Starostka, co kandidovala do vedení ODS: Romy musíme dát do lajny, aby se vedle nich dalo žít

Vy máte velké zkušenosti s integrací Romů. Máte pocit, že po loňských demonstracích - nejen v Ústeckém kraji - se situace uklidňuje alespoň po té emoční stránce? Nebo jde o „ticho před bouří“ a extremismus stále narůstá?

Extremismus nepolevuje. To z těch lidí jen tak nedostanete. Pokud to v lidech je, je to vždy otázka, kdy někde někdo zapálí nějakou jiskru, aby se rozhořel oheň. Nyní klidu nahrává fakt, že je zima. Takže i Romové jsou více doma, neodehrávají se dýchánky před domy. Ale nemyslím si, že by utichl extremismus, opět to podle mě někde vybuchne. Je to totiž trochu i příležitost pro lidi, kteří jsou frustrovaní situací, ve které se nacházíme. To znamená ty ekonomické dopady, nezaměstnanost, případně obava, že přijdu o práci a nebudu mít na splátky… Pak stačí málo, aby měl člověk potřebu to vyventilovat. Řekla bych, že problém soužití s Romy je daleko žhavější jenom proto, že nálada ve společnosti je nedobrá obecně.

Bude to asi i jedna z věcí pro novou vládu. Co by podle vás měla v tomto směru udělat?

No, vláda se teprve rozkouká... Každopádně bude nutné zabezpečit vymahatelnost práva. Lidé prostě velmi čekají na to, že konečně za přečiny a trestné činy velice rychle padne trest. To je důležité, protože takto mají pocit, že když někdo něco provede a trest přijde za dva, za čtyři roky, tak je neúčinný a mezitím se odehrají další problémy. To je první věc – urychlit tyto záležitosti. Asi je trochu troufalé odvolávat se na fungování v Americe, ale jak je možné, že tam někdo udělá odpoledne přestupek, tak v noci už zasedá soud? Proč nejsme schopni také řešit rychle? Lidi nejvíc trápí drobné přestupky, drobné krádeže obecně. My tak nějak příliš neprotestujeme v ulicích, nebo že bychom někde vyřvávali, že se tady ztrácejí miliardy a miliony – člověka tu prostě víc trápí, když mu někdo vykrade garáž, byt nebo když mu vleze na zahradu a „sklidí" úrodu, tedy co se ho dotýká přímo. Po tomhle veřejnost volá.

Navíc když dojde k řešení přestupku, vyměření pokuty, tak pracující člověk, pokud ji nezaplatí, tak se na něj uvalí exekuce a zkrátka se na něj dosáhne. Po lidech na sociálních dávkách, pokud páchají přestupky, nikdo tutéž pokutu nedostane, protože na jejich peníze se sáhnout nesmí. Nad tím, co u některých vyvolalo nevoli před časem v Chomutově, kdy exekutor čekal na lidi poté, co si vyzvedli dávky, je potřeba se zamyslet i z tohoto pohledu. Bylo to možná radikální, ale ti dlužní lidé musejí vědět, že mohou přijít o část sociálních dávek. Tlak musí být vyvinut, jinak to vyvolává jakýsi free pocit: „Mně se nemůže nic stát."

Pokud tohle bude fungovat, stačí to na zklidnění mezi menšinou a většinou – respektive pracujícími a cíleně nepracujícími či problematickými? Co například dalšího jste pro soulad obou komunit učinila v Obrnicích?

Kromě toho, co jsem nastínila, je druhou zásadou obnovení „veřejné služby". S argumenty odpůrců, že je to „práce zadarmo", nesouhlasím. Každá práce má svou hodnotu a jestliže tedy je dotyčný doma a bere peníze, tak přeci za to něco odvést musí. Byla velká chyba, že se veřejná služba zrušila, protože my jsme s ní měli velmi dobré zkušenosti a 30 až 40 lidí na ni docházelo bez problémů, odpracovali oněch 20 nebo 30 hodin měsíčně a dostali něco navíc ke svým sociálním dávkám. S tím by se urychleně mělo něco udělat. Není možné dál v lidech pěstovat dojem, že peníze jsou bez práce.

Další věcí je, že děti musí chodit do školy, třeba i pod podmínkou krácení přídavků na děti, které na ně přeci dostávají. Jinak si vychováme další nekvalifikovanou generaci a problém se bude zvětšovat. Navíc všechno jde nahoru, znalost techniky a technologií a podobně. Bohužel za liknavost rodičů, kteří dovolí dítěti zůstat doma, žádný trest není. Lidé musí vědět, že tyto snadno realizovatelné změny se dějí. Jinak frustrace v nich ještě více násobí onen pocit, že za všechny jejich problémy a stav v této zemi mohou Romové, problémoví lidé. Prostě hledají viníka.

Zmínila jste věci, týkající se českého sociálního systému. V čem by se měl změnit?

Sociální systém se musí změnit, aby nebyl zajímavější a výhodnější než chodit do práce.

Osekala byste jej v něčem konkrétním, například doplatky na bydlení či podobně?

Doplatky na bydlení by se měly jednoznačně řešit. Na tom navíc nebohatnou ti chudáci dole, kteří se dostanou do ubytoven, ale ten, kdo se věnuje realitnímu byznysu a který vystihl naši nedokonalost v legislativě. Vždycky politici a úředníci vytvoří paskvil, v rámci kterého se nějaký chytrolín zorientuje a vytěží maximum. Doplatky na bydlení jsou největší byznys s chudobou, jaký si kdo dovede představit. Tam se již něco na ministerstvu a v Senátu děje, což je dobře, a doufám, že to nakonec nepoloží ty lidi, kteří nemají jinou variantu než tu ubytovnu. A mimochodem – je na většinové společnosti, aby zákony byly jednoduché a srozumitelné a neměly pět, šest různých výkladů!

Co si myslíte o politické korektnosti v romské otázce? Je na místě, nebo je to cosi, co naopak vlnu nenávisti i „neextremistických občanů" vůči romské menšině právě stupňuje?

Rozhodně je potřeba to brát velmi objektivně. Svalovat všechno – budu-li to personifikovat jednoduše – na Romy, kam to všechno směřuje… Tak mimo jiné už to není jen problém romský, ale problém sociální. V chudobě už se vyskytla řada neromských obyvatel, jenže Romové jsou více vidět a ona nechuť vůči nim je podporována celou řadou opatření, která byla i zneužita. Lidé si prostě stav věcí vykládají tak, že Romové se mají dobře a všichni ostatní na to doplácejí. Za prvé téma romské otázky je pro politika jako politická otázka velmi nezajímavá. Ona totiž nepřináší politické body. Kdokoliv se snaží toto téma objektivizovat nebo pro to něco dělat, nesbírá body plusové, naopak. Jednu věc, kterou jsem si musela uvědomit i já, si musíme uvědomit všichni: Přiznat si, že tady prostě jsou. My je nikam nevystěhujeme. Nezbavíme se jich. Prostě je tu desítky, možná stovky let máme. Ale nastal problém.

Kde ten problém podle vás prvotně vzniknul?

Ve městech, třeba i ve starém Mostě existovaly čtvrti, kde žili Romové po generace, třeba i majorita, ale konflikt nebyl tak vyhrocen. Oni tam všichni žili generačně, měli k danému místu nějaký vztah. Po revoluci developeři ve velkých městech, včetně Prahy, se o lokality začali zajímat, skupovat je a potrhali skupiny těchto lidí. Rozstrkali je do menších měst a obcí. Rozbila se jejich vzájemná vazba. První krok byl, že konflikty to vyvolalo už mezi nimi samotnými. Oni už přeci mezi sebou nekomunikují, hádají se, dělají rámus, to je první konfliktní prostředí a hlavně problém je najednou víc vidět – je to i v menších městech, obcích a více vybublal.

Navíc je v tom byznys a on je logicky problém, chceme-li otevřít tržní ekonomiku, tak prostě těmto věcem lze těžko zabránit. Jenže lidé v onom tržním prostředí – developeři – nehleděli na to, jaký problém to ve společnosti vyvolá. Hlavně, že oni vydělali. Nezajímá je, koho sem nastěhují. Oni zde nebydlí. Teď to prožíváme tady v Obrnicích v jednom domě, kam nám mostecká realitka sestěhovává lidi z různých ubytoven a je tu rámus, ale v domech, kde žijí již po dvě, tři generace, to tak není.

Druhým problémem bylo tak měkké nastavení sociální sítě, že jim se nevyplatilo ráno vstávat do práce. Ale nebyli to Romové, kdo za to snad šel stávkovat do ulic. Viděl to snad někdo? Ne, my jsme nastavili podmínky, aby nemuseli do práce a aby bylo hodně dětí. My jsme ti, kdo je upláceli. Oni si na to zvykli. Dopustili jsme, že vyrostla generace dětí, která neviděla rodiče pracovat. Do škol moc nemusely, takže tu máme patnáctileté děti bez vzdělání, s kterými nevíme, co dělat. A vyrůstá další generace, od malička do dospělosti na ubytovnách, v jedné místnosti. Co tam asi vidí? To nejhorší. Jenže – teď přibývají, je to víc a víc vidět a nevíme si s tím rady. Ale my jsme tenhle systém naservírovali!

Vy nejste zastánkyně represivních opatření. Co by se tedy mělo udělat, aby se ten systém změnil a problém dál neeskaloval?

Uvědomit si, že tu jsou. Nestrkat si je od města k městu, nevykořeňovat je. To už aby zase kočovali, jenže to si zase ten vztah k místu nenajdou. Každý, kdo jde do politiky, musí si zabydlet ty svoje, které tam ve svém regionu má. Pokud se oni nenaučí chovat k majetku, když to není jejich? Nebudou děti chodit do školy? K tomu všemu je musíme vést. Dát jim pomocnou ruku a zároveň vyvinout tlak, proč to musí udělat a co by se jinak stalo. Jinak to nepůjde. Musíme pracovat systémem naučit je ryby lovit, ne jim je rozdávat. Postavit jen někde buňky, tím se vyřeší jen otázka bytová a to nestačí. Nelze předpokládat, že je zcela převychováme, přeci jen v nich je jiná etnicita. Ale můžeme je dát do takové lajny, aby se dalo vedle nich žít. Musíme je doprovázet a tlačit, aby vzali za sebe odpovědnost.