Kam dospěl stát, který měl být vzorem pro celý svět… Několik paralel se současností dokázal jako jinotaje nebo brouky do hlavy zasadit návštěvníkům Michal Pehr, přestože mluvil o historii, a to sto let staré. Z data 28. říjen 1918 sejmul růžovou auru, když v podbořanském muzeum hovořil o českém nešvaru chtít vše, co je „cizí“ (třeba komunismus), o dědictví byrokratismu, o Slovácích omámených bolševikem nebo náboženských tahanicích o kříž a Buddhu ve školách. Pehr je mimo jiné člen KDU-ČSL a zastupitel města Louny.
„Boj nám teprve nastává…“ Prorocká slova?
28. říjen? „To datum bylo vybráno jako symbolika vzniku samostatného Československa, což byl dlouhodobý proces. My samozřejmě známe snahu domácího odboje vedeného takzvanou Maffií (podle sicilské mafie, pozn. red.), což byla organizace skládající se z představitelů českých politických stran, které usilovaly o osamostatnění českých zemí. Osmadvacátý říjen byl ale vybrán naprosto neplánovaně. On probíhal v rámci dějin konce 1. světové války poměrně velmi živelně...“ podotkl Pehr.
Který prezident podle vás udělal pro naši zemi nejvíce?Anketa
Víme, že ten den byla zveřejněna Andrássyho diplomatická nóta, kterou směřoval americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi. Ta stála za říjnovým pozdvižením lidu, vyhlášením nezávislosti Československa a koncem rakousko-uherské monarchie. „Uherský ministr zahraničí Andrássy v ní oznamoval, že Rakousko-Uhersko není schopno už bojovat a žádá o mírová jednání. (…) To mnozí vnímali jako přiznání neúspěchu. Lidé po čtyřech letech války zprávu vnímali s obrovským nadšením a úlevou. Oni byli těmi, kdo přežili strašlivý válečný konflikt a budou moci budovat nové pořádky. Heslo Svoboda se stalo klíčovým pojmem pro jakékoliv proslovy a projevy radosti,“ připomíná politolog.
Někteří se ale snažili zanícení trochu tlumit, jak obratem dodává: „Připomeňme básníka Viktora Dyka, který v písni 29. října zmiňuje prorocká slova: ‚Boj nám teprve nastává‘.“ Jsou prý velmi výstižná, a to i kvůli prazvláštní situaci, kvůli které nám každoročně jako státní svátek svítí v kalendáři právě datum 28. 10.
Stojí za tím impulzivnost agrárního poslance Isidora Zahradníka, diplomata, knihovníka a politicky činného – v té době bývalého – kněze, který se později stal prvním československým ministrem železnic. Nečekaně v tom lidovém zápalu na Václavském náměstí u sochy sv. Václava vystoupil a pronesl slova, která jsou považována za vyhlášení československého státu.
Slova, která jsou považována za vyhlášení československého státu:
„Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy.“
„Bylo to spontánní, nepřipravené, s nikým nekonzultované. Ale způsobilo to vlnu nadšení. Lidé to vzali za své. Jen Národní výbor byl zaskočen a musel přemýšlet, jak na událost zareagovat,“ zhodnotil Pehr zlomový okamžik (zhruba za hodinu tento akt na stejném místě zopakovali, už ve známém podání, „muži 28. října“, kterými byli Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup).
Isidor Zahradník se nechal přítomnými Sokoly odnést na tehdejší nádraží císaře Františka Josefa, nyní Hlavní. „Pamětníci tvrdili, že na ramenou. Já si to moc neumím představit, vzhledem k tomu, že vážil dobrých 120 kilo. Ale budiž. Odtamtud rozesílal telegramy o ustavení Československa telegrafem do světa,“ komentoval Michal Pehr pokračování neočekávaného momentu.
Fotogalerie: - Oslava republiky v RSVK
Nadšení? Revoluce přinášejí i zmatek a neštěstí
„Revoluční nadšení nebylo možné a nebylo by ani vhodné jakýmkoliv způsobem brzdit. Jen bylo potřeba mu dát určité obrysy a směr. Tím bylo provolání, označované jako Zákon číslo 1, který koncipoval mladý politik Alois Rašín.
„Ten vyjádřil podstatu stavu. Byl pro další vývoj republiky opravdu zásadní. Říkalo se v něm za prvé, že český stát se stal skutkem,“ objasnil historik a zdůraznil, že tehdy ještě nebylo jasné, zda bude republikou nebo monarchií, a dále: „Druhý odstavec říkal, že všechny zákony zůstávají v platnosti. To bylo pro další klíčové, protože, přiznejme si – často revoluce přináší poměrně značný zmatek, mnohdy i velké neštěstí.“
28. října 2018 bylo vyhlášeno Československo, ale ještě ne Československá republika. Ve hře byla možnost monarchie i republiky.
Ta naše povaha holubičí
Za to, že předání moci proběhlo hladce a nebyla prolita krev, podle experta na dějiny vděčíme hlavně rakouským úředníkům.
„Samozřejmě, nadšení bylo provázeno strháváním orlů, ničením symbolu monarchie, šlo o časté projevy v primátních českých městech, a to i v dalších dnech. Ale ke krveprolití naštěstí nedošlo. Kdybych se měl pokusit o nějaký bonmot, tak řeknu: Naše revoluce či předávání moci, až na výjimky, probíhá zvláštním způsobem a zpravidla ne krvavým. Tohle pak mnozí měli tendenci vložit do ideje, že jsme národ povahy holubičí. Že jsme humanisté a že není v naší povaze účastnit se nějakých velkých excesů,“ rozvinul Michal Pehr myšlenku, kterou dále nechal na zvážení přítomných.
Republika sice navázala na historickou kontinuitu zemí Koruny české, kdy „po 300 letech byly české země opět svobodné“, ale budovala se na mnohem širším principu. Připojovalo se Slovensko a následně i Podkarpatská Rus.
Československo jako vzorový stát? I s mořem
„S tím nikdo z českých politiků nepočítal,“ hlesl a podotkl, že mnoho představ o obnovení zašlé slávy nebylo vyslyšeno:
„Objevily se představy, že součástí bude Lužice, kterou jsme ztratili v 17. století, a celé Slezsko, které jsme ztratili ve válkách o rakouské dědictví v 18. století. Mnozí doufali i v to, že se naplní shakespearovská teze, že ‚české země leží u moře‘. Ano, i o přístupu k moři mnozí uvažovali... Jenže, tak jako my jsme měli své zájmy, tak i ostatní státy...“
Michal Pehr připomněl, že i když jsme se nacházeli na území poražených, měli jsme – i díky legionářské minulosti – to štěstí, že jsme stáli na straně vítězů. „Architekti prvorepublikového Československa věřili, že bude vzorovým, ukázkovým státem nejen pro střední Evropu, ale pro celý svět. Jenže jedna věc jsou ideály, druhá věc je realita,“ uvedl. Podle jeho slov nastal moment onoho prorockého výroku „Boj teprve nastává“. Bylo prý až neuvěřitelné, jak naši lidé přijali Československou republiku za svou. Ale obrovským problémem bylo, že tím je myšlena primárně česká veřejnost. Ale tehdejší společnost nebyla jen česká...
Fotogalerie: - Zachraňme ČSSD 4
Národnostní skřípot před 100 lety
„Československo se budovalo jako mnohonárodnostní stát, který byl složen z Čechů, Slováků, ale i Němců, Rusínů, Židů, Poláků, Maďarů... Dojít k jednotě, najít společnou myšlenku, která spojí pokud možno všechny obyvatele československého státu – to se stalo ohromným zádrhelem do budoucna,“ neopominul politolog připomenout národnostní skřípání, které má v určitém smyslu dozvuky až dodneška.
„Česká společnost se identifikovala se vzniklým státem, byl to ‚náš‘ stát, ale potíž už s tím trochu měli Slováci a úplně největší pak Němci a Maďaři – přijmout skutečnost, že Československo je tou novou alternativou. Tady vznikl obrovský problém do budoucna! Češi mají dojem, že musí využít ten pocit získané svobody – připomenout odvěkým konkurentům, že ‚Tady jsme páni‘, ale ti druzí už ne. Proto po 1. světové válce dochází k tak velkým národnostním třenicím, z obou stran,“ vysvětluje politolog a pokračuje:
„Němci se těžko smiřovali, že už nejsou občany první kategorie, proto ty pokusy o vytváření samostatných Sudetských provincií, které se chtěly odtrhnout. A samozřejmě na druhé straně příslušníci české společnosti měli tendenci si vychutnat okamžik, kdy jim konečně můžeme ukázat ‚co proto‘. Následkem toho docházelo k mnoha střetům zde v pohraničí. V obdobném gardu jako Češi s Němci to měli Slováci vůči Maďarům...“
Rudé hnutí, záliba v byrokracii a Buddha
Není divu, že docházelo k problémům sociálním, ale také s komunistickým hnutím. „Úspěch, kterého se dožilo bolševické hnutí v Rusku, byl počátek exportu bolševické revoluce do dalších zemí. U nás komunisté, ještě součástí sociální demokracie, organizují mnoho stávek a protestů, na Slovensku dochází k pokusu o vytvoření komunistického státu – Slovenská republika rad na jaře 1919 (dočasná Slovenská sovětská republika, vedená mimochodem Čechem Antonínem Janouškem, pozn. red.) byla prvním pokusem o komunistický stát, zlikvidovaná později na bodácích československé armády, jejímž členem byl tehdy i Klement Gottwald jako voják,“ poukazuje historik Pehr, že budoucí komunistický prezident bojoval zpočátku proti tomuto režimu.
Pachuť této akce, jako dozvuk ve společnosti, podle Pehra zůstala. „V čase budování nového státu můžeme sledovat velké nadšení pro socialismus, levicové ideály, a poměrně značné nadšení pro komunistické hnutí – to zůstalo... Nový stát měl mnohé nešvary, třeba to, že jsme z Rakouska přejali všechno,“ zmiňuje odborník, podle kterého měla společnost úžasný pojem „odrakouštit“, tedy vyrovnat se se svou rakousko-uherskou minulostí. Slovo se skloňovalo, kde se dalo, ale podle Pehra u nás dědictví Rakouska do velké míry zůstalo:
„Až do dnešních časů. Ať už v rovině zvláštního vybudovaného smyslu pro byrokracii a úřadování nebo v radosti nad tituly a titulováním, to je opravdu zvláštní rys.“
Fotogalerie: - O 28. říjnu jinak
Další snahou bylo zbavit vlivu církev a její odluka od státu – po Vídni měl padnout i Řím, a to i přesto, že Masaryk propagoval humanismus opřený o křesťanské zásady. „Boje o to, co z minulosti zůstane zachováno, měly různou podobu – třeba, že ve školách zůstanou viset kříže. Národněsocialistický ministr školství se nechal slyšet, že mají-li ve školních místnostech viset kříže, tak on vedle nich pověsí obrazy Buddhy a jiných náboženských symbolů, abychom byli vstřícní ke všem vyznáním,“ uvedl jeden z příkladů tehdejšího „multikulturalismu“. O tom, jaké budeme slavit svátky, se rozhodlo až po sedmi letech.
Jak dlouhé je „navěky“
Československo mělo být systémem, který je budován navěky. „Po 20 letech budování bohužel došlo k jeho likvidaci kvůli nacistickému barbarství a bestialitě. Dobré je si uvědomit, že byl zlikvidován demokratický stát na základě zásahu zvenčí. Je dobré si uvědomit, že se tak stalo na základě zrady spojenců, kteří u tvorby české státnosti stáli,“ vypíchl jako memento a doplnil, že je dobré se zamyslet nad tím, že společnost se nedokázala sjednotit na myšlence, že demokracie je tím nejlepším politickým systémem pro naši zemi.
„Lidé byli vábeni – jak krásně popsal Viktor Dyk – vším, co přicházelo z ciziny. My jsme byli vábeni myšlenkou komunismu, ale i myšlenkou nového spravedlivého systému. I za cenu opuštění zásad demokracie, a to bylo pro Československo osudným! Nebyla to jediná osudová prohra – během 100 let jsme si jich prožili více. Největší a nejtvrdší byly dvě prohry – nacistická a komunistická,“ vysvětlil historik, podle něhož je neuvěřitelné, kolik hlubokých a tragických zážitků naše společnost za 100 let prožila.
Vláda lidu není holubník
A současnost? „Je zázrak, že jsme se zase dokázali vrátit k ideálům demokracie. Vím, že je to s ní neobyčejně těžké. Když ji pozorujeme v praxi, je až k neuvěření, co všechno je možné. A je k neuvěření, jak mnozí demokracii zneužívají a dělají si z ní opravdu holubník. Ale demokracie – není holubník!“ doslova vykřiknul Michal Pehr během přednášky pro zaplněný sál. Ať naše společnost bude do budoucna vábena nejrůznějšími podněty k reformě demokracie, měla by se držet jejích základních podstat.
Přestože na zvacím plakátku k akci nechyběla notoricky známá tvář Tomáše G. Masaryka, o prvorepublikovém prezidentovi, kterého si dnes mnozí politici berou do úst, nepadlo v podstatě slovo. Až teď: „Masaryk nám ty zásady definoval: humanismus, vědomí vlastní odpovědnosti současně s citem pro solidaritu, obhajoba demokratických tradic a principů.“
Michal Pehr byl pozván do Muzea Podbořany na zahájení výstavy „100 let české státnosti“ aneb Podbořany třemi pohledy: staré a nové fotografie v detailech, město pohledem gymnazistů a fotografie Václava Oktábce.
Psali jsme:
-634830561828398699.JPG&id=7271)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
