Víc než dvě desítky odborníků na sociální problematiku, ekonomů, sociologů a politologů vypočítaly z nejrůznějších podkladů výši minimálního důstojného výdělku v Česku. Ten činí v Praze kvůli vyšším nákladům 36 850, jinde v republice 31 463 korun hrubého. Podle Českého statistického úřadu průměrná hrubá měsíční mzda v zemi ve třetím čtvrtletí minulého roku dosáhla 33 697 korun, medián 29 549 korun hrubého pak znamená, že polovina lidí vydělávala méně, než je toto číslo. Když vezmeme v úvahu i důchodce, kteří často žijí skromně, nabízí se závěr, že valná část společnosti žije nedůstojně. Souhlasil byste s takovým závěrem?
S takovým závěrem souhlasit nemohu.
Myslím, že samotný pojem důstojná mzda je trochu matoucí. Autoři tvrdí, že je to mzda za „běžnou pracovní dobu, která pracujícím a jejich domácnostem poskytuje dostatek finančních prostředků k životu, který je většinou společnosti vnímaný jako určitý základní standard“. A dále se domnívají, že má umožnit „žít obyčejným, ale materiálně důstojným životem a cítit se plnohodnotným členem společnosti“.
Takovou roli mzda plnit nemůže. Mzda vždy bude odrazem působení tržních sil, kam budou vstupovat také poptávka po dané pracovní síle, poptávka po produkci, kterou pracovní síla vytváří, a tak dále. Jinak to ani být nemůže. Požadovat, aby mzda zaměstnanců především sloužila k jejich důstojnému životu, je jistě správné, ale je to idealistické pojetí, které nerespektuje fakt, že žijeme ve společnosti, která je založena na tržní ekonomice. A tržní ekonomika je také – a nejen – o vítězích a o poražených. To je její podstata.
Na druhé straně by samozřejmě vyspělá společnost neměla připustit, že část jejích členů bude žít – pokud se tak sami nerozhodnou – v materiální chudobě. Zejména v současnosti, kdy jak naše, tak i celá evropská společnost dosáhla vysokého stupně uspokojování svých materiálních potřeb. To bylo patrné právě v předvánočních dnech, kdy byla obchodní centra přeplněná zbožím v množství, které snad ani nemůže najít své uživatele, ani po všech možných výprodejích, o množství potravin končících na skládkách ani nemluvě.
Je jistě správné, že se někdo seriózně zabývá problémem důstojné mzdy, snaží se objektivizovat potřeby těch, kteří pracují za mzdu. Ovšem nezapomínejme, že určitá část občanů – a nemusí být ani malá – za mzdu nepracuje. Nejde jen o důchodce, ale o majitele realit, podnikatele, rentiéry a podobně.
Takže výsledky projektu důstojná mzda, na němž pracoval tým ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v podstatě nemají valný význam?
Ještě bych měl jednu poznámku k vypočítané výši důstojné mzdy. Předpokládám, že autoři tohoto konceptu to nemysleli tak, že důstojná mzda by měla být základní úrovní mzdy – tedy cosi jako minimální mzda, protože ti, co by dostávali mzdu pod úrovní oné důstojné mzdy, by vlastně nemohli důstojně žít, a to by bylo špatně. K tomu bych jen dodal, že pokud by tomu bylo takto a důstojná mzda by se rovnala minimální mzdě, pak by průměrná mzda byla někde kolem 80 tisíc až 90 tisíc.
To by ovšem změnilo natolik nákladové relace v ekonomice, že by se pak důstojná mzda zase posunula někam podstatně výše – mnohé položky, které dnes jsou základem propočtu, by musely být vyšší – například potraviny a především služby. Na to se často zapomíná, když se hovoří o tom, že naše mzdy by měly být dvojnásobné – ale naše ceny nemohou při takové úrovni mezd zůstat na stejné úrovni, jako jsou nyní.
Určitě na to neexistuje žádný výpočet, ale troufl byste si posoudit, v jakých etapách po roce 1989 se lidem žilo v Česku nejdůstojněji a v jakých nejméně? Zhruba se to období dá rozdělit na Klausovy vlády do roku 1997, vlády ČSSD 1998 až 2006, vlády ODS 2007 až 2013 a vlády s účastí či za vedení hnutí ANO od 2013 doteď?
Každá z těchto etap, o kterých hovoříte, měla svá specifika. Na začátku to bylo období nadějí a – bohužel – také iluzí a následně i zklamání. Třeba o tom, že za pár let se budeme mít jako v Rakousku a tak dále. Však si tu dobu ještě mnozí pamatují.
Posuzujeme-li úroveň materiální spotřeby, pak jsem přesvědčen, že je to právě poslední období po roce 2012, které patří k tomu nejlepšímu. Je to období sedmi let, kdy ekonomika a s ní i osobní spotřeba nepřetržitě roste. A co víc? Oproti všem předchozím letům máme dnes v podstatě plnou zaměstnanost, dynamicky roste nejen ekonomika, ale především mzdy a také starobní důchody. Tak dlouhé období prosperity je svým způsobem mimořádné v období po roce 1990.
Nelze však skrývat, že i přes relativní prosperitu toto období má své stinné stránky – stovky tisíc občanů jsou v exekuci, více než milion občanů má hypotéku na desítky let a tak dále.
Posuzováno pouze podle globálních čísel za národní hospodářství jako celek, pak skutečně je současná doba dobou prosperity a přejme si, aby ještě nějakou dobu tato prosperita vydržela.
Psali jsme:
Od kabinetu Andreje Babiše zaznívá, že se máme stále lépe, že se díky této vládě zvyšují platy a země je na dobré cestě. Potvrdily to Vánoce svou bohatostí? Nebo se spíš máme bát budoucnosti? A na které skupiny obyvatel, jimž se tolik nedaří, bychom měli myslet?
Myslím, že z bohatých Vánoc se mohli radovat zejména obchodníci. Stačilo si jen přečíst titulky novin, které ohlašovaly rekordní nákupy – o mnoho vyšší než v minulém roce. Snad i kolaps platebních systémů, kdy se nedalo platit platebními kartami, protože systémy byly zahlceny, může být potvrzením horentních předvánočních nákupů. To jen dokumentuje, že spotřebitelé vesele utráceli, a proto je závěr o bohatých Vánocích plně namístě.
Pokud jde o budoucnost, musíme si uvědomit, že vývoj tržní ekonomiky vždy probíhá po určitých vlnách, a dojde-li vývoj k vrcholu, pak následuje buď zpomalení růstu, nebo i pokles – zpravidla krátkodobý. Pravděpodobnost, že k takovému zpomalení dojde v nejbližších dvou či třech letech, je velmi vysoká – je to v podstatě jisté. To si asi každý uvědomuje. Bude na příští vládě, jak se jí podaří tuto budoucí situaci vyřešit.
Přirozeně že ne všichni se mohli radovat z bohatých Vánoc. Pořád zde máme lidi, kteří žijí na ulici, osamělé starobní důchodce s nízkými důchody, lidi s exekucí na krku a podobně. Těch lidí není málo. Ti by nesporně budoucí krizi pocítili nejdříve.
Fotogalerie: - Obelisk Pravdy a lásky během Vánoc
Jednou se dozvídáme, že se máme čím dál lépe, jindy zase že jsme v roce 1989 měli nejlepší startovací pozici z postkomunistických zemí, nezadlužené hospodářství, ale dávno a suverénně nás předběhlo Polsko a dnešním tempem růstu se můžeme srovnávat leda tak s Bulharskem. Jak v roce, kdy jsme si připomněli třicáté výročí listopadových událostí, které přinesly změny politického i hospodářského systému, hodnotit ekonomický vývoj v zemi za ty tři desítky let? Uspěli jsme?
Pohled na minulost rozhodně nemůže být ani jenom černý, ani jenom bílý. Možná by bylo dobré trochu odbočit a zamyslet se trochu šířeji nad minulými lety.
Československo je jediný stát mezi postkomunistickými zeměmi, který nepřežil svoji tržní transformaci, ačkoli, jak uvádíte, měl patrně nejlepší ekonomické předpoklady na startu transformace.
Máme to hodnotit pozitivně? Zanikl stát, za který bojovali Masaryk, Beneš, Rašín i Kramář a s nimi desetitisíce legionářů na všech bojištích první světové války, a tisíce z nich přitom umíraly. Velmi málo se ví i o tom, že téměř po celý rok 1919 – právě před sto lety – bojovaly československé legie s maďarskými vojsky o Slovensko a více než 1 100 legionářů při tom padlo. To rozhodně není málo a připomínám, že více než 900 z nich pocházelo z českých zemí.
Čí novoroční projev jste sledovali? Anketa
A přitom rozpad Československa po roce 1990 byl historicky již druhý. Naplňuje to snad závěr o tom, že to byl uměle vytvořený stát, který neměl nárok na samostatnou existenci? To byla přece hlavní teze hitlerovské propagandy. Teprve budoucí roky ukážou, co tento průvodní jev ekonomické transformace přinese. Nikdo z nás neví, jak se budou skládat silokřivky evropské politiky za dvacet či třicet let.
Ještě si nemohu odpustit jednu poznámku. Myslím také, že bychom měli – v našem vlastním zájmu – novým generacím evropských politiků připomínat onu hanebnost, tedy mnichovskou dohodu, kterou evropské mocnosti Itálie, Francie, Německo a Británie vůči naší zemi spáchaly. Myslím, že jiné země daleko menší křivdy rády připomínají a my mlčíme. Očekáváme, že nás za to ostatní země budou mít více rády?
To není dobře, protože to má své souvislosti ekonomické. Dnes se v Evropské unii bojuje o tzv. klimatickou změnu. Dávají se nám určité rady, co máme dělat a taky co nedělat, a tyto rady brzy přerostou do příkazů – třeba nestavět jaderné elektrárny, zakázat těžbu uhlí a podobně.
Když se vrátíme k našemu ekonomickému vývoji za minulých třicet let, jak ho vlastně hodnotit?
Ale dá se vůbec hodnotit? Přece za třicet let se všechno okolo nás změnilo. Je nesrovnatelná úroveň spotřeby konkrétních služeb, existují úplně nové výrobky a tak dále. Co kdo tehdy věděl o mobilních telefonech, internetu a podobně? Prostě hodnotit úroveň spotřeby před třiceti lety a dnes je nemožné a postrádá smysl. Je nesporné, že za minulých třicet let se výrazně změnila spotřeba domácností a je někde úplně jinde než dříve. Ovšem porovnáme-li to s okolním světem, pak ten zřetelný rozdíl – zejména pokud jde o úroveň mezd a platů – zde pořád je a není tak malý.
Je zde vrstva bohatých lidí, jejichž osobní majetky se počítají ve stamilionech a miliardách, další statisíce lidí s vysokým životním standardem, na jejichž některé dluhy možná není vidět, a vedle nich tisíce matek samoživitelek, které musejí obrátit každou korunu, aby dětem zajistily solidní spotřebu, protože nedostávají alimenty, dále statisíce lidí v exekucích a tak dále.
Já na to nemám jednotné měřítko. Vylučuji, že by náš vývoj – za ekonomiku jako celek – mohl být neúspěšný v tom smyslu, že by úroveň hrubého domácího produktu či spotřeby byla menší než před začátkem transformace. To podle mého názoru není a nebylo možné. Prostě ekonomika po třiceti letech produkuje více, a to se nevyhnutelně projevuje na životním standardu každého občana.
Fotogalerie: - Zúrodňování pouště Taklamakan
Prostě naší výhodou je, že jsme relativně blízko prosperující německé ekonomice a její prosperita vyzařuje i k nám. To je nesporný jev v situaci, kdy mezi námi a vyspělým světem není „železná opona“. Proto u nás vznikne spousta kapacit využívajících relativně levnou pracovní sílu a naše kapacity najdou možnost odbytu na tomto trhu a tak dále. Je to právě tato vazba, co nás táhne nahoru.
Ovšem charakter této spolupráce je založen na tom, že zde pořád bude existovat tento rozdíl – jinak by tato spolupráce neměla pro druhou stranu ekonomický smysl. Porosteme s nimi, ale nemůžeme je přerůst.
Můžeme vést a určitě dlouho povedeme, my, kteří jsme tu dobu zažili, diskuse o tom, jakou formou se transformace měla dělat, zda ji měly doprovázet ony kriminální činy, krachy bank, krádeže a podobně, zda se jim dalo vyhnout. Ale nechť se o tom baví historici. Pro většinu společnosti je to už historie a tu dobu zná jen z vyprávění, a to každý vypráví ze svého úhlu pohledu. Takže já bych se raději zabýval budoucností a přestal se už pořád ohlížet zpět.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ve svém hospodářském výhledu počítá s růstem české ekonomiky v tomto roce o 2,1 a v příštím roce o 2,3 procenta. Jak ve světle předpokládaného zpomalení růstu evropské ekonomiky tuto prognózu hodnotíte a co říkáte také zveřejněným údajům OECD, že Česko po Řecku a Portugalsku předběhlo další stát Evropské unie v HDP přepočteném na obyvatele, když těsně překonalo Španělsko?
Jak už jsem uvedl, dá se očekávat v nejbližších letech zpomalení růstu HDP. Odmítám však debatu o tom, zda to bude o 0,1 nebo o 0,2 procenta. To mi přijde naprosto bezpředmětné. Není to nic jiného než hra čísel bez faktického vlivu na reálný život firem i občanů. Copak to někdo pozná, že HDP vzrostl o desetinu procenta pomaleji, než se předpokládalo?
Pro ilustraci – dnes je český hrubý domácí produkt zhruba 5 630 miliard a někdo nám tvrdí, že to dokáže spočítat s přesností na pět miliard? A že těchto pět miliard je naprosto fatální rozdíl, z něhož lze usuzovat na úspěšnost, či naopak na propad hospodářské politiky vlády?
Chápu, že nějak se výkon ekonomiky musí vyjadřovat, ale nepodléhal bych tomu vyvozovat z těchto čísel zásadní závěry. Bavme se proto o trendech, směrování, o tom, jak se mění struktura ekonomiky, její infrastruktura, zda se zlepšuje kvalita pracovní síly, zda se rozvíjejí inovační firmy a tak dále
Totéž se týká i našeho „předbíhání“ některých zemí. Jsme už o dvě procenta před Španělskem? Je tomu tak opravdu, nebo je to jen problém kurzového přepočtu? Až bude ten rozdíl deset procent, pak snad můžeme hovořit o nějakém sblížení. Jak například do toho přepočtu chcete zapracovat fakt, že ve Španělsku je vysoká nezaměstnanost zejména mladých lidí?
Sledujme proto směr a kvalitu růstu a pak teprve dělejme závěry.
Když se koncem minulého roku nedohodli zaměstnavatelé a odbory, tak rozhodla vláda, že od letošního ledna stoupne minimální mzda na 14 600 korun. Je po chystaném rekordním zvýšení o 1 250 korun cena nekvalifikované práce zcela mimo reálnou tržní hodnotu, jak v reakci uvedla Hospodářská komora?
A uvedla někde Hospodářská komora, kolik je podle nich reálná tržní hodnota nekvalifikované práce? Domnívám se, že nic takového neuvedla a že to její vyjádření je jen takovým gestem. Prostě něco říci museli a sotva mohli říci, že s návrhem vlády souhlasí nebo ho respektují.
Největší poptávka, jak vyplývá ze statistiky neobsazených pracovních míst, je právě po profesích obslužných s nízkou kvalifikací. Proč by potom takové nedostatkové profese měly přistoupit na nabídku nízké mzdy? Nemyslím si proto, že by navrhované zvýšení minimální mzdy mělo nějak fatálně postihnout firemní hospodaření.
Firmy v dalších letech budou mít úplně jiné starosti než řešit minimální mzdu. Pro ně je klíčový odbyt produkce, dosahované ceny, nové zakázky – a dnes zatím také nedostatkové pracovní síly, i když jejich nedostatek v letošním roce skončí.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
Až nečekaně často se do veřejného diskurzu vrací téma přijetí evropské společné měny. Namátkou po zvolení předsedkyní TOP 09 mluvila Markéta Pekarová Adamová o tom, že přijetí eura bude dovršením hesla z listopadu 1989 „Zpátky do Evropy“, a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar prohlásil, že po odchodu Britů z EU bude třeba tlačit na přijetí eura více než kdy v minulosti, protože o budoucnosti Evropské unie budou více než dosud rozhodovat země z eurozóny na úkor těch, které eurem ještě neplatí. Většina odborníků, politiků i veřejnosti je proti. Jak by mohli zastánci přijetí eura uspět? Jaké nejsilnější argumenty pro jeho přijetí lze v diskusi použít?
Já nebudu uvádět důvody pro přijetí eura. Patřím k těm, co se domnívají, že euro přijímat nemáme. A to především proto, že eurozóna jako ekonomické seskupení selhává, protože je to politické, nikoli ekonomické seskupení. Proto také produkuje stále další a další problémy, které nelze vyřešit bez radikálních kroků. A těmito radikálními kroky myslím, že se některé státy znovu osamostatní ve své měnové politice – tedy vrátí se ke své národní měně. Prostě pokud si někdo myslí, že jeden kabát se hodí pro všechny, pak se určitě mýlí.
Vysvětlil někdo z našich příznivců eura, proč například Itálie už dvacet let stagnuje v růstu HDP? Jsem přesvědčen, že na vině je v tomto případě právě euro, a tudíž nemožnost Itálie samostatně si určovat kurz měny, mít samostatnou měnovou politiku, která bude reagovat na její hospodářskou situaci.
Proč bychom tedy měli být součástí seskupení, které není úspěšné? Snad proto, že po našem vstupu do eurozóny se její ekonomické výsledky zlepší? Tomu snad nikdo rozumný nevěří.
Pokud dnes někdo hlásá, že je pro nás nutné co nejdříve vstoupit do eurozóny, pak to asi s naší ekonomikou nemyslí dobře. Zdůvodňovat náš vstup do eurozóny tím, že pak budeme mít větší vliv na směrování EU, mi také připadá naprosto mimo realitu. Z toho by totiž vyplývalo, že by v EU existovaly dvě skupiny členů a ti, kteří jsou mimo eurozónu, by měli menší slovo při rozhodování, a tedy by to byly nějaké druhořadé státy, protože nechtějí euro.
Opravdu je to tak, že o budoucnosti EU budou rozhodovat jen její někteří členové, a nikoli všichni, jak se rádo tvrdívá. To by ovšem bylo v rozporu s tím, co se hlásá o EU – totiž že všichni tam mají stejná práva a hlas i toho nejmenšího má stejnou váhu jako toho největšího a musí být brán v úvahu. Pak ovšem pochybuji, zda je to nějaké štěstí být v takovém spolku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
