Příští týden nás čeká během krátké doby druhý významný státní svátek. Jaké máte vysvětlení pro události, které se seběhly 28. října a ve dnech před ním, ať už jde o rozruch kolem návštěvy dalajlámy v Praze, prohlášení ústavních činitelů k Číně, státních vyznamenání nebo demonstrace na Staroměstském náměstí?
Dívám se na to se zkušenostmi toho, co už jsem zažil. Jsem přesvědčen o tom, že ta rozjitřená situace, která teď panuje, hraje v něčí prospěch. Život mě naučil především obávat se davů. Davy se vždy dají hodně manipulovat. A není všechno tak, jak se tváří, a pro politiku to platí obzvlášť. Jsou to často tak složité zájmy, že jsou téměř k nerozšifrování. Jedni cinkají klíči, druzí jsou v zákulisí. Já jsem se svým synem na krku také cinkal, protože jsem samozřejmě měl těch bolševiků plné zuby. Ale nejsem ani politik, ani ten, který tahá za šňůrky těch panáků. Po delší době mi došlo, že zatímco my jsme cinkali klíči, tak jiní – ti chytří – o nichž se neví, kteří se ani sami neznají, si už dávno rozdávali karty. A jen nás využili, nás naivní lid, jak tomu při společenských změnách bývá.
Myslíte si, že jsou naše svobody už delší dobu ohrožovány politickou mocí, jak tvrdí ve své výzvě k občanskému neklidu Petiční výbor na obranu demokracie, jehož členy jsou šéf Národního divadla Jan Burian a herci Vojtěch Dyk a Jiří Bartoška?
Teď se s oblibou skloňuje slovo demokracie. Ale copak my máme nějakou demokracii? Je to jen taková forma. Máme rádi zabalené věci v hezkém, barevném a lákavém obale, ale ten vnitřek už nás ani tak nezajímá, přestože to jsou možná nekvalitní krámy. Demokracie má krásný obal. Můžeme si říkat, co chceme, můžeme cestovat, což se nám velice líbí, je to obrovská změna proti té předchozí diktatuře. Ale je to jen povrch. Ale co je uvnitř, kdo nám vládne? Vláda? Prezident? To je úplně směšné. Za vším jsou zájmy velkých nadnárodních korporací, které tahají za provázky na celém světě. A je to tak u nás, v Číně nebo v Americe. A my se tady v českém ďolíčku škorpíme, zda se někdo víc, nebo míň přiklání k Číně, nebo k Rusku.
Varování před Ruskem, které u nás často zaznívá, tedy podle vás není namístě?
Jistě, Rusové nám udělali hodně zlého, ale nebyli přece jediní. Co třeba Němci? Ti nám přece neudělali taky nic moc dobrého. Nebo přiklánění ke Spojeným státům? Já to vidím podobně jako Jan Kačer, který mluvil nedávno v DVTV. Také si velice vážím Spojených států za to, co udělali ve druhé světové válce. Ale to, co teď vidíme, že se děje ve Spojených státech, přece není žádná demokracie. To je obrovská šaškárna, obrovská hra s penězi, kdy jakýkoli slušnější kandidát, třeba pan Sanders, byl vyštípán. To není demokracie, to je jen hra pro lidi, zatímco někdo už si zase rozdává karty, bohužel. Proto říkám, že tato společnost je nemocná. Demokracie je v obrovské krizi, neustále o tom hovořím.
V památný den vzniku Československa se vedle tradičního slavnostního udílení státních vyznamenání na Pražském hradě konala na Staroměstském náměstí akce, která více než na oslavu výročí byla namířena proti prezidentu Miloši Zemanovi. Vinil byste z nastalé situace spíše hlavu státu, nebo jeho odpůrce, kteří se ani po téměř čtyřech nedokázali smířit s volební prohrou svého favorita Karla Schwarzenberga?
Znovu bych se odvolal na slova Jana Kačera, když ve zmíněném rozhovoru prozradil, že po něm někteří lidé chtěli, aby si na Hrad pro vyznamenání nešel a prezidentovi ho hodil do ksichtu. Ale to prostě nejde. To je posvátný Vladislavský sál, jsou tu určité posvátné věci, jichž bychom si měli vážit. A kdo rozhoduje o tom, kdo má pravdu? V té smršti akcí a vyjádření si vážím jedině vystoupení Jana Kačera, který řekl: „A já bych měl jít zpívat Horáčkovy písničky na Staromák?“ Tak já bych tam samozřejmě také nešel. Je to jen zneužívání situace jedněch proti druhým. Je to neustálý boj, který nemá s demokracií absolutně nic společného. A na Spojených státech jako pilíři demokracie vidíme, kam se ta tzv. demokracie žene, že nakonec je mnohdy nějaký diktátor osvícenější. My strašně rádi pliveme na všechny kolem sebe. Je to pro nás velká zábava, máme rádi velká slova, ale co je ta existence, ten život, ta společnost, na čem má být založena? Ta má být opravdu založena na těch nejprostších věcech.
Psali jsme:
Myslíte si, že jsou oprávněné obavy, že je naše země posouvána směrem na Východ?
To, co se u nás v posledních týdnech odehrávalo, je i výsledek situace, kdy se ženeme jednou na Západ, jednou na Východ. Já si vzpomínám, jak Pepa Nos svého času zpíval hezkou písničku v tom smyslu, že když jde někdo dlouho na západ, nakonec přijde na východ. To je nádherná symbolika. Jednou chceme být v Evropské unii, jednou u Číny, jednou u USA, vždycky se chceme mít dobře. Vždy z toho hlavně chceme týt, a to je naše chyba. Tato situace mě přesvědčila o tom, že jsme v období chronické nemoci a chceme-li, aby naše civilizace ještě chvíli fungovala, musíme žít zdravě, i politicky zdravě. Tedy nepodporovat tu šílenou nadvýrobu a nebýt pod vlivem nadnárodních korporací, které hýbají celou politiku, neboť politici, které vidíme, jsou jenom panáci. Kdyby se na nás zahleděl můj přítel, indián, stařešina German z kmene Yekuanů, tak by řekl: „Vážení, jste ztraceni.“
Neměli bychom se tedy na naše politiky zlobit, že jim jde o to, abychom měli s Čínou i Ruskem korektní vzájemné vztahy?
Nejsem politik, nejsem ekonom, nic takového, ale když se podíváme na politiky Evropské unie a Spojených států, tak se všichni snaží nějakým způsobem jednat s tím Východem včetně Číny a Ruska, hlavně mít v těchto zemích byznys. Čína je obrovská ekonomika, a to láká tu západní ekonomiku. Samozřejmě nějaká lidská práva nakonec vždy ustoupí, protože Čína má svoje lidská práva. Jedna z nejstarších kultur světa má svůj názor, tak jí ho neberme, každá kultura má svůj názor. Stejně tak islám má svůj názor, tam si sekají ruce. Tak ať si je sekají, když je to podle jejich kultury tak správné. Tak je nepřesvědčujme, nechme je přitom, nesnažme se pořád každého předělávat a rozšiřovat ta naše lidská práva a tu naši demokracii všude. Dopřejme těm národům a těm kulturám jejich vlastní vývoj. Nesnažme se je neustále přeměňovat.
Ing. Miloš Zeman
Co si tedy myslíte o tom, co se tu rozehrálo kolem Číny a návštěvy dalajlámy v Praze?
Jsem duchovně založen a uznávám veškeré víry na světě: islám, judaismus, hinduismus, lamaismus, buddhismus, čili skláním hlavu před všemi věroukami, protože spirituální život je něco daleko důležitějšího než materiální způsob života, který vyznáváme my, proto i k dalajlámovi vzhlížím s úctou.
Jakou roli v posledních týdnech sehrávají umělci, kteří na různých frontách protestovali proti prezidentu Miloši Zemanovi, jsou hlasem a svědomím národa?
Nechci nikoho soudit. Jsem samozřejmě toho názoru, že každý má právo si říct, co si myslí. To je demokracie. Ale zase se jen obávám, že to někdo může zneužít. Vždyť i ten listopad před 27 lety byl zneužit. Nakonec, kdo si rozkradl ty majetky? Byli to ti, které ani neznáme, ti si ty majetky rozkradli, protože měli potřebné vztahy a kontakty, zatímco my jsme zatím cinkali klíči a vykřikovali hesla. Umělci mají na ty své akce právo, ale ptejme se také, co za tím vším je, jestli opravdu už zase někdo nemá zájem nás posunout někam jinam, nebo nás jen využít a zneužít. Dívám se na to s nadhledem, nikoho neodsuzuji, každý na to má právo. Ale je to pouze část demokracie, která s námi jinak cloumá a my ani nevíme kam.
Co nám 17. listopad před sedmadvaceti lety přinesl?
Jsem rád, že to proběhlo, já jsem ten komunismus nenáviděl. Jenom mě mrzí, že někdo zneužil nálady lidí, té krásné představy, že budeme mít svobodu, demokracii, a ten někdo si nás rozkradl, koupil, tak je to. Ovšem při takových dějinných zvratech to bývá vždy, tak proč by to nemělo být i v případě listopadu 89. Lidé vždy hrají jen nějaký kompars, také my jsme hráli jen to roští a ti hlavní hrdinové jsou nejmenovaní a rozdělují si ty dividendy.
Čekáte, že blížící se výročí bude nejbouřlivější od roku 1989, jak se o tom v souvislosti s nedávnými akcemi u příležitosti 28. října spekuluje?
Možné to je podle toho, jak situace graduje a z komára se dělá velbloud. Většinou z takových drobností pak narůstají problémy, kdy už člověk pak ani neví, kde byl začátek všeho. Panuje obava, že jsou síly, které tato dvě data nějakým způsobem propojí a budou se snažit z toho vytřískat nějaký politický kapitál. Ale nemyslím si, že dojde na nějaké násilnosti nebo nepokoje v ulicích. I když už to je více než dvacet let, co se u nás něco výrazně měnilo. Je třeba zmínit, že převážná část lidí se má strašně dobře. Nikdy jsme se takhle dobře neměli. A z toho, bohužel, také vzniká řada škorpení, že když má někdo plný talíř, tak neví roupama co dělat. Nevážíme si toho, jak dobře se máme, a pokoušíme osud.
O co tedy momentálně v české společnosti především jde?
Někdo velice rád odvádí pozornost a tohle všechno mu hraje do karet. Já samozřejmě nevím, komu to hraje do karet, ale obávám se, že jakýkoli mumraj na ulicích, jakékoli davy je tam možné manipulovat, využít a zneužít. To platí pro celé dějiny, kdy davy jsou manipulovatelné a dobré myšlenky se dají zneužit. Toho se obávám. Ale myslím si, že v současné době je důležitý klid, aby se to všechno uklidnilo, aby se některé věci nenafukovaly. Jsme však ta česká kotlina a myslíme si, že jsme v centru světového dění, a věci hodně přeháníme.
Je přehnané i tvrzení, že na prezidenta Zemana je cíleně vyvíjen tlak neziskovým sektorem, který se věnuje uprchlíkům a geopolitickému směřování a navíc je financován ze zahraničí, především od nadací George Sorose?
Už jsem to naznačil, že tuhle situaci může někdo snadno zneužívat a klidně to může být pan Soros se svými penězi, s nimiž má nějaké cíle, čertví jaké. Ani bych se tomu moc nedivil. Neziskovek jsou mraky, jsou velice netransparentní a nepřehledné, z čehož mohou vznikat budoucí problémy. Tak je to i ve Spojených státech. Slyšel jsem, že Arabové vložili obrovské finance do volby Hillary Clintonové prezidentkou USA. Peníze proudí z Východu na Západ a ze Západu na Východ, jsme v těch proudech, a to je nemoc naší civilizace. Za prachy je snaha koupit všechno. Vládu, politiku, ale i štěstí a zdraví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
