Tereza Spencerová má více k šokující zprávě o Putinovi a Řecku i k mohutnému sbližování Ruska a USA ve věci Ukrajiny. A varuje: Odmítáte euro? Tak pozor, aby vás nepřevezli

23. 7. 2015 9:01

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Porošenko bude muset předvést akrobacii první třídy, pokud bude chtít vůbec přežít, upozorňuje analytička a novinářka Literárních novin, Tereza Spencerová, na novou vlnu velmi, velmi těsného sbližování USA a Ruska ve věci Ukrajiny. Ve svém pravidelném přehledu týdenních událostí též vyhodnocuje drb, který vyšel najevo v řeckém tisku, ohledně Putinovy (ne)pomoci Tsiprasovi a varuje před nápadem prezidenta Francie na jednotnou vládu eurozóny.

Tereza Spencerová má více k šokující zprávě o Putinovi a Řecku i k mohutnému sbližování Ruska a USA ve věci Ukrajiny. A varuje: Odmítáte euro? Tak pozor, aby vás nepřevezli
Foto: Hans Štembera
Popisek: Řecko a Euro, ilustrační foto

Tak se nám objevil šťavnatý příběh, který sice Moskva oficiálně popírá, ale bůhví... Řecký premiér Tsipras prý počítal s tím, že Putin, Číňané či Írán mu půjčí peníze na rozjezd vlastní řecké měny, Rusko ho však odmítlo v noc konání řeckého referenda. Putin tak vytáhl trn z paty Merkelové, na kterou se Tsipras musel poníženě obrátit – a zbytek vidíme. Nuže, zdá se vám, že je to pravda? Je to Putinův „podraz“ z důvodu, že prostě nemá peníze, nebo že čeká na vděčnost Merkelové? Ve svém článku jste citovala i možnou obavu, že Rusku se nechce sypat peníze Tsiprasovi, protože nikdo neví, zda bude v Řecku vládnout za půl roku. Co máme z celého tohoto příběhu s odstupem dovozovat a co ne?

Mám za to, že nejvíce ze všeho je tato zpráva zajímavým „pokusným balónkem“. Netuším, do jaké míry vychází z reality, ale faktem je, že zatímco Kreml celou věc popírá s tím, že si Řekové o peníze nikdy oficiálně neřekli, není to tak dlouho, kdy se taková idea minimálně vznášela ve vzduchu, protože ruský ministr financí připouštěl, že jsou připraveni pomoc v podobě miliard „zvážit“.

V každém případě je to zpráva, kterou lze číst hned několika způsoby – například jako pokus vyvinit Tsiprase z celé šlamastyky, neboť byl ke „kapitulaci“ před EU a Berlínem vlastně donucen „zradou“ rádoby přátel, z čehož vychází jakési varováním ostatním, aby se nesnažili natahovat ruce k Rusku (Číně atd); nebo například jako pokus ukázat Německo v ještě horším světle, než v jakém se nyní v souvislosti s řeckou krizí nachází, neboť se paktuje s Ruskem a klidně o něj opírá i budoucnost Unie či alespoň eurozóny; nebo naopak z druhé strany ukázat, že Rusko není žádný padouch, ale partner, který eurozóně umí i pomoci, když na to přijde; nebo například jako vzkaz budoucím „padavkám“ z eurozóny, aby se z řecké kauzy poučily; a pokud pomoc od Ruska a Číny budou opravdu chtít, tak aby nabídly něco víc než jen „nehynoucí“ přátelství na jedno volební období a hromadu dluhů ke splacení k tomu… A určitě by se našla i další možná vysvětlení.

Faktem přitom je, že miliardy ruských dolarů, pokud by byly půjčeny Řecku, by nyní skončily především u věřitelských bank v Německu a Francii. A tak je vcelku pochopitelné, že Putin neměl chuť bankovní sektor těchto dvou zemí sanovat. Co se ale nestalo nyní, může se stát zanedlouho. Způsob, jakým byla řecká krize „vyřešena“, ve skutečnosti jen celou věc odsouvá do více méně nedaleké budoucnosti, a přitom netřeba zapomínat, že na pokraji bankrotu jsou také Španělsko, Itálie, Portugalsko, Irsko, Francie, Belgie… Tedy, že podobné krize se budou opakovat, a Rusku tak stačí jen čekat, zda – nebo až – vznikne příznivější situace, aby „vstoupilo do problému“. To mi připadá vcelku jisté, stejně jako bohužel to, že EU není s to svou vnitřní dluhovou krizi řešit, a proto bude potíží jen přibývat.

Ať tak nebo tak, dějí se věci: Victoria Nulandová jela srovnat Porošenka do Kyjeva; a jak uvádí Stratfor, zároveň vstoupila do přímého jednání se svým protějškem, zástupcem Sergeje Lavrova. V Minsku se dohodlo stažení dalších zbraní z fronty v Donbasu, což je doprovázeno nářkem Ukrajinců, že to poskytuje výhodu separatistům. Tak tedy dohodli se státníci Ruska, EU a USA na něčem ohledně Ukrajiny? Na něčem, co vydrží? A do kolonky „co za to“ se nám vkrádá kromě Řecka samozřejmě i americká dohoda s Íránem, kterou Rusko nezablokovalo. Čili jak by mohl dopadnout Donbas a jak by se to mohlo líbit pánům v Kyjevě?

Je zvláštní, že Victoria Nulandová v Kyjevě – zároveň s náležitou instruktáží Porošenkovi a dalším, že minské dohody musejí bez remcání naplnit (a nejraději hned) – sama od sebe tvrdila, že to není výsledek nějakého kšeftu s Ruskem, že to není odměna za pomoc, jakou Rusko poskytlo Washingtonu při uzavírání dohody o íránském jaderném programu. Sám Barack Obama přitom Rusku právě za tuto podporu veřejně poděkoval. Nicméně Nulandová tím nahlas odvedla pozornost od Řecka – USA chtěly mít Řecko nadále pevně v eurozóně, v EU, a tím pádem i v NATO. A Rusko nic z toho nenabouralo! Znamená to tedy, že současný tlak Západu – Berlína, Paříže a Washingtonu – na Kyjev lze vnímat jako odměnu za Řecko? Nevím. Třeba ne. Ale na druhou stranu: proč ne? A může v tom politickém kšeftu být třeba i souhlas s pokračující ruskou podporou Sýrii? Proč by nemohl být? Koneckonců, Sýrie nyní oficiálně oznámila úmysl vstoupit do ruské Euroasijské ekonomické unie – a Washington na to neříká vůbec nic.

Ať tak či tak, je zcela očividné, že Západ tlačí Kyjev k naplnění dohod z Minsku dost nevybíravě; a když prezident Porošenko opakuje, že Ukrajina je svrchovaným státem, který si nenechá nic diktovat z Východu ani ze Západu, zní to už hodně trapně. Situace se totiž nyní zcela vymyká Porošenkově kontrole – ať už budeme mluvit o Donbasu, nebo Zakarpatí, v jehož případě se spekuluje o možné maďarské anexi, pokud by byla tamní maďarská menšina dále ostrakizována a utlačována; dalším potvrzením ztráty kontroly je, že demonstrací za autonomii přibývá i v Haliči, k tomu Pravý sektor a další neofašistické oddíly otevřeně mluví o nutnosti svrhnout vládu, a co se bude dít s Oděsou pod vedením megalomana Saakašviliho, si nikdo ani netroufá odhadnout, tedy kromě toho, že z kyjevského hlediska to nejspíše nic dobrého nebude.

Washington ale pro své účely potřebuje Ukrajinu zklidněnou a stabilní, i za cenu toho, že by přišla o Donbas; také Moskva, podle všeho, umravňuje“ rebely v jejich vojenských akcích, protože k tomu, aby ovlivňovala vývoj na Ukrajině, jí tamní rozval nabízí dostatek pák i bez války. Moskvě stačí – počkáme a uvidíme. A pokud se tedy Washington s Moskvou v tomto svém geopolitickém zájmu shodli, bude muset Porošenko předvádět akrobacii světové třídy, aby jim za a) vyhověl, za b) udržel z Ukrajiny jakžtakž pohromadě, co ještě udržet půjde, a za c) sám přežil – politicky i fyzicky.

Mimochodem podle průzkumů preferencí se dramaticky, až za hranu volitelnosti, propadá strana Arsenije Jaceňuka, Porošenko si drží svou míru volební podpory, ale raketově stoupá partaj Julie Tymošenkové. Čím si vysvětlit propad prvně jmenovaného a nástup „plynové princezny“, která už jednou byla odehnána od moci? Jak to vypadá s pádem Jaceňuka? A jak do toho všeho zapadá, že Pravý sektor vyhlásil válku vládě v Kyjevě? Vnitropolitický týden na Ukrajině byl jistě znovu pestrý...

Myslím, že preference Jaceňukovy Lidové fronty až tak překvapivé nejsou. Sám nynější premiér byl dlouholetým věrným souputníkem Julie Tymošenkové, a když „plynová princezna“ nebyla vybrána jako jedna z tváří Majdanu, rozhodl se vystoupit z jejího stínu a snaživě vystoupal až do čela kabinetu. Nicméně Lidová fronta je pořád jen odpadlickou „partou“ od Tymošenkovic Baťkivšiny; a podobné formace bez historie nebo tradičního voličského zázemí nemívají dlouhou životnost. Paralelou může být třeba u nás TOP 09, která nějakou dobu – coby „zcela nová“ strana vzniklá na ruinách ODS – tyla ze zájmu voličů, ale už to také není, co bývalo. A co víc, Jaceňuk se zcela neplánovaně namísto na výsluní poklidného oligarchického vladaření ocitl uprostřed války, čelí četným obviněním z korupce a ve svých pokusech řešit ekonomickou, politickou i morální krizi až příliš často prokazuje, jak je odtržen od reality. O to divnější je, že zrovna jeho si na Majdanu vybrala Victoria Nulandová za svého koně; také tím projevila i ona notnou dávku „mimoběžnosti“.

Ostatně, zmíněný průzkum ukazuje na bídu ukrajinské politiky obecně, neboť Porošenko by sice ve volbách zvítězil, ale se ziskem pouhých 14 procent, což znamená, že Ukrajinci politikům znovu přestali věřit. V závěsu za Porošenkem se objevila Julie Tymošenková, a za nimi zeje hluboká propast. Její vzestup lze asi připsat tomu, že, i když si mnozí stále ještě pamatují, jak se jí podařilo ve všech směrech zbastlit „oranžovou revoluci“ z roku 2004 a nakrást si přitom miliardy dolarů, přece jen za její vlády měli lidé ještě práci, nezabíjeli se mezi sebou ve válce, stát se nerozpadal a tak podobně. Zkrátka, vzpomínka na selanku za Julie bude nejspíš hlavním důvodem jejího vzestupu, tím spíš, že snad jen její strana plus ta Porošenkova a Jaceňukova se fakticky definují jako celostátní – většina ostatních politických subjektů v parlamentu má buď čistě regionální charakter, jako třeba lvovská Svépomoc a východoukrajinští Opozičníci, nebo se podobá spíše hrubiánské klauniádě, čímž mám na mysli Ljaškovu Radikální stranu. A do toho se konsoliduje Pravý sektor, který mluví o nutnosti „ukončit vnitřní okupaci“ země od oligarchů, o ochraně ideálů Majdanu, o revoluci, která „by neměla být krvavá, ale když nebude zbytí, tak…“ Mám za to, že Ukrajinci mají (díky Jaceňukovi a spol.) každodenních starostí tolik, že Pravý sektor a další radikály výzývající k puči sotva masově podpoří; ale pokud se bude politická, ekonomická a sociální situace na Ukrajině dál zhoršovat, krveprolití vyloučit nelze.

Tož uvidíme.

Dohoda s Íránem – u té bychom se měli asi zastavit, protože způsobuje hysterické záchvaty americkým republikánům i izraelské vládě. Tak tedy, co z ní vlastně vyplývá pro jednotlivé strany? A proč se jí jmenovaní bojí? Jak se změní svět po otevření íránských trhů? Ale samozřejmě je tu i ropný rozměr věci.

Už se budu opakovat; jsme svědky lehce hysterické reakce Izraele, jemuž dohoda bere „oblíbenou hrozbu“ a nutí ho vymýšlet dostatečně dobrou „hrozbu“ novou, a vidíme hysterii amerických jestřábů, kteří často razí politiku ve jménu Izraele tak razantně, že přehlížejí i zájmy USA. Nicméně, Kongres má na diskusi o smlouvě k dispozici 60 dní a ty už běží, takže razantní proslovy na adresu Íránu a smlouvy budou znít ještě necelé dva měsíce, ale netřeba si jich nijak zásadně všímat. Ve chvíli, kdy Obama oznámil, že veškeré námitky proti smlouvě bude vetovat, je všechno jen přívalem slov. Bílý dům navíc Izraeli coby „bolestné“ slíbil „rozsahem mimořádnou“ vojenskou pomoc, takže i židovský stát už si „vyprotestoval“ to své.

Nevím přesně, do jaké míry se svět změní, až se otevřou íránské trhy, ale je příznačné, že Západ o ně má eminentní zájem v době, kdy Rusko s Čínou tam už nějakou dobu „kopou své zákopy“. Co se týče trhů s ropou, také neumím odpovědět. Vstup íránské ropy do hry samozřejmě zacloumá s cenami, které třeba ještě poklesnou, ale třeba také ne, protože bude záležet i na dalších exportérech. A bohatí Saúdové, kteří nynější cenovou válku rozpoutali, si do rozpočtu museli nedávno půjčit čtyři miliardy dolarů; Spojené arabské emiráty, věrný saúdský souputník, kvůli prázdné ropné státní kase svým občanům od srpna ruší dotace na pohonné hmoty… Zkrátka, lze předpokládat, že na íránské smlouvě a teoreticky ještě nižších cenách ropy prodělají hlavně Rusko a USA, které prodělávaly kvůli Saúdům už nyní, ale mnohem více vývoj „zamává“ ropným Perským zálivem. V každém případě se přinejmenším na Blízkém východě bude pomalu ale jistě utvářet nová mocenská rovnováha, a to jednoznačně ve prospěch Íránu a jeho spojenců.

Pokud jde o Německo, stále rostoucí řada světových analytiků a ekonomů naznačuje, že si „nadělalo do bot“ svým přístupem k Řecku. Že prý Německo je znovu vnímáno jako krutá a zlá země. Vy jste již několikrát řekla, že postup vůči Řecku je ukázkou moci kapitálu nad obyčejnými lidmi a že se tím v EU prakticky změnil režim. Nicméně po úvaze: Co ten nacionální, protiněmecký výsledek celé akce, která sice zatím probíhá podle dohody, ale vy sama naznačujete, že ke „Grexitu“ nakonec dojde?

Jak už jsem řekla, nynější „řešení“ řecké krize vůbec nepočítá s nějakou obnovou řecké ekonomiky, ale naopak s vrácením dluhů do německých a francouzských bank. Pro představu: banky nalily kdysi do jihoevropských států stovky miliard eur, a když se začala ukazovat neuvěřitelná míra nezodpovědnosti těchto úvěrů a pyramida začala padat, unijní vlády vzaly peníze daňových poplatníků, naoko je poslaly třeba do onoho Řecka, ale odtud se obratem vrátily do potrefených bank. Toť v zásadě vše – dostupné odhady mluví o tom, že 71 procent z více než 200 miliard, které byly do Řecka poslány, se tam jen protočily. Vlastně je hodně pokrytecké, když se stále mluví o „pomoci Řecku“ a stále se jakési kolonky v počítačových sjetinách posílají do Atén, když přece lze ty peníze – třeba v Berlíně – prostě vzít z rozpočtu a přenést je do banky přes ulici. Zároveň je ale jisté, že podobné řešení dluhových krizí činí z EU jedno velké letadlo a že se takový systém musí jednou zhroutit. A s tím přijde Grexit a fůra dalších „exitů“…

Mimochodem, do kategorie „šílených“ nápadů, jak vše řešit, podle mého spadá i plán Francoise Hollanda na vytvoření samostatné vlády eurozóny uvnitř EU, čímž by fakticky vznikly dvě „unie“. Dnes se to může zdát naprosto divoké, ale chvíli se to bude omílat, aby si lidé na podobnou variantu zvykli, a pak, až přijde další hluboká krize – a ona nemůže nepřijít – se jednotná vláda eurozóny vynoří jako „jediná možná“ cesta do budoucnosti. Obávám se, že vlády zemí, které euro nemají, už dnes přemýšlejí, jak zůstat „in“, nezůstat „před branami“ eura a mimo „exkluzivní klub“ mocných, i když vědí, co vše dnes euro fakticky znamená…

Zavázali jsme se přijmout půldruhého tisíce uprchlíků, celkově se nepodařilo Bruselu „udat“ členským státům asi osm tisíc z nich. Některé země EU nechtějí dokonce žádné. Jak hodnotit výsledek celé snahy Evropské komise?

Celá ta diskuse o uprchlících mi přijde lidsky nedůstojná, a to ani nemluvím o tom, co vše se vyplavuje na českých náměstích… Nicméně, neschopnost řešit otázku uprchlíků jen dokresluje obecnou neschopnost EU řešit smysluplně cokoli. Na vině je nejspíš to, že se Unie vlastně integruje už jen ve sféře různých technických norem „zahnutých banánů“, zatímco v zásadních věcech začínají stále více převládat národní zájmy nad těmi sjednocujícími. Koneckonců, řecká krize v brutální nahotě ukazuje, jak Německo s Francií dokáží uhájit zájmy svých bankéřů, a to i na úkor základních unijních ideálů.

Budou se uprchlíci před Islámským státem, zejména ze Sýrie, kterou sledujete, v dohledné době mít vůbec kam obrátit? Jinými slovy, můžeme čekat průlom v současném patu? Co bychom měli vědět o vývoji boje s IS, přičemž teď odhlédněme od další porce dramatických zpráv o krutostech jím páchaných? A kromě Sýrie, co záchytné body IS např. v Libyi, Nigérii či Jemenu? Byli jsme vyděšeni zprávou, že je aktivní i v Bosně, pokouší se o činnost v Bulharsku a logicky se nabízí i Kosovo...

O snahách Daeše etablovat se na Balkáně už se mluví dlouho, a vlastně to není nic překvapivého. V rámci své války v Jugoslávii USA, se souhlasem Evropy, přesunuli do Bosny početné oddíly bojovníků se zkušenostmi z bojů pod vlajkou al-Káidy v Afghánistánu. Mnozí z těchto fanatiků v Bosně zůstali, mají občanství a dnes s vysokou mírou pravděpodobnosti probouzejí své, dosud více méně spící, buňky, aby mohli být nápomocni Daeši. Citelně se teroristé, hlásící se k Daeši, aktivizují mimochodem také v Egyptě, kde už přímo v Káhiře zabili generálního prokurátora, vyhodili do vzduchu italský konzulát, kladou bomby do hotelů…

Ale k vaší otázce: mám za to, že zmíněný pat v Iráku a Sýrii může prolomit situace na tureckých hranicích. Před pár dny sebevražedný atentátník v barvách Daeše v tureckém Suruči u hranic se Sýrií zabil 37 lidí; v noci na dnešek tamtéž pumový útok mířil na sídlo místní pobočky prezidentovy strany AKP… Jinými slovy, zdá se, že Islámský stát vyhlásil válku Turecku, které bylo až dosud považováno za jednoho z jeho hlavních sponzorů. Turecký prezident Erdogan si v noci na dnešek o situaci kolem IS telefonoval s Obamou a lze očekávat, že změní kurz. A pokud by Ankara opravdu kurz změnila, budou dopady pro IS zásadní, protože měl turecké příhraničí jako svou neoficiální základnu a vedl přes něj mnohé zásobovací trasy. Turecko si ale žádné další ústupky Daeši už nemůže dovolit – tím spíš, že tato politika byla motivována „jen“ tím, že prezident Erdogan osobně nesnáší syrského Bašára Asada a už čtvrtým rokem se ho (i s pomocí Daeše) pokouší svrhnout. Bašár Nebašár, Ankara musí začít proti Daeši jednat, protože takových masových vrahů, jakým byl ten ze Suruče, může mít na svém území tisíce.

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Pro nás nejzajímavějším, protože nejbližším, bude vývoj na Ukrajině, který ukáže, do jaké míry jsou Západ i Rusko s to určovat tamní vývoj a do jaké míry už se jim situace vymkla kontrole.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 72 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

A Porošenkovi zamrzl úsměv. Takto to Naďa Savčenková rozbalila jen pár hodin po propuštění

9:23 A Porošenkovi zamrzl úsměv. Takto to Naďa Savčenková rozbalila jen pár hodin po propuštění

V pátečních odpoledních hodinách proběhla v ukrajinském hlavním městě tisková konference s nedávno p…