Jak posuzujete rok 2017 z hlediska domácí politiky a zahraničních událostí? Řada lidí připodobňuje dnešní evropskou situaci polovině třicátých let minulého století.
Nemyslím si, že se rok 2017 nějakým zásadním způsobem odlišoval od minulých. Ve Spojených státech amerických se ujal funkce nový prezident, který bude mít hodně práce s napravením škod po svém předchůdci. Severní Korea stále zkouší míru mezinárodní trpělivosti. Potěšující jsou zprávy o porážkách Islámského státu na Blízkém východě, i když lze v této souvislosti očekávat přesun teroristických skupin především do Evropy. Osud Katalánska ukazuje, že v otázce práva národů na sebeurčení jsou si někteří rovnější než jiní.
Lidé, kteří srovnávají současný stav evropského kontinentu se situací v polovině třicátých let minulého století, by se měli blíže seznámit s dějinami meziválečné Evropy. I v českých překladech je dnes na toto téma celkem dost kvalitních a zasvěcených publikací. Doporučuji například Rogera Griffina Modernismus a fašismus. Předválečné fašistické, autoritářské a komunistické hnutí představovaly spojení militarizace politiky jako dědictví étosu první světové války s autentickou snahou po vytvoření dokonalé společnosti na korporativních, rovnostářských nebo rasových základech. Souvisely tak s dobovou idealistickou vírou v utopii a možnosti radikální rekonstrukce světa. Byly výrazem přemíry energie tehdejšího Západu, který byl stále fascinován výdobytky a potenciálem průmyslové revoluce. Jejich praxe byla brutální, genocidní, protidemokratická a neliberální, ale jestliže by nedošlo k diskreditaci klasického liberalismu devatenáctého století během masakrů v zákopech první světové války, nikdy by zmíněné systémy nedostaly příležitost k realizaci svých vizí.
Hnutí, která jsou dnes často účelově označovaná jako populistická či stigmatizována jinými ideologicky podmíněnými nálepkami, reagují na zásadně odlišnou historickou situaci. Odrážejí obavy lidí, že další proces evropské integrace slouží více zájmům nevolené byrokratické kasty než řadových Evropanů. Nepřejí si, aby se civilizačně stala Evropa součástí Blízkého východu. Nemyslí si, že patriotismus je překonaný šovinistický atavismus, ale nalézají ve sdílené tradici, dějinách a jazyce symboly, které dávají jejich životům smysl a důstojnost. Nelze je přirovnávat k předválečným extremistům či jimi pohrdat. Je to urážka spoluobčanů, kteří mají jednoduše odlišný názor, což je základ demokracie.
Byl svět v roce 2017 blíže studené válce? Vidíte někde paralelu?
Zmínkou o studené válce zřejmě narážíte na napjaté diplomatické vztahy mezi některými západními státy a Ruskem. Na rozdíl od mnohých expertů a komentátorů se nedomnívám, že současné Rusko reprezentuje bezpečnostní hrozbu. Nedává to smysl ani z ekonomického, ani vojenského hlediska. Hrubý domácí produkt v přepočtu podle parity kupní síly Evropské unie dosahuje dvaceti bilionů dolarů, Spojených států amerických osmnácti a půl bilionu dolarů, zatímco v Rusku je to přibližně tři a půl bilionu dolarů, v absolutních hodnotách pouze jeden a půl bilionu dolarů. Podle údajů Mezinárodního institutu pro strategická studia činí roční vojenský rozpočet Spojených států amerických 598 miliard dolarů, Číny 146 miliard dolarů, Saudské Arábie 82 miliardy, Ruska 66 miliard, Velké Británie 56 miliard a Francie 47 miliard. Myslím, že i malá Makedonie, když pod vedením Alexandra Makedonského napadla ve čtvrtém století před naším letopočtem mocnou Persii, měla vůči svému orientálnímu sousedovi vyrovnanější hospodářský a vojenský potenciál než dnešní Rusko v konfrontaci se Západem.
Rusko, které v žádném případě nelze ztotožňovat s totalitním Sovětským svazem, vzniklo jako velmoc v důsledku rozsáhlé expanze v raném novověku, jež přivedla ruské dobyvatele k břehům Tichého oceánu, na Kavkaz a do Střední Asie. Na rozdíl od španělského, britského nebo francouzského koloniálního impéria Rusko přežilo proces dekolonizace. Jeho stabilita představuje dnes klíčový geopolitický faktor severní Eurasie, obdobně jako od raného středověku závisela bezpečnost a prosperita Evropy na existenci silného východoevropského státu zadržujícího tlaky přicházející z Asie. Nezapomeňme, že za neschopnost středověké západní Evropy pragmaticky spolupracovat navzdory věroučným a politickým rozdílům s Byzancí zaplatily balkánské a středoevropské populace staletími osmanské nadvlády. Vpády Osmanů odvlékajících stovky otroků pocítila v sedmnáctém století i jižní Morava a významný podíl mnoha generací českých vojáků na vytlačování muslimů z jihovýchodní Evropy náleží k nepochopitelně přehlíženým tématům domácí historiografie.
Jistoty nejsou jisté. Na Václava Havla, který byl ještě donedávna téměř nedotknutelný a ověnčený gloriolou, se nyní svádí všechno možné. Posmrtně je cílem až nevybíravých útoků. Nemůže za to někdejší téměř nekritická glorifikace?
Nevšiml jsem si, že by právě Václav Havel byl vystaven v současné době systematické štvavé mediální kampani. Mám pocit, že jejím terčem jsou spíše někteří jiní politici. Na skutečné kritické zhodnocení osobnosti Václava Havla s dostatečným historickým odstupem stále čekáme. Je zajímavé, jak hluboce jeho osobnost společnost rozděluje. Z tohoto důvodu se nikdy nestane legendou či mýtem prezidenta „zakladatele“ nebo „osvoboditele“ obklopujícím postavu T. G. Masaryka, o což by bezpochyby jeho ctitelé velmi stáli. Václava Havla jsem respektoval jako disidenta.
Během převratu na sklonku roku 1989 na sebe dokázal vázat obrovské množství pozitivní energie a euforie, která bohužel zakryla jeho osobnostní a vzdělanostní nedostatky, jež jej diskvalifikovaly jako skutečného státníka. V tu chvíli měl projevit dostatek sebereflexe a odejít z politické scény. Dnes by byl pravděpodobně uctíván jako „deus absconditus“ české či možná československé demokracie. To, že to nedokázal udělat, vyústilo do jeho osobní tragédie a nebylo to pozitivní rozhodnutí ani pro další vývoj v této zemi.
SLEDUJTE VIDEO Sestřih nejsledovanějších videí na PL:
Máme politiky, kteří se narodili mimo území republiky nebo mají cizí kořeny. Andrej Babiš, Tomio Okamura, Dominik Feri, Alexandra Udženija a další. Je to určitý trend a ukázka našeho „multikulturalismu“? Ani ve světě to není nic nového: Ve Švédsku a Německu jsou politici pocházející z turecké menšiny. Omilostněný bývalý peruánský prezident Fujimori také nebyl Hispánec. Jméno jeho nástupce prozrazuje polský původ.
Migrace, stěhovaní národů, asimilace a integrace jsou procesy probíhající od počátku lidských dějin. Konfliktní soužití mezi usedlým rolníkem a parazitujícím nájezdníkem náleží mezi eurasijské archetypy sahající do nejstarších dob. Evropský kontinent, který byl až do objevení Ameriky nejzápadnějším výběžkem, kam mohli poutníci a nomádi z Východu dospět, se vždy vyznačoval neobyčejnou etnickou diverzitou. Francouzský osvícenec Constantin-François Volney napsal v osmnáctém století, že evropské národy mají své dějiny vepsány v tvářích. Česká kotlina představovala z důvodu své polohy ideální „melting pot“ tavící do jednotného celku nejrůznější přistěhovalce. Stačí se podívat na rozmanitost jmen a vzezření místních obyvatel.
Nemluvme ale v této souvislosti o multikulturalismu. V minulých staletích zaváděli například Britové v koloniích vzájemně izolované etnické a rasové enklávy v zájmu efektivního výkonu byrokratické správy. Za specifický typ multikulturalismu lze označit i indický kastovní systém nebo jihoafrický apartheid. Od sedmdesátých let dvacátého století prosazují levicoví liberálové a neomarxisté multikulturalismus jako sociální model umožňující určité etnické skupině v maximální míře vyjádřit a udržet svoji autentickou kulturní identitu.
Problém nastal, když se takto chráněný a zakonzervovaný životní způsob ocitl nejenom v rozporu s hodnotami moderní západní společnosti, ale začal je i odmítat a ohrožovat. To není naštěstí zatím případ České republiky, jak dokládají rovněž jména, která jste zmínil ve své otázce. Myslím, že bychom měli zůstat u této praxe. Být útočištěm a příjemným domovem pro všechny lidi bez ohledu na etnický původ, kteří budou ochotni aktivně budovat a udržovat moderní hodnoty a místní životní způsob.
....a jistě přijde doba, kdy se do vedení měst, krajských zastupitelstev a minimálně do Parlamentu a Senátu, a jistě časem i do vlády dostanou třeba Vietnamci, kteří tu žijí již v druhé generaci.
Je škoda, že parlamentních a prezidentských voleb nebylo využito pro širší diskuzi o budoucnosti české společnosti. Intelektuální chudoba stranických programů mě pochopitelně nepřekvapuje, ale je škoda, že sofistikovanější témata nevznesli kandidáti na úřad českého prezidenta, kteří navíc pocházejí z akademického, manažerského či technického prostředí. Vím, jak jsou slova „vize“ a „výzva“ zprofanovaná, ale právě proto jim měly dát zmíněné osobnosti nový a nosný význam. Neudělal to nikdo z nich.
Přitom historická a politická konstelace je pro podobná rozhodnutí neobyčejně příhodná. Naši bezpečnost v této chvíli nikdo neohrožuje – pokud nevěříme různým konspiračním teoriím o „rejdech“ zahraničních tajných služeb, nedůstojných inteligentních a vzdělaných lidí. Vůdčí evropské státy jsou zaměstnány vnitropolitickými problémy a otřesy souvisejícími mimo jiné s migrační krizí.
Již v minulosti česká populace prokázala, že dokáže vytvořit vstřícné a produktivní prostředí pro technologickou kreativitu a inovace. Náleželi jsme mezi průkopníky technického rozvoje. Zaměřme naši národní obrodu na tento cíl. Investujme do technického školství. Přitahujme talenty z celého světa, protože technicky vzdělaní Vietnamci, Ukrajinci, Indové nebo Indonésané jsou součástí kosmopolitní komunity, jejíž mentalita je blízká naší.
V devadesátých letech minulého století jsme byli nemilosrdně vrženi do globálního světa, ve kterém nám silnější západní sousedé bez jakékoliv sentimentality přisoudili ekonomicky podřadné periferní postavení. Jsme dnes zkušenější, realističtější a netrpíme žádnými iluzemi o povaze světa, ve kterém žijeme. Obraťme tentokrát síly globalizace ve svůj prospěch. Francouzský demograf a historik Emmanuel Todd nedávno v úvaze o hospodářském a politickém úpadku současné Francie předpověděl impozantní ekonomický vzestup České republiky, která údajně obnoví své předválečné postavení. Dokažme, že se nemýlil. Věřím v synergický efekt tvořivosti. Technologický úspěch nepřímo přispěje k opětovnému kulturnímu rozmachu. Nebudeme se již muset stydět ani za soudobou českou literaturu či divadelní a filmové umění.
Přejděme k současné aktuální záležitosti, kterou jsou zvednuté pěsti prezidenta Zemana při jeho vánočním projevu. Proč se tím média tak dlouho a usilovně zabývají, a přitom nás tíží jiná, určitě podstatnější témata?
Zadání velké části mediálního mainstreamu je zřejmé: Miloš Zeman nesmí být podruhé zvolen českým prezidentem. Důvody této pandemické zášti a animozity jsou různé, některé sahají hlouběji do minulosti, jiné souvisejí s bezprostředními mocenskými a ekonomickými zájmy. Oproti zásadám, že se vyhýbám médiím, jsem prezidentův vánoční projev zhlédl ze záznamu a pokládám jej za zdařilý. Pěst krátce vztyčená proti politické elitě neochotné či neschopné dosáhnout konsenzu mě nepobouřila.
Pojďme k méně závažným tématům. Co považujete za absurditu roku? Co vás takzvaně zvedlo v dobrém i horším smyslu ze židle?
Nepříjemně mě překvapila hysterie spjatá s kampaní #MeToo včetně skutečnosti, že její iniciátorky byly magazínem Time vyhlášeny za osobnosti roku. Celý fenomén je nejenom tragický, protože bez ohledu na presumpci neviny a právo na legální obhajobu zničil životy a kariéru řady jedinců, včetně jednoho z nejlepších herců současnosti Kevina Spaceyho, ale také krajně znepokojivý.
Ukázal totiž názorně, jak těsně se pod povrchem moderní západní civilizace skrývá prastarý sklon ke kolektivní persekuci, který se může kdykoliv obrátit v zásadě proti komukoliv. Hony na čarodějnice, heretiky, kacíře či nevěřící nezmizely s nástupem moderní doby, ale nabývají odlišný, často rafinovanější ráz. Vyspělá technologie navíc znásobila jejich účinek.
Překvapila mě zbabělost a oportunismus mnohých hollywoodských prominentů, kteří se podíleli na ničení svých kolegů a přátel, protože jsem u nich naivně očekával jisté zbytky osobní integrity. Nepřekvapilo mě mlčení bojovníků za práva teokratického Tibetu, neboť od nich jsem nic jiného neočekával.
Jak prognózujete nový rok 2018? Co bude podle vás dobré sledovat, i když se o tom nebude příliš diskutovat? Jde o ekologické problémy světa, či omezování soukromí třeba pod záminkou větší bezpečnosti, nebo o něco jiného?
O ekologických problémech světa a skutečném či domnělém omezování soukromí se bezpochyby bude hodně diskutovat, protože jde o natolik ideově vyprázdněné téma, že nikoho neurazí a zároveň mluvčímu získá pověst pokrokově smýšlejícího liberála. Konkrétní výsledek podobných debat je pochopitelně nulový.
V Evropě probíhá vleklá skrytá válka mezi byrokratickou kastou a lidmi práce a inovací, kteří často rezignují a odcházejí do skutečného meritokratického prostředí, v poslední době ve stále výraznější míře do Asie. Velkým problémem našeho kontinentu je hegemonie mediálního newspeaku, jenž bohužel brání pojmenovat mnohé reálné problémy a současně stigmatizuje a předem vylučuje z veřejného prostoru ty, kteří se o to pokoušejí.
Velký francouzský liberál Alexis de Tocqueville napsal začátkem třicátých let devatenáctého století, že masová demokratická společnost je ohrožena novou formou tyranie většiny, která nemá historický precedens. Dnes, po téměř dvou staletích, by pravděpodobně varoval před mocenskou dominancí relativně úzké globální oligarchie. Navenek sice respektuje demokratická pravidla, a dokonce často pod záminkou jejich dodržování zasahuje do vnitřních záležitostí suverénních států, ve skutečnosti však ovládnutím globálního mediálního a akademického prostředí dokázala využít přirozeného lidského sklonu ke konformismu a nepozorovaně postupně natolik zúžit prostor pro svobodné lidské myšlení, že by vzdělancům přelomu devatenáctého a dvacátého století zřejmě naše doba připadala jako éra intelektuální nesvobody.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
