Exkluzivně ParlamentnímListům.cz jste dnes řekl, že navrhnete spolu s přáteli Miloši Zemanovi, aby vyznamenal in memoriam Miloslava Ransdorfa za zásluhy o vlast. Zní to možná překvapivě. Proč jste se tak rozhodli?
Především proto, že se jednalo nejen o odpovědného vlastence, ale i o naprosto originálního myslitele, prototyp klasického vzdělance, který se však neuzavřel pouze do klauzury učence odtrženého od života, ale dokázal díky svým obrovským vědomostem trefně glosovat aktuální politický vývoj. Napadá mě momentálně jiná taková výjimečná osobnost, na rozdíl od Miloslava Ransdorfa ji lze však řadit do pravicového spektra. Byl to historik Josef Pekař, který nejenže se zásadně vyjádřil ke všem klíčovým otázkám českých dějin, ale sledoval a hodnotil na stránkách novin i žhavou současnost. Byla to však jiná doba, Pekař zemřel v roce 1937. Řekl bych, že dnes máme takový stav demokracie, že zaujmout k některým otázkám vlastní postoj je mnohem těžší než v Pekařově době a o to bylo cennější, že se toho Miloslav Ransdorf nebál.
Podobně jako moje maličkost jste členem Obce českých spisovatelů. Jak vnímáte Ransdorfovu vědeckou a publicistickou práci?
K tomu bych připojil osobní vzpomínku. Někdy v osmdesátých letech jsem slyšel o Miloslavu Ransdorfovi poprvé. Tehdy mi vyprávěla jedna studentka Filozofické fakulty UK, že mají nějakého Ransdorfa, který na ně hovoří v semináři řecky. Náhodou jsem v té době zahlédl ve výkladní skříni knihu Miloslava Ransdorfa o Zdeňku Nejedlém. Pokud si po těch letech dobře vzpomínám, studie pojednávala o tom, že Zdeněk Nejedlý se oháněl marxismem, ale navzdory tomu zůstal celý život jen pozitivistou. Tento příklad ukazuje, že se Miloslav Ransdorf ani v éře socialismu nebál plout proti proudu, když mu to vědecký étos velel. Abych stručně popsal jeho vědecký a publicistický styl, musel bych si vypůjčit slova Karla Kramáře: „Pravdou, třeba proti všem!“ V Ransdorfově případě však nešlo o žádnou libovůli, ale o pravdu nazíranou ze všech myslitelných úhlů, protože nehledal černobílá řešení.
Kam ho zařadit jako politika českého či evropského formátu?
To je velmi těžká otázka, na kterou v současnosti není jednoduché odpovědět. Podstata věcí i osobností se často vyjeví až s určitým časovým odstupem. Myslím, že tak tomu bude i s hodnocením Miloslava Ransdorfa. Už dnes však lze říci, že ač to byl do značné míry solitér, jeho osobnost měla rozměr, který rozhodně překračoval hranice této země. Miloslav Ransdorf byl skvělý debatér a dokázal svými názory burcovat. Jeho největší odkaz asi spočívá v tom, že za skutečnou pravdu bojoval a odmítal se smířit s její znásilněnou a karikovanou podobou.
Existuje výrok, že „dobrá nebo špatná pověst se určuje posledním údobím života“. Jak na tomto pozadí Ransdorfa vnímat?
Osobně jsem se s ním seznámil někdy na konci minulého století. Bylo by nošením dříví do lesa opakovat, jak výjimečná to byla osobnost. Byl schopen zasvěceně diskutovat o středověkém myšlení Jana Dunse Scotta, nebo na druhé straně třeba o jihoamerických revolucionářích. Jeho výklady byly fascinující, ale dokázal i naslouchat druhému. A ještě jedna věc, která mě zpočátku velmi překvapila. Byl to také velmi vtipný člověk. Hluboce si vážím toho, že mi později nabídl tykání.
Znal jste ho. Jaký to byl podle vás člověk?
Jestli máte na mysli, že jeho památce mohou uškodit boje s věřiteli či tzv. švýcarská kauza, tak si to nemyslím. Miloslav Ransdorf jako jeden z mála v politice nezbohatl, protože se neváhal rozdat pro druhé. Stal se spíše obětí odporných lichvářských praktik, které náš právní řád umožňuje. A co se týče tzv. švýcarské kauzy, tam ještě zdaleka nepadlo poslední slovo. V mých vzpomínkách bude dál žít jako čestný, nesobecký a slušný člověk.
Psali jsme:
autor: Josef Petrů
