce přiškrtily národní produkci. Také církev svatá má miliardové důvody k tomu, aby v den výročí „revoluce“ rozhoupala zvony a sborově pěla Te Deum.

Ale i mnozí z těch, kteří vlastním přičiněním a tvorbou v novém režimu uspěli, hledí na vývoj v zemi kritickým zrakem. Jenom otrlým je lhostejné, že milion spoluobčanů přežívá na hranici bídy a tisíce živoří na dlažbě.

Raději vás přeruším další otázkou, aby se z našeho rozhovoru nestal monolog. Jak hodnotíte dnešní pozici KSČM? Je správné, že tato politická strana existuje?

Co týče našich komunistů, a tím myslím politiky, nikoliv řadové straníky, dá se říct, že ani pro ně není 17. listopad 1989 tragickým datem. Sice přišli o vedoucí postavení ve společnosti, ale současně byli zbaveni odpovědnosti za další vývoj v zemi, a tak jen komentují a pokuřují ve svých trafikách. Někteří z nich snad odvádějí dobrou práci v komunální politice, ale ti, co sedí ve Sněmovně, jsou předem diskvalifikovaní a nemůžou nic prosadit a téměř ani usměrnit. Jít do politiky s tímto předem daným omezením je cynické. Domnívám se, že komunistická strana by udělala nejen pro sebe, ale především pro rozložení politických sil lépe, kdyby se hned začátkem devadesátých let přejmenovala a ostře vyhranila vůči minulosti někdejší KSČ. Nebyla by dnes věčným hromosvodem nadávek a mohla by se stát v případě volebního úspěchu členem vládní koalice. Možná ale šlo o předem domluvený handl ve smyslu: My vás necháme existovat, ale budete hrát doživotní roli provinilce, abychom my měli doživotní alibi. Tím se dopředu eliminovala možnost silné levicové koaliční vlády.  

Nevznikla tedy díra na trhu? Nevidíte tu prostor pro novou levicovou stranu?

Prostor vidím. Ale nevidím lidi, kteří by jej mohli využít. Kdo je dnes skutečně levicovým politikem? Asi před rokem jsem se zúčastnila jedné veřejné debaty, v jejímž průběhu dokonce poslanec z KSČM prohlásil, že idea socialismu je definitivně překonaná. To mě šokovalo.

Proč? Vy byste si snad přála návrat k socialismu?

Mluvila jsem o ideji, ne o tom paskvilu, ve kterém jsme kdysi žili a který naši rodiče toužili už v šedesátých letech zreformovat. Moderní sociální stát, který by si ponechal velké podniky ve vlastnictví, ale zaměstnanci by měli podíl na zisku, stát, který by podporoval soukromé živnostníky a zemědělce, případně družstva, stát nejen s deklarovanou, ale faktickou svobodou slova a informací, stát s vynikajícím školstvím a zdravotnictvím pro každého, stát, kde se soudcům říká Vaše ctihodnosti, protože skutečně ctihodní jsou, stát, kde stáří neztrácí důstojnost a mládí ideály, takový stát, lépe řečeno takové státy jsou jedinou budoucností lidstva. Vývoj ve světě jde ale jinam.

Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu ´89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Po rozpadu Československa má náš stát zhruba deset milionů občanů. Ani územní rozlohou nepatříme v Evropě ke gigantům. Nejsme soběstační v surovinách, což je daný fakt, ale už ani v zemědělství a průmyslu. Ani poloha naší země není ideální zónou pro poklidný vývoj života národa. Nikdy nebyla. Za těchto okolností má zahraniční politika našeho státu velmi zúžený manévrovací prostor. Pohled na mapu, zkušenost z historie doplněná současnými poznatky vytvářejí předpoklad, že by to měla být politika středová. Což není.

Překotný vstup do NATO pokládám za osudovou chybu. A skutečně žasnu nad tím, že podle průzkumů veřejného mínění si více než polovina respondentů myslí, že bychom v tomto paktu agresorů měli i nadále setrvat. Ale možná je ten průzkum cinknutý jako součást propagandy, která používá dezinformace k tomu, aby ovlivňovala smýšlení lidí. Nedávno jsem napsala článek s názvem „Lež jako nový světový řád“. Už z názvu je patrné, před čím varoval. Uvedu jen jeden stručný povzdech: „tak se z novinářů, kteří mají být hlídacími psy demokracie, stala ochranka gangsterů“. Poválečný ministr zahraničí Jan Masaryk neměl ke gangsterství vlohy. Takže skončil v březnu 48 na dlažbě nádvoří Černínského paláce, údajně to byla sebevražda. Dnešní ministr zahraničí Lubomír Zaorálek předvádí sebevraždu nejen vlastní, ale i národní, respektive státní, pokaždé, když je pozván do televize. Snad umí několik cizích jazyků, ale co je nám to platné? Když nedokáže zformulovat státní zájmy ani v češtině Čechům, je těžké představit si, jak zájmy své země vysvětluje a obhajuje v Bruselu. Ruštinu využil při adoraci Majdanu, kdežto Karel Schwarzenberg tam zřejmě řečnil jen posunky.

Myslím, že za této situace by se pro Černínský palác dalo najít lepší využití a ministrova kancelář by se mohla přestěhovat do podhradí, stačila by jedna cimra s přímou linkou na ambasádu USA.  

Připadá mi, že zahraniční politiku u nás dělá na profesionální úrovni jen prezident Miloš Zeman. Ale ten je proti vládním amatérům v menšině. I tak ale jeho kredit roste.

Ukrajina a Sýrie, které jste zmínil v otázce, jsou dvě strany jedné mince. Ta mince je ovšem falešná; nejde o lidská práva, ani o demokracii, ale o zdroje a trubky, kterými by to teklo. Ale ti mrtví jsou skuteční.

Co se týká Ruska, je zřejmé, že jeho současná politika se snaží velké válce zabránit. Kdo si vyhledal na internetu Putinův projev v OSN a porovnal jej s Obamovým, musel poznat, kdo z nich je autentický státník a kdo si na politika jenom hraje. 

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Série teroristických útoků, ke kterým došlo v pátek v Paříži, byla podle zpráv z médií akcí Islámského státu. Mnozí politici a další veřejně známé osobnosti už tvrdí, že jsme ve válce. Jak se vám to poslouchá?

Konec světa se blížil už vícekrát, možná i několikrát proběhl, ale pokaždé to část lidí přežila. Něco z těch legend stvořených vzpomínkami na děje minulé uvízlo i v Bibli. Nejen v příběhu o potopě, ale i v textech proroků, v evangeliích a v Janově Zjevení. Přírodní katastrofy, které prý konec světa mají ohlašovat, už probíhají. Ale koho zajímá, že v Indonézii zuří rozsáhlé požáry lesů, že už hoří i půda a že poslanci zasedají v maskách, protože i vzduch ve městech je už nedýchatelný a dým štípe do očí? Proč to tzv. mezinárodní společenství nevnímá jako výstrahu? Zeměkoule je jenom jedna a všechno souvisí se vším.

Anketa

Bojíte se teroristického útoku na území České republiky?

hlasovalo: 13704 lidí

Myslím, že ta otrlost je obecně pěstovaná. Televize, filmy a počítačové hry programují své publikum na katastrofu už dlouho. Mladí lidé (pochopitelně ne všichni!) jsou zobrazovaným násilím, zabíjením a prezentací hromadného umírání zřejmě fascinováni. Vyrostou z toho? Budou k tomu mít dostatek času? Nebo je ten kult smrti vtáhne do víru skutečné války?

Důvody, proč Evropané dnes mají tak málo dětí, sice souvisejí se sociální nejistotou mnohých, egoismem dalších a zvýšenou mírou neplodnosti obecně, ale možná je tu i další příčina. Ve společenství, kde lásky a vřelosti ubývá a přátelství se provozuje jako živnost na Facebooku, v takovém společenství slábne i intuice. Tím se dostávám k imigrantům. Jejich intuice okoralá není. Je to intuice lidí, kteří nemají co ztratit. Nejsou stateční v tom smyslu, který platil ještě nedávno v naší civilizaci a o nějž už jsme přišli. Jejich hromadná odhodlanost nás ale děsí, protože evokuje nezkrotný přírodní živel.

Páteční vraždění civilistů v Paříži, jehož zběsilost nám média přiblížila, šokovalo celý svět. Politici kondolují rodinám obětí a pronášejí odhodlané projevy, že nás barbarský čin nezastraší a že neopustíme své evropské hodnoty. Kdo z nich ale kondoloval rodinám lidí, kteří byli loni 2. května zaživa upáleni v Oděse? A kdo ujišťoval svět, že tento barbarský čin bude vyšetřen a viníci potrestáni? Když vyšetřovací komise dospěla k verdiktu, že oběti se upálily samy, veřejně tu obludnost odmítlo pouze Rusko. Jsou tedy evropské hodnoty ohrožené jen tehdy, když útočníci při zabíjení vzývají Alláha? Nebo se jich vzdáváme dobrovolně my sami? Mlčením vůči aktuální lži to vždy začíná, přepisováním historie to pokračuje a ztrátou obranyschopnosti končí.

Když Jan Masaryk vyslechl po podpisu Mnichovské dohody nadšené projevy v londýnské Dolní sněmovně, vyhledal v kuloárech lordy Halifaxe a Chamberlaina a řekl jim: „Pánové, pokud jste obětovali mou zemi, aby byl zachráněn světový mír, já první vám budu tleskat. Ale není-li tomu tak, pánové, ať Bůh spasí vaše duše!“ Nechápu, jaký motiv má lady Merkelová, když se přičiňuje o obětování Evropy. Možná jako dcera pastora opravdu věří tomu, že organizovaný příliv imigrantů je součástí Božího plánu, kterému není radno odporovat.  Možná dokonce slyšela nějaké nabádavé hlasy. Ale ať už je tím (žárlivým) bohem, který má v plánu pozměnit svět, kdokoliv, o mír mu evidentně nejde. Nedostatek informací nám svazuje ruce, a tak se stáváme jen postrkovanými pěšáky. I emoce, které prožíváme, jsou řízené. To je nesmírně ponižující zjištění. Ale čím dřív si tuto skutečnost připustíme, tím rychleji ji budeme chtít změnit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Takto probíhá islamizace ČR a tito politici u nás islám podporují... Znalec odkrývá neznámá fakta

10:02 Takto probíhá islamizace ČR a tito politici u nás islám podporují... Znalec odkrývá neznámá fakta

ROZHOVOR Bývalý muslim, autor knih „Islám a islamismus v České republice“ a „Ježíš Kristus a islám“ …