Váš spor s českým státem, zastoupený státním žalobcem Táborským, se táhl několik let, než soudy, včetně odvolacích, nařčení proti vám a exministru obrany Martinu Bartákovi označily za bezdůvodné. Jaký je dnes váš vztah k českému státu?

Svoji vlast miluji, ale v našem státě nám něco hnije. A máte pravdu, ta kauza se táhla neúměrně dlouho. Nebyla to totiž standardní právní kauza, ale uměle vykonstruovaná likvidační štvanice, kde bylo potřeba vše maximálně natahovat a také patřičně důrazně zveličovat v médiích, abychom z toho vyšli jako ti největší zločinci. Od prvního vylhaného článku v MF Dnes do pravomocného osvobozujícího rozsudku uplynulo 4,5 roku a po většinu času jsem proti sobě měl pouze zavilého, nenávistného fanatika v osobě žalobce Táborského, bývalého bolševika a člena KSČ. Ten měl dávno ve všem jasno a asi to i tak měl od někoho nařízeno. Výslechy prováděl Táborskému slepě oddaný policista Pivovarčík, který bez vlastního názoru vzorně plnil svěřené úkoly, a tak se ani nepozastavil nad nesmyslností a účelovostí obvinění.

Včetně momentu, kdy vše chtěli dotáhnout na obžalobu a v časové tísni horkou jehlou změnili korupci, která jim v mém případě z ničeho nevycházela, na pokus o podvod. Vyšla jim z toho fantasmagorická konstrukce a právě tím, že v tom tak dlouho pokračovali, a pak to ještě natahovali, mi způsobili největší část škody. Nikoho až do soudního projednání nezajímalo, že i kdyby to tak bylo, mohl jsem to zařídit jinak než zajištěním armádní zakázky, že jsem měl dostat zaplaceno až poté, co to úspěšně zařídím a že peníze byly nabízeny mně, nikoli že já jsem je po něm požadoval. To byla taková blbost, že mi trvalo několik měsíců, abych pochopil, z čeho jsem to vlastně obviněn. Při výsleších si Táborský četl noviny a výslech vůbec nesledoval, ačkoliv si vždy vymínil svoji přítomnost. Na konci jen položil pár mimochodných otázek nebo bez pozdravu odešel. Přitom každý úkon hned běžel komentovat do médií, aby se na něj náhodou nepozapomnělo, jako například jeho emotivní výstup „jestli ty dva nedostanu, tak mě utlučte lopatou“. I z tohoto je zřejmé, že stát nepostupoval standardním způsobem a už tenkrát si měli nadřízení všimnout, že si hraje na inkvizici.