Boj Alexise Tsiprase za přijatelné podmínky záchrany Řecka dopadl, řekněme, prohrou 0:10, když na Řecko byly uvaleny podmínky jako masivní privatizace, další škrty a žádné umazání dluhu. Jak hodnotit výsledky bruselských jednání, kde k tomuto došlo? Za tvrdý postoj je kritizováno zejména Německo. A mnozí významní pozorovatelé mluví o potvrzení pověsti Německa jako „zlého“ a hovoří se též, i mezi levicí, o krachu evropské myšlenky. Jak je to skutečně vážné?

Osobně si při pohledu zpět – když už můžu být za chytrou – myslím, že Tsipras vyhrát nemohl, a to hlavně proto, že s Bruselem/Berlínem zkoušel sice hrát svou novou hru, ale podle jejich starých pravidel. A to prostě k žádnému triumfu vést nemohlo. Možná spoléhal na racionalitu a slušnost unijních a německých politiků, ale tvrdě narazil. Už třebas jen pro toto poznání byla Tsiprasova porážka velmi významná. Druhé poučení o silných žaludcích v Bruselu/Berlíně: Je opravdu chucpe, když zachránci eura a zisků evropských bank argumentují tragickým osudem řeckých důchodců ve frontách před bankomaty, a přitom současně Atény donutili těm samým penzistům ubrat další peníze na život. Třetí poučení: Řecký dluh dnes činí 178 procent HDP, zatímco ve chvíli, kdy „svět“ začal Řekům „pomáhat“, to bylo jen 120 procent. Řecká ekonomika se pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu propadla o dalších 25 procent. Proto se nynější text dohody o nějakém růstu řecké ekonomiky pro jistotu už ani nezmiňuje. Jinými slovy, v Bruselu/Berlínu už se ani netváří, že by někomu záleželo na tom, co se bude s Řeckem dít. Totéž platí pro nejnovější analýzy Deutsche Bank, které předpovídají brzký pád Tsiprasovy vlády a následnou kýženou stabilizaci řeckých bank. To vše prý ještě do konce prázdnin. A o osudu obyčejných Řeků ani slovo.

Při tom všem ale skutečného řešení dosaženo nebylo, vše se jen odsunulo o nějaký – a nevím jak krátký – čas, po němž může následovat beztak Grexit. Jeden zásadní výsledek je ale patrný už dnes a je jím definitivní konec sociálního státu. Dokonale podle mého situaci popsal evropský komentátor Financial Times Wolfgang Münchau: „Během jediného víkendu se zhroutila řada věcí, které mnozí z nás považovali za naprosto jisté. Tím, že Alexise Tsiprase přinutili k ponižující porážce, věřitelé Řecka nejenže přiblížili změnu režimu v Řecku a ohrozili jeho vztahy s eurozónou. Zničili eurozónu, jak jsme ji znali, zničili ideu měnové unie coby kroku vedoucího k demokratické politické unii. Vrátili se k nacionalistickým evropským mocenským bojům z 19. a počátku 20. století. Degradovali eurozónu na toxický systém úrokových sazeb, který sdílí jednotnou měnu, hájí zájmy Německa a pohromadě drží jen kvůli hrozbě naprosté bídy, do níž upadne každý, kdo by se mu pokusil vzepřít. Nejlepší, co lze o uplynulém víkendu vůbec říci, je to, že iniciátoři změny režimu byli brutálně upřímní.“ Tož tak, dodávám.

Část Evropy si přála, aby Řecko zůstalo v eurozóně, část Evropy si hlasitě přála exemplární vyhození Řecka i za cenu ekonomické katastrofy. Jak vážně jsou podle vás rozvrtány vztahy mezi jednotlivými zeměmi EU? Jak celý řecký vývoj změní vektor, kterým se Evropa bude ubírat?

Vzpomeňme si, že v EU si „nejsme rovni“ už dlouho, což ve výsledku třeba z Bulharska či Rumunska fakticky činí jen jakési hosty s jednou nohou v unijních dveřích, další rozpory zesílila sankční válka s Ruskem, která oslabuje řadu unijních ekonomik, další dělící čára běží třeba v otázce přijímání uprchlíků nebo míry americké (ne)hegemonie, další mezi evropským jihem a severem, další mezi Německem a Francií… Těch fraktur už je tolik, že v mnoha ohledech Unie drží už jen díky silným vrstvám gipsu. Evropa měla kdysi čáku stát se významným geopolitickým hráčem, ale pohled na ni je aktuálně skličující. Kdo ještě skutečně věří, že je vnitřně rozhádaný kontinent s to nějak racionálně a konsensuálně vyřešit problémy typu ukrajinské krize nebo uprchlíků?