Srpen 1968 pohledem komunisty Jiřího Dolejše. Možná budete překvapeni

Co budete dělat o tomto víkendu? Budete si v noci ze soboty na neděli připomínat výročí okupace Československa? Pamatujete si na něco z onoho dne 21. srpna 1968? V té době jste už byl školákem...

Toto jubileum nelze přehlédnout. Léta 1918, 1938, 1948, ale i 1968 patří ke klíčovým naší historie. Protože příští rok uplyne od srpna 1968 již půl století, těch, kteří tuto událost zažili v dospělém věku, bude už čím dál méně. Já osobně chodil do druhé třídy obecné školy, takže jsem to mohl vnímat jen velmi dětskýma očima. Končily mi školní prázdniny a po návratu do Prahy už stál kousek od naší školy tank s cizími vojáky. Což i dítě pozná, že to není normální situace. Samozřejmě k tomu přišlo nějaké vysvětlení učitelů, diskuse dětí ovlivněné názory jejich rodičů, to vše jsem ale moc nechápal a ani si z toho nějak moc nepamatuji.

Pro ty, kteří ten vojenský vpád vnímali už dospělejším rozumem, to muselo být velice silné. Pro někoho to bylo potvrzení názoru, že žijí v nesvobodě, pro jiné zklamání z chování země, kterou od války vnímali jako naše osvoboditele. A řada lidí se prostě jen bála, co přijde. A dodnes si ty zážitky, zklamání a ambice nepochybně nesou s sebou. Popis čerstvé historie je vždy poznamenán subjektivním prožitkem účastníků. Ale dnes už je možné podívat se na ten složitý společenský proces s větším odstupem. Ostatně na téma roku 1968 bylo napsáno nepřeberně literatury, kterou nepamětníci mohou nastudovat a udělat si názor sami.

Jak byste krátce a výstižně vysvětlil dnešním školákům, o co vlastně v onom srpnu roku 1968 šlo? Já si naopak ze svého dětství pamatuji, jak jsem našla v šuplících rodičů staré noviny z té doby plné skoro až válečných fotek a článků ve smyslu, jak nás naši bratři zklamali. Pozdější „normalizační noviny“ už jaksi vypadaly jinak...

Názory samozřejmě mohou být různé. Antikomunisté o Pražském jaru řeknou, že to byl jen mocenský zápas uvnitř totalitního režimu, dogmatici zase budou dštít oheň a síru na kontrarevoluci zaprodanců a budou vpád vojsk líčit jako svou záchranu. A nepochybně si úslužnou normalizací prodloužili svou mocenskou životnost. Pro spousty pamětníků to bylo násilné zašlápnutí naděje na tolik potřebné změny. Nekomunistická levice v tom viděla pokus o jakési termidorské couvnutí od sovětského státního socialismu k vývoji více evolučnímu. Reformní komunisté usilovali o proměnu k demokratičtější alternativě kapitalismu.

Ano, 60. léta byla jistým probuzením ze stalinské strnulosti. Popularita komunistické strany v té době významně ožila. Pokus o skutečně hlubokou nápravu socialistického projektu měl tehdy podporu velkého množství lidí. A invaze vojsk pak byla ranou jak tomuto pokusu, tak i diskreditací myšlenky socialismu, prohloubila krizi důvěry v naplňování ideálu sociálně spravedlivé společnosti. Být hnán do takového ráje tanky byl zjevný protimluv. Však také srpnové události těžce nesli i mnozí komunisté. Viděli, jak byl zvenčí zlikvidován pokus o sebeočistu a důsledně demokratický socialismus, protože na takové reformy nebyly v Kremlu připraveni.

V chomoutu vnucené poslušnosti byl pak značně sterilizován další vývoj. Politická i ekonomická situace se sice nakonec za tzv. normalizace stabilizovala a rozhodně se už nežilo ve stínu šibenic jako v 50. letech. Chyběla však motivace, a společnost tím značně stagnovala. To Krylovo „misku guláše a zarýglovat vrátka“ vedlo k rezignaci na novou historickou iniciativu a k jakémusi pohodlnému bezčasí. I když i v té době byly vytvářeny určité hodnoty (postavilo se metro, nová sídliště atp.) a lidé nebyli ohroženi ve své existenci, normalizace byla prostě postavená na mocensky tuze dozorovaném monopolu státu strany. Což se potvrdilo, společenský model byl neperspektivní.

Báli se vaši rodiče, že bude válka? Tak třeba moje maminka mne onoho 21. srpna vyzvedávala ze školky s tím, že válka opravdu bude. Není se co divit – všude byli tanky a vojáci... A proto se maminka bála. Nikdo v naší rodině nemohl pochopit, jak vůbec obsazení naší republiky mohli naši tehdejší politici dopustit. Lidé je totiž měli rádi, věřili jim. Navíc informací bylo málo...

Rodiče mne jako malého kluka samozřejmě válkou nestrašili (jaký by to taky mělo smysl?). Samozřejmě nám doma i ve škole řekli držte se od těch vojáků v železných krabicích dál, aby se něco nestalo. Ale v atmosféře napětí mezi Západem a Východem jsme pak už vyrůstali dlouhodobě. O tom, že nějaký magor nakonec ty rakety spustí, se někdy člověku i v noci zdálo. A proto také byla politika uvolnění od helsinské konference až po perestrojku tak přivítána. Kdo by taky chtěl být figurkou na štábních mapách nějakých šílených generálů?

Uvažovat dnes, co se dalo v roce 1968 udělat taktičtěji, nemá moc smysl. Byly snad kádárovské poloreformy v Maďarsku efektivnější? Měli být naši zástupci unesení do Moskvy stateční jako František Kriegl? Mohl něco ještě změnit vysočanský sjezd KSČ? Vše bylo nemilosrdně rámováno tehdejší geopolitickou realitou, mocenskými dohodami o sféře vlivu. A bez změn v samotné Moskvě jako mocenském pilíři celého tehdejšího sovětského bloku nebyly zjevně možné podstatnější demokratické změny ani v jednotlivých státech Varšavské smlouvy. To byl i smysl tzv. Brežněnovy hegemonistické doktríny omezené suverenity,

A bylo to respektováno i Západem. Ostatně tehdejší studentské bouře v Paříži byly také podvázany postoji velmocí Východu a Západu, které držely mocenský status quo. Gaullistická Francie se se studentskými revolucionáři zrovna nemazala a Východ to v podstatě akceptoval. Jak stalinistický Východ, tak kapitalistický Západ o nějaký demokratický socialismus nestály. Za to nepochybně vnímaly, že došlo v Československu (za prezidenta Novotného jsme těmto snahám dlouho vzdorovali) konečně k umístění sovětských vojsk. Kontext rovnováhy sil po kubánské krizi byl prostě určující.

Myslíte si vy osobně, že v té době opravdu politici zklamali? Tehdejšími hrdiny – později to bylo trochu obráceně – byli Alexander Dubček a Josef Smrkovský a dokonce si jejich jména pamatuji z oněch památečních novin ze šuplíku... Koho byste z tehdejších politiků vyzdvihl vy, na koho byste vzpomněl?

Symboly Pražského jara jsou symboly. A ty mají někdy mýtotvornou funkci. Realistickým faktem je, že Dubčekovo vedení tehdy vyjadřovalo mnohé naděje. A konkrétní lidé měli své osobní ambice. Důležité ale bylo tehdejší otevření společnosti i hlav lidí. Po časech byrokratické svrchovanosti ožila občanská aktivita. Plán na vytvoření tzv. socialistického pluralismu v ekonomice, politice i kultuře vznikal postupně. Diskuse vedené v kole lidí, jako byli Radovan Rychta, Zdeněk Mlynář, Pavel Machonin anebo Ota Šik, v každém případě prolamovaly krunýř dogmat. Tvůrčí, nesektářský přístup k teorii i praxi byl ale pak na dlouho omezen. „Neloajální“ myslitelé skončili v kotelnách a v podobných štacích.

Spousta myšlenkového kvasu tehdejší doby se dnes krčí skryta v knihovnách. Významným dobovým dokumentem pro veřejnost ale byl už „Akční program KSČ“ z dubna 1968. Jeho autoři byli omezeni dobovým poznáním i politickým kompromisem, ale byl to signál naděje. I když váhavě, načrtl tento text některé významné změny a je neprávem dnes přehlížen. Stavěl obrodu socialismu na široké aktivitě zdola a na respektu k pluralitě zájmů. Snažil se také spojit ekonomickou demokracii a trh s prvky společenské plánovitosti. Mohl být i mezinárodní inspirací při formování společenských alternativ. Normalizační moc ale odmítla i tento dokument.

Vzpomínám si ještě na jednu věc – rodiče si z té doby schovávali i časopisy. Byly tam fotky a rozhovory s hvězdami tehdejšího českého showbyznysu – s Václavem Neckářem, s Waldemarem Matuškou, dokonce i přetištěné rozhovory s kapelou Beatles... Toto všechno později z pultů zmizelo. Proč tehdejší politická garnitura zakázala vydávat a tisknout podobná čtiva a namísto toho se lidem začaly podsouvat tituly jako Sovětská žena a k mání i tituly v azbuce...

Myslím, že kulturní prostředí u nás bylo specifické a plodné po celá 60. léta. Jisté uvolnění ve společnosti se v kultuře projevilo možná nejvíce. A tak jsou mnohá tehdejší díla dodnes uznávána, a to i mezinárodně. A otevírání se cizím vlivům (beatníci, jazzmani atd.) začalo také už před rokem 1968. Volání po tvůrčí svobodě a ukončení monopolu tzv. socialistického realismu pak silně zaznělo na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Strach z indoktrinace či z přílivu konzumu nevyřeší skleníkové prostředí. Že to bylo znát i na tom „popíku“, je jasné.

Cenzuru a přímé politické podřízení tvořivá kultura prostě nesnáší. Umělecké zprostředkování světa je něco, co nelze úředně nalajnovat. A to nejen u nás, podobné oživení zažila i ruská kultura zejm. v časech glasnosti. To pokud by měl někdo fóbii z azbuky a nechápal, že i v ruskojazyčném kulturním prostředí mohou vznikat nové klenoty. Ale také je pravdou, že tzv. nová vlna inspirovaná novými podněty a formami šla světem a zdaleka nešlo jen o tání v českém prostředí. 60. léta byla přece léta rozpadu kolonií, emancipace černochů, sexuální revoluce a manifestu květinové generace… To vše mělo doslova globální vliv.

Kvůli „jiným názorům“ nežli těm oficiálním ze strany KSČ byli lidé vyhazováni z práce, do trezoru putovaly mnohé filmy, vznikala cenzura a lidé se báli, že se vracejí padesátá léta, že se bude znovu popravovat. Neměla by se k těmto otázkám KSČM někdy vrátit a s Čechoslováky se v tomto usmířit? Nemluvím tady o omluvě, hovořím o projevení sebezpytování...

To, že se komunisté v prosinci 1989 omluvili, a to i osmašedesátníkům a lidem vyhozeným v prověrkách, není jen o nějaké účelové rituální omluvě vynucené okolnostmi. To je právě významný prvek sebereflexe. Jinak by tento kritický postoj nepřešel do programové identity KSČM. V té době byl také zrušen diktát normalizačního „Poučení z krizového vývoje“. Mnozí z tehdy postižených lidí pak do KSČM znovu vstoupili. I proto musí být kritická distance od zneužívání moci co nejautentičtější a trvalá. Jak z důvodů solidarity s neoprávněně postiženými, tak i v zájmu civilizační perspektivy.

Nejde o nějaké flagelantské sebezavržení, ustupování vnějším tlakům nebo přehlížení toho, že i jiní už dnes mají aktuálnější hříchy, za které by se mohli omlouvat. Jde o naši kolektivní politickou a morální odpovědnost za budoucnost, že se nebudou opakovat neomluvitelné věci. Proto nejde o to onu historickou omluvu relativizovat, ani ji používat jako nějaký modlitební mlýnek, nýbrž ji chápat v kontextu poučených návrhů na změny skutečně demokratické a odpovídající i podmínkám 21. století.

Lze říci, že alespoň v ekonomické a hospodářské oblasti v rámci „nového přátelství“ se Sovětským svazem naše tehdejší republika těžila, kořistila?

V rámci netržního prostředí RVHP nepochybně patřilo Československo k nejvyspělejším zemím. To předurčovalo jeho místo ve specifické dělbě práce uvnitř tohoto bloku s administrativně řízenou ekonomikou. Že jsme měli být kovárnou a zbrojírnou RVHP, se snad ani moc netajilo. Také vstup na vyspělé západní trhy byl administrovaný a podřízený zájmům celého bloku. Tedy objektivní internacionalizace výroby ve 2. polovině minulého století byla zasazena do těchto zvláštních podmínek. A uvnitř RVHP měl vliv nejen hegemon bloku, ale také velké rozdíly v rozvinutosti členských států. A přirozeně i důsledky studené války v ekonomické oblasti.

Protiváhou za onu podřízenost mělo být rozsáhlé odbytiště pro naše výrobky v této části světa a také cenově dostupné dodávky surovin. To určitou stabilizující výhodou nepochybně bylo, ale o kořistění ze členství v sovětském bloku bych nemluvil. Jisté zpomalení a strukturální problémy v 80. letech oproti světu se nakonec projevily i zde. Model širší integrace a využití zbožně peněžních vztahů zůstal v plenkách (v RVHP dominovaly administrativně-kooperativní vztahy). Koncepty jednotného socialistického trhu a opravdové společné měny RVHP zůstaly už na papíře. Těžko to srovnávat s dneškem, zejména proto, že naše klíčové podniky přešly do rukou zahraničních vlastníků, a výhody otevřeného trhu tedy inkasují z velké části hlavní akcionáři.

Když už je řeč o tehdejším SSSR, máme i dnes, téměř po půlstoletí od srpnových událostí vnímat Rusko jako hrozbu pro naši zemi?

Uvědomme si že bipolární svět, který tu byl podstatnou část 20. století, po roce 1989 padl. Že superimpérium SSSR, které bylo protiváhou celé druhé části světa, již neexistuje. A padlo i uspořádání Evropy po postupimské konferenci, které nás na několik desítek let přiřadilo k tzv. sovětskému východu Evropy. Ne že by nadále neexistovala soupeřivost velmocí ani jejich ambice po dělení světa, ale dnešní svět je prostě multipolární. Nemá smysl opakovat stereotypy uvažování z časů bipolárního světa.

Oslabené Rusko dnes spíše čelí tlaku hlavních konkurentů, zejména NATO, brání si svou omezenou sféru vlivu a těžko může prakticky dobývat svět. Samozřejmě že i nadále je Ruská federace velmocí s nemalou vojenskou silou, která se zejména v posledních letech aktivizuje, pokud jde o její geopolitickou strategii. Že tam je velmi silná touha po tom hrát opět ve světě významnější roli. Ale oddělme reálné hrozby a pouhou protiruskou propagandu. Dnešní kapitalistické Rusko má jiné starosti.

Ve vztahu k událostem roku 1968 je důležité připomenout, že již v prosinci 1989 přijali představitelé SSSR spolu s ostatními členskými státy Varšavské smlouvy společné stanovisko, které označilo intervenci vojsk Varšavské smlouvy za protiprávní, neopodstatněnou a chybnou. V roce 1990 při návštěvě vrcholné československé delegace v Moskvě vyjádřila sovětská strana v komuniké politování nad srpnem 1968.

A nejen Michail Gorbačov či Boris Jelcin odsoudili intervenci jako útok na svrchovaný stát. Také současný prezident Putin v roce 2006 na tiskové konferenci sice odmítl právní odpovědnost nástupnické Ruské federace za činy SSSR, ale přiznal otevřeně určitou mravní odpovědnost Ruska. Samozřejmě že existuje v Rusku konzervativní křídlo, které si kritickou reflexi tehdejší invaze nepřipouští, ale militantní názory bychom našli i jinde ve světě, podstatné je, že na úrovni ruské reprezentace oficiálně platí zmíněné politování. A uvědomme si, že právě eskalace tlaku na Východ oslabuje tamní modernizační trendy a dává do rukou argumenty těm největším konzervativcům.