Svědectví: Nekaž nám naše názory. Novinářský veterán Milan Syruček o dnešních českých médiích, třeba těch Bakalových

Jak byste zhodnotil dnešní povolební situaci ve Francii? Je to téměř nenávratný ústup tradičních politických stran?

Nemyslím si, že je to ústup od politických stran, je to spíše návrat k Francii před nástupem de Gaulla. Jeho pátá republika s výraznou a téměř nedělitelnou pravomocí prezidenta skončila už za Mitterrandovy éry tím, že zavedl „cohabitation“ – soužití, když po volbách v roce 1986, kdy sice zůstal u moci, ale socialisté ztratili většinu, za předsedu vlády jmenoval Jacquese Chiraka. To už začala fakticky éra šesté republiky, byť se tak nenazývala. Bylo to dáno i tím, že po těchto prezidentech – de Gaullovi a Mitterrandovi – v čele země nestál silný politik s jasnou koncepcí a pravomocí.

Jednou z příčin byl postupný zánik základního dělení na pravici a levici, a tudíž i převažující postavení vládnoucí strany, ať už pravicové či levicové. Tak se mohl dostat do čela země nezkušený politik, jehož hlavními přednostmi jsou neopotřebovanost a mládí. Vývoj ukáže, zda je to plusem či minusem, ale v každém případě je to v určitém smyslu nová éra francouzské politiky, v níž asi více bude rozhodovat nikoliv politická bipolarita, nikoliv vliv stranických kabinetů, ale prostě osobnost, která bude symbolizovat změnu – i třeba bez záruky, že je ji schopna učinit.

Přeskupí se Le Penová, nebo je jí podle vás „odzvoněno“? Ovšem parlamentní volby jsou za dveřmi...

Už nástup jejího otce symbolizoval určitou změnu na politické sféře, nový prvek, který neodpovídal více než třicetileté dominanci dělení země na pravici a levici. Objevení se ultrapravicového hnutí však není pro Francii nové. Zažila to například v květnu 1958 v podobě alžírských „ultra“, kdy metropoli ohrožoval možný výsadek alžírských extremistů. V porovnání s dneškem to však byli francouzští vojáci a vůbec Francouzi, žijící mimo Francii, třebaže tehdy bylo Alžírsko považováno za 96. departement země.

V pozadí tehdy nestáli islám či islamisté, ale ti Francouzi, kteří se nechtěli smířit s tím, že by Francie ztratila svůj vliv vlastně v tehdejším islámském světě, který se však sám o sobě paradoxně k islámu nehlásil: usiloval o nezávislost, nikoliv dominanci své víry. Ale už od konce šedesátých let, tedy doby, kdy jsem v Paříži žil, se čistokrevní Francouzi obávali postupné převahy „barevných“, tedy obyvatel z bývalých francouzských kolonií, kteří se masově stěhovali do země svých kolonizátorů a tam jejich populace rostla podstatně rychleji než francouzská. Vláda tehdy přijímala rozhodná opatření na posílení vlastní populace, aby tento nepoměr vyrovnala.

Dnes se k tomuto problému přiřadila náboženská, ideologická otázka. A to ze zcela jiného konce, než se tehdy předpokládalo: nikoliv komunistické, ale islámské ideje jsou podle mínění Francouzů hlavní hrozbou kvality vlastního obyvatelstva. Promítá se to do každodenního života, do škol, všude, kam se podíváte. Přitom je zajímavé, že tehdy, pár desítek let zpět, Francouzům vůbec nevadilo, že i někteří ministři francouzské vlády byli z „černé“ Afriky. Dnes bych si to snad ani nedovedl představit. Problém je i v tom, že dříve jsme si polarizaci představovali ve zjednodušeném schématu studené války. Dnes nemáme jak jasnou představu, kde a jak probíhá polarizační čára, tak především nemáme politiky, kteří by měli vizi, jak současné světové výzvě našim hodnotám čelit.

Le Penová tedy jistě zůstane nadále určitým politickým fenoménem a je třeba s ním počítat.

Francie je prý jednou z nejvíce rozdělených zemí, kdy občané mají mezi sebou velké rozdíly, a to jak názorové, tak existenční. Jak se podle vás země galského kohouta bude dále vyvíjet? Říká se, že ještě několik – nedej Bože, ale přesto – útoků islamistů a dojde k občanské válce. Není to přehnané? Co by na to říkal generál de Gaulle?

Jednou z francouzských zvláštností je skutečnost, že země se vždy dělila na dvě poloviny – nikoliv v tom geografickém smyslu jako Ukrajina či Německo na západní a východní, ale podle typicky francouzských kritérií: například na severní a jižní, kdy na severu převládal jako aperitiv calvados a na jihu pastis, na severu se jídlo připravovalo na másle, na jihu na oleji. Pak přišly náboženské třenice a země se rozdělila na katolíky a hugenoty, kteří se střetávali v nelítostných bojích. Za revolucí na prokrálovské a prorepublikánské, za de Gaulla na jasně vyhraněnou pravici a levici.

Jak vidíte, dělicí čáry probíhaly různě, jak geograficky, tak ideologicky, ale rozdělení vždy fungovalo v podstatě půl na půl. Dokonce za německé okupace tu byla až do listopadu 1942 Svobodná Francie ve Vichy a okupovaná. Rozdělené bylo i odbojové hnutí za druhé světové války. Jen snad v jednom se Francouzi dokázali spojit: v národním zájmu, v tom, že hlavní je velikost země a její místo ve světě. Toto uvědomění vtiskl zemi především generál de Gaulle, jehož Paměti jsou ódou na toto vlastenectví, třebaže například jeden z jeho ministrů, Alain Peyrefitte, ve své knize Le mal francais – Francouzské zlo – dokazoval, že Francouzi jsou v mnoha oborech geniální, ale neschopní své ideje prakticky realizovat, to za ně musí učinit někdo jiný.

Například francouzský televizní systém Secam byl nejlepší, ale zvítězil americký – Pal, Francie měla nejlepší vynálezce, techniky, ale se svými objevy ve světě neprorazila. A jen se svou světovou dominancí v módě či parfémech se nechce spokojit. Pravda, Francouzi vám budou tvrdit, že i jejich kultura je ve světě dominantní, ale jiní o tom nejsou přesvědčeni. Také francouzština už tak nevládne diplomatickému světu, jako to bývalo dříve, byť se ještě z jisté setrvačnosti udržuje jako druhý jazyk, ale až po angličtině. Stejně tak už se ve světě nevěří tomu, že francouzští mužští jsou nejlepšími milovníky a ženy zase nejneodolatelnějšími svůdkyněmi na celé planetě.

Pojďme do domácí politiky. Babiš a média, téma nekonečné. To, co se stalo mezi Pleslem a Babišem, co to podle vás ukazuje? A bylo by něco takového možné v devadesátých letech, kdy noviny měl zahraniční vlastník?

Z domácí politiky je mi smutno, protože svědčí o celkové průměrnosti, spíš bych řekl podprůměrnosti, drtivé většiny politiků. Je názorným svědectvím nedostatku politické kultury, která vylučuje pomstychtivost, záště, upřednostňování vlastního ega, nedostatek vůle po kompromisech a především nedostatek vize. Mimochodem, jednou z příčin, proč mohl ve Francii vyhrát devětatřicetiletý, téměř neznámý Macron, je fakt, že také francouzská politická scéna sklouzávala k těmto vadám a povrchnostem. Francouzům nevadilo, že Mitterrand měl po více než dvacet let dvě rodiny, že i další prezidenti byli sukničkáři, ale vadila jim postupná ztráta té kultury, na níž si tolik zakládali a pěstovali ji po desetiletí.

Naším problémem je, že jsme k jejímu rozvoji neměli zatím tolik času a vlastně ani příležitostí. Přehoupli jsme se z vlády jedné strany k vládě mnoha stran, z nichž každá by však zase chtěla být tou hlavní. A pokud se vytvoří koalice, snad už v jejím zárodku si jednotliví lídři promýšlejí, jak ty ostatní vyšachovat. Jádro problému není jen v Babišových hrátkách s daněmi nebo svými médii, je to právě hlubší a zásadní problém politické kultury. Mimochodem, opět se vracím k Francii a k tomu, že po válce jedním z prvních opatření de Gaulla jako premiéra bylo zřízení ENA – vysoké školy pro přípravu úředníků a politiků. A skutečně většina z nich, kteří vládli Francii, prošla tímto vzděláním včetně současného prezidenta. Neboť i politika se má považovat za umění, za vysokou odbornost, k níž je třeba určitá teoretická a praktická příprava.

Jenže u nás mi to někdy připadá jako v Africe, když jsem tam projížděl některými zeměmi krátce pro vyhlášení jejich nezávislosti a mluvil s nově jmenovanými ministry. Zvali mě k sobě, abych jim pověděl, jak má ministr pracovat. Ale co si pod tím představovali: kolik má mít aut, metrů čtverečních své rezidence, kolik sekretářek, aby byl také jako ministr vážený. Náš problém je pravda v poněkud vyšší rovině, ale také pramení z jisté politické nezralosti. Jistě, pro část toho je zapotřebí čas, ale pro větší část úspěchu by byly zapotřebí nadhled, vize, uvažování o několik tahů dopředu jako u šachisty. Teď jsme v situaci, o níž šachisté říkají, že jakýkoliv další tah je špatný. Zabředli jsme do sporu, ať už oprávněně či nikoliv, v němž zúčastnění jsou v jistém patu, a proto se mnozí občané dovolávají práva v ulicích. Není to řešení, ale každé řešení, které bude přijato, už ponese pachuť jistého podvodu důvěry a víry voličů.

A ještě k otázce vlastníků médií. Pracoval jsem v Economii jako ředitel ekonomického tisku – Hospodářské noviny, Ekonom, a v době, kdy měli většinoví podíl nejdříve Francouzi. Jean-Louis Servan-Schreiber, potom Němci z Handelsblattu, nepamatuji jediný případ, kdy by zasahovali do obsahu, kdy by se dokonce zajímali o obsah jako takový. Základní otázkou bylo jen to, abychom vydělávali. Totéž se opakovalo v Kyjevě, když jsme tam s Mirkem Pavlem spoluzakládali vydavatelství Ekonomika a deník Dělo – v podstatě se stejnými vlastníky. Při své funkci jsem téměř denně psal komentáře, poznámky, dělal rozhovory. O čem jsem chtěl, s kým jsem chtěl. Fantastické.

Dnes je ovšem Ekonomika v rukou ukrajinského oligarchy Pinčuka, jako je Economia v rukou našeho podnikatele Zdeňka Bakaly. V této éře jsem ani zde, ani tam už nepracoval. Snažím se i dnes psát, ale je to obtížné. Často narážím na námitku. Nikoliv že je to snad špatné, ale na větu: „Nekaž nám naše názory.“ Tak je raději nekazím. Ale je mi smutno vidět, jak se nejdříve vytvoří názor a poté se pod něj dosazují fakta. A když mi někdo tvrdí, že se pyšní tím, že svůj názor nemění, jen ho v duchu polituji – asi nemá žádný názor. Protože není možné pod vlivem nových událostí i faktů, otevírajících se archivů, výpovědí pamětníků prostě svůj názor neměnit.

Blížíme se v naší společnosti k oligarchizaci Ukrajiny, nebo je to přece jen a naštěstí – prozatím – přehnané?

Myslím si, že oligarchizace Ukrajiny se neblíží, ona už tam dávno je. A nejen na Ukrajině, stává se světovým fenoménem už proto, jak se mění celá naše společnost, prostředí, v němž žije, nástroje – i politické, které používá. Jak to často bývá, vypustili jsme mnoho džinů z láhve a už je asi nikdo nevrátí zpět. Lídři, aby lépe a mocněji vládli, potřebovali opory a ty opory teď začínají vládnout politikům a politice a je v podstatě jedno, zda se někde nazývají oligarchy nebo nadnárodní monopoly.