Starý svět už skončil. Ve světové politice rozhodují jen zájmy. Světaznalý publicista odhaluje, co se skrývá za titulky propagandy

Anketa

Bude to rok od začátku uprchlické krize. Jaký je váš postoj?

Uprchlíkům nepomáhat. Máme vlastní problémy

79%

Uprchlíkům pomoci, ale nebrat je do Evropy

19%

Měli bychom uprchlíky dočasně přijmout

Uprchlíky bychom měli přijmout natrvalo

hlasovalo: 20453 lidí

Spojené státy spustily protiraketový systém v Rumunsku, Rusko ihned protestovalo s tím, že podnikne opatření. Jak to chápat, co to ze strategického hlediska znamená? Co se tím změní do budoucna? Jde o nutnou obranu proti Rusům, anebo akt agrese a provokace? Není škoda, že není systém nakonec u nás v Brdech, jak se plánovalo?

Od všeho něco. Brd nějak zvláště nelituji. Ale věc je přece jenom složitější, i když podstata zůstává. Mění se jen prostředky. Rozšiřování protiraketového systému, jinak také European Phased Adaptive Approach (EPAA), které bylo oficiálně spuštěno 12. května v rumunském Deveselu, je součástí širší strategie NATO – jak k tomu tématu uvádí dokument NATO, ale i samotný Bílý dům – jedná se v tomto případě o druhou fázi, jejímž pokračováním by měla být výstavba základny v Polsku (čerstvě zahájená v Redzikowu), těsně u hranic s pobaltskými zeměmi; ukončena by měla být čtvrtou fází v roce 2020.

Celková strategie integrovaného systému protivzdušné obrany, již Američané nazvali téměř prorocky Aegis (podle obranného štítu, jejž používal bůh Zeus) – jejíž proměnu jsme po roce 2009 mohli zažít i u nás, ve vámi zmiňovaném pokusu o výstavbu radaru v Brdech –, vychází z představy, že pouze USA mohou zajistit od vnějšího ohrožení evropskou obranu. Kdyby tomu bylo jinak, a samotná Evropa byla schopna něco takového vybudovat, byla by situace jiná i rozložení patrně jiné. Není tomu tak dávno, co bylo módní vytýkat Americe tzv. unilateralismus.

Američané mohou stále i dnes, a navíc s ohledem na nová nebezpečí terorismu, odkazovat nejen na potenciální, ale zcela konkrétní hrozbu zejména z Blízkého východu, a zamýšleno bylo především jako obrana proti hrozbě z Íránu. Specializovaná americká revue Ballistic Missile Defense Review v roce 2010 upozorňovala, že skutečnými hrozbami, vůči kterým se tento systém vymezuje, zahrnuje koncepčně vedle Íránu i severní Koreu a potenciální další hrozby pro spojence NATO v regionu. Explicitně z toho dokumenty vyjímaly Rusko i Čínu. Je ale zřejmé, že vytvoření obranného systému si nevybírá nepřátele.

Samotný integrovaný systém protiraketové obrany Aegis (jinak také „ballistic missile defense“, ve zkratce BMD) byl původně vyvinutý již v době studené války – a Rusové si jistě velmi dobře pamatují, jaký to mělo dopad v 60. letech na jejich zbraňové systémy (zejména díky finanční nákladnosti). Dnešní kapacita a rozmístění amerického systému ale nezahrnuje pouze země východní Evropy, ale i detekční radar AN/TPY-2 v Turecku (2011) a čtyři torpédoborce ve španělských vodách. V tomto ohledu nejde o ryze protiruský štít, ale štít proti všem, kteří by se pokoušeli napadnout Američany a jejich spojence v NATO podle článku 5.

Americký prezident Barack Obama v dokumentu na počátku této strategie v roce 2011 explicitně vyzval Ruskou federaci, aby se do tohoto systému zapojila. Anexe Krymu v roce 2014 – po vypuknutí známých událostí na kyjevském Majdanu – ovšem velmi zajímavě rozjetá oboustranná jednání poněkud ochladila.

Jde-li ze strany Američanů o nějaký akt agrese nebo provokace? Politický marketing pro americké spojence (i vůči Rusku) se v tom jistě najde, stejně jako snaha Ruska být na Američanech nezávislí – a dělat si trochu samo, co stále uzná za vhodné v návaznosti na image supervelmoci z časů Sovětského svazu. Vedle napětí zvyšuje Rusko i svůj kredit, což se jasně ukazuje dnes v Sýrii.

Nicméně právě situace v Sýrii by nám měla být vodítkem k tomu, že dialektika dialogu mezi NATO a Ruskem se vždy najde. Jak praví jeden dokument NATO: „Spolupráce s touto zemí [tj. s Ruskem] byla po vojenské intervenci na Ukrajině, kterou aliance silně odsuzuje, přerušena. Politické a vojenské kanály ale nadále zůstávají otevřené.“

Jak hodnotit postup NATO vůči Rusku? Které kroky jsou důležité a co by aliance měla, byť preventivně, dělat? A naopak co se týče přístupu Ruska, chová se vůči Západu agresivně, ohrožuje nás?

V postupu NATO došlo vůči Rusku za posledních deset let k výrazné proměně ve stylu, nikoliv ovšem v obsahu. Od agresivní bushovské strategie se ta obamovská liší v designu. Místo agresivního zvonění na „zvon svobody“ (Bush) a vyhlašování základen (Brdy) se rozšiřují systémy v měkčím formátu. Navíc pod dojmem sílící ruské vojenské demonstrace na Ukrajině a v Sýrii se stále ozývá v Pobaltí a tradičně i v Polsku dost hlasů, které chtějí mít nad sebou ochranný americký deštník.

Amerika ale v zásadě nechce Rusko příliš dráždit, protože jak se říká, „není dobré dráždit hada bosou nohou“. Z dějin víme, že Rusové se nechovají jako Češi, kteří nebojovali nikdy, a když se v Rusku slaví „vítězství“, tady tomu říkáme „osvobození“.

Mnoha lidem by se ale jistě i zde líbila představa, živená četnými propagandistickými aparáty, že dochází k obnově studené války. Není tomu tak ale zcela. Neměli bychom se nechat mýlit tím, že každý máme nějaké vzpomínky na minulost. Koneckonců, všichni jsme tak trochu ve stejném geografickém prostoru, a již rakouský kancléř Metternich věděl, že pro mír v Evropě je nezbytná rovnováha. V zahraniční politice je tento trend skutečně nezbytný (věděl to i americký ministr zahraničí Henry Kissinger, který se na Metternicha odvolával), až potom se tu můžeme bavit o ideologiích nebo propagandě: domnívám se, že v tomto duchu přemýšlejí jak v Rusku, tak v Americe.

A měli bychom to vědět i my, kteří máme tendence si myslet, že v květnu 1945 mohl generál Eisenhower být v Praze rychleji než maršál Koněv. Možná bychom si měli častěji připomínat, že maršál Koněv sem dorazil, a to po dohodě s generálem Eisenhowerem. Respektive dohodě Stalina s Rooseveltem.

O perspektivách vztahů mezi Ruskem a Amerikou existuje mnoha zajímavých studií, jednu z nich, pod názvem Perspektivy pro vztahy mezi NATO a Ruskem, jsem četl například od Margaret Kleinové a Claudie Majorové z Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní studie. Obě autorky v zásadě upozorňují na tři možné scénáře dalšího vývoje: 1. Konfrontace se silným potenciálem eskalace; 2. Omezená konfrontace; 3. Pragmatické partnerství se sdílenými zájmy. Myslím, že v současnosti se vztahy mezi oběma bloky pohybují někde mezi omezenou konfrontací a pragmatickým partnerstvím. Rusko má jistě důvod vidět v šíření anti-balistického systému hrozbu pro sebe a své zájmy: do jaké míry to ale zůstane pouze na úrovni tiskových vyhlášení, či do jaké míry Rusové pracují na svých vlastních nových systémech, je otázka.

To je na specializované revue, ale občas se tím tématem zabývají i americké blondýny v americké televizi. Mám na mysli například vývoj balistické střely YU-71 v rámci projektu 4202. Do jaké míry jde o propagandu, ponechávám na čtenáři. Komentáře míní, že právě vývoj této střely, jež je schopna probít se přes americký štít (dosahuje rychlosti 11 200 kilometrů za hodinu), je jednou z reakcí na vývoj amerického systému. Každá válka, a ta v Sýrii není výjimkou, umožňuje navíc Rusku testovat bez velké mezinárodní pozornosti nové zbraně – jako například malou nukleární bombu bez radiace. Myslím, že obě strany se chovají způsoby, které posilují jejich prestiž a zájmy. Američané ani Rusové to nedělají proto, že by měli v úmyslu nějaké dobro nebo pocity lidí v regionu. Mají své zájmy a prosazují je svou mocí, již mají k dispozici. Tady bohužel často vůbec nejde ani o demokracii, ani o komunismus, pokud těmto pojmům někdo chce přisuzovat nějakou referenční hodnotu.

Takže odpověď na otázku, kdo koho ohrožuje, bude záležet na příslušnosti ke skupině nebo ideologii. Pokud vyznáváte úvahu, že Američané mají vládnout světu, budete podporovat každý krok Američanů a tleskat průjezdu kdejakého vozidla přes Česko. Jste-li navíc milovníkem hamburgrů, oceníte, když na ten den budou mít nějakou slevu třeba v Dejvicích. Máte-li rádi vodku a kaviár, bude vám připadat dobré, že je to právě prezident Putin, který velkou měrou hasí konflikt v Sýrii. Jelikož k nám žádní uprchlíci, ani ti křesťanští nemíří, budeme se tu ale stále bít v prsa, co by, kdyby…

Nás ohrožuje pouze ten, od koho si to necháme líbit. A líbit jsme si to dali velmi často. I dnes si to necháme líbit.

Kdo má navrch v tom, čemu se říká informační válka? Do jaké míry je to, co Rusko ve své mediální politice prostřednictvím státních agentur i některých možná nestandardních prostředků (trollování diskusí, financování alternativních webů) podporuje, legitimním prostředkem v ovlivňování světového dění, jak to dělá například Hlas Ameriky, anebo nakolik to lze naopak považovat za nepřátelskou činnost?

Myslím, že je to legitimní způsob boje. Nedělají to jenom Američané nebo Rusové, dělají to a vždy dělali i Francouzi, Němci i Angličané. Každý z těchto velkých a historicky mocných měl vždy k dispozici nástroje na ovlivňování veřejného mínění. A ty slavné nástroje jsou známé, jedná se o historické, i relativně nové: Radio Free Europe/Radio Liberty, Voice of America, Russia Today, BBC, Deutschlanfunk, France 24, RFI… Že jsou to média vážená? Ano, jsou média i méně vážená. Ale to je dáno proměnou celkové mediální scény, zvláště na internetu. Každý může mít blog, že?

Pouze hlupák si ale myslí, že média jsou zásadně nezávislá, ty jsou přece – a vždy byla – pouze nosičem: kde jsou ty časy, kdy zakládal Karel Havlíček Borovský časopis Slovan! Dnes se i v kavárně vždy najde někdo, kdo chce být za každou cenu pravicový, další, kdo chce být levicový… Někdo mluví jako komunista, někdo jako TOP, někdo jako ODS. A potom jsou i tací, kteří papouškují podle toho, co se od nich chce, aniž by podporovali něco konkrétního nebo nějakou konkrétní propagandu: to jsou placení pokrytci (nalevo i napravo), pokud nechci přejít ke slovníku prezidenta Miloše Zemana.

Nestandardní prostředky používá kupodivu navíc ale mnoho velmi vzdělaných lidí, a vždy žasnu, jak je možné místo argumentů, kde by člověk očekával protiargument, používat podpásovky typu: „Děláte Putinovi propagandu!“ To mi řekl vážený komentátor Alexandr Mitrofanov z deníku Právo. A to jenom proto, že jsem v diskusi na Českém rozhlasu jednu neděli uvedl, že nepovažuji Ukrajinu za demokratický stát a že ani jako stát v zásadě nefunguje. Na to, aby někdo dělal Putinovu propagandu opravdu netřeba takových vět, protože ta putinovská propaganda se šíří takovými nosiči, že jedinec jen hledí. Často ale člověka zaráží, kolik expertů se vlamuje do otevřených dveří. Místní raritou zůstává, že se nikdo nepozastavuje příliš nad americkou propagandou, a o těch dalších (viz další jmenované státy) ani nevědí.

Zeptejte se jen, jak se dělají zprávy v hlavních médiích… třeba o Francii? Ocituje se BBC a ke stávkám v Paříži si agentura ČTK neodpustí poznamenat, že nyní protestuje méně lidí. Kdyby takové akce, jaké jsou v těchto dnech po celé Francii, vypukly jenom jeden den třeba na Václavském náměstí, patrně by to lidem připomínalo občanskou válku. O hnutí Nuit debout se tady dlouho mlčelo, minimálně do poloviny dubna, protože ta západní média, myslím anglo-americká, tomu nevěnovala pozornost. Nyní, po násilných střetech, už o tom píší. Ale dlouho ne. Proč? Protože ti lidé jsou snílci a jsou proti kapitalismu? Že je BBC zdroj britský a v ulicích jsou tisíce lidí, to tu nikomu nevadí. Korespondent Českého rozhlasu místo toho raději z Francie hlásí, že ze „slupek banánů se dají připravit pochoutky“ – v Lyonu.

A jak hodnotit evropské plány na boj s ruskou propagandou? Zřizují se agentury, dotačně se podporují projekty různých nevládních organizací, které často začínají volat i po omezení svobody slova (byť nepřímo), po sepisování seznamů „ruských agentů“ a podobně.

Ano, snaha vyvolat legislativně cenzuru ještě větší, než o jaké jsem psal výše, tu je dlouhodobě. O některých tématech se tu nesmí psát, a patrně se tenhle trend bude posilovat. Koresponduje s tím i zákon o ochraně minorit, který se dá snadno zneužívat, protože některá témata se nebudou moci dobře popsat. Nevládní organizace, jež z principu neobviňuji z ničeho, jistě v mnoha směrech vykonávají skvělou práci.

Ale zadání je tu jasné: když podporovat nevidomé, mělo by být jasné, proč. Jsem pro začleňování nevidomých do společnosti. Když podporovat psy a kočky, mělo by být jasné, jaké. Rád si nějakého psa i kočku pořídím. A když hájit demokracii, mělo by být srozumitelné, jestli se tím myslí nějaká kampaň ministerstva zahraničí – třeba na Ukrajině. Tam jsem si raději zajel, abych věděl, o co jde. Lež se vydávala za pravdu. Nedělám si ulice o roli Ruska v Evropě. Protože umím ale stále rusky, rád si přečtu i deník Izvestija, kde píše můj oblíbený autor Eduard Limonov, aniž bych s ním souhlasil. Naštěstí již nelze zcela zakázat číst v jiném jazyce… Možná by na to měl někdo upozornit.

Mám osobní zkušenost s různými lidmi v kauzách, kterým jsem se věnoval. Byl jsem překvapen, jak selektivně třeba některé organizace, placené státem (církevní i humanitární) přistupovaly k tématu volyňských Čechů. Byl kolem toho spor na vládní úrovni, ale zcela konkrétní lidé mi říkali věci, nad nimiž mi zůstával rozum stát. Například: „Jsou mezi nimi určitě agenti rozvědek!“ – „Neumějí ani číst a psát!“ – „Nemají hygienické návyky!“. Velmi známý reprezentant jedné neziskové organizaci mi řekl na otázku, zda se tématu bude věnovat: „Nebudeme!“ A bylo to. Věnuje se jinému tématu: třeba Tatarům z Krymu. Podezřívám toho člověka ze spolupráce se zahraniční rozvědkou. Je to ale tajné, a určitě to není spolupráce s Ruskem.

Ale vážně: o sepisování seznamů vím, a nedělá to jenom jedna organizace, ale více. Ne vždy jste na tom správném seznamu. Vím, že jsem na seznamu novináře Bartoše jako „pravdoláskař“, v Českých centrech ministerstva zahraničí budu jistě na seznamu „proputinovském“, v Britských listech jsem za „fašistu“ a obhájce „hate-speeche“.

Přestože je ruská ekonomika a hospodářství zmítáno krizí, Rusové prý počítají s tím, že se budou mít špatně a zhoršování životní úrovně obyvatelstva tak zřejmě nijak neohrožuje silnou pozici Vladimira Putina. Čím podle vás ruský prezident dosahuje toho, že se lidé nebouří, jsou ochotni žít chudším životem a nevidí v Putinovi viníka svých neštěstí? Takový scénář je v Evropě jinak docela běžný.

Každý stát potřebuje mít na čele své země lídra, který má vlastní politiku, s níž jsou srozuměni. V případě Ruska jde navíc o člověka, který posiluje ve svém národě hrdost, což je pro nás možná nepochopitelné, protože takový postoj byl u nás spíše zvláštností. I když ne vždy, a nikoliv v každém případě. Těch několik disidentů, které si Západ v Rusku pěstuje, působí málo autenticky, a většinou mluví pouze k úzké skupině lidí.

Prezident Putin na rozdíl od Gorbačova – o Jelcinovi ani nemluvě – dokázal navázat na staré velmocenské reflexy, s nimiž přišel již svého času ministr Jevgenij Primakov. Pochopil, protože to sám také tak zažil, že být ponížen může být dobrým východiskem k tomu, aby se tak již nedělo. Zdá se mi srozumitelné, že většina Rusů rozumí Putinovi, jelikož slovy spisovatelky Světlany Alexijevičové, v každém Rusovi je Putin. Nevím, zda je v každém Čechovi také kus Miloše Zemana, ale myslím, že český prezident na tom dosti pracuje.

Nezapomínejme na velké oběti ruského národa. Nedávno mi jedna ruská známá pouštěla píseň, kterou nám dlouho pouštěla i komunistická televize: „Staváj strana...“ Ono to ale není až tak směšné, jak se to člověku zdálo v dospívání. Sovětský svaz prostě tu válku vyhrál, a navzdory všem ji vyhrál. Tu válku nevyhrál nikdo jiný. Nikdo v Evropě nedokázal nacismu čelit, mnoho z elit se s nacismem kompromitovalo v Anglii, ve Francii... A navzdory úskoku paktu Ribbentop-Molotov, potom Rusové, respektive Sovětský svaz osvobodil velkou část Evropy a právě on porazil Německo.

Ukrajinský politolog Vladimir Fesenko v rozhovoru pro LN tvrdí, že na jednu stranu jsou lidé na Ukrajině naštvaní a v žádném případě už by nevolili někoho, kdo by je vedl k Rusku. Faktickým odchodem Krymu i Donbasu prý v zásadě padla varianta, že by kyjevský parlament ovládli proruští politici. Současně se prý Západ nemá bát předčasných voleb na Ukrajině. V zemi se sice změny dějí, ale hodně pomalu a největším problémem jsou zkorumpovaní prokurátoři a soudci, na jejichž zničení nemá zájem ani Porošenko. Jak skrze tyto názory vidět situaci jak v Rusku, tak na Ukrajině?

Ach, Ukrajina… Moji předci pocházeli z Ruské říše, když se tomu tak ještě říkalo, a to v 19. století za cara Alexandra I. Babička si přivezla po druhé světové válce v ukrajinštině sebrané spisy Tarase Ševčenka, a matka celý život učila ruštinu – jmenovala se Tamara, jako ta gruzínská královna. Viděl jsem proto vždy tuto zemi jinak, než moji spolužáci. Nechci se opakovat, o mnohém jsem u vás mluvil již dříve.

Pan Fesenko ví, o čem mluví. Když jsem já na Ukrajinu naposledy jel, byly tehdy v květnu 2014 prezidentské volby, v nichž zvítězil Petro Porošenko. Jedna z těch žen, s nimž jsem mluvil v Žitomíru, byla v té době ve volební komisi. Na otázku, jaké to bylo, mávla rukou: „Ále, vyhraje Poro?“ – „Jak to?“ divil jsem se. – „Už je to sečteno!“ Sečteno bylo, abyste rozuměli, už dávno před sčítáním, protože Porošenko měl nejvíce peněz, aby si vítězství zajistil. Korupce, která prorůstá ukrajinskou společností, je tak vysoká, že se týká i toho posledního článku. Týká se ale i celé té ukrajinské „ryby, co smrdí od hlavy“.

Když jedete maršrutkou (malý bus), platíte cash, žádné lístky – a šofér si prostě bere peníze. Malá korupce? V trolejbusu naopak chodí fešná průvodčí a lístky prodává, ještě se usměje. Takové jsou tváře země, kde se prodává všechno a všude, kde vidíte zbídačené lidi, ale i veselé kumpány. Ale Ukrajina má nyní obrovský dluh, u Ruska přes 3 miliardy dolarů, Mezinárodní měnový fond (MMF) nabízí Ukrajině 17,5 miliardy dolarů na restrukturalizaci. To je na jednu zemi takové zatížení, že je vůbec zázrak, že to jde ještě dál. V polovině dubna padnul premiér Arsenij Jaceňuk.

Vazalský vztah „lásky-nenávisti“ mezi Ukrajinou a Ruskem má povahu, kterou bychom mohli raději probrat s nějakým psychoanalytikem. Je v tom společná historie, podobné mravy, stav režimu (míra demokracie, a to nemyslím jen vládní), příslušnost k církvi atd. Rusko podle mého názoru Ukrajinu nepustí.

Co nabízí Evropa a Západ Ukrajině? Větší dluhy? Civilizační nejistotu? Škoda, že Česká republika, i když to neplatí zcela, rezignovala na vlastní přístup. Kde je ale nakonec ta proklamovaná východoevropská politika? Kde je velvyslanec Mareš?

Podle unijní agentury Frontex klesl za poslední měsíc počet uprchlíků v Řecku o 90 procent. Je to dáno dohodou s Turky nebo se uklidňuje situace v Sýrii? Dohoda s Tureckem se ale jeví stejně v ohrožení, protože Erdogan vyhodil premiéra, s nímž Evropa dohodu vyjednala a neustále vyhrožuje. Jak by vypadala situace, kdyby Ergodan naplnil pohrůžky, otevřel brány a uprchlíky k nám pustil?

Kancléřka Angela Merkelová v tomto ohledu zahrála velmi falešnou kartou. Dohodu s Tureckem ale nepodepsala pouze ona, a je to výsledkem velmi pokrytecké evropské politiky, která se zaklíná lidskými právy, potom ale hraje „malou domů“, respektive do Turecka. Podíl imigrantů poklesl, což ale není právě dobrá vizitka. Co k tomu říci více? Že politika nejsou lidská práva? Že jde nakonec jen o to, kdo koho za co zvolí? Kdo se tu chce rozplakat nad zájmy mocností, patrně už musí vysloveně ržát nad tímto cynismem na zádech uprchlíků. Je to horší než vítězství populistů? Není to nakonec ale jejich vítězství?

Poté, co Slováci postřelili na hranicích migrantku, začala se objevovat varování, že se tok přesouvá a migranti mohou proudit, místo přes Rakousko, do Německa přes Slovensko a Česko. Blíží se doba, kdy budeme nakonec hranice bránit my?

Ne, myslím, že se neblíží.

Dle zprávy francouzských tajných služeb platí, že některým aspektům migrace se v žádném případě nevyhneme. Jde konkrétně o Afriku, protože tam statisíce lidí čekají, až se dají do pohybu. Hlavně z důvodu bídy, kterou zhoršuje globální oteplování nebo akutního nedostatku pitné vody. Jak se toto vyřeší? Již zesiluje migrační tlak na italské ostrovy, utíkají už i lidé z Egypta. Jak s takovými imigranty zacházet? Kterým pomáhat a kterým ne? Jak situaci ve Středozemním moři řešit? A konečně, jde zajistit, aby lidé z Afriky neutíkali?

Zprávy francouzské rozvědky bych nepodceňoval, ale nemám je k dispozici.

Jak se vypořádat s tím, že v důsledku globálního oteplování budou dále do Evropy utíkat statisíce lidí před bídou, za lepším životem atd.?

Řešení bych viděl v koordinované politice OSN v součinnosti s EU a dalšími spolky, jež obvykle tuto agendu řeší. Jistě na to mají experty, kteří o tom mají větší přehled, než já.

Opět se množí zprávy o kriminálních činech migrantů a vlivem toho i houstne atmosféra ve společnosti, což někteří aktivisté označují termíny jako „lidový fašismus“. V Německu opět došlo k sexuálním útokům, v Rakousku imigrant ubil ženu… K tomu stoupá popularita protimigračních stran (AfD v Německu, Svobodní v Rakousku). Co dělat, aby se situace dále neostřila?

Odpověď nám dala Angela Merkelová. K tomu, aby nestoupala protiimigračí nálada a procenta pro extremisty, je třeba se s tématem vypořádat: někdy navzdory vlastnímu přesvědčení. Přesto si ale myslím, že kancléřka udělala pro uprchlíky v Německu maximum.

Její popularita sice klesla, ale stále je na tom lépe v disciplinovaném Německu, než v revoluční Francii, kde si o prezidenta Hollanda neotře svůj čumák ani jeho pes. Lidový fašismus je jistě téma k diskusi, ale podle zákona žádná politická strana nemůže mít ozbrojenou složku, jak tomu bylo ve 30. letech. Mohou vznikat pokusy o domobranu, ale nemají v zásadě legální základ. Sexuální útoky imigrantů jsou mediálně naddimenzované, je to efektnější, mnohem efektnější než příčiny nezaměstnanosti.

Uvidíme, jaký recept nám o víkendu přinese Rakousko. Zde už – pokud mne paměť neklame – došlo kdysi k mesalianci mezi lidovci a Svobodnými. Evropa na to nedokázala dosti reagovat.

Nakolik berete vážně informace třeba o tom, že ve Švédsku některá města bývají pod tlakem migrantů, z nichž polovina ani nepracuje, skoro neobyvatelná? Někteří Švédsko začínají popisovat jako stát před kolapsem.

Jako stát před kolapsem bych viděl již zmiňovanou Ukrajinu. Má-li to být Švédsko, a to pod vlivem imigrace, jistě se to brzy dozvíme.

A co se týče informování o trestné činnosti imigrantů, jaký postup by dle vašeho mínění měla ideálně volit média a politici? Mám na mysli, zda o všem podrobně psát a veřejnosti to sdělovat, anebo to příliš nevytahovat na světlo. Někteří komentátoři totiž tvrdí, že média tím, že o tom píší, jen vyvolávají nenávist a rasismus.

Ano, přesně to si myslím. Zároveň ale nevidím důvod, proč to zakazovat. Jde jenom o proporci. Když v Rennes vystřelili oko levicovému demonstrantovi, dostalo se mu rozhovoru v Le Monde. O napadení Luigi Guardiara, mladého člena Národní fronty, skupinou antifašistů, psala jen lokální média na jihu Francie. Rozhovor s ním už nikdo neudělal. Byl totiž po několika dnech v kómatu již definitivně mrtvý.

Dle zastánců další evropské integrace se EU střelila do vlastní nohy, když vnucovala celé Evropě uprchlické kvóty. Hovoří se nyní o nebezpečí brexitu a nákaze referend a nebezpečí vystupování dalších států. Jak tento stav hodnotíte, jaký vývoj očekáváte? A do jaké míry se podepisujete pod tvrzení, že EU cíleně rozeštvává Putin?

Rusko jistě nemá důvod podporovat prosperující Evropskou unii. To ale nemá ani Amerika, byť se prezident Obama při návštěvě Evropy v minulých dnech snažil budit lepší dojem: byl proti brexitu a pro EU. Brexit je totiž především výsledkem naprosto mylné politiky EU, že bude Velká Británie něčím více v Evropě, než „americkým pudlem“.

Generál a francouzský prezident Charles de Gaulle o tom věděl své, když Británii v EHS nechtěl. Ta země za kanálem nikdy neměla pochopení pro Evropu, natož pro „politickou Evropu“. Pro ni to byl pouze „business as usual“. A slavný výrok železné premiérky: „Give me my money back?“ To se jistě již dnes učí na školách, nebo ne?

A k těm kvótám. Bavil jsem se na konferenci v Římě vloni v létě s tajemníkem evropského ministra, co má na starosti imigraci. Kvóty Evropská komise Jeana-Clauda Junckera nikdy nechtěla, to bylo pouze PR Francie, a speciálně premiéra Manuela Vallse, který potřeboval dobré alibi ve vnitropolitickém souboji. Jednalo se pouze o proporce a podíl na rozmístění imigrantů. Český příklad ukazuje, jak se věci mohou vyvinout.

Islámský stát se zmenšuje, podle některých zpráv upevňuje pozici Bašár Asad a zároveň by měla začít reálná vyjednávání o příměří s Asadem krytým Ruskem a tzv. demokratickou opozicí krytou Západem. Kdo z celé situace vyjde lépe, Rusové nebo Západ? K jakému uspořádání v tuto chvíli v Sýrii směřuje?

Vidím to v Sýrii jako konfederaci – minimálně Kurdové si ji vybojovali. Rusové se do věci zasadili mimořádně, a budou to zase oni, co budou z toho chtít vytlouct maximum. Vyzkoušeli si v Sýrii exkluzivně svou roli a jistě to nenechají jen tak. Jejich zájmem je držet Asada, pokud to půjde. Američané tahají za kratší konec provazu – a v době, kdy se střídá vláda v Bílém domě, už to prezident Obama nevyřeší. Kdyby vyhrál Donald Trump, vyřešil by to? Sotva. Američané se prostě v Sýrii pod dojmem kolapsu v Iráku a Afghánistánu neodhodlali k angažmá na úrovni, a bude z toho profitovat Rusko.

Nakolik se ztotožňujete s myšlenkou, že do vývoje v Sýrii destruktivně zasahuje Turecko a arabské ropné mocnosti?

Naprosto.

Zatímco prorusky orientované osobnosti tvrdí, že Amerika dělá ve světové politice příliš moc a zbytečně hodně se angažuje, zastánci silné transatlantické vazby naopak hořekují nad tím, že prezident Obama vyklidil pozici, má menší zájem o dění v Evropě a není dostatečně silný ani vůči Číně s tím, že v tuto chvíli zaujal naprosto němý postoj a je z něho „chromá kachna“. Co USA dělají v tuto chvíli ve světě správně a co špatně?

Role Ameriky je velmi sporná. Myslím si, že méně by bylo více, ale netvrdím, že by Amerika nemohla dělat více. Mohla by více respektovat mezinárodní pravidla, spolupráci a řešení multilaterární – dokonce si myslím, že prezident Obama k tomu měl dobrý náběh. Za naprosto unikátní považuji Obamovy dva tahy: revizi vztahu k Íránu a ke Kubě. To si nikdo před jeho nástupem nedokázal představit. Máme se smát „chromé kachně“?

V této části Evropy jsme si až příliš zvykli na americký bushovský protekcionismus a z něho vyplývající fakticky protievropské postoje. Pokud někdo popisuje svět pod vlivem „chromé kachny“, možná si nevšiml, že ten svět už skončil.

Tato česká vláda to ale nemá snadné, její legitimita je problematická, protože na jedné straně nadužívá vlivu mediálně, na straně druhé není koherentní. To prezident Miloš Zeman je – i přes výhrady ve stylu a slovníku – mnohem koherentnější a srozumitelnější navenek. Nesdílím jeho zděšení z globálního superholocaustu, což je opravdu děsivá vize, a navíc značně komunikačně ulilitární, ale lze tomu rozumět. Má to historický patos. České vládě nerozumím – nemá politiku, vizi.... a ministr zahraničí prostě neexistuje. Jak se ten pán, prosím, vlastně jmenuje? Ví to někdo?

Ve vztahu k Číně se všichni na globální scéně chovají pragmaticky. Američané, Angličani, Francouzi... a koneckonců i Miloš Zeman. Pamatuji se, jak byl kdysi Bill Clinton obviňován, že jeho kampaň financují Číňané. Jací Číňané? Je jich tolik... Pokud vyhraje Hillary, kdy pojede poděkovat do Číny?

Jaké budou USA po volbách je ale velká neznámá. Nesdílím zděšení z Donalda Trumpa, ne kvůli jeho bývalé české ženě Ivance, ale protože je to pragmatik. Nikoliv populista, jak tvrdí většina koupených českých médií, jež si nevidí ani na špičku nosu. Některá to dokonce dělají, protože žádný nos nemají. A nos, to je charakter.

Zmínění skalní zastánci transatlantické vazby zároveň cítí paniku při představě, že by příští prezident neměl zájem v rámci NATO dotovat obranu Evropy. Co této obavě říkáte?

Uvidíme. Svéprávnost by Evropě slušela více než americký protektorát.

Lidovec Daniel Herman jako první český ministr vystoupil v neděli na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Svůj projev v němčině začal slovy „drazí krajané“ a během řeči též vyjádřil lítost nad násilnostmi na sudetských Němcích ze strany Čechů během odsunu. Komunisté Hermana vyzvali k rezignaci, řada dalších politiků ho ostře kritizuje. Jak na to nahlížet, bylo to správné gesto? Nebo je vůbec potřebné 71 let po válce se k těmto věcem vracet a omlouvat se? A máme se vůbec my za co omlouvat?

Přijde mi to jako skvělé a velmi přesné vyjádření. Na vysoké diplomatické a lidské úrovni. On totiž nevyjádřil pouze lítost nad odsunem Němců, ale i lítost nad nacistickým násilím, kterého se část Němců ze Sudet dopouštěla. Pocházím ze Sudet, konkrétně z Litoměřic, a nikdo mne nemůže podezřívat z předpojatosti. Lítost není slabost, a nikdy není pozdě na žádnou omluvu.