Tak americká média začínají spekulovat, jak strašné to bude, až budou Spojené státy „vykopnuty“ z Iráku. Což záleží na příští vládě, ale parlamentní proces už začal. Že Írán je nejmocnější stát v oblasti, vydržuje si v Iráku vlastní milice, „vodí“ irácké politiky a brání v přeměně Iráku v moderní, nesektářský stát, uvádí CNN. Co se přesně změní, když americká vojska opravdu s ostudou odejdou z Iráku?
Argumentaci amerického mainstreamu nelze brát příliš vážně ve chvíli, kdy spustí něco o snahách proměnit jakýkoli stát ve stát lepší. Stačí si vzpomenout na osmnáct let decimovaný Afghánistán nebo zničenou Libyi, zničený Jemen, na pokus o zničení Sýrie. Ale nešť. Právo na názor samozřejmě mají.
Ale na druhou stranu nevím, proč by měly USA z Iráku odcházet „s ostudou“? Místní budou vesměs rádi, Trump si splní alespoň jeden z předvolebních slibů a „vrátí hochy domů“, takže jakápak ostuda? Naopak, sláva převeliká, jen je potřeba to píárově navlíknout tak, aby Írán nevypadal jako moc jasný vítěz střetu.
Přitom ale platí, že Daeš je poražen, úkol splněn, do války proti Íránu USA ani Západ jako takový nepůjde. Tak co jiného než odsun asi tak zbývá? Onehdy jsem na Al Džazíře sledovala reportáž z jedné z amerických základen v Iráku, jak tam posedávají a pokuřují američtí vojáci a na otázku, co že tam vlastně dělají, jen krčili rameny. Den za dnem nic. Prý že se mají reportéři jít zeptat generálů nebo ještě výš. Proti Daeši nebojují, výcvik iráckých jednotek i jakoukoli další spolupráci se západními jednotkami ukončil sám Bagdád po Sulejmáního zabití. A co tedy dál? Odsun je logická varianta. Tedy pokud nechceme Irák zase neslavně a protizákonně okupovat. A zabíjet a nechat se zabíjet.
Když už trochu usedl prach: Minulý týden se zdálo, že Írán má velikou ostudu, pokud jde o sestřelení ukrajinského letadla. Ale protože už asi na Írán nejde uvalit žádné další sankce, nic se nestalo. Ani se Írán nezhroutil bez generála Sulejmáního, ani jaksi nepokračují „masové“ demonstrace. Tak tedy, co se vlastně v Íránu a na Blízkém východě od začátku ledna posunulo?
Takhle široká otázka by si žádala odpověď na nějakých dva tisíce normostran, ale v kostce platí, že válka s Íránem nebude. Že po zabití Sulejmáního se Íránci v zásadě jen zas o něco víc semkli a že ke kýžené „změně režimu“ v Teheránu má dnes Washington zase o něco dál. Iráčané, jimž Američané spolu se Sulejmáním zabili kultovního lídra hnutí odporu Abú Mahdího Mohandíse, se v zásadě semknuli také, tamní nacionalisté se v odporu proti americké vojenské přítomnosti spojují se šíitskými milicemi, v nichž jsou přitom ale i celé jednotky křesťanské, sunnitské nebo i jezídské. Na americké základny nebo i k ambasádě v Bagdádu dopadají rakety, které sice schválně nezabíjejí a nepáchají větší škody, ale rozhodně zvyšují nervozitu, napětí a vyvolávají samozřejmě otázky po dalším smyslu vojenské přítomnosti. K tomu netřeba zapomínat, jaké „nadšené mlčení“ vyvolal Trumpův nápad roztáhnout NATO na Blízký východ a zapojit do něj i naše tradiční spojence, tedy vesměs tmáře z Perského zálivu. Nekývlo mu na to současné NATO a ani Saúdové, Emiráty nebo Katar. Teď v Davosu se na nutnosti „vojenské spolupráce“ shodl Trump s iráckým prezidentem Sálihem, ale bůh suď, co to vlastně znamená. A navíc, prezident je v Iráku statutární hlava státu, mnoho pravomocí nemá, natož aby uzavíral za svou zemi nějaké dohody. Domácí ozbrojené milice mu už také z Iráku do Davosu hrozí, ať přestane blbnout a že se s Trumpem v první řadě vůbec neměl scházet. Mimochodem, je vcelku legrační, že v oficiálním postu na webu Bílého domu Sáliha označili za „prezidenta Íránu“, což naznačuje, jaký význam celému jednání asi tak sami přikládali… A když jsme u toho, tak se Trump v Davosu setkal i s prezidentem iráckého Kurdistánu Barzáním, ale toho si spletl se syrskými Kurdy a začal obšírně mluvit o „bezpečných zónách“ v Sýrii a Turecku a tak podobně. Je o to podivnější, že právě vedení iráckého Kurdistánu je vlastně jediným, kdo nahlas pochybuje o správnosti amerického odsunu z oblasti. Mám čím dál silnější pocit, že neustálé kurdské sázení na USA už připomíná spíš diagnózu než výsledek nějaké racionální strategické úvahy.
Zkrátka, od počátku roku výrazně oslabily pozice USA a posílila „osa odporu“. Většina tahů Washingtonu k tomu navíc byla tak špatná a kontraproduktivní, až to vyvolává dojem záměru. Něco jako „zabijeme Sulejmáního, tím to všechno pohnojíme, a tak nakonec nezbude než odejít“… Netroufám si tvrdit, že takhle nějak „u Trumpů“ ve vztahu k domácímu bojechtivému vojenskoprůmyslovému komplexu fakt uvažují, ale dojem je opravdu silný.
Fotogalerie: - Otvírání Blanky
Z berlínského summitu stran Libye přicházejí zprávy ve stylu „všechny strany byly vyzvány, aby se domluvily“. To nezní moc konkrétně. Jak tedy pokračuje spor mezi prozápadní vládou v Tripolisu a maršálem Haftárem?
Spor mezi Tripolisem a Haftárem je ve skutečnosti spor loutek, za nimiž stojí zahraniční síly. A právě zahraniční síly na summitu v Berlíně více méně dokázaly Turecku zabránit ve vyslání „mezinárodních“ (čti tureckých) jednotek na pomoc Tripolisu, zatímco Haftárovi zabránily v tom, aby v dobytí hlavního města pokračoval. A to už byl jen pár kilometrů od centra Tripolisu. Chápu, že Haftár musí být naštvaný a uražený do morku kostí, ale je logické, že vnější zájmy se musejí nějak přijatelně sladit, jinak by neustále někdo podporoval toho či onoho a válčilo by se do nekonečna. Prostě musí nastat nějaká forma kompromisu a je jasné, že právě Haftár v jeho rámci získá pořádný kus budoucího mocenského koláče. Ale nikoli koláč celý. To, že se navenek všichni přítomní zavázali ke zbrojnímu embargu, je jen taková větička pro média, důležitější je, že se dokázali shodnout, že válka v Libyi přestane. Je samozřejmě otázkou, za jak dlouho se tak stane, protože kromě Tripolisu a Haftára jsou ve hře také nesčetné džihádistické milice, rodové klany se svými armádami, teroristické skupiny v čele s Daešem… Za měsíc se bude jednat znovu, na úrovni ministrů zahraničí, tak uvidíme, jestli se do té doby něco posune. Tím myslím, jestli se do té doby podaří dojednat nějaký ten už zmíněný mocenský kompromis alespoň mezi těmi hlavními silami, libyjskými i těmi vnějšími.
Jak jste správně poznamenala, izraelský premiér Netanjahu i jeho hlavní konkurent Gantz se předhánějí, kdo lépe napadne a obsadí Západní břeh Jordánu. Laik by si řekl, proč spolu vlastně nejdou do velké koalice, když spolu tak hezky souhlasí?
Otázka Palestiny je možná problém z mezinárodního hlediska, ale v izraelské domácí politice zas až tak velký význam nemá – všechny zásadní strany, stejně jako drtivá většina společnosti, jsou z principu protipalestinské, takže to ve skutečnosti žádný velký programový průnik být ani nemůže. Spíš je to jen axiom. Jen na shodě na postupném „vyzmizíkování“ Palestiny a Palestinců žádné velké koalice v Izraeli vznikat nemohou, protože politický boj se vede o fungování izraelské společnosti. A v případě „nekonečného“ Netanjahuova vládnutí je problém také ve způsobu fungování státu a státních struktur. A už dvoje předčasné volby skončily patem, Izrael se chystá na třetí mimořádné hlasování, aniž by bylo jisté, že se konečně rozhodne. Palestina s tím nemá nic společného…
Greta Thunbergová hubovala, že „náš dům stále hoří“ a že se v boji se změnami klimatu neudělalo nic. Souhlasíte s ní? Vnímáte její smutek? Jinak, Evropský parlament schválil „Zelený úděl“, kde se to hemží sliby, že zelená ekonomika povede k prosperitě, větší sociální spravedlnosti, a dokonce ke genderové spravedlnosti.
Souhlas s Gretou: v boji se změnami klimatu se fakt neudělalo nic. Ale na druhou stranu je tu otázka, co že se jako mělo udělat. Na Západě legračně zakazujeme umělohmotná brčka a kelímky a vymýšlíme „zelené úděly“ na dekády dopředu, protože nikdo přesně netuší, co je třeba udělat teď a hned, aby se opravdu něco změnilo. Tedy, pokud něco udělat opravdu lze. A Greta do toho chce hnedka skoncovat s fosilními palivy a kdesi cosi, aniž by prozradila, co jako bude zítra s lidmi a lidskými společnostmi, když dnes přestaneme svítit, topit nebo jezdit, protože neumíme plně nahradit fosilní paliva. Přinejmenším zatím ne. Greta sice už není tak hysterická jako loni v OSN, ale i tak mi to celé připadá dál surrealistické. O to víc, že pořád důsledně oslovuje Západ, a nikoli třeba Čínu nebo Indii… Fakt podivné.
Když jsme u toho Evropského parlamentu, tak tam nastala bizarní situace, kdy bylo europoslancům nařízeno odklidit ze svých stolů vlaječky svých domovských států. Německá předsedající je peskovala, ať mlčí a poslechnou. Co říci k takovému postupu?
Asi nic. Stačí se podívat, jak Brusel reaguje na jednotlivé vlády členských států a jak je trestá za cokoli, co zavání náznakem neposlušnosti. Takže by asi bylo divné, kdyby v Evropském parlamentu měly panovat nějaké jiné, nedej bože až demokratické principy. Ale na druhou stranu jsme členy EU, a tak by bylo divné, kdybychom neměli „mlčet a poslouchat“. Ta organizace je už totiž tak obrovská a neakceschopná, že se dá jakžtakž uřídit jen direktivními způsoby, protože jakékoli projevy svobodného a vlastního názoru ji mohou velmi snadno proměnit v nezvladatelný pytel blech…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Každý den přináší něco zajímavého…
Psali jsme:
autor: Jaroslav Polanský
