Fotogalerie: - V Calais, za Calais
Fotogalerie: - V calaiské "džungli"
V „džungli“ jste prožil noc poté, co padlo rozhodnutí o jejím částečném vyklizení. Navíc se s ním podle některých médií již začalo. Jaké byly reakce zdejších obyvatel?
Na zprávy, že bude tábor zničený, jsou tu lidé už skoro zvyklí. Každý večer se koná komunitní porada, kde se setkávají organizátoři tábora s vedoucími jednotlivých národnostních komunit. Vyměňují si aktuální informace. Vše je ale stále v procesu. Snažíme se vždy říkat pravdu bez příkras. Lidé jsou na to tak zvyklí. Jsou pod dlouhodobým stresem. O bourání „džungle“ se prý vesele informuje, ale tady zůstává vše při starém. Nevím, kde to ti novináři vzali.
Proč migranti tolik stojí o zachování „džungle“, kde žijí v příšerných podmínkách, když jim francouzská administrativa nabízí lepší bydlení?
Je to trochu komplikovanější. Lidé jsou v Calais, protože chtějí do Anglie. Jejich motivace jsou různé. Většina těch, s nimiž jsem mluvil, tam chce za příbuznými. Každý ví, že klíčovým je odebrání otisků prstů. Tam, kde jsou migrantovi odbebrány otisky, totiž může zažádat o azyl. Nemůže si vybrat, kde o něj zažádá. Když mu tedy vezmou otisky tady, zůstane zde. Spousta lidí má za sebou mnohaměsíční putování a brutální zážitky. Někteří viděli smrt. Jsou to věci, o kterých nikdo moc nemluví. A tady jsou v podstatě téměř u konce své cesty do Anglie. Proto nechtějí do oficiálního francouzského ubytování, kde je registrují a odeberou otisky. Nicméně v rámci rozsudku v Lille padla i nabídka, že lidem, co se ubytují oficiálně, nebudou odebrány otisky, ale bude jim změřena velikost dlaně a prstů. Prostě nepůjde o tak závazný způsob registrace a budou moci zažádat o azyl v Anglii. Na druhou stranu neexistuje žádná garance bristké strany, že to tak bude. Většina uprchlíků se už mnohokrát spálila, takže ničemu moc nevěří.
Nejzastoupenějšími národnostmi v calaiské „džungli“ jsou Syřané, Íránci, Afghánci a Súdánci. Jsou zde i Eritrejci, Etiopané, Katarci, Egypťané a tak dále. Je to tady takový svět v malém. Nevznikají mezi uprchlíky konflikty? Například mezi náboženskými skupinami, tedy sunnité versus šíité, či třeba mezi lidmi znesvářenými občanskou válkou, jako Etiopci versus Eritrejci?
Za ten týden, co jsem zde dobrovolníkem, jsem se s žádným konfliktem nesetkal. Ti, co zde žijí v provizorních a špatných podmínkách, spolu prostě musí vycházet. Vychází to ze snahy o co nejlepší komunikaci. Každá skupina má svého překladatele, aby se informace rozšířily ke všem. Na náboženské či politické rozepře zde není místo, ani čas. Hned první den jsem tady měl neskutečný zážitek. Zastavilo mě auto plné zahalených muslimských dívek s tím, že nám nechaly v kostele krabici anglických překladů bible. V dnešním světě to vypadá skoro jako zázrak, ale tady je to normální. Dělení lidí podle náboženského či rasového klíče nemá význam. Všichni tady spolu žijeme a fungujeme. Muslimové, křesťané, ateisté a další.
Co si ale myslíte o rozdělení Čechů na protiimigrantský tábor a dejme tomu takzvané sluníčkáře?
Jakékoliv dělení na dva tábory je snaha zpřehlednit situaci. Buď je pro nás takové rozdělení vyhovující, anebo s ním nejsme spokojeni a vidíme, že je věc složitější, a jsme ochotni se na ni podívat detailněji. Rozdělení existuje a v obou táborech je bohužel spousta lidí, co zastávají extrémní stanoviska. Osobně mi úroveň debaty u nás přišla nepravdivá, zavádějící. Nejlepší je, seznámit se se situací přímo na místě. Když mám možnost si něco ověřit, seznámit se s lidmi, je to pravdivější, než sledovat každý den zprávy. Se svým krokem vydat se sem jsem spokojen. Potvrdilo se, co jsem si v hloubi duše myslel. Poznávám zde lidi, co chtějí žít v klidu, smějí se, nejsou násilní či zlí. Neprobíhá zde žádná náboženská válka, neřežou se tady hlavy. Nicméně na internetu to skoro vypadá, že je Calais plné násilníků. Pro mě tady bylo nervy drásající setkání s dětmi, kterých zde je bezprizorných od desíti do šestnácti let přes čtyři stovky.
„Džunglí“ jsem procházel dva dny a viděl jsem opravdu jen statné muže v nejlepším věku, jak se tvrdí v médiích. Dětí a žen jsem zaznamenal tak dvacet...
To neznamená, že tady nejsou. Muslimské ženy se drží hlavně doma. A děti? Ty nejvíc vylézají ven, když je dobré počasí, což teď několik dní není. V centru pro matky s dětmi vám přesně řeknou, kolik tady je opuštěných dětí. Jde o děti ulice „džungle“, které mají za sebou různé příběhy. Rodiče jim zemřeli ve válce, ty starší sem byly naopak rodinou vyslány do bezpečnějšího prostředí a tak dále. Motivace jsou různé.
Pohovořte o vlastní cestě, jak vy jste se sem dostal?
Studoval jsem nejdřív na bakaláři v Hradci Králové sociální patologii a prevenci, pak na magisterském v Brně sociální pedagogiku a volný čas. Můj náboženský život byl v té době mrtvý. Jako malý jsem ale chodil do kostela často. V rámci magistra jsem vyjel na tři měsíce na pracovní stáž do sirotčince spojeného s azylovým domem pro matky s dětmi v ukrajinském Ivano-Frankivsku. Dům Městečko milosrdenství provozovaly sestry argentinského řádu Vtěleného slova. Byl jsem tam ubytován v jedné rodině a stal se členem komunity. Tam jsem nejspíš znovuobjevil víru a pocítil její sílu, což byl velmi krásný zážitek. Začal jsem mít hlad po duchovním životě, chodit do kostela a na různá setkání. Zúčastnil jsem se jezuitských exercicií, takového meditačního víkendu v Kolínském klášteře. Za tu dobu naprosto zmutovala představa, kterou jsem měl celý život, že po vysoké škole budu až tři roky cestovat po světě. Rozhodl jsem se ten čas věnovat něčemu konkrétnímu v duchovní oblasti. Chci si vzít čas pro sebe a Boha. Dlouho jsme hledal a nakonec se dostal na začátku ledna do burgundského Taizé, což je vlastně takové srdce světové ekumeny.
Ekumena je křesťanský směr uvažování, který radí, abychom se přenesli přes staré malicherné sváry, spolupracovali a vnímali všechny jako členy jedné lidské rodiny. Není to pohled na křesťanství, ale obecný pohled na člověka. Bylo mi to velmi sympatické. Doma jsem se se všemi rozloučil a odjel do Taizé. Bez jasnější představy a plánu, což se mi začalo velmi líbit. Žiji každým dnem a život si neplánuji. V Taizé jsem se přichomýtl k informačnímu mýtinku projektu Dočasných komunit. Dozvěděl jsem se, že je možné vyjet někam do Evropy na měsíc a vyzkoušet si komunitní život. Calais je symbolem uprchlické krize v Evropě, což mě velmi zajímalo. Chytil jsem se možnosti a jsem tady.
Představte calaiský projekt Dočasné komunity...
Přijel jsme sem pomoci bratru Johanesovi rozjet dům Marie Skopsové. To byla emigrantka, která v předvečer druhé světové války uprchla z Ruska a zastavila se až v Paříži. Ve Francii se po různých životních peripetiích začala v rámci ruské emigrace angažovat ve prospěch uprchlíků a sociálně slabých obecně. Postupně vybudovala velký dům, kde se starala hlavně o uprchlíky, část tvořili i Židé, kteří prchali ze všech koutů Evropy. Skopsová byla po čase odhalena a pár dnů před koncem druhé světové války zplynována v Ravensbrücku.
Náš dům byl pojmenován po ní a projekt organizuje anglická organizace English catholic worker, jejímž členem je můj představený, bratr Johanes. Organizace se zavázala poskytnout peníze na pronájem domu na dva roky. Bratr Johanes je spojen se spoustou lidí z celé Evropy, kteří se nás snaží materiálně, finančně i lidsky podporovat. Dům Marie Skopsové mají být otevřené dveře v centru Calais. Pro ty, co potřebují pomoc, i pro ty, co pomáhají. Dům má tři patra a je v něm zatím deset postelí. Jsou tam vítání hlavně dlouhodobí dobrovolníci. Ubytování je zdarma. Jakmile bude vytvořena francouzská obdoba neziskové organizace, budou se v něm moci ubytovat i urpchlíci. Má být určen pro extra ohrožené uprchlíky, například těhotné ženy. To je ale zatím hudba budoucnosti.
Jak vlastně vypadá denní režim dobrovolníka v „džungli“?
Začínáme ráno společnou modlitbou s bratrem Johanesem a kamarádem Tomášem z Polska. Pak je snídaně, při níž se poradíme, co by bylo dobré přes den udělat. Pak vyrazíme do „džungle“. Podle našeho projektu máme dva dny strávit manuální pomocí, třeba v kuchyni s přípravou oběda. V „džungli“ jsou hned tři kuchyně. Například Tomáš včera pomáhal migrantům, jak si opravit jízdní kolo. Tady nemá nic pevný řád, nejsou žádná jasná pravidla. Hlavně jsme s lidmi. Navštěvujeme rodiny, jednotlivé „ohně“, tedy národnostní skupiny, a trávíme s nimi čas.
Uprchlická komunita „džungle“ ale funguje také jako městečko s komerčními a obchodními vztahy. Jsou zde obchody, čajovny, restaurace. Nemyslíte si, že někteří dobrovolníci, ale i uprchlíci, si na tento stav zvykli, a nechtějí, aby se měnil?
Právně to je všechno postavené a provozované načerno. Nicméně je v tom háček. Problém s uprchlíky v Calais je dost starý, teď jenom hodně nabobtnal. Do roku 2002 zde byli rozmístěni na mnoha místech. Poté radnice prohlásila, že nebude tolerovat žádné uprchlíky a organizace, které jim pomáhají, nikde jinde, než tady za dálncí. Všichni se sem přestěhovali a vybudovali zde určitou nouzovou infrastrukturu. Přitom bylo už v té době jasné, že když se tolik lidí zkoncentruje na jednom místě, bude to po čase a s větším přílivem uprchlíků neúnosné. To je jako vytváření ghett u nás či kdekoliv ve světě. Ten samý princip. Nyní by představitelé města chtěli uprchlíky zase rozmístit na několik míst. Je to chůze v kruhu.
Jak se občané Calais chovají k urpchlíkům?
Nemám dlouhodobé srovnání, takže jen střípky. Chlapík z Calais, co se mnou v kuchyni loupal brambory, říkal, že zde občas bývají protimigrantské demonstrace, ale nejde o lidi z města. Jde většinou o přívržence francouzské Pegidy. Ostatně Calais bylo dlouhodobě pod vládou komunistů a v posledních volbách měla v severní Francii největší zisky Národní fronta Marine Le Pen. Říká se, že ve městě operují skupinky neonacistů. Nedávno někdo zapálil dva karavany, kde bydleli dobrovolníci, ale nikomu se nic nestalo. Také se ztratili tři Afghánci. Jeden byl nalezen mrtvý v přístavu a dodnes se čeká na výsledky pitvy, jestli ho někdo neutopil. Podobných případů je známo více.
Překonat nějak tu vzdálenost do Velké Británie se podaří možná jen dvěma lidem za týden. Drtivé většině uprchlíků se pokus nezdaří. Francouzští policisté by jim v ten moment měli vzít otisk prstů. Je to ale pro ně složitá a nepříjemná administrativa, tak je raději pošlou zpět do „džungle“. Vždy to ale není tak pokojné. Případy policejního násilí jsou dost rozšířené. Po střetu s policií jdou ranění lidé do nemocnice, ale tam jim odmítnou vydat potvrzení o ošetření. Důvod? Hlavou správní rady jak policie, tak nemocnice, je starostka města Natacha Bouchart a ručka ručku myje. To je důvod, proč zde zůstávají Lékaři bez hranic. Oni vytváří dokumentaci zranění po napadení policií. Na druhou stranu musím říct, že mně osobně zde policisté a místní vždy velmi ochotně poradí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
