Miloš Zeman je za polovinou svého prezidentského období. Myslíte si, že šlo o úspěšné dva a půl roky? Je dobře, že se prezidentem stal zrovna on, a ne Karel Schwarzenberg? Co by dnes bylo v Česku jinak, kdyby byl prezidentem Schwarzenberg?
Jsem ráda, že se prezidentem republiky stal demokrat a ne feudál. Pořád mám v živé paměti den, kdy se sčítaly hlasy v druhém kole voleb. Cítila jsem velkou nervozitu. Z průběhu kampaně bylo zřejmé, že tým Karla Schwarzenberga jde do bitvy o Hrad naostro, s veškerou municí, která je k mání a že zverboval nejen „Havlovy sirotky“, ale i dosud nerozkoukané teenagery. Pod fasádou barevné hravosti a karnevalové nespoutanosti měla kampaň pevně vybudovanou konstrukci. Naštěstí v televizních debatách obou kandidátů se projevilo, že rozverné maskování pana K.S. prezentované na plackách a na plakátech je jen mucholapkou. Po některých výrocích, které v přímých přenosech zazněly z knížecích úst, se jistě pár mušek z lepu odtrhlo. K prozření dosud nerozhodnutých voličů pak přispělo vystoupení válečného veterána a Schwarzenbergova neurvalá reakce. Myslím, že právě pod dojmem toho večera si hodně diváků uvědomilo, o co v té hře běží. Přesto jsem si nebyla výsledkem skóre dopředu jista. Zneklidňovalo mě především nemastné neslané oficiální stanovisko sociálně demokratických politiků, jejichž skvadra byla evidentně názorově rozložená. Moji kamarádi se mě snažili uklidnit, tvrdili, že většina voličů nečeká na doporučení a že se u voleb génius národa projeví.
Po sečtení hlasů se skutečně ukázalo, že kromě Prahy a několika dalších fleků na mapě republiky tu pořád ještě žijí lidé se schopností kritického myšlení a že v krizových chvílích dokážou potlačit svou nechuť ke kompromisům. Myslím, že i ti, co tehdy volili Miloše Zemana jako takzvaně menší zlo, dnes nelitují svého rozhodnutí. Já osobně hodnotím dosavadní výkon pana Zemana ve funkci prezidenta jako velmi dobrý. A to nejen v porovnání s tím, jak by zřejmě tento úřad praktikoval jeho protikandidát. Na góly do vlastní branky přece nahrával už prezident Václav Havel a nevím, zda je polehčující okolností to, že si to (zřejmě?) neuvědomoval. Miloš Zeman měl ale tu výhodu, že zatímco seděl na střídačce na Vysočině, mohl průběh dosavadní hry analyzovat a v klidu si promýšlet strategii pro případ, že v budoucnu bude za hlavu státu zvolen on. Strategie je ovšem jenom metoda vytvořená k dosažení nějakého úmyslu. Z pozice pozorovatele soudím, že úmysly a cíle Miloše Zemana jsou ve prospěch České republiky. Jedná jako odpovědný a současně i obratný státník. Je schopen se orientovat ve zdánlivém chaosu světové politiky, disponuje kromě toho i instinktem a dokáže svou taktiku aktualizovat podle rychle se měnícího světového vývoje.
Poměrně často se Miloši Zemanovi připomínají jeho vyjádření na konto skupiny Pussy Riot. Co byste s odstupem času řekla na slova „kunda sem, kunda tam“, či že vláda „zkurvila“ služební zákon? Také nelze zapomenout na Zemanovo vrávorání nad korunovačními klenoty. Jak dalece tato extempore podle Vás Zemanovi uškodila? A uškodila mu vůbec? Třeba někdejší generální ředitel televize Nova Vladimír Železný nám v rozhovoru řekl, že Zeman neučinil nic jiného, než že přeložil skutečný název oné skupiny Pussy Riot. „Prezident jejich název sice jen přeložil, ale nakonec byl za sprosťáka on, nikoliv ta skupina. To, že se děvčata svlékají a zpívají velmi obscénní písničky v pravoslavných kostelech, je jiná věc – a je to jistě i bezvadná provokace, která umí živit novináře, neboť to je přece ten „bezvadný boj“ za svobodu slova a za demokracii a proti Putinovi – ovšem nic se nedá dělat s tím, že Zeman přeložil skutečný název jejich skupiny,“ řekl Železný.
Prezentování skupiny Pussy Riot prostřednictvím českých veřejnoprávních médií působilo jako malování svatozáře. Myslím, že bylo správné a potřebné, že ty „zázračnice“ prezident nazval jejich vlastním jménem. Odlišně jsem ale vnímala jeho drsnou kritiku vlády za přípravu služebního zákona, tam byla vulgarita zbytečná, stačila by břitkost. Ale co se týče prezidentovy očividné indispozice v přímém přenosu ze Svatováclavské kaple, která skutečně souvisela s horečnatou virózou, tak to pokládám za selhání těch, kdo chorobu podcenili, například lékařů, zaměstnanců protokolu a především kancléře. Vhodnější by bylo akci odložit. I prezident je jenom člověk a nikoliv robot.
Jak hodnotíte Zemanovo chování v kauze Peroutka? Neměl by se tady za svá slova přece jen omluvit?
Ať se raději neomlouvá. Dovedu si totiž styl jeho omluvy představit. Sice by uznal, že Peroutkovy úvahy o Hitlerovi nebyly zveřejněny pod jím citovaným názvem, ale zřejmě by ta „omluva“ obsahovala i další pasáže, původně necitované, což by Peroutkově cti nakonec uškodilo víc, než kdyby se Miloš Zeman neomlouval.
A jak na vás působí ti, co Zemana na Hradě obklopují, ať jde o jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka, či kancléře Vratislava Mynáře, který nakonec zřejmě nedostal prověrku NBÚ?
Ti lidé jsou jistě nahraditelní. Ostatně nahraditelná je i paní Jen Psaki (tisková mluvčí ministerstva zahraničí USA), jejíž diletantsky působící výroky opakovaně budí úžas a posměšky. Mluvčí našeho prezidenta pan Ovčáček ale občas mívá i poměrně trefné postřehy, takže jeho bych zatím nevyměňovala, je to mladý člověk a ještě je ve vývoji. Zato krokadýl Vratislav Mynář má zřejmě dny v úřadě, který zastává, už sečteny. Miloš Zeman nemá zapotřebí, aby se mu vinou jiných přezdívalo „prezident krokadýlů“.
Prezident Zeman se vydal poměrně aktivně na pole zahraniční politiky. Nedávno navštívil Čínu, Ázerbájdžán, předtím Moskvu a metropole dalších postsovětských států. Počíná si podle vás prezident dobře, když jezdí do těchto destinací? Co z jeho „východní“ politiky lze chválit, a co ne? Dle expertů totiž zanedbává tradiční pojetí lidských práv a preferuje dělání byznysu...
Experti na lidská práva by měli být spíš zhrozeni pokryteckou politikou USA, Francie, Itálie, ale i dalších spoluviníků, kteří pod vlajkou lidských práv surově demontovali a dále rozvracejí pro ně nepohodlné režimy, aby získali práva na těžbu a dovoz surovin. Nebudu to dál rozvádět, protože čtenáři PL jistě znají erudované a podrobné analýzy Terezy Spencerové a dalších široce rozhleděných publicistů. A co se týče účasti prezidenta České republiky na oslavách sedmdesátého výročí konce druhé světové války v Moskvě nebo v Pekingu, je velmi poučné, že nejvíc proti této státnické návštěvě vystupovali ti evropští politici, jejichž předchůdci signovali Mnichovský diktát. To, že zahraniční návštěvy našeho prezidenta jsou i evidentním přínosem pro českou ekonomiku, je promyšlenou obrannou reakcí na direktivy z EU (respektive USA, které naše hospodářství průběžně vážně poškozují).
Co vás napadá, když vidíte jásající davy vítající prezidenta v regionech? Jsou ti lidé pomýlení?
Nejsou pomýlení. Mají prostě radost, že muž, jehož si zvolili za prezidenta a který jejich důvěru nezklamal, přijel na návštěvu. Jsou to oboustranně přínosná setkání, při kterých dochází nejen k výměně informací, ale i pozitivní energie.
Jakou stopu svým prezidentstvím Miloš Zeman nejspíše zanechá českému národu a co bude pod jeho jménem napsáno v učebnicích dějepisu? Co si lidé ve spojitosti s jeho jménem vždy vybaví?
Kdyby se ty učebnice dějepisu tiskly už dnes, hodnocení Miloše Zemana by v nich bylo zřejmě podobné těm, která momentálně zaznívají od odborníků na dehonestaci hlavy státu zvaných pravidelně do veřejnoprávních médií. Ale nechám trpký humor stranou. Podle mě nemohl Miloš Zeman předvídat, i když je schopný prognostik, jak vážně se vyhrotí světová politická krize už v první polovině jeho mandátu a jak se čas na její řešení „zrychlí“. Ukazuje se ale, že i za tak ztížených podmínek, jaké jeho předchůdci neprožili, dělá pro Českou republiku a výhledově nejen pro ni, to nejlepší, co lze. Vzpomínám si, že zhruba před deseti lety jsem o něm v nějakém rozhovoru pro deník SME ležérně prohlásila, že je macho. Ten názor jsem sice nezměnila, ale v dnešní situaci se vytratil jeho negativní přídech. Zbabělců, slabochů a slouhů je mezi dnešní „politickou elitou“ nadbytek, zato suverénních státníků nedostatek. A i když se náš prezident při plnění své funkce belhá o holi, ve skutečnosti sledujeme mistrovský výkon akrobata na létající hrazdě. Jsem zvědavá na jeho projev v OSN.
Jak na Vás zapůsobila poslední akce skupiny Ztohoven, která na střeše Pražského hradu vyměnila prezidentskou standartu za velké červené trenýrky? Byla to vtipná akce?
Zastávám názor, že umění má být angažované, ale zmíněná akce s vyvěšenými trenkami mi připadá pubertální. Zcela jinak ale hodnotím skutečnost, že kominíci sňali a ukradli prezidentskou standartu, což je trestný čin. Jako právní laik jej sice nedokážu zařadit k příslušným paragrafům, ale jako občan České republiky vnímám jeho vysokou společenskou nebezpečnost. Kdyby pachatelé byli cizinci, mluvilo by se o teroristickém útoku na sídlo prezidenta a symbol české státnosti. Jsou tu ale i další osoby, které se na akci podílely, tím myslím ony fotografy, což dle mého názoru lze vnímat jako schvalování trestného činu, případně napomáhání k němu. Co se týká velitelů jak Hradní stráže, tak i ochranky prezidenta, je zřejmé, že hrubě zanedbali své povinnosti. Netvrdím, že by se měli rovnou zastřelit, ale očekávala jsem od obou okamžitou rezignaci. A samozřejmě omluvu hlavě státu. Dále se měl veřejně omluvit pan kancléř, který je štábně nad nimi a je osobně zodpovědný za zajištění ochrany prezidenta a jeho sídla. A samozřejmě ministr vnitra a ministr obrany. Pokud ani ti se neomluví, pak je zřejmé, že pětku z mravů si zaslouží i premiér. Za to, že má ve vládě hulváty.
Psali jsme:
Je Vám blízký přístup prezidenta Miloše Zemana k imigrantům? Prezident totiž poměrně jasně dává najevo, že otevírání „evropských dveří“ muslimským uprchlíkům není zrovna dobrá věc, Islámský stát srovnává s nacismem a vybízí k ostraze hranic před imigranty. Co se týče přílivu migrantů do ČR, pak se Zeman nechal slyšet, že český národ není rozhodně xenofobní, když muslimy na svém území nechce.
Ani já si nemyslím, že náš národ je xenofobní. Už předválečné Československo přijímalo stovky politických uprchlíků z Německa, kteří utíkali před Hitlerem. Taky vím, že v letech 1948 až 49 po skončení občanské války v Řecku, k nám přišly tisíce uprchlíků. Dva malé řecké kluky tehdy přijala do své péče i moje olomoucká babička, ačkoliv byla válečná vdova se třemi ještě nezaopatřenými dětmi a měla vlastních starostí dost. I po vojenském puči v sedmdesátých letech se řečtí uprchlíci před juntou houfně stěhovali do Čech a na Moravu. Mnozí tu našli trvalý domov. O zdárné integraci zhruba padesáti tisíců Vietnamců taky nikdo nepochybuje. Vietnamské krámky dnes tvoří jakousi záchrannou pavoučí síť v našich městech a obcích. Na rozdíl od nadnárodních řetězců jsou i v místech neatraktivních a navíc mají obětavě dlouhou provozní dobu. Práci u nás nacházejí i Ukrajinci, lidé z bývalé Jugoslávie, Rusové, Bělorusové a samozřejmě Slováci, kterých tu je téměř sto tisíc, ovšem Slováky snad ani za cizince nepokládáme. To svědčí o tom, že umíme do svého „prostoru“ nově příchozí přijímat.
Současná vlna migrantů, která se hrne do Evropy, je ale něco zcela jiného než průběžné přitékání potůčků, nebo i říček. Mnoho televizních diváků si teprve pod dojmem dramatických záběrů na zástupy běženců uvědomilo existenci uprchlických táborů. Ti zvídavější začali pátrat po příčinách a dnes už si mnozí dokážou z útržků necenzurovaných zpráv nalezených na internetu poskládat mozaiku ukazující obraz našeho současného světa v jiné záři, než je ta televizní. Pochopení příčin, proč se v Sýrii válčí a kdo koho a proti komu v té válce skutečně podporuje, a proč, je sice velmi obtížné, ale přesto neobsahuje vysvětlení, co způsobilo, že se vlna migrantů náhle vzedmula v takové intenzitě, jakoby koordinována. Takže se můžeme jen dohadovat, kterýpak hospodin se to ustrnul nad zbídačeným davem a jaké prostředníky a prostředky použil, aby se exodus „rozjel“. To, že v jeho průběhu na sebe hospodyňka Merkelová vzala podobu hořícího keře, aby ukázala poutníkům směr k zemi zaslíbené, byl ale zřejmě její samostatný part. Paní Angela Merkelová je dcerou pastora. S tím jistě souvisí nejen její křestní jméno, ale i její křesťanský vztah k bližním. Nicméně fakt, že většina běženců jsou muslimové, měl paní Angelu, coby političku ve vrcholové pozici, přeladit z bezbřehé lásky k ostražitosti a přimět ji už na počátku exodu k racionálnímu jednání o společné ochraně hranic Evropy.
Kritika Miloše Zemana za otevírání evropských dveří muslimským běžencům je reakcí člověka, který umí dohlédnout za obzor přítomnosti. Předpoklad, že všichni z těch sta tisíců uprchlíků, z nichž mnozí nemají doklady, přicházejí jen s dobrými úmysly, by byl naprosto naivní. Nicméně prezidentovy vzkazy imigrantům, obsažené ve třech stručných bodech, bych přepsala do jednoho rozvinutějšího odstavce. Asi takto: Přišli jste do naší země sice bez pozvání, my ale ctíme zásadu host do domu, bůh do domu. Slovo bůh pro nás znamená především mír. Pokud jste tedy přišli s mírem, rádi vás naučíme naši řeč a pravidla soužití. Pomůžeme vám najít si brzy práci, abyste si mohli vydělávat na chléb svůj vezdejší. Jestli jste nepřišli v míru, pak náš dům musíte opustit.
Němci nejdříve uprchlíky do země pozvali a zcela jim otevřeli dveře, krátce nato obrátili a zavedli hraniční kontroly. Počínají si podle Vás dobře jednotlivé státy, když se uchylují k zavírání a ostraze svých hranic? Je to začátek konce Schengenu?
Jednání Německa v průběhu uprchlické krize na mě působí jako sled improvizací pod tlakem stále se měnící reality. Počáteční otevřená náruč měla zřejmě psychologické motivy. Prezentace ukázkové humanity měla snad inspirovat ostatní státy EU k nápodobě, což se moc nezdařilo. Ovšem „vedlejší“ účinek, lépe řečeno bumerangový efekt vyšel. Hned poté, co kancléřka projevila zájem hlavně o syrské běžence, se logicky ukázalo, že kromě černochů přicházejí ze Sýrie všichni. Ale skutečná struktura migrantů tomu neodpovídá. Podle údajů německých imigračních úřadů byla do konce srpna nadpoloviční většina zaregistrovaných příchozích do BRD tvořena lidmi ze zemí bývalé Jugoslávie a z Albánie, tedy z takzvaně bezpečných zemí a nikoliv ze Sýrie pustošené válkou. (Více informací zde) Počty neregistrovaných příchozích do Evropy jsou ale řádově vyšší. Takže odvážení desetitisíců zamítnutých žadatelů zpět může mít smysl jen jako signál těm, kteří se na cestu do ráje teprve chystají. Ti, kteří už tady jsou a bloudí chodbičkami mezi ploty a vyhýbají se hraničním kontrolám, si musí připadat jako frustrované myši v pokusném labyrintu. Mnozí už své zklamání z ráje dávají najevo.
Frustrovaní jsou ale i mnozí občané Německa. Především ti, kteří dostávají výpovědi z obecních bytů, když jejich město nebo vesnice nemá dostatek ubytovacích prostor pro přidělené uprchlíky. V některých německých regionech už přebývají běženci i v kasárnách a vojáci spí pod stany. Vzrůstající nesouhlas Němců s vládní politikou je však legislativou mírněn, přesněji řečeno potlačován a mnozí uživatelé sociálních sítích už jsou trestně stíháni za „rasistické a protistátní“ výroky. V oficiálních vyjádřeních však Německo pořád urputně brouká na optimistickou notu a zástupci firem se těší na příliv čerstvých pracovních sil. Tedy kromě Volkswagenu, který na zaučování nováčků asi teď moc chuti mít nebude.
Německo trošku znám, rok jsem žila v Bavorsku, a musím uznat, že tamní společnost je k cizincům nesmírně velkorysá, což je samozřejmě výsledkem dlouhé a důkladné „převýchovy“ německé populace po válce. Ale co se týká integrace současné vlny uprchlíků, vidím to dost problematicky. Pro ilustraci ve zkratce nastíním aktuální příběh jedné političky z CDU. Ta paní se vypravila osobně projednat s imámem do jedné z četných mešit v Německu strategii na zdárné začleňování nově přicházejících muslimů. Připravila se na tu schůzku s veškerou pečlivostí, měla tabulky, adresy škol, kontakty na úřady a sociální pracovníky atd. Jednání skončilo dřív, než začalo, když imám odmítl ženě podat ruku. Šokovaná politička se pak médiím svěřila, že „oni“ zřejmě nemají v úmyslu přizpůsobit se kultuře země, která je přijala.
Psali jsme:
Jak na Vás působila atmosféra při projednání kvót? A jak vnímáte názorový rozkol v původně semknuté Visegradské čtyřce, tedy obrat Polska při hlasování, následné zpokornění ČR a stále neústupnou pozici slovenského a maďarského premiéra?
Způsob udělování kvót mi evokuje praktiku udělování trestů, kterou si pamatuji ze školních let. „Kdo nasypal na katedru ten slzný prášek?“ hřímal ředitel. Ticho. „Tak ty se nepřiznáš, zbabělče?“ Ticho. „Pokud víte, kdo to udělal, řekněte to. Krýt zbabělce je taky zbabělé!“ Ticho. „Dobře. Jak chcete. Po škole budete všichni! Vykoledovali jste si to.“ Pobouřený šum ale nikdo se nenadechl k bonzování, protože pachatel Macháček byl obávaný sígr a jeho starší brácha boxer.
Rozdíl mezi školní scénkou a školením v Bruselu je ale v tom, že bruselští ředitelé při udělování trestů (pardon – kvót) celému kolektivu (včetně sebe) přeskočili fázi pátrání po viníkovi, neboť znají své Macháčky. Tím vytvořili precedent, že účast na trestu je automatickým přiznáním spoluviny. Kdo vznese námitky, je osočen z toho, že nepochopil pravidla solidarity.
Systém kvót je ale nespravedlivý i vůči samotným uprchlíkům, když jim upírá právo na volbu země, kde chtěli žít a nutí je hrát hru škatule, škatule, hejbejte se, než řeknu dost! Takže ti, co budou přiděleni nám, se buď smíří, nebo utečou třeba do Německa. O práci tam ale žádat nemůžou, protože to by je azylové doklady prozradily a byli by třeba i násilím vráceni k nám. Azyl platí jen pro tu zemi, do které byl žadatel přidělen.
Prosazení nesmyslných kvót silou, navzdory nesouhlasu statečných zástupců čtyř zemí, kteří uvedli rozumné argumenty a měli podporu svých občanů, ukazuje, že Evropská unie obchází vlastní „školní řád“. Na mě to působí jako pohrdání principy rovnosti. Proč o kvótách nerozhodoval summit, který by je musel přijmout konsenzem? Hlasování ministrů vnitra v tak závažné politické věci působí jako špatné znamení i pro budoucnost. Zrada Polska byla asi předjednaná i časově, aby ta dýka do zad Visegradu v hodině dvanácté srazila zbylé odpůrce kvót na kolena. Slováci a Maďaři se ale i s čepelí mezi lopatkami chtějí soudit a ani česká vláda ještě neklečí na hrachu. Zřejmě ale padne na ústa po sněmovních volbách, možná předčasných. Hněvem zaslepení občané nečestně „poraženého“ státu už ukazují palcem dolů a začínají se řadit do protestního pochodu. Ve svém rozhořčení nedokážou rozlišovat chronologii událostí a okolnosti podrazu. A xenofobie, která byla české společnosti dodneška neprávem přisuzovaná, se zítra může slavně vyšvihnout do sedla svého hnědáka. O píšťalky krysařů, jak se zdá, nouze nebude. Klasicky vyjádřeno: Evropu už zas obchází strašidlo... Ale není to komunismus. Ani uprchlíci.
Obáváte se, že EU hrozí rozpad?
Na mě to působí spíš jako zvenčí řízená demolice. Vzpomeňme si na legendu o Babylónské věži, jejíž stavba nekonvenovala plánům Hospodina, a proto zmátl jazyky. Lidé už se pak nedokázali dorozumět a vzdali to společné dílo. Já bych nad osudem EU ale ještě hůl nelámala. Je to stavba s dobrými základy a stojí za to pokusit se zbavit Macháčků, kteří nás rozdělují a vrátit se k idejím, které nás kdysi spojily.
Je tu ale jiný spolek, který už si dlouho svými skutky koleduje o demontáž. NATO. Aliance, která se stala vykonavatelem „spravedlnosti“ ve službě žárlivého, kořistnického a současně vševědoucího boha. EU nemůže o svém osudu rozhodovat svobodně, dokud její členské státy nevybudují společnou obrannou armádu a nepošlou NATO tam, kam patří. Tedy k čertu.
Na státní svátek 28. září (Den české státnosti), jsem se účastnila demonstrace občanských iniciativ, kde jsme vysvětlovali důvody, proč je nutné, aby ČR vystoupila z Aliance. Bylo to na Václavském náměstí, sešlo se asi tři sta lidí. Veřejnoprávní televize se sice přijela podívat, ale divákům událost zatajila. Zato z odpolední demonstrace proti přijímání uprchlíků, která proběhla na Hradčanském náměstí, odvysílala zpravodajské šoty. Tím to začíná, cenzurou. Lidé, kteří nemají přehledné informace, se nedokážou správně rozhodovat. Každý nemá čas trávit denně celé hodiny při hledání zpráv na internetu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
