Tento katolický kněz asi nepotěší Halíka: Otevřeně promlouvá o imigraci, islámu, multikulturalismu a médiích

2. 3. 2016 10:50

ROZHOVOR Katolický kněz Josef Ptáček říká, že je potřeba uprchlíkům pomoci, ale ne tak, abychom napomohli zhroucení vlastní civilizace. „Každý, kdo navštívil v poslední době Francii či Británii nebo řadu jiných zemí, ví, že již nyní se zde vyskytují veliké problémy s integrací některých skupin obyvatel. Často se jedná o lidi, kteří mají kořeny v takzvaných muslimských zemích,“ říká kněz.

Tento katolický kněz asi nepotěší Halíka: Otevřeně promlouvá o imigraci, islámu, multikulturalismu a médiích
Foto: David Tichý
Popisek: Josef Ptáček

Anketa

Jakou školní známku zatím dáváte politikovi Andreji Babišovi?

55%
6%
3%
3%
33%
hlasovalo: 15399 lidí

Co říkáte těm komentářům a komentátorům či zahraničím politikům, kteří Čechy kvůli jejich odmítavému postoji k masové imigraci označují za xenofoby, čecháčky, nehumánní...

Myslím, že situace je mnohem složitější. Mám zkušenost, že jsme velmi štědří a umíme otevřít svá srdce, domovy i peněženky, pokud jsme přesvědčeni o smysluplnosti takového konání. Velmi pěkně je to vidět na různých veřejných sbírkách, při povodních a podobně. Ve farnosti se setkávám se ochotou pomoci křesťanským uprchlíkům, mnoho dobrého v tom dělá Arcidiecézní charita Praha, Nadační fond Generace 21 a tak dále.

Ve věci migrace lidé tuší, že situace je výrazně komplikovanější, než to vypadá ze sdělovacích prostředků. Nezdá se, že by všichni politici měli jasnou a především dlouhodobou vizi, která by budila důvěru. Lidé v České republice mají obavy o sebe a své rodiny. Řada z nich má dojem, že se rozhoduje o nich, ale bez nich. Současně je ale třeba znovu přemýšlet o tom, co znamenají křesťanské hodnoty a evropská kultura. I my máme „máslo na hlavě“.

V jakém smyslu máme „máslo na hlavě“?

Vezměme si například, že jenom v České republice je každoročně zabito zhruba 22 tisíc nenarozených dětí, a zabíjení těchto dětí považujeme dokonce za lékařský zákrok. Údajné právo dospělého člověka je zde nadřazeno právu bezbranného nenarozeného dítěte. Nemůžeme se potom divit, že taková neúcta k lidskému životu (a nejen ta) vzbuzuje pochybnosti o naší – v mnoha ohledech skvělé – civilizaci.

Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?

Chápeme touhu člověka po lepším životě a zajištění vlastní rodiny. Určitě je však na místě rozlišovat, jakou formu pomoci poskytnout dle naléhavosti a priorit. Zase zde chybí ucelená a dlouhodobě udržitelná vize, kterou nemůže být přesídlení celého problematického regionu do Evropy. Problém je, že my vlastně nevíme, jací lidé k nám směřují, řada z nich nemá doklady. Vnější hranice EU je neuvěřitelně děravá.

Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není tedy lepší pomáhat jim u nich doma?

To je pochopitelně logický názor, který zastává i řada představitelů syrské církve. Otázkou je, zda je v některých oblastech život vůbec možný. Válčí proti sobě různé frakce, není srozumitelné, kdo koho podporuje, kdo vyzbrojuje, jaké jsou přítomné úmysly a cíle. Obyčejné rodiny s dětmi jsou obětí krvavých her.

Charita ČR pomáhá přímo v Sýrii od jara roku 2012, kdy vyhlásila finanční sbírku na pomoc obětem občanské války. Z prostředků získaných ve veřejné sbírce zajistila a nadále podporuje dodávky jídla a materiální pomoc jak obyvatelům v Damašku a na severu země, tak i uprchlíkům nuceným ze země odejít. Vedle poskytování humanitární pomoci v Sýrii se Charita ČR zaměřuje také na Jordánsko, kam utíká velký počet uprchlíků.

Hovoří se o tom, že muslimové budou mít většinu v zemích jako Francie či Británie do 40 let. Při nynějším masovém přílivu možná ještě dříve. Považujete to za hrozbu?

Asi každý, kdo navštívil v poslední době Francii či Británii nebo řadu jiných zemí, ví, že již nyní se zde vyskytují veliké problémy s integrací některých skupin obyvatel. Často se jedná o lidi, kteří mají kořeny v takzvaných muslimských zemích. Imigranti přicházejí do zemí, ve kterých proběhl odlišný historický vývoj než v jejich domovině, a mnoha věcem – i při nejlepší vůli – nemohou porozumět. Podobně jako my nerozumíme těmto lidem a jejich prostředí.

Pokud si otevřeme encyklopedii islámu, kterou napsali Jiří Fleissig a Charif Bahbouh, u hesla „islám“ si můžeme přečíst, že „islám nikdy nebyl pouhým náboženstvím, je to společenský režim, soubor morálních, společenských a dalších norem. Islám si činí nárok na řízení každého detailu denního života.“ Podstatné je, zda se jedná o islám v interpretaci některých moderních islámských učenců, nebo spíše o nebezpečnou islamistickou ideologii, která nemusí mít s „islámem učenců“ mnoho společného. Obávám se, že dnes se často setkáváme s islamistickou ideologií, která je ve výsledku nebezpečná pro všechny – i pro muslimy samotné. Velká část bombových útoků směřuje na muslimy odlišné náboženské tradice.

Pro mě je záhadou, jak si samotný islám představuje dokonalou muslimskou společnost a společné soužití s odlišnou kulturou i vírou v praxi. Právě tento problém může být předmětem vzájemného dialogu.

Ohledně imigrantů se píše o rizikách týkajících se kriminality, nemocí, zatížení sociálního systému, asociálního chování...

Nejde již pouze o rizika, ale o realitu. A pokud už nyní máme v Evropě v řadě zemí takzvané „no-go“ zóny, se kterými si neumíme poradit, je logické, že se tento problém bude prohlubovat – pokud neuděláme něco mimořádného. Udivuje mě, s jakou lehkostí to mnozí přehlížejí. Obrovským problémem jsou dnes některá média, která situaci v rámci „politické korektnosti“ bagatelizují a vlastně tím nahrávají různým konspiračním teoriím, nesmyslům a lidem, kteří uprchlickou krizi využívají ke svým politickým cílům a zájmům. Paradoxně každým zlehčováním skutečnosti se společnost ještě více radikalizuje – v člověku roste agrese, když cítí, že se s ním nejedná fér.

Je podle vás povinností křesťana přijímat uprchlíky, když tím ohrožuje bezpečnost (znásilňování, kriminalita, vraždy, krádeže) a spásu svých bližních (islamizace a případný zákaz šíření křesťanství v islamizované Evropě a nadvláda falešného náboženství – islámu)?

Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Křesťan má být moudrým člověkem – můžeme mít na různé věci různé názory, ale některé základní principy je třeba vzít vážně. Především je to postoj našeho srdce – postoj lásky i k případným nepřátelům. To je naše osobní odpovědnost a v Bibli najdeme řadu skvělých příkladů pro takové jednání. Současně ale musíme být v kontaktu s realitou. Nás postoj nemůže být naivní.

Používám někdy příměr. Rodina, která je na tom dobře, může přijmout postupně opuštěné děti, které potřebují pomoc. Jedno, dvě, možná tři… Znám několik skvělých pěstounských rodin, které to dělají. Ale pokud by dětí bylo ještě více, zlikvidovalo by to všechny, nikomu by se nepomohlo a zhroutila by se i původní rodina.

Ze velmi zrádné považuji některé typy takzvaných multikulturních ideologií, které zastává a také podle nich jedná část „neziskových“ organizací. Tato propaganda tvrdí, že všechny kultury jsou si rovny a je třeba ke všem přistupovat úplně stejně. Zcela se opomíjí rozsáhlé zkušenosti z Velké Británie, Francie, Švédska a dalších zemí. Výsledkem jsou besedy, kde není připuštěn alternativní názor či panuje údiv nad tím, proč preferovat uprchlíky, kteří nám jsou svou kulturou bližší a snáze se do společnosti začlení.

Jistě, existují všeobecná lidská práva a každý člověk má před Bohem své výjimečné místo. Současně je však každý člověk zasazen do určitého životního rámce, který ho nějak formuje, vychovává. Je jasné, že různé kultury vyrůstají z různých hodnot. A taková různost v sobě nese možnost obohacení, ale i rizika. Některá jsou ospravedlnitelná, některá již ne.

Německá veřejnoprávní televize ZDF nedávno odvysílala dokument o integraci muslimů do německé společnosti. Ukázalo se, že integrace je tématem spíše pro západní společnost, zatímco muslimové o integraci v našem slova smyslu převážně zájem nemají, což je i logické. Podobné zkušenosti mají ve Velké Britániii, nedávno o tom zajímavě promluvil bývalý šéf Rady pro rovnost a lidská práva Trevor Phillips. Prohlásil, že muslimská komunita se neintegruje a je projevem neúcty k nim očekávat, že se to změní. Oni vidí svět odlišně.

Jak se stavíte k postoji církevních představitelů k uprchlické krizi? Dominik Duka řekl, že je třeba „přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali, a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem. Rovněž tak je třeba vyzvat mladé utečence, muže, aby bránili své domovy a země. Jedině tak se stanou platnými spolupracovníky na obnově a budoucnosti světa. Příkladem jim mohou být naši mladí muži, kteří opouštěli země okupované nacisty, aby se připojili k zahraničním armádám a osvobodili naši vlast.“ Co o tom soudíte?

Určitě to je významný hlas české církve. Ale situace je velmi nepřehledná a řada těchto uprchlíků patří mezi oběti mnohem širších politických aktivit. Nedá se to srovnávat s nacistickou okupací ani s žádným jiným válečným stavem, kdy byly jasně dané strany a člověk věděl, kdo je spojenec a kdo nepřítel. Tito lidé se snaží zachránit život vlastní i své rodiny proti všeobecné agresi, která nemá jasně dané kontury.

Maďarský biskup Laszló Kiss-Rigó o uprchlících ve své zemi řekl: „Jeho Svatost se plete. Přicházejí sem a křičí Alláhu Akbar“, a dodal: „Chtějí nás obsadit.“

Nevidím důvod, proč bych měl pochybovat o zkušenosti pana biskupa v Maďarsku. Podnětem k zamyšlení může být také nabídka Saúdské Arábie postavit v Německu 200 mešit, jako formu pomoci uprchlíkům. Původně jsem jí považoval za nevhodný humor. Oni to zřejmě mysleli vážně. Přitom zrovna Saudská Arábie je zemí, kde se nesmějí stavět křesťanské kostely ani slavit křesťanské bohoslužby a za přestup na křesťanskou víru tam hrozí trest smrti.

Z Maďarska mám ale i opačné svědectví. Moje kamarádka, která v Maďarsku žije s celou rodinou a na začátku krize pomáhala v Budapešti na nádraží, mi vyprávěla o nešťastných rodinách, které do Maďarska utekly s dětmi před válkou. V takovém množství lidí se pro obě zkušenosti najde řada podkladů. Tím více je vidět, jak ten problém je komplikovaný, a že je třeba se vyvarovat jednoznačných pohledů.

Právě v těchto dnech německá agentura DPA vydala zprávu, že policie zajistila mezi běženci Basáma, který byl obávaným velitelem Islámského státu a je odpovědný za smrt desítek lidí. Jasně vidíme, že rizika jsou reálná a jsou i blízko našich hranic. Na druhou stranu víme, že nežijeme v ideálním světě, a takový případ by nám neměl zabránit pomáhat těm, kteří to opravdu potřebují – například právě křesťanským uprchlíkům. Musíme je však nejdříve umět rozlišit a identifikovat. Ideálně na hranicích.

Věří podle vás křesťané a muslimové ve stejného Boha? Neptám se, zda mají, protože stejného Boha mají všichni lidé – i nevěřící…

Nedávno jsem položil podobnou otázku muslimskému sousedovi v letadle, který letěl z Íránu. Říkal, že ano…

Také jsem ale byl na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Nezaujatý člověk by řekl, že se jedná o ideální místo pro mezináboženský dialog. Máme zde pozůstatky židovského Chrámu, dvě významné muslimské stavby, připomínáme si zde oběť Abraháma, kořeny křesťanství, sunnitští muslimové považují Chrámovou horu za třetí nejsvětější místo islámu. Šéf muslimské organizace Waqf, která Chrámovou horu spravuje, však jasně prohlásil, že Chrámová hora patří muslimům a nikdo jiný než muslim nemá právo se tam modlit. Sám jsem při návštěvě Chrámové hory zažil dost ponižující osobní prohlídku, kdy nás příslušník muslimské organizace Waqf prohledával, zda u sebe nemáme Bibli či někde napsaný verš z Bible. Modlit se ke „křesťanskému a židovskému“ Bohu či číst z Bible na Chrámové hoře totiž tato muslimská organizace zakazuje. Myslím, že taková zkušenost vydá za mnoho slov.

Pověstné jsou také tresty za konverzi ke křesťanství či nemožnost slavit křesťanské bohoslužby, stavět kostely v zemích, kde vládne islamistická ideologie. Organizace Open Doors v roce 2015 zaznamenala 7000 zabití křesťanů pro víru, což je téměř o 3000 více než v roce předchozím. O tom se u nás takřka mlčí. Vypadá to, že cílem islamistických extremistů je vyvolat konflikt mezi západní civilizací a islámem. Islám však dnes vyznává 1,6 miliardy lidí a jedná se o mnoho různých směrů, důrazů, interpretací a spiritualit – zdaleka ne všechny jsou zajedno v odporu vůči křesťanství.

Zajímavé však je, že zatím kříže ze škol neodstraňují a křesťanské betlémy či písničky nezakazují muslimové, ale paradoxně ti, kteří „nechtějí nikoho urazit“. Všimněme si, jak v posledních letech ubývá tradičních vánočních přání „Merry Christmas“ a přibývá nic neříkajících „Season's greetings“ od hyper-korektních přátel a firem. Před časem rozvířil mediální scénu případ z lázní v severních Čechách. Tyto lázně odmítly nemocnou paní na vozíku v hlavní sezóně. Měla asistenčního psa, kterého považují někteří návštěvníci lázní z odlišného kulturního prostředí za nečisté zvíře. Vedení lázní zákaz potvrdilo s odvoláním na smlouvu se zástupcem arabské strany s tím, že „v létě lázně pro Araby vytvoří podmínky respektující jejich kulturní a náboženské zvyklosti“. Tohle nejsou dobré signály pro naší společnost.

Profesor Ctirad Václav Pospíšil, který přednáší dogmatiku na teologických fakultách, říká, že mezi chápáním Boha v islámu a v křesťanství je rozdíl, který vede k odlišnému chápání člověka a spirituality. Zajímavé je, že pokud muslim přijme učení Ježíše Krista, mluví o prožitku setkání s milujícím Bohem. O podobnou zkušenost se nedávno v Praze podělil Tajsir Abú Saada – odstřelovač organizace Fatah a řidič Jásira Arafata. Podle svých slov zakusil nejenom veliké milosrdenství, ale popisuje to jako „nové nadechnutí“. Nazývá Ježíše Krista světlem pro svůj život.

Profesor Piťha řekl ve své promluvě: „Co je Evropa? Evropa není geografický pojem, ale pojem civilizační a kulturní. Je definována jako oblast, kde je uctíván křesťanský Bůh. Evropané si to uvědomili, když byli konfrontováni s jinou civilizací, která vyznává jiného boha. Je to zásadním způsobem jiná civilizace, protože mezi milosrdným, nesmírně lidským a odpouštějícím Bohem, ochráncem a zachráncem, a Alláhem, nelítostně tvrdým bohem muslimů, je veliký rozdíl. Křesťanství je náboženství, které už od Starého zákona, který Kristus naplnil, dovršil, ale nezrušil, považuje člověka za svobodného. Dává mu právo se rozhodovat a žádá jeho odpovědnost. Alláh, vyžadující naprostou poslušnost člověka, činí z něho otroka. Křesťanství hlásající pokoj je zjevně náboženstvím života, islám vyhlašující džihád je naopak náboženstvím smrti. Řekl jsem, že Evropa je územím. Území se musí hájit. Od první chvíle byl vztah mezi křesťanstvím a islámem charakterizován válkou o hranice dvou náboženství. Od počátku jde o džihád, boj na život a na smrt. Zapomněli jsme na to a najednou si nevíme rady.“ Co si o tom myslíte?

Jistě to jsou slova moudrého člověka. Na světě je však veliké množství zbožných muslimů, kteří se snaží poctivě žít svou víru, respektují jiné duchovní tradice a do žádného střetu s křesťany jít nechtějí. Víra je pro každého člověka důležitá, ale je to také velmi citlivá oblast života, která se dá snadno zneužít k různým nekalým cílům. Ostatně i v našich dějinách najdeme dost příkladů zneužití náboženských otázek. Měli bychom si stále připomínat, že skutečný zápas nevedeme proti člověku, ale proti duchovním mocnostem zla (viz Ef 6, 12).

Myslím, že tohle je i výzva pro každého z nás, abychom přemýšleli, na jakých hodnotách stojí náš osobní život. Společnost se skládá z jednotlivých lidí. Jak se prezentujeme navenek, a jak vypadá náš osobní život? U něj je třeba začít. Pokud si budeme žít krásným a naplněným životem, nejenže nás nepřemůže žádná ideologie, ale takový život bude přímo zvát k následování.

Celá situace také ukazuje na něco, co nás zřejmě dost překvapuje – na význam duchovní složky člověka. Během posledních staletí se lidstvo pokoušelo vybudovat země bez náboženství, náboženství zaměnit za různé ideologie o člověku, majetku, přírodě či za různé pohanské bůžky. Je čas, abychom si uvědomili, že skutečná cesta obnovy společnosti vede skrze návrat k Bohu skrze Ježíše Krista, který je Cestou, Pravdou a Životem (Jan 14, 6) a na kterého nám ukazuje i tolik významných postav z českých dějin.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Šéf Havlovy knihovny Žantovský varuje: Krize EU budou využívat různé skupiny. Budou šířit strach a paniku. Nepomáhejme jim, ani nevědomě

14:28 Šéf Havlovy knihovny Žantovský varuje: Krize EU budou využívat různé skupiny. Budou šířit strach a paniku. Nepomáhejme jim, ani nevědomě

ROZHOVOR Z hlediska většiny Britů není zbytečný ani královský dvůr ani Commonwealth a ekonomický pří…