Tereza Spencerová: Ukrajina, to jsou zprávy jak z černé kroniky. Blíží se velmi zlý scénář. Smutná pravda o NATO a ty nejhorší vzkazy fanouškům USA

30. 7. 2015 8:35

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Pokud jsou někteří Ukrajinci zklamáni přístupem USA k podpoře jejich země, měli by si přečíst citáty Henryho Kissingera, upozorňuje v pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Též si všímá zprávy, že Turecko začalo proti Islámskému státu bojovat až pod výhrůžkou USA, zatímco agilně a aktivně potírá Kurdy.

Tereza Spencerová: Ukrajina, to jsou zprávy jak z černé kroniky. Blíží se velmi zlý scénář. Smutná pravda o NATO a ty nejhorší vzkazy fanouškům USA
Foto: kremlin.ru
Popisek: Summit v Minsku (zleva: běloruský prezident Lukašenko, ruský prezident Putin, německá kancléřka Merkelová, francouzský prezident Holland, ukrajinský prezident Porošenko)

Anketa

Která z následujících osobností veřejného života by dle vás měla býti příštím prezidentem republiky ? (poznámka: Jde o čistě orientační anketu)

hlasovalo: 23900 lidí

Čtenáři se nás dotazují, jak je možné, že Kurdové bojují proti Islámskému státu, tedy našemu nepříteli, a Turecko, člen NATO, útočí na Kurdy v Sýrii. Samozřejmě víme, že Turecko se obává o svou územní celistvost, i vzhledem ke kurdské emancipaci, zvýrazněné posledními volbami, ale... co jim máme odpovědět? Jaké souvislosti by v této věci měli znát?
Na celou situaci je třeba se podívat trochu z nadhledu, protože i v současné turecké válce proti Kurdům nikdo není s to hrát jen sám za sebe, bez ohledu na zájmy druhých. Platí, že Islámský stát (Daeš) je pro Turecko coby terč méně zajímavý než Kurdové, protože prioritou prezidenta Erdogana je zabránit vzniku infrastruktury, na níž by do budoucna mohl na severu Sýrie vzniknout – po iráckém Kurdistánu – další kurdský státní celek. Pokud někdo Ankaře rychle nevnutí nějaké „zajímavější“ téma, na této politice se toho asi moc měnit nebude. Přitom Západ je aktuálně – přinejmenším slovně – naopak připravený upřednostnit boj proti Daeši než proti režimu v Damašku. K tomu by ale potřeboval pomoc nejen Turecka, ale i syrských rebelů, jichž ale není – mimo Daeš, organizace hlásící se k al-Káidě nebo kurdské pešmergy – nijak mnoho.   

Britský list The Guardian před pár dny uvedl, že Washington musel Erdogana ke změně politiky donutit přímo vydíráním – americké tajné služby prý mají v rukou „nepopiratelné“ dokumenty, které mohou v plném rozsahu odhalit míru aliance mezi Ankarou a Daešem. Pro Erdogana by to mohla být politická smrt, a tak „zničehonic“ pro formu vyhlásil válku Daeši. Nevím, do jaké míry má The Guardian pravdu, ale pokud to pravda je, ukazuje na reálné poměry uvnitř tolik opěvované aliance – někteří její členové aktivně podporují mezinárodní terorismus, zatímco další o tom všem vědí, ale mlčí a nechávají si trumfy k příhodnému vydírání. Trapné.

Tedy, Erdogan si na jednu stranu – alespoň na čas – koupil americké mlčení, za což americké armádě nabídl základnu v Incirliku, a tak americké stíhačky před prvním shozením bomb na syrském území nebudou muset letět 1600 kilometrů, ale asi slabých šedesát. Barack Obama díky tureckému vstupu do války proti Daeši získal image muže, který už jen mlčky nepřihlíží ose Turecko-Saúdové-Katar, za což Erdogana odměnil souhlasem s vytvořením bezletové zóny nad severem Sýrie, v níž by ale měli najít útočiště džihádisté (převážně z Daeše) podporovaní Tureckem, Saúdy a Katarem. Koneckonců, Spojeným státům se v rámci halasného programu výcviku syrských „umírněných“ rebelů podařilo vyslat k bojům do Sýrie jen 54 – slovy čtyřiapadesát – mužů. Za těchto okolností je pak třeba považovat za „velký úspěch“ už jen to, že Turecko jaksi bokem občas vystřelí i na Daeš, který dosud podporovalo.

Není bez zajímavosti, že se Turecko s USA na bezletové zóně shodlo, aniž by šly do Rady bezpečnosti OSN, což značí, že jejich postup porušuje všechny myslitelné normy mezinárodního práva, ale z mezinárodního práva je v posledních dvou dekádách beztak už jen trhací kalendář… A k tomu všemu – tedy výměnou za letiště, zvýšenou operativnost amerického letectva nad Sýrií a Irákem a občasnou salvu k pozicím Daeše – Erdogan dostal volnou ruku ke zničení Kurdů… A ještě o level nad tím je podivné mlčení Sýrie, která při každé předchozí turecké agresi proti svému území rozhodně protestovala, stejně jako mlčení Ruska, hlavního syrského patrona. To jasně svědčí o jakési zákulisní dohodě, o níž ale nemáme zatím žádné informace a bude třeba ji „vyčíst“ z událostí příštích týdnů a měsíců.

Je ten pavouk zájmů a handlů ještě srozumitelný? Mám dojem, že v takovém propletenci tato „válčící koalice“ vlastně žádné nepřátele ani nepotřebuje; vystačí si sama.

NATO turecké kroky posvětilo. Proč tak učinilo? A jaká je dlouhodobá situace kurdského národa situovaného mezi Tureckem, Sýrií, Irákem a Íránem?
Aliance ve skutečnosti vyjádřila Turecku jen „solidaritu“ v jeho boji proti Daeši, přičemž pár států prý sice namítalo, že se jim nelíbí souběžné zabíjení Kurdů, ale byly umlčeny. Proč to vše? V době, kdy se „nám“ efektivně bortí základní principy Evropské unie, si Spojené státy už pohlídají, aby aliance – jejich prodloužená ruka – pohromadě držela. A Turecko je svou strategickou polohou pro NATO nezastupitelné. Občas toho zneužívá a razí si svou vlastní regionální mocenskou politiku, ale z geopolitického hlediska jsou to všechno jen „drobnosti“. Co na tom, že mají podobu podpory Daeši a jeho hrůzovlády, před níž se třese celá Evropa?

O budoucnosti Kurdů jako takových si opravdu netroufám spekulovat. V každém případě ale platí, že státy, které podporovaly fanatický džihád, na to dříve nebo později samy doplatily a je jasné, že Erdoganova složitá mysl rozehrává příliš mnoho složitých her najednou. Jinými slovy, je otázkou, jestli se nechytí do některé z vlastních pastí. Tím spíš, že Kurdové opravdu nejsou žádná „ořezávátka“ a svůj budoucí stát mají jasně v programu, od něhož ani není kam ustupovat.

A pokud bude NATO turecké vraždění Kurdů dál krýt – a fakticky tím posilovat Daeš, proti němuž Kurdové bojovali ze všech nejúčinněji – v blízké budoucnosti nutně prozře ke zjištění, že za všechno se jednou musí zaplatit.

Významný český publicista Ondřej Neff odhaduje, že Islámský stát (Daeš) nebude nikdy zničen, protože fanatismus jeho obyvatel je takový, že jeho porážku nikdy nepřipustí. Tudíž se s Daešem budeme muset domluvit. Do jaké míry je toto pravda a do jaké míry platí argument, že Daeš má na svém území tak masivní podporu obyčejného obyvatelstva, že by naše případná intervence skončila stejně zle jako zákrok NATO v Afghánistánu či Iráku? Jinými slovy, či spíše slovy V. I. Lenina, „Co dělat?“ A co nedělat?
V první řadě bych chtěla připomenout, že Islámský stát není žádný skutečný stát, byť se tak pokouší vystupovat, hranice jím dobytých území se neustále mění a s nimi i složení jeho nedobrovolných „občanů“. Na rozdíl od pana Neffa netuším, do jaké míry jsou tito „občané“ zfanatizováni, ale neustále se objevující zprávy o popravách za kouření, sledování fotbalu v televizi a podobné „hříchy“ dávají tušit, že se jejich případná „zfanatizovanost“ vyrábí dost těžce a krvavě. I v Rakká, „hlavním městě“ Daeše v Sýrii, sílí napětí mezi původními obyvateli a „okupanty“, kteří si pro své potřeby uzurpují většinu zásob, ať už je řeč o potravinách nebo třeba pohonných hmotách, a navíc tenze vyvolává i to, že město fakticky řídí „žoldáci“ ze zahraničí a Syřany diskriminují. Prostě, obyvatele daešských oblastí nevnímám jako zfanatizované.

Na druhou stranu ale vcelku souhlasím, že západní vojenská agrese by nic moc nevylepšila. Oni tamní lidé totiž hlavně nejsou hlupáci – „náš“ Západ celý Blízký východ a sever Afriky posledních dvě stě let okupoval, kolonizoval, udržoval si v regionu vazalské brutální diktatury a v posledních letech k tomu přidal ještě zničující války. Takže bych se nedivila, kdyby se spoustě lidí při pohledu na blížící se „demokratické“ vojáky otevíraly kudly v kapse. Na rozdíl pana Neffa ale tvrdím, že by se tak dělo kvůli masové podpoře obyvatelstva Daeši, ale kvůli obyčejné zkušenosti a lidské paměti. Koneckonců, 1,4 milionu lidí, kteří v oblasti zahynuli od Bushovy vylhané války proti Iráku, je obrovské memento. Za takové situace pak může pro některé být i Daeš bližší než demokratizační smrtící invaze.

Problémem je ale samozřejmě naše představa, že konáme jen samé dobro, stojíme proti zlu, a když se někde něco vymkne, byla to vždy jen nešťastná „chyba“. Mám na mysli naši neschopnost vžít se do jejich pohledu na svět a přiznat si přitom skutečnost, že zatímco naše média a politici při různých válkách a krizích pravidelně upadají do demokratizační extáze, v jiných lidech prostě vyvolávají jen děs a touhu se bránit.

A pokud jde o tu neporazitelnost, ano, souhlasím, že idea IS je neporazitelná, stejně jako jakékoli jiné ideologie. Ale reálný Islámský stát – tedy organizace různých bojovníků a teroristů na nějakém území – samozřejmě porazitelný je. Proč by neměl být?

Andrej Illarionov dělal poradce V. V. Putinovi, než ho ,,zapudil“ a šel pracovat pro americký CATO Institute, ze kterého pro proruské názory nechal vyloučit Václava Klause. A tento pan Illarionov se nechal slyšet: ,,Vznikla dohoda o Ukrajině bez Ukrajiny.“ Myšleno tak, že Spojené státy se na Ukrajinu vykašlaly a nechaly ji tak trochu Putinovi. Nu, je zde hned několik otázek. Má Václav Klaus cítit satisfakci, má se Ukrajina cítit zrazena, má se Putin radovat a máme se my bát, co přijde?
Maně se do mysli vkrádá okřídlená věta Henryho Kissingera, který při pohledu na to, jak americké jednotky spěšně prchají z Vietnamu a nechávají za sebou všechny své kolaborující místní lidičky i většinu představitelů proamerického režimu, prohlásil, že je sice „nebezpečné být nepřítelem Ameriky, ale být jejím přítelem je smrtící“. A o něco později konstatoval, že „Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, jen zájmy“. Obě tyto myšlenky, které by si měly západní politické elity setsakra dobře uvědomovat (ale až na výjimky to nedělají), dnes dokonale ilustrují situaci kolem Ukrajiny.

Zatím na veřejnost stále ještě nepronikly podrobnosti ze Soči, kde jednal John Kerry se Sergejem Lavrovem i s Vladimirem Putinem, ale je očividné, že se právě od té doby situace mění. Pro Ukrajinu možná až příliš dramaticky. Je velmi pravděpodobné, že do konce Obamova mandátu může Kyjev sice očekávat cokoli, ale dostanou se mu jen drobky – tu nějací „instruktoři“, onde pár desítek hummerů a přístrojů na noční vidění. A to bude v zásadě tak vše. Jádro pudla spočívá v tom, že se Rusko nenechalo v první fázi „majdanového vývoje“ zlomit a zahnat do kouta, právě naopak, a nyní, po roce a půl, už dávno vyvstávají další témata, která jsou pro USA, Německo nebo Francii důležitá a k jejichž řešení potřebují Rusko. Jinými slovy, Západ má své zájmy a jde si za nimi. Pokud se někteří Ukrajinci (a s nimi i protiputinovská ruská opozice) cítí zrazeni, znamená to, že opravdu uvěřili, že se z nich stal pupek světa, kolem něhož se osudově střetává „světlo“ s „tmou“. Pak je to ale jen jejich problém, který dokazuje naprosté nepochopení všeho, jak to ve světě chodí. A přitom si stačilo přečíst pár Kissingerových citátů…

A jestli se máme bát něčeho my? Probůh čeho? Vždyť tudy přece zase projede americká vojenská kolona, ne?

Podrobněji řečeno, když už nám podrobně nereportují naše média... Co se stalo v ukrajinské politice za poslední týden a jakou další katastrofou se to podepsalo na životní úrovni průměrného Ukrajince? A jak navzdory srážkám vypadá situace na Donbasu? Vzhledem k tomu, že váš pravidelný referát na našich stránkách častokrát bývá zásadním (a jediným) zdrojem informací pro českou veřejnost stran vnitroukrajinského politického vývoje, čeho si máme též všímat?
Mám sílící dojem, že se ztrátou zájmu Západu o Ukrajinu se celý tamní vývoj mění v jakousi jednolitou více méně černou kroniku. Stát se dál připravuje na oficiální vyhlášení bankrotu, byť není jasné, proč už nebyl vyhlášen v půli července, jak se slibovalo; do kategorie „střední třídy“ už se kvalifikuje jen 9 procent obyvatelstva; roste zájem o politické mítinky, protože se na nich rozdává zadarmo tu polévka, jindy prostě jen čerstvá zelenina; kyjevského generálního prokurátora chytli s velkým balíkem drog; přibývá záhadných úmrtí v nejvyšších patrech různých ukrajinských církví; ozbrojenci Pravého sektoru z oblasti Mukačeva prý přešli hranici do Polska; ze země uprchl i další aktér mukačevské „druhé fronty“, poslanec Laňjo; v Kyjevě už se demonstrovalo i za zvláštní statut pro Záporoží; čím silnější je ukrajinská blokáda Donbasu, tím více se celá oblast ekonomicky integruje s Ruskem… Dalo by se pokračovat dál, ale nemá to smysl. Nicméně, „Míša“ Saakašvili našel kouzelný recept, jak všechen ten zmar napravit: za svou zástupkyni v čele Oděské gubernie si zvolil dceru ještě jelcinovského „reformátora“ Marii Gajdarovou, a ta prý má podle něj chodit a vyprávět lidem o tom, jak špatně se žije v Rusku, tím hned rozptýlí veškeré důvody Ukrajinců k nespokojenosti, a bude to. Hotový ajeťák.     

Nad tím vším se samozřejmě dál vznáší problémy s nepoddajnými oddíly Pravého sektoru a dalších neonacistických uskupení a jasné není ani to, jak nakonec v parlamentu dopadne nová ústava. Na její přijetí – a tím i naplnění minských dohod – tlačí především Západ, ale lze samozřejmě očekávat, že se „zrazení“ nacionalisté vzepřou. Uvidíme.

Před Milošem Zemanem pravděpodobně stojí další volba ve stylu a) uspokojit české elity či b) nechat si opět nadělat na hlavu. Jde o bod programu plánované prezidentské návštěvy v Číně, která se termínově sráží s čínskou oslavou konce 2. světové války. Okolo této události se vede značná diskuse.
Má prezident jít na vojenskou přehlídku? Čemu by tím prospěl? Jak celou událost geopoliticky vnímat?

Kritika případné prezidentovy účasti na přehlídce v Pekingu ze všeho nejvíc dokládá snahu některých jedinců přepisovat dějiny druhé světové války nejen v Evropě, ale teď už dokonce i v Asii. To je fakt silná káva. Co nám tehdy Číňané provedli? Vždyť ani tu Prahu nedobyli!

Ale vážně. Ve skutečnosti jde samozřejmě o to, že bude přítomen i Putin a drtivá většina světa, který my ale za svět přijatelný tak nějak stále odmítáme považovat. Celá akce bude monstrukázkou nových geopolitických sil a blížícího se nového uspořádání světa. Fakt, že se o tom u nás moc nemluví, na tom nic změnit nemůže.

Samozřejmě se nic moc nestane, když se prezident Zeman přehlídky nezúčastní, tím spíš, že si tím ušetří ono domácí „dělání na hlavu“. Na druhé straně, on na to musí být přece už nejspíš zvyklý, takže počkejme a nechme se překvapit. Nicméně, pnutí uvnitř EU i NATO a očividná těkavost jejich kroků naznačují, že časy se mění a nic není tesáno do kamene. Kdo by si ještě před pár lety troufl otevřeně diskutovat o vystupování z eurozóny, o konci eura, o tom, zda Berlín náhodou ze všeho nejvíc netouží po vzniku osy společně s Pekingem a Moskvou? Dnes už jsou to naprosto legitimní témata a spolu s nimi se jen zvýrazňuje pokrytectví oněch „dělačů na hlavu“. Brání cosi, co už v praxi často existuje jen na papíře. Jakoby chtěli, aby včerejšek trval věčně a zítřek nikdy nepřišel. To je ale v zásadě jen bláhový boj proti evoluci…     

Co častokrát začíná coby konspirační teorie, leckdy končí jako reálná událost. Janis Varufakis prý skutečně spřádal plány na svého druhu oddělení Řecka od eura. Akorát mu za to teď hrozí kriminál. Jak tuto událost lze vidět v kontextu naší poslední rozmluvy na téma ,,chtělo Řecko vskutku od zemí BRICS peníze, nebo to byla jen hra“? A jak rozumět řeckým snahám o vyjednávání plánu na další úvěrovou tranši, když dohodě s EU nevěří ani jeho premiér, přičemž se, světe div se, jednání zpožďují?
Pan Varufakis si podle mého poslední týdny užívá – jako správný egocentrik musí mít dětinskou radost z palcových titulků, které pravidelně vyvolává, a přitom se ještě, předpokládám, náramně baví tím, že většina lidí ani neví, co si má o jeho slovech myslet, natož zda se mu dá vůbec věřit. Takže nevím. Nicméně třeba zpravodaj agentury Bloomberg ve dnech řeckého referenda hlásil, že mu v hotelu účet za pobyt vydali už v drachmách a nikoli v eurech. Tahle podivná historka – vysvětlovaná „chybou počítače“ – může  Varufakisova slova podporovat, ale mám o tom málo informací, abych tady předkládala nějaké soudy. V každém případě to ale ukazuje na to, že uvnitř Syrizy jednotlivá křídla mohla jednat už na vlastní pěst a Alexis Tsipras nemusel mít situaci pevně pod kontrolou, natož aby o všem vůbec věděl.

Jednání o další tranši jsou ze všeho nejvíc jen hra pro… vlastně ani nevím, pro koho. Možná pro už zmíněné „bojovníky s evolucí“. Nechci se opakovat, ale celá ta „dohoda s Řeckem“ fakticky nic neřeší, doslova Řecko drancuje a tzv. Grexit jen odsouvá. Možná na dobu, kdy už si Berlín ujasní, co chce a bude dělat dál.

Jak z celkového hlediska nazíráte dosavadní výsledky vyšetřování pádu malajsijského letadla MH17, případně snahy světových mocností ustavit mezinárodní tribunál pro vyšetření této tragédie?
Opravdu mi přijde podezřelé, že kdosi chce po více než roce svolávat jakýsi tribunál, i když přinejmenším USA a Rusko musejí díky svým družicím mít k dispozici jasné důkazy o tom, co se tehdy stalo a kdo tedy nad Ukrajinou povraždil bezmála tři sta lidí. Rusko v noci na dnešek v Radě bezpečnosti OSN návrh tribunálu vetovalo (Čína se zdržela), prý že by tribunál, tak jak byl navrhován, neměl žádný právní či precedentní základ. Rusko se točí na detailu, že celý tribunál, který podle malajsijského návrhu počítal s potrestáním viníků i těch, kdo tuto tragédii svým konáním umožnili (řeč nejspíš bude třeba o Kyjevu, který neuzavřel svůj vzdušný prostor kvůli válce nebo o ukrajinských letových dispečerech, kteří boeing vpustili do zóny bojů a podobně), přičemž návrh rezoluce mluvil o tom, že je na Ukrajině válka, zatímco Kyjev válku popírá a má ji jen za „protiteroristickou operaci“. Podle Ruska tak prý hrozí, že by právě tento rozpor mohl fakticky popřít celý text, znemožnit potrestání na ukrajinské straně atd. atd.

Ostatně, obdobný mezinárodní – Západem svolaný – tribunál utvořený k „vyšetření“ atentátu na libanonského prezidenta Rafíka Harírího, skončil po mnoha letech naprostou fraškou a ponižujícím odhalením, že západní „prokurátoři“ měli od začátku jasného viníka (Sýrii), podřizovali tomu výběr svědků i otázek a celý proces otevřeně manipulovali.

Pro mě je v souvislosti s MH17 stále nejdůležitější otázka, proč mlčí ti, kteří důkazy na 99,9 procenta mají. A jaké handly se za tímto mlčením skrývají.  

Pro nás nejzajímavějším, protože nejbližším, bude vývoj na Ukrajině, který ukáže, do jaké míry jsou Západ i Rusko s to určovat tamní vývoj a do jaké míry už se jim situace vymkla kontrole.
Asi ano, a nelze ani vyloučit, že nesourodá a v dnešních hranicích historicky neukotvená Ukrajina nakonec zamíří k jugoslávskému scénáři. Jak už jsem ale řekla, i v případě vymknutí se kontrole, můžeme být v klidu. Pojede tudy přece ta kolona… Už na podzim. A kdyby nastal z Ukrajiny nějaký exodus, je mezi námi stále ještě Slovensko!

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zástupy nuzáků rabují v Evropě. Temná předpověď, ale trochu jinak

21:21 Zástupy nuzáků rabují v Evropě. Temná předpověď, ale trochu jinak

Luděk Frýbort se v textu pro server Neviditelný pes zamýšlí nad osudem Evropy. Česká nás podvolení i…