Co lze považovat za pomyslný vojenský start srpnové invaze v roce 1968? Bylo to ono přistání ruských speciálních jednotek na letišti v Ruzyni?
Bereme-li čistě vojenskou stránku invaze, tak za její začátek lze skutečně považovat přistání sovětských letounů na Ruzyni. Jednalo se o speciální letouny přepravující parašutisty. Z politického hlediska pak za start invaze lze pokládat jednání, na kterých se Sověti snažili získat souhlas se vstupem invazních vojsk, tedy jakousi obdobu pozvání, což se jim ovšem nepodařilo.
Co se týče těch letišť, tak ta měla pro invazní jednotky strategickou úlohu. Výsadkáři působili vlastně coby předvoj celé invaze a z letišť pak okamžitě zamířili do středu přilehlých měst. Obsazovaly se tak například Praha nebo Brno. Výsadkáři obsazovali například generální štáb, pomáhali obsazovat sídlo ÚV KSČ. Jejich úkolem bylo zajistit nejdůležitější místa v republice před příjezdem pozemních jednotek. Šlo i o místa, u kterých se nevědělo, jestli náhodou nenarazí na ozbrojený odpor.
Zajímavá věc kolem těch výsadkářů ještě byla, že se do poslední chvíle nevědělo, jestli budou parašutisté moci na letištích rovnou přistávat, nebo zda budou muset vyskakovat na padácích někde nad Prahou. Zajištění přistávací plochy v Ruzyni totiž mělo provést jakési komando Státní bezpečnosti a do poslední chvíle se nevědělo, zda uspěje, či nikoliv.
StB byla na straně okupantů?
Ne tak úplně, na straně okupantů byla jen část StB v čele s náměstkem ministra vnitra pro státní bezpečnost Viliamem Šalgovičem, který byl spolupracovníkem sovětské KGB. Ten kolem sebe shromáždil úzkou skupinu konzervativních, promoskevských lidí, se kterou pomáhal připravit srpnovou invazi.
Snažila se osádka některých letišť reagovat například tak, že by zatarasila přistávací dráhu, což by znemožnilo přistání sovětských letadel?
Samozřejmě se o to někde snažili. Nicméně na řadě letišť proběhlo jejich obsazení tak rychle, že vůbec nestačili zareagovat. Odpor ale probíhal i později. Příslušníci ČSLA například odmítali cizím vojákům poskytovat pohonné hmoty nebo střelivo do letadel. Československá strana jim zkrátka odmítala poskytovat zázemí.
Fotogalerie: - Hořící muzeum
Došlo i k ozbrojeným střetům?
Pokud máte na mysli přímo ozbrojené střety a přestřelky, tak takové incidenty zaznamenané nejsou. Ovšem traduje se, že někde k nějakým ojedinělým výstřelům došlo. Ovšem podchycené coby historici to nemáme. K tzv. pasivnímu odporu ale docházelo, a to na mnoha místech. Vojáci ČSLA se třeba tváří v tvář invazním jednotkám zakopali a posléze odmítli složit zbraně. Čili na případný útok byli připraveni. K otevřeným střetům ale naštěstí, pokud víme, nikde nedošlo.
Myslíte, že pokud by došlo hypoteticky k nějakému ozbrojenému odporu Čechoslováků v reakci na invazi, mohl se rozhořet třeba i nějaký větší konflikt?
Já si myslím, že v takovém případě by se invazní jednotky spíše snažily hnízda odporu obejít. Podle mého by se tak do nějakého ostrého střetu spíše nehnali. Já se domnívám, že by tam eventuálně spíše byla snaha prostřednictvím tlaku na československé představitele o to, aby se ta dramatická situace nějakým způsobem uklidnila. Popravdě Sověti měli zájem na tom, aby vůbec k ničemu nedošlo. I v případě pasivního odporu ze strany ČSLA se tak nesnažili jít přímo až na střet. Nicméně určitě byli připraveni.
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Působila na ně psychologicky například i poměrně blízká vzdálenost západních vojsk za hranicemi Československa se západním Německem?
Sověti byli ve stavu, kdy netušili, jestli ty západní jednotky nezasáhnou. Dnes, když budeme číst vzpomínky ruských veteránů, ruské weby, tak tam se o tom v jejich vzpomínkách mluví. Takže můžeme narazit například na zkazky o tom, jak jejich jednotky poměrně hluboko na našem území narazily na jednotky americké armády, které k nám už postupovaly z Německa a pouze to, že ti Sověti stanuli proti nim, je donutilo ustoupit. A to tam skutečně píší. Oni tomu skutečně věřili, že ten nepřítel tam může být, že tam už skutečně jsou rozmístěné americké jednotky. Když se to vezme kolem a kolem, tak často ani ti jednotliví vojáci a důstojníci pořádně nevěděli, do čeho v srpnu 1968 vlastně jdou. Zásadní roli tu hrála sovětská propaganda. Takže oni opravdu čekali ten odpor a byli připraveni mu čelit.
Na druhé straně ale již víme, že sovětští velitelé tehdy vydali rozkaz, že vojáci nemají střílet první a mají pouze reagovat na případnou střelbu. I dnes tehdejší sovětští velitelé tvrdí, že nikdy nestříleli první, že vždy jen odpovídali na střelbu a v mnoha případech byli napadeni. K incidentům ovšem docházelo. Osobně si myslím, že se vojáci báli a že ta střelba nebyla cílená. Kdyby se jednalo o cílenou střelbu do lidí těžkým kulometem z tanku například někde na náměstí, tak by obětí bylo nesporně více. V případě obětí střelby se domnívám, že šlo většinou buď o náhodu, nebo o nějakou chvilkovou emoci určitého jednotlivého vojáka, zkratkovité jednání. Stříleli do vzduchu či do oken, což měla být varovná střelba.
Co se ale týče těch obav ze vstupu Západu, tak lze říci, že na Západě v té době neprobíhalo vůbec nic. Západní vojska byla od hranic stažená a k jejich posílení došlo až později po srpnové invazi. Nutno říci, že Američané měli v té době svých problémů dost, válčili ve Vietnamu. Zájem konflikt eskalovat tu nebyl. A lze předpokládat, že i kdyby naše strana žádala o pomoc, tak by se jí ze strany Západu nedostalo.
Fotogalerie: - Babiš vyfič u Rozhlasu
Takže konflikt většího charakteru, do kterého by promluvil třeba i Západ, podle vás nehrozil?
Jsem přesvědčen o tom, že ne, jelikož Amerika byla z celého Pražského jara podle mne dost rozpačitá. Západ byl v dost velké nejistotě, co bude dál. Potýkali se se studentskými demonstracemi, byly rasové nepokoje v USA, válka ve Vietnamu. A do toho se najednou začne reformovat Československo, o kterém není jasné, zda nevyvolá nějaké rozpory v sovětském bloku. USA to zkrátka braly tak, že po válce došlo k rozdělení zón vlivu a dle této logiky Československo patřilo na Východ, tedy do zóny vlivu Sovětů.
Do jaké míry mohla být důvodem invaze například i nedeklarovaná snaha nasunout do Československa vojska Varšavské smlouvy včetně jaderného arzenálu?
Tak trochu se traduje, že skutečným důvodem pro invazi mohlo být to, že už prezident Antonín Novotný odmítal rozmístění sovětské armády u nás. Takže teoreticky mohla nastat situace, že Sověti mohli přítomnost svých armád v Československu lépe zdůvodnit, například tedy tím, že Československo nesmí vypadnout z východního bloku. Toto tedy mohlo být důvodem invaze spíše než oficiálně předkládané zdůvodnění řešení jakési lokální krize, tedy zabránění údajné kontrarevoluci. I tak bych to ale chápal jako zdůvodnění charakteristické spíše pro armádní kruhy. Brežněv a lidé kolem něj podle mě krizi vnímali spíše přes politiku.
Stočil bych náš rozhovor trochu k nedávnému dění. Už den před letošním 50. výročím srpna 1968 se konala demonstrace před ruskou ambasádou. Protestovalo se proti Putinovi a současnému ruskému režimu. Co na to říkáte?
Současné Rusko se nachází v poměrně zajímavé dichotomii. Na jedné straně se v ní setkáváme s odkazem carského Ruska a pomyslné mocné říše, kterou se mu podařilo vybudovat. Na straně druhé je tu pak období Sovětského svazu, během kterého došlo k vytvoření další a velmi rozlehlé říše. Takže současné Rusko se vlastně stále tak trochu potácí někde mezi tím a neví přitom, kterým směrem se vlastně má pustit. Zatím je to spíše autoritářský režim a řekl bych, že nějaké demokratizační procesy tam nehrozí. Nicméně je velmi zajímavé sledovat ruskou propagandu ve vztahu k roku 1968. Zejména je podnětné ji porovnávat s tím, jak se poměrně nedávno v Rusku obhajovala i anexe Krymu. Jinými slovy, ruské metody se vlastně od šedesátého osmého roku nezměnily. Na počátku tedy Rusové použijí nějaké propagandistické metody, poté se pokusí získat alespoň část obyvatelstva na svou stranu, následuje rychlá invaze a obsazení daného území.
Fotogalerie: - Nezapomínáme. Protestujeme...
Na Krymu si připojení poloostrova k Ruské federaci obyvatelé podle ruské strany svobodně odhlasovali. Referendum nicméně probíhalo za přítomnosti ruských vojáků...
Vzhledem k přítomnosti ruských vojáků během referenda lze říci, že Krym byl v té době již do značné míry znormalizovaný. Zajímavé je, že vlastně první takovou historickou událostí, kdy Rusové prostředek referenda k připojení nějakého území použili, to bylo v době po skončení druhé světové války. Tehdy se jednalo o připojení k Sovětskému svazu Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi), která před válkou patřila k Československu. Tak tehdy si to tam ti lidé vlastně také odsouhlasili, přičemž i tam bylo referendum pod dohledem sovětských vojáků. Na druhé straně ale musíme říci, že prezident Beneš jim to území původně slíbil.
Můžeme si ze srpna 1968 vzít nějakou historickou lekci? Máme zde rok 1938, 1948, 1968. Takzvaně „o nás bez nás“, chtělo by se říci…
Tak události roku 1948 nebyly historickým momentem, kdy by se o nás rozhodovalo bez naší vlastní účasti. V případě únorového převzetí moci komunisty se spíše jednalo o vnitřní „českou“ politickou záležitost. Nicméně je pravda, že Západ nás i tehdy prakticky odepsal, byť třeba nečekal, že ty změny v roce 48 přijdou tak rychle.
Určitá paralela s osmašedesátým se ale může jevit k roku 1938 a Mnichovské dohodě. Pro mne osobně je třeba zajímavé sledovat tu propagandu, která se k tomu vázala a která svým způsobem pokračuje i dnes. Lze na tom skvěle pozorovat sílu propagandy a médií.
Dodnes je například velká část ruské populace přesvědčena o tom, že srpnová okupace byla správným řešením. A nejsou to jenom Rusové, jsou to i Čechoslováci. Neustále tak opakují například tvrzení o tom, že Američané se chystali sem vtrhnout, že chtělo Československo změnit stranu a tak dále. A v podstatě toto je součást té jejich propagandy. Tam se skutečně tvrdilo, že Čechoslováci už se připravují na kontrarevoluci, která měla vrátit Československo na Západ. To byla ta hlavní obava, které Rusové věřili. Začínalo se tvrdit, že do Československa proniká západní kapitál a spolu s ním i západní myšlenky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
