Teatroložka popsala, co se děje kolem Národního divadla. Skutečně prý hrozí privatizace

3. 8. 2013 19:14

ROZHOVOR Teatroložka Helena Havlíková při své profesi dlouhodobě sleduje dění kolem Národního divadla a Státní opery. K nejnovějším událostem, které vyústily v odvolání ředitele Jana Buriana a následnou mediální smršť, proto ParlamentnímListům.cz poskytla zevrubnou analýzu příčin, ukazující, že obavy, se kterými vystoupil ministr Jiří Balvín, byly do značné míry opodstatněné.

Teatroložka popsala, co se děje kolem Národního divadla. Skutečně prý hrozí privatizace
Foto: narodni-divadlo.cz
Popisek: Národní divadlo v Praze

Počátkem mimořádné situace v Národním divadle (ND) bylo loňské odvolání ředitele Ondřeje Černého. Jaké podle vás byly skutečné důvody jeho konce?

Odvolání Ondřeje Černého rozhodně nebylo počátkem situace, která se kolem Národního divadla a Státní opery vyhrocuje čím dál více a která svědčí o mnohaletém diletantismu zřizovatele těchto divadel – Ministerstva kultury. Ovšem, jak už to tak bývá, nic není černobílé. Ministerstvo kultury od roku 2006 chronicky selhávalo ve své zřizovatelské funkci, jejíž nedílnou součástí je ovšem i stanovení základních mantinelů fungování organizace, které subvencuje, a kontrola vynaložených dotací. Představa některých šéfů a umělců, že miliony, které jim zřizovatel poskytuje a které tvoří zhruba 66% podíl na nákladech ND, jsou bez dalšího automaticky nárokové a mohou si s nimi zcela libovolně dělat, co chtějí, a nemusejí se nijak zodpovídat ani svému zřizovateli, ani divákům, je pomýlená stejně jako nekompetentní zásahy zřizovatele do vnitřního chodu uměleckých institucí nad obecný rámec zadání a jeho kontroly. Právě nalezení správně vybalancovaného vztahu zřizovatele a divadla a transparentních garancí z obou stran je jeden ze základních úspěchů kulturní politiky státu.

Ministerstvo tak neustále prodlužovalo ředitelování Jaroslava Vocelky ve Státní opeře Praha (SOP), který rozhodně nebyl osobností schopnou pokračovat v profilování tohoto domu, jak ho nastartoval Karel Drgáč a vedl Daniel Dvořák nebo Eva Randová. A tehdejší ministr Fischerovy úřednické vlády Václav Riedelbauch, který musel odejít z vedení Opery ND při sametové revoluci, když spolu s ředitelem ND Jiřím Pauerem nechal ND zavřít, si alibisticky „schovával“ ředitelský post některého z divadel pro sebe. A místo toho, aby ministerstvo rozkrylo podivné čachry s prodejem vstupenek v SOP a vyvodilo důsledky z neefektivního hospodaření ND, řadu let mechanicky indexací navyšovalo rozpočty těchto scén, především pak ND.

A po odchodu Jiřího Srstky z ředitelského postu ND v roce 2002 ještě za ministra Pavla Dostála a po razantním odvolání jeho následovníka Daniela Dvořáka v roce 2006 nedokázalo najít do čela naší první scény silnou osobnost. Po půlročním pověření Jana Mrzeny vedením ND ministrem Martinem Štěpánkem za doby první Topolánkovy vlády mělo instalování Ondřeje Černého pachuť ministerské svévole, když ho tehdejší „sedmnáctidenní“ ministryně kultury Helena Třeštíková instalovala přesto, že ministerstvem jmenovaná odborná výběrová komise doporučila toto řízení se slabými kandidáty zrušit a vyhlásit nové.

A ministerstvo se jen velice liknavě pokoušelo přimět hlavní město Prahu, aby místo dotování Hudebního divadla v Karlíně, které by si operetami a muzikály mělo dokázat na sebe vydělat, jak je všude jinde běžné, převzalo svoji část odpovědnosti za provoz jednoho z operních domů, jak je obvyklé v jiných městech.

Co tedy bezprostředně předcházelo personálním rošádám v posledním roce?

Po příchodu ministra kultury Jiřího Bessera  se však ministerstvo probralo z mnohaleté dřímoty. Prudce. Dosavadní, již dva a půl roku trvající, proces neúspěšného násilného sloučení Národního divadla a Státní opery, který ministerstvo umanutě nazývá transformací, je lemován už celou řadou šéfovských „mrtvol“ na různých postech.

V prosinci roku 2010 byl ministrem Jiřím Besserem ze dne na den bez valných důvodů odvolán ředitel tehdy ještě samostatné Státní opery, dirigent Oliver Dohnányi. Když o pár měsíců později pověřený ředitel SOP Radim Dolanský předložil koncepci dalšího fungování samostatné Státní opery, dostal na hodinu padáka – nesouhlasil totiž se slučováním, které prosazoval právě ředitel Ondřej Černý, aniž byl ochoten svou koncepci slučování zveřejnit. Kvůli tomuto postoji Černého rezignoval šéf opery Jiří Heřman, následován šéfdirigentem ND Tomášem Netopilem, dnes dirigentem mezinárodního renomé, kteří se spojením oper pod jedno vedení zásadně nesouhlasili.

Následně skončil sám ministr kultury Jiří Besser, který 27. července 2011 rozhodl o sloučení ND a SOP k 31. prosinci 2011 a oficiálně odstoupil kvůli nejasnostem ohledně nemovitosti na Floridě. Ve funkci jej vystřídala Alena Hanáková. Ta se sice po čase zbavila náměstka Radka Zdráhala, který se tzv. transformací na ministerstvu zabýval, ale otázka, jak dlouho setrvá tato hlasatelka chybně nastavených řídících procesů ve funkci, byla chronická. Až vyústila v její rezignaci, která se nakonec časově svezla s demisí celé vlády, což jí ovšem nebránilo vydávat na poslední chvíli závažná rozhodnutí.

Svým servilním přisluhováním ministerstvu měl ovšem na diletantismu akce „kulový blesk“, jak násilné sloučení před časem nazval exministr Jiří Besser, sám Ondřej Černý svůj lví podíl. Protože si, jak sám opakovaně přiznával, nevěděl rady s provozním zvládnutím konglomerátu čtyř budov, zejména v případě opery, kde se obával konkurence samostatné Státní opery, a ohnul hřbet. Jeho hlavním problémem bylo, že s vývojem kauzy nepostřehl, čím se vrtkavé vrchnosti vlastně zavděčit.

A co se dělo dále?

Radim Dolanský, pověřený tehdy vedením Státní opery, přišel v té době na rozdíl od Černého s návrhem, jak dát směr a vizi samostatné Státní opeře, která by byla konkurencí zpohodlnělému Národnímu divadlu. A začal také intenzivně jednat o podpoře Státní opery ze strany hlavního města Prahy. MK ovšem tyto aktivity odmítlo tak razantně, že nepohodlný Dolanský byl z funkce za halasného přitakávání Černého odvolán.

Nejen v případě Národního divadla a Státní opery je zřejmé, že se zbrklé odvolávání různých šéfů u nás stalo standardem, který má k odpovědnému řízení státu i dotčených institucí hodně daleko. A „nakažlivě“ se šíří i do dalších, z daní subvencovaných, divadel, kdy zřizovatelé těchto příspěvkových organizací – města – odvolávají ředitele a pak lavírují při výběru toho nového (Národní divadlo Brno, Slezské divadlo Opava).

Skutečně není normální, aby byli ředitelé první národní scény odvoláváni způsobem, který postupně předváděli ministři kultury Martin Štěpánek, Jiří Besser, Alena Hanáková a nyní Jiří Balvín. Je to však jen jeden – a zdaleka ne ten nejpodstatnější -  z mnoha dalších dokladů nekompetentního přístupu zřizovatele, potažmo státu, ke kultuře, v níž chaotičnost kauzy tzv. transformace pražské opery, kterou Ministerstvo kultury neodpovědně rozpoutalo, je jen špičkou ledovce.

Ministerstvo – bez jakýchkoli relevantních analýz -  přitom transformaci, za kterou vlastně nikdo nenese odpovědnost, prosazuje navzdory názoru řady umělců nepominutelného renomé a zkušených odborníků, setrvalému odporu souboru Státní opery i petici proti fúzi ND a SOP, kterou iniciovala Státní opera a kterou podepsalo na 20 tisíc lidí.

Ministryně Alena Hanáková sestavila expertní komisi, která vybrala ředitele Buriana a rovněž vytvořila plán dalšího fungování Národního divadla, který měl (podle ministra Balvína) vést k rušení souborů a možná i privatizaci Národního divadla. Mohla byste přiblížit, za jakých okolností komise vznikala a kdo byli její členové?

V červenci 2011 Ministerstvo kultury ještě pod vedením Jiřího Bessera Státní operu jako samostatnou příspěvkovou organizaci k 31. prosinci 2013 zrušilo a její majetek, práva a závazky přešly pod Národní divadlo. Důvody, údajné analýzy a manažerské postupy, kterými se tehdejší ministr Jiří Besser oháněl při projednávání tzv. transformace v Senátu a ve sněmovně, se z dnešní perspektivy zhroutily jako účelové a falešné  - přísliby úspor počínaje a zvýšením umělecké úrovně konče. V hazardování s Národním divadlem pokračovala i nová ministryně Alena Hanáková, když rychlé odvolání ředitele Ondřeje Černého, jehož úkolem bylo přebírat odpovědnost i za rozsáhlé investice, obhajovala omíláním řídících procesů.

Zjitřená situace a absence jakýchkoli zdůvodnění ministerských kroků celkem logicky nadále nahrávala nejrůznějším „konspiračním teoriím“, že vůbec nejde o nezvládnutý pokus zřizovatele o zvýšení kvality umělecké produkce těchto divadel, ale o postup, jak se dostat k podílu na stavebních investicích, které jsou a budou s Národním divadlem spojené.

K řešení nezvládnuté situace ministryně kultury Alena Hanáková v říjnu 2012 povolala skupinu ve složení: doc. Mgr. Jan Hančil (tehdy děkan DAMU, od 15. 2. 2013 rektor AMU), MgA. Jiří Šesták, Ph.D. (senátor STAN – Jihočeši 2012, součást TOP 09, ředitel Jihočeského divadla České Budějovice), MgA. Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno), Mgr. Bohumil Nekolný (analytik Institutu umění – Divadelního ústavu, bývalý úředník Ministerstva kultury), prof. Václav Riedlbauch (pedagog HAMU a VŠE, bývalý šéf Opery ND do roku 1989 a ministr kultury ve Fischerově vládě, nominovaný Paroubkovou ČSSD) a doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik, bývalý ministr kultury v české vládě za OF, poté předseda Poslanecké sněmovny za ODS, pak US). 

Výsledkem čtyřměsíční práce této komise, které ovšem Ministerstvo kultury poskytlo velmi jednostranně vybrané dokumenty v rozsahu a šíři, které neposkytovaly relevantní podklady pro zpracování komplexního doporučení a které by neobstály ani jako bibliografie bakalářské práce, je návrh transformace Národního divadla. Rovnou s doporučením jmenovat ředitelem Jana Buriana jako jediného kandidáta. Stalo se, Ministerstvo kultury na konci ledna návrh transformace zveřejnilo, Jan Burian kývl a ministryně kultury Alena Hanáková ho 30. ledna 2013 jmenovala ředitelem ND, a to s účinností od 1. srpna 2013.

Hovoří se o koncepci, kterou tato expertní skupina vytvořila. Jak tuto koncepci hodnotíte? Skutečně při jejím naplňování hrozily věci, o kterých mluvil ministr Jiří Balvín?

Návrh transformace Národního divadla jako zadání pro výběr generálního ředitele“, jak je tento stručný materiál nazván, má být komplexním řešením situace ND v krátkodobém a střednědobém horizontu – jak je v jeho úvodu deklarováno.  

Zpracovatelé návrhu transformace si do budoucna představují Národní divadlo jako holdingový komplex tří autonomních, právně, ekonomicky, správně i provozně samostatných souborů: jedné Opery, jednoho Baletu a jedné Činohry, přičemž souborům mají být přidělené do správy jednotlivé budovy, které postupně rozbujely dominium Národního divadla. V čele těchto autonomních útvarů mají být ředitelé jmenovaní generálním ředitelem  mateřské společnosti ND a v jejich kompetenci mají být veškeré umělecké a provozní záležitosti včetně uměleckého vedení. 

Rozdělení budov a souborů na principu této autonomie autoři Návrhu stanovili tak, že v budově Státní opery má působit Opera a Balet ND. V budově Stavovského divadla a Nové scény bude působit Činohra ND, přičemž ve Stavovském divadle „má být uchován prostor pro hudebně divadelní provoz , například  typu mozartovské opery“, o kterém, jak vyplývá z popsaného principu autonomie, ovšem rozhoduje ředitel Činohry!  

Historická budova Národního divadla pak neměla mít žádný vlastní soubor, ale pouze své programové a dramaturgické vedení, které bude rozhodovat o naplňování tohoto divadla nejen projekty souborů Národního divadla, ale i prezentacemi dalších českých divadel a dokonce i pravidelným hostováním významných zahraničních souborů všech žánrů.

Takový komplex má tvořit první divadelní scénu ČR, prý srovnatelnou ve všech parametrech s evropskými divadelními domy obdobného významu a velikosti. Rozsah činnosti by prý měl zahrnovat péči o klasická i současná díla české a světové provenience, umožnovat nejvyšší kvalitu, mezinárodní spolupráci, umělecký experiment, podporu současných autorů.

Tomu všemu má odpovídat úroveň finanční dotace ze strany státu, přičemž je v Návrhu transformace uvedeno, že dotace Národního divadla je dnes čtyřnásobně nižší, než je tomu v případě srovnatelných institucí v zahraničí. (O tom, jak nesystémově by se rozevřely nůžky mezi dotací Národnímu divadlu a ostatním divadlům v ČR, jejichž výsledky v opeře často předčí úroveň naší první scény, ovšem experti cudně mlčí.) Ve střednědobém horizontu tým expertů považuje za žádoucí prosazení finanční podpory i z dalších veřejných zdrojů a vytvoření lepšího prostředí pro důstojnou a efektivní spoluúčast sponzorů.

Z institucionálního hlediska jako nejkorektnější řešení tým expertů  navrhuje vznik nového právního subjektu zvláštním zákonem o Národním divadle jako veřejnoprávní kulturní a umělecké instituci – ovšem s vědomím, že jde o dlouhodobý legislativní proces, který vyžaduje politickou shodu.  Z podtextu vyplývá, že shoda není. A proto experti uvažují o akciové společnosti  ze 100 % vlastněné státem, která je však zde shledána jako riziková, takže navrhované změny, jejichž nastartování komise považuje za akutní, mají probíhat ve stávajícím režimu příspěvkové organizace.

Ministerstvo má ovšem dát pětiletou záruku v řízení i financování a navýšit dotace o transformační náklady – jejichž výše ovšem v dokumentu není nijak specifikovaná. Bez navýšení financí prý hrozí provinční kvalita odpovídající dosavadnímu nuznému hospodaření. Jakousi nárazníkovou zónou mezi ředitelem ND a ministerstvem, která má vyloučit přímé zásady do řízení divadla ze strany státních orgánů, má být podle autorů Návrhu transformace „Garanční rada“, do které experti rovnou navrhli sami sebe, což ministryně Hanáková  - v té době již v demisi, kterou oznámila 12. června s tím, že na konci června 2013 končí - bez jakéhokoli zveřejnění 20. června honem schválila s účinností od 1. července na čtyřleté funkční období Garanční rady.

Připomeňme, že předložené řešení nápadně připomíná úsilí lidí kolem činohry Národního divadla, kteří na počátku 90. let usilovali o analogickou autonomii s historickou budovou bez vlastního souboru, což bylo v době, kdy dva členové skupiny zastávali významné ministerské posty – Milan Uhde přímo funkci ministra a Bohumil Nekolný působil jako ředitel Odboru umění a knihoven MK. Tehdy se této koncepci přezdívalo „zlaté garáže“ a mozartovský repertoár měl ve Stavovském divadle podle autonomního rozhodnutí činohry pod vedením Ivana Rajmonta ve třech stagionách  (z italského stagione, tj. sezóna, roční období, označuje dočasné působení divadelního souboru - operního, muzikálového, činoherního - v divadle, se kterým není organizačně svázán, zpravidla s jednou či s omezeným počtem inscenací. – pozn. red.) zajišťovat výhradně americký právník Alain Coblence –  tehdy čerstvě zrekonstruované Stavovské divadlo mu k tomu mělo prakticky zdarma poskytovat kompletní servis.

Na jaké úrovni byl připravovaný návrh?

Ačkoli Ministerstvo kultury od konce roku 2010 opakovaně tvrdilo, že má zpracované podrobné analýzy, včetně ekonomických, opět se jasně ukázalo, že tomu tak není. V Návrhu transformace se o takové analýze lze dočíst v budoucím čase: „Další parametry fungování jedné opery včetně součinnosti souborů baletu a opery musí vycházet z důkladné analýzy uměleckých, provozních a výkonových ukazatelů, kterou zpracuje nově designovaný generální ředitel…a…bude nutné v realisticky krátké době provést důkladnou a podrobnou analýzu systémů řízení a personálního zabezpečení uměleckých i neuměleckých činností a jejich následnou optimalizaci.“

Přiznání pokračující absence ekonomických a provozních analýz zřizovatele, v jehož kompetenci byla také kontrola hospodaření ND, je po dvou a půl letech ministerských hrátek s „transformací“ Národního divadla vskutku zarážející. Vždyť by měly být jedním z podstatných východisek Návrhu transformace a jakýmkoli návrhům na změny systému fungování Národního divadla předcházet. Předložený Návrh je v tomto ohledu obecný a žádnou další specifikaci fungování souborů a rozsahu jejich činnosti neuvádí. Přitom otázka, kolik má být v Praze nabízeno vstupenek na operní představení, je podstatná nejen proto, že se od ní odvíjí velikost kolektivních těles – sborů, orchestrů, ty ovšem hrají i v rámci mnoha baletních představení. 

Jak hodnotíte argumenty, které ve prospěch slučování zaznívaly?

Že sloučením dvou orchestrů a dvou sborů opery s výraznější ekonomickou podporou skutečně vznikne provozně a umělecky silné operní divadlo, jak si automaticky představují autoři Návrhu transformace, je hodně odvážné tvrzení. Představa převážně v činohře se orientujících expertů, že péče o operní odkaz Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a mnoha dalších skladatelů naší operní velmoci bude lepší, když tyto opery bude uvádět ad hoc sestavovaný orchestr a soubor „KMČ“ (čti: kdo má čas), je mimo realitu.

Nelze se příliš divit, že takto obecná koncepce, která stále připomíná dům stavěný od střechy, vyvolala v operních souborech odmítavé reakce a soubory  - tentokrát už i v Národním divadle – se bouřily.  Z předloženého Návrhu transformace totiž vyplývá, že v budově Národního divadla nebude působit žádný operní soubor a na opeře nezávislé vedení si bude objednávat de facto hostování různých souborů typu stagiony, a že o operním provozu v mozartovském Stavovském divadle bude rozhodovat ředitel činohry.

Oprávněnost tak razantního zásahu do uspořádání souborů Národního divadla nelze bez bližší specifikace a při kontroverzích v rámci onoho několikastránkového dokumentu prakticky vůbec posoudit a vyvolává řadu pochybností a otazníků. Nicméně to nijak nebránilo „expertům“, aby bez dalšího zdůvodnění a bez uvedení dalších zvažovaných osobností konstatovali: „Po důkladném zvážení všech vhodných kandidátů ministryni kultury doporučujeme, aby pro výběr generálního ředitele ND využila uzavřeného výběrového řízení a aby jako prvního kandidáta oslovila současného ředitele Divadla J. K. Tyla v Plzni Jana Buriana.“

Na Burianově jmenovacím dekretu ještě nestačil „uschnout inkoust“ a budoucnost Národního divadla už zase začínala připomínat hru na schovávanou, nebo lépe hru kočky s myší.  Jakkoli autoři Návrhu transformace v jejím závěru zdůrazňují, že jejich dokument představuje kompaktní celek, ze kterého nelze implementovat pouze jednotlivé prvky, ministryně kultury Alena Hanáková 7. února při interpelaci v Poslanecké sněmovně a následně 8. února na svých webových stránkách „ubezpečovala“, že koncepční materiál zase tak koncepční není.

Jak ministryně uvedla, návrh koncepce uvedené komise je obecná věc, nikoli dogmatický manuál reformy Národního divadla, kterým by snad mělo být ministerstvo vázáno. Podle Hanákové není rigidním či závazným nástrojem nově jmenovaného ředitele při reformě Národního divadla. Úkolem nově jmenovaného ředitele tak nutně bude nejprve provést podrobnou analýzu současného stavu této příspěvkové organizace (jak je možné,  že tuto analýzu neprovedlo ministerstvo předtím a neprovedl ji ani tým expertů?), a teprve pak, na základě tohoto vyhodnocení a další odborné diskuze, přistoupit k přiměřenému řešení vycházejícímu z tohoto rámcového návrhu.

Jak vůbec fungovalo vedení Národního divadla v mezidobí po odvolání Ondřeje Černého?

Národní divadlo si ve své, mnohdy pohnuté, historii už prošlo ledasčím, ale tři ředitelé během týdne, to tu ještě nebylo. Petice střídala petici. Tu za zachování samostatnosti SOP podepsalo na dvacet tisíc lidí, petici za vícezdrojové financování regionálních divadel sedm tisíc, tehdy aktuální petici Národ sobě za odvolání ministryně Hanákové pět tisíc. Nespokojenost divadelnické obce s kulturní politikou narůstala – zdaleka ne jen kvůli Národnímu divadlu, které se ovšem z pohledu ředitele regionálního divadla „topí“ v penězích.

Ministryně Alena Hanáková ani ekonomický náměstek Martin Sankot nedokázali ani na následné tiskové konferenci vysvětlit dosavadní kroky ministerstva v souvislosti s procesem direktivního slučování divadla a opery, jehož jednou subkapitolou bylo bleskové odvolání ředitele Ondřeje Černého. Náměstek Sankot se za své kritické výroky vůči Národnímu divadlu ohledně snižující se návštěvnosti a odchodu nespokojených umělců omluvil.

Kdyby pan náměstek chodil víc do divadla, tak by si mohl všimnout, že při premiéře takových zaručených kasaštyků, jako Sedlák kavalír a Komedianti, které se ve Státní opeře odehrávaly už plně pod vedením šéfa opery Rocca, zcela nezodpovědně jmenovaného Ondřejem Černým, lidé skutečně houfně a znechuceně odcházeli. A tituly, které měly Státní opeře na několik let zajišťovat návštěvnost, byly po několika reprízách staženy z repertoáru.

Nicméně po setkání s vedením Národního divadla ministryně přistoupila na požadavky nastolené Národním divadlem pod hrozbou stávky: svého náměstka z postu pověřeného ředitele odvolala a vedením ND pověřila Václava Peloucha, který do té doby působil jako provozně-technický ředitel ND. Že si stávající šéfové Národního divadla za nastalé situace chtěli uhájit své posty, bylo docela pochopitelné a stejně pochopitelné bylo, že požadovali, aby vedením ND byl pověřen někdo z nich nebo ze stávajících zaměstnanců. Takovému řešení se ale vzepřeli ve Státní opeře -  po personálních čistkách, které v bývalé Státní opeře provedlo nové vedení ND, při zatím stále jen planých ministerských slibech o dorovnání platů a dalších turbulencích, které s sebou chaotická transformace přinášela, se ani jim nelze divit, že fúzi s ND považují pro sebe za likvidační a naději stále spatřují v samostatnosti.

Zcela zásadní byla ovšem otázka, zda lze ještě proces slučování zastavit. Pelouch ve svém rozhovoru pro Aktualne.cz  lavíroval: nejdřív tvrdil, že to možné není, aby vzápětí připustil, že o samostatnosti obou divadel uvažovat lze. A korunu té vší neujasněnosti a bezkoncepčnosti nasadil výrokem, že je třeba zřídit komisi, která by určila nový směr divadla a vybrala nového ředitele.  

Pokud ministerstvo nejprve učinilo zásadní rozhodnutí s dalekosáhlými a podle jeho názoru nezvratnými dopady, a teprve pak mají být prováděny „důkladné analýzy umělecké, finanční a tak dále“, pak jsou „procesy“ přes všechnu diskreditaci, kterou oprávněně za jejich omílání sklidila ministryně, skutečně nastavené zásadně špatně – jak na ministerstvu, tak v Národním divadle.

Ať už zástupci MK nebo představitelé vedení ND tak v každém dalším kroku, v každém dalším prohlášení prozrazovali, jak bylo sloučení ND a Státní opery a vůbec vyhodnocení pozice Národního divadla v proměnách nejen kultury české společnosti prvního desetiletí 21. století nepřipravené, bezkoncepční a chaotické.

Jak probíhal proces slučování Národního divadla se Státní operou?

Na základě jakých podkladů ministerstvo, hospodařící s penězi, které by měly být pod veřejnou kontrolou, ke slučování Národního divadla a Státní opery vůbec přistoupilo, se dopídit nelze. Ministerstvo je odmítlo vydat.

Teprve po mediálním tlakem sice zveřejnilo ideovou studii Koncepční model operního divadla v Praze, v níž hlavní řešitel Josef Herman bez jakýchkoli ekonomických analýz mj. „výrazně doporučoval“ převzetí Stavovského divadla hlavním městem Prahou. Ale po bouřích, které u činohry ND vyvolala představa, že by o „své“ Stavovské divadlo přišla, se ministr Besser od této, ministerstvem ještě pod vedením Václava Riedelbacha za doby úřednické vlády Jana Fischera zadané studie, distancovalo. Besser pochopil, že dělat si z populárních činoherců mediálně halasící nepřátele by zvládal těžko. Opera a balet byly z toho ohledu snazším „soustem“.

Ukázalo se, že kromě několika prvoplánových manažerských pouček, opsaných ze středoškolských učebnic, které pod tlakem veřejnosti sepsal tehdejší náměstek Radek Zdráhal, a velmi podivné „odborné pracovní skupiny“, která kvůli „koncepčnímu modelu“ dalšího fungování Státní opery a Národního divadla na ministerstvu za Bessera narychlo vznikla –ministerstvo nemělo žádné relevantní podklady k tak závažnému kroku, jakým bylo sloučení obou scén.

Členové pracovní skupiny za ministra Bessera byli: náměstek ministra kultury MgA. Radek Zdráhal, jeho poradkyně Daniela Gadasová, která byla  koordinátorkou projektu, dále Mgr. Jiří Klusoň, právník samostatného oddělení MK ČR ,Mgr. Miloš Philip Štrajt, ředitel odboru vnitřní správy a investic ministerstva, a Ing. Galina Fiačanová, vedoucí oddělení příspěvkových organizací MK ČR.

Přizváni byli i konzultanti:Teatrolog PhDr. Josef Herman, CSc., Doc. JUDr. Jiří Srstka, ředitel agentury DILIA, rovněž dirigent MgA. Leoš Svárovský a ředitel Institutu Bohuslava Martinů Mgr. Aleš Březina.

Ministerstvo pak např. zcela lživě vydávalo získané rozumy od šéfa Vídeňské státní opery Dominika Meyera za jeho doporučení, od kterého se ovšem Meyer ostře distancoval. Absenci koncepce pro tak závažný krok dokládá také až ex post zadaný audit firmě BDO, která se přitom v divadelním oboru vůbec neorientuje, což jí ovšem nebránilo kasírovat tučnou odměnu ze státních peněz.  Absenci podkladů a analýz ke sloučení ND a SOP pak veřejně připustila i ministryně Hanáková, která zřídila onu další komisi.

Takový postup jen nahrává „konspiračním teoriím“, podle nichž vůbec nejde o nezvládnutý pokus zřizovatele o zvýšení kvality umělecké produkce těchto divadel, ale o promyšlený plán, jak uvrhnout obě divadla do chaosu a dostat se k lukrativním pozemkům a nemovitostem či jiným prebendám, včetně procent ze stavebních investic, které mohou být se Státní operou a Národním divadlem spojené.

Připomeňme, že exministr Jiří Besser, jehož „kvalifikací“ pro tento rezort bylo podnikání v realitách a politická příslušnost k STAN (součást TOP 09), vyhlásil na začátku roku 2011  akci „kulový blesk“ a prostřednictvím svého náměstka, bez ohledu na to, že v předchozích letech proběhly velké opravy budovy Státní opery, vydal zprávu, že tato budova je v havarijním stavu a je nutné ji okamžitě (!) zavřít a za stovky milionů rekonstruovat. A Státní operu zrušit. Dodejme, že ve Státní opeře se stále hraje dál.

Vyplatí se pro oživení paměti si připomenout Besserův klíčový výrok o jeho prioritách na postu ministra kultury. V prosinci 2010 ministr kultury Besser na ministerských stránkách napsal : „I v ekonomicky složité době si jako reprezentanti státu uvědomujeme, že peníze do kultury představují investici. V prvé řadě dá stát vydělat firmám a lidem, kteří se na rekonstrukci budou podílet. Navíc jde o peníze, které se dlouhodobě několikanásobně vrátí.“ To bylo v době, kdy ministerstvo náhle avizovalo na tento rok investici v řádu desítek milionů do kompletní rekonstrukce opery.

Ministerský hazard se sloučením Národního divadla a Státní opery nejenže nepřinesl žádné úspory, které ministr Jiří Besser ve transformační umanutosti halasně avizoval ve výši 22, 3 milionů, ale podle oficiálního písemného vyjádření Ministerstva financí, Ministerstvo kultury nad rámec sloučených rozpočtů ND a SOP zatím bez bližšího vysvětlení v roce 2012 navíc nad rámec více než půlmiliardové „základní dotace“ poskytlo 52,5 miliony. To za situace, kdy divadla zřizovaná a financovaná převážně městy s městskými dotacemi pro třísouborové divadlo např. v Liberci v šedesátimilové výši na celou sezónu doslova bojují o holý život.

Jak podle vašeho názoru probíhalo výběrové řízení, v němž byl vybrán ředitel Národního divadla Jan Burian?

Nevím, protože ani ministerstvo ani expertní tým další podrobnosti nad rámec onoho návrhu transformace nezveřejnilo.

S  jakými plány ředitel Burian přicházel do Národního divadla? A jak byste ohodnotila manažerské kvality a profesní minulost ředitele Buriana?

Jaké má ředitel Burian s Národním divadlem plány nevím, protože do dneška žádnou koncepci ani žádné plány veřejně nepředložil. Což považuji za zásadní nedostatek tohoto „výběrového řízení“, které vlastně žádným výběrovým  řízením, jak znám jeho standardy v jiných evropských zemích, nebylo.

Ostatně když se Jan Burian ucházel opakovaně o post plzeňského ředitele, předkládal plzeňské radnici  - stejně jako ostatní kandidáti - rozsáhlou uměleckou, personální, ekonomickou a provozní koncepci opřenou o důkladné analýzy. Že se ministerstvo pro jmenování nového ředitele, ba generálního ředitele Národního divadla, spokojí s mlhavými představami divadelního manažera, jakkoli zkušeného a s všeobecně uznávaným renomé, nesvědčí o koncepčnosti práce tohoto úřadu s pravomocí rozdělovat nezanedbatelné množství peněz ze státního rozpočtu.

Burian v rozhovorech nastiňoval, že je přesvědčen, že historická budova ND musí mít jinou uměleckou koncepci a má se jinak spravovat. Že chce ovšem teprve řešit, co a kde hrát a kolik umělců a zaměstnanců bude potřebovat – a s počtem orchestrů si zlehka pohrával – prý jeden až tři.

Jistě i on po nepříliš přesvědčivě zvládnuté personální politice během svého osmnáctiletého působení v čele Divadla J. K. Tyla v Plzni dobře ví, že klíčem k úspěchu jsou především respektované umělecké osobnosti s jasnou vizí, energií a odpovědností ji naplnit – a pokud možno v kompatibilním týmu s ředitelem. Lze jen spekuloval, nakolik tyto požadavky naplňuje na konci června zveřejněný jeho tým ve složení nově jmenovaných - Silvie Hroncová (ředitelka spojené Opery Národního divadla a Státní opery) -  Petr Kofroň (umělecký ředitel obou oper) – Robert Jindra (hudební ředitel Národního divadla) – Martin Leginus (hudební ředitel Státní opery) a stávajících: Michal Dočekal (umělecký šéf činohry) a Petr Zuska (šéf baletu)

Jan Burian v rozhovoru pro Českou pozici 1. 2. 2013 vyjádřil, že zmiňovaný Návrh transformace není právně závazný, ale je to jakási kulturně-politická deklarace. „Já ji beru jako závazné stanovisko Ministerstva kultury. Jak návrhy na potřebné změny, tak i to, že je mám realizovat já. Žádné pochybnosti o tom nemám a budu to takto prosazovat,“ řekl tehdy Burian.

Člen expertní komise Milan Uhde přišel s názorem, že řídit velké divadlo s činoherním, operním i baletním souborem dokáží v této zemi pouze čtyři lidé, přičemž tři z nich jsou smlouvou vázáni jinde a tím čtvrtým je právě Jan Burian. Jací jiní kandidáti by se podle vás do čela Národního divadla nabízeli?

Nevím, jací tři lidé by to měli být, v médiích se objevilo, že komise uvažovala nad svými dvěma členy  - Stanislavem Mošou z Městského divadla v Brně a Jiřím Šestákem z Jihočeského divadla. Jsem přesvědčena, že kvalitních adeptů na tento post je výrazně více, a to nejen u nás. Jde „jen“ o to, aby Ministerstvo kultury konečně nastolilo skutečně standardní podmínky výběru a hlavně dalo garance pro realizaci projektu, se kterým vybraný ředitel s plnou odpovědností za předložený projekt přijde.

Zaznělo také, že odvolání ředitele Buriana hned první den ve funkci je zcela bezprecedentní. Jak vůbec v jiných zemích obvykle probíhá proces výměny ředitele divadla? Stává se, že zřizovatel odvolá ředitele ze dne na den?

S takovým odvoláním ředitele divadla v den nástupu jsem se skutečně dosud nesetkala, stejně tak ovšem není v zemích s koncepčně řízenou kulturou obvyklé, aby do funkce nastupoval ředitel, který nepředložil žádnou koncepci fungování divadla nejen s uměleckými, personálními, provozními a organizačními aspekty, ale samozřejmě i finančními.

Jakkoli se ani zemím s promyšlenou kulturní politikou nevyhýbají skandály kolem šéfů operních divadel, podle mých znalostí i na základě rozhovorů s mnoha šéfy významných evropských divadel s operním provozem je výměna uskutečněna a smluvně potvrzena většinou dva až tři roky před skončením funkčního období předchozího šéfa tak, aby nově jmenovaný mohl s dostatečným předstihem připravovat zajištění sezón pod svým vedením.

Neznám postupy u činoherních nebo tanečních divadel, v divadlech s operními soubory výběr nového šéfa probíhá tak, že zřizovatel se základním zadáním rozsahu činnosti divadla a finančním plánem buď vypíše otevřené výběrové řízení, nebo sám osloví vybrané osobnosti, případně oba způsoby kombinuje. Tyto osobnosti pak musí předložit komplexně zpracovaný projekt k posouzení a k zevrubnému projednání, přičemž vybraný projekt se stane závaznou součástí jeho smlouvy na jasně vymezené období. A samozřejmě závazným dokumentem pro hodnocení působení daného šéfa. Tedy součástí manažerské smlouvy, která ovšem zároveň takovému šéfovi garantuje, že ho po dobu jeho funkčního období při dodržení schváleného projektu zřizovatel nemůže svévolně odvolat.

Jak může odvolání a opětovné dosazení Jana Buriana ovlivnit probíhající procesy, třeba právě slučování se Státní operou?

Výsledkem všech turbulencí - alespoň v opeře – je to, že Národní divadlo už několik let ztratilo u nás pozici lídra. O součtu dotací Národního divadla a Státní opery, přesahujícím půl miliardy (583 488 Kč v roce 2011 a 636 010 Kč v roce 2012), se vícesoubororým mimopražským divadlům s operním souborem (Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc, Ústí n. L., Liberec, České Budějovice a Opava) ani nesní. Přitom mnohé jejich operní inscenace svou úrovní, nápaditostí a nasazením výsledky naší první scény převyšují.

Ministerstvo kultury by mělo otevřeně přiznat, že transformace ND a SOP v jeho režii se nepodařila a proces slučování znovu zvážit. Recept určitě není jednoduchý. Ale bez ekonomických, organizačních i uměleckých analýz, opřených o relevantní data v širokých souvislostech a jejich kompetentního vyhodnocení se tak zásadní a citlivá věc, jakou je tradice činohry, opery a baletu v Národním a Stavovském divadle i ve Státní opeře, ku prospěchu české kultury dělat nedá.

A nad základním ekonomickým rámcem ze strany státu otevřít řešení dalšího směřování Národního divadla a Státní opery koncepcím, které nebudou bezhlavě vnucovat politici, úředníci a nejrůznější komise, které přitom nemají žádnou odpovědnost, ale osobnosti, které se ve vedení divadel prokazatelně osvědčily a předloží veřejně své projekty i s plánem jejich reálného uskutečnění.

A není podstatné, zda tak učiní v otevřeném výběrovém řízení, nebo zřizovatel osloví vytipované kandidáty. Pak už „jen“ stačí, aby jim ministerstvo garantovalo prostor, v němž svůj projekt uskuteční, a důsledně kontrolovalo jeho plnění.

Jedním ze základních východisek pro další úvahy budoucnosti opery v Praze, které mají dopady do celkového systému kulturního průmyslu, je rozvaha nad počtem představení. Z výročních zpráv ND a SOP vyplývá, že se během roku v Praze odehraje v průměru 37 operních představení měsíčně. A je zde nabídnuta průměrně cca 1.300-1.400 vstupenek na operní představení denně.

Návštěvnost operních představení je dle údajů z výročních zpráv (které ale zkresluje vykazování 100% návštěvnosti u tzv. prodaných představení, tj zadaných jako celek) u operních představení ND 79 %, u SOP 72 %. Podle dostupných informací z operní databáze www.operabase.com, která shromažďuje údaje o operních představeních ze čtyřiceti zemí celého světa, byla v sezóně 2009/10 Česká republika na sedmém místě v počtu představení na milion obyvatel za Rakouskem, Estonskem, Švýcarskem, Německem, Švédskem a Lucemburskem, srovnatelně se Slovenskem, Norskem a Dánskem. Podle statistiky jednotlivých měst se Praha v uvedené sezóně umístila za Berlínem (598 představení), Vídní (578), Paříží (429), Londýnem (399), Mnichovem (387).

Jak bude pokračovat protest odborářů ze Státní opery?

To nemohu vědět, na to se musíte zeptat odborářů.

Jaké dění kolem vedení Národního divadla může mít důsledky z pohledu diváka?

Pokud evropské operní domy, s nimiž se chce Národní divadlo poměřovat, mají kompletně naplánovanou přinejmenším celou jednu sezónu dopředu, včetně obsazení jednotlivých představení, předpokládám, že dosavadní vedení následující sezónu naplánovalo. Pochopitelně nevím, jaké má Národní divadlo uzavřené smlouvy s jednotlivými umělci, předpokládám, že má smluvně zajištěno, že odehrají stanovená představení. Při případném nedodržení takových závazků, kdy by si herci chtěli brát diváky jako rukojmí, by Národní divadlo mohlo vymáhat náhradu škody za neuskutečněná představení. 

Je ovšem nanejvýš načase, aby mnohaletý bludný kruh ministerského diletantismu skončil, začalo plnit své funkce a stát se nejen k této instituci začal chovat s péčí řádného hospodáře, který vytvoří transparentní podmínky s jasně nastavenými pravidly na základě „tvrdými daty“ podložených analýz.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Turecko se musí dobře bavit, když vidí současnou Evropu. Jsme ve válce a naši vůdci jen dojatě kladou květiny. Šéf bojovníků za svobodu promlouvá o možnostech lidového odporu

17:56 Turecko se musí dobře bavit, když vidí současnou Evropu. Jsme ve válce a naši vůdci jen dojatě kladou květiny. Šéf bojovníků za svobodu promlouvá o možnostech lidového odporu

Jsme ve válce, ale politici se to bojí říci nahlas, tvrdí po (zatím) poslední sérii teroristických ú…