V tomto roce slavíme 30. výročí sametové revoluce, země je ovšem od dubna zmítána protesty a demonstracemi proti současné vládě a zčásti i proti hlavě státu. Co nám zatím probíhající rok 2019 prozradil o stavu české společnosti?
Že vyzráváme, i když to jde pomalu. Protesty a demonstrace se nám nemusí líbit a nemusíme s nimi ani souhlasit, ale k demokratickému fungování prostě patří. Třicet let vypadá jako mnoho, ale pro změnu fungování společnosti je to pořád poměrně krátká doba, takže za ni nelze očekávat zázraky (takoví Britové se to učí již přes dvě stě let). Právě to, že na jedné straně umíme poukázat na chyby a nešvary, a na druhé současně systém nepodlehne tzv. tlaku ulice, je přitom znakem, že cesta, kterou se ubíráme, je správná.
Kdo je nejlepší prezident?Anketa
Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Jak ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?
Václav Havel byl nepochybně nesmírně významná osobnost. Neumím jej posoudit jako dramatika a nezažil jsem ho jako disidenta, ale fakt je ten, že měl velmi zásadní vliv jak na utváření současné společnosti, tak na to, jak jsme vnímáni v zahraničí. Na druhou stranu ale poté, co svou roli – a jaká přesně byla, to posoudí až historikové – sehrál a odešel, stal se symbolem v rukou lidí, kteří s ním mají společné pouze málo. Ti jej nyní rádi využívají jako morální modlu a také jako nástroj osočení protivníků, jako bůžka své morální nadřazenosti.
Tím se ale obraz původního disidenta, umělce, pak státníka, dost možná osoby která se jako mnoho jiných stala hybatelem dění vlastně díky souhře náhod, velmi křivdí. Jinými slovy, Havel, tak jak se o něm hovoří dnes, je něco zcela jiného, než byl jako skutečná osoba, navíc v určité době.
Je nespokojenost s Babišem, Benešovou, Zemanem a s dalšími jen přirozeným vyústěním frustrace z ne zcela naplněných slibů a plánů, které v průběhu posledních třiceti let od politických elit zaznívaly?
Určitá část lidí je nespokojena vždy a je to tak normální, důvody jsou různé a je jich mnoho, od ryze osobních přes ekonomické, náboženské, po společenské. Tito lidé vezmou rádi zavděk nějakým jednotícím prvkem, něčím, na co mohou svou frustraci a nenávist upřít, viníkem, kterého lze nenávidět a proti němu protestovat. Toto přenesení nenávisti je pro ně úlevou, protože je snazší i lepší soustředit negativní energii na vnější cíl než sám na sebe.
Pokud jde o sliby politiků, jsme vzdělaný národ a ze zkušenosti konzultanta mohu říct, že i „ten nejmenší“ umí rozlišit mezi sliby a realitou a dovede odhadovat skutečnou váhu a stav věcí. Osobně protesty, ke kterým docházelo na jaře, považuji spíše za umně zorganizované setkání klanu nespokojenosti, než za skutečný projev odpůrců režimu – ostatně nevygenerovaly žádný splnitelný požadavek a jejich vůdce odmítnul do politiky vstoupit.
Psali jsme:
Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: Co se to vlastně v rámci Milionu chvilek vyvalilo? Masy občanů proti Babišovi a Zemanovi, umělci, značná podpora médií a intelektuálů… Co tohle hnutí vlastně znamená?
Jmenování ministryně byla pouhá zápalka, nepříliš šťastně zvolená záminka. Většina lidí ministryni nezná, z dob jejího předchozího působení si pamatuje jen zanedbatelné množství rozhodnutí. Je to v justici možná výrazná, jinak ale málo viditelná persona. Skutečné požadavky jsou jiné, osobně mám podezření, že většina demonstrujících sama netuší, co je reálnou náplní protestů, kterých se účastní, ani kdo je doopravdy organizuje.
Demonstrující spojuje to, že jsou frustrováni politiky a politikou jako takovou, Babiš a Benešová jsou vhodnými totemy, na které lze tuto nenávist upřít, ale co se děje v pozadí, to doopravdy nevíme. Nedivil bych se, kdyby se reálně jednalo o guerillovou kampaň někoho jiného, úspěšnější iteraci pokusů, které se u nás objevily přibližně před dvaceti lety dříve jako „pentagram“ nebo „green revolution“ i další, anebo dokonce skrytý nástroj podpory právě těch, proti kterým protestují.
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
Bastilu nedobyla městská smetánka, ale rozzuřený dav sedláků s vidlemi a pochodněmi, dalo by se říct s trochou nadsázky. To, na co zde narážíte, je jedním z problémů naši především mediální reality – a tím je elitářství tzv. intelektuální sféry, koncentrované v centrech a s nadstandardním přístupem k médiím, a to na úkor „venkova“, který ale prezentuje většinu společnosti i většinu ekonomické síly. Následky mohou být... podobny té Bastile, nebýt toho, že jsme přeci jen stabilnější než Francouzi a máme menší temperament.
Co je zajímavé je to, že část formální, tedy volené elity (prezident, premiér, ale jsou i další osoby) představuje spíše typově „,muže lidu“ než onu intelektuální elitu, což ji pochopitelně velice dráždí. Zde pak vznikají volání po revoluci tzv. shora, neustálý proud mediálních pomluv, účeloví kandidáti bez reálného obsahu a autenticity (narážím na kandidaturu Jiřího Drahoše) a další. Otázka je, co to udělá v dlouhodobé perspektivě. Mimochodem Piráti jsou úspěšní mimo jiné proto, že působí moderně, ale doposud se výrazně nevymezili vůči žádnému problému. Až to udělají, je téměř jisté že bude platit arabské „Co jsme my, budete vy. A někdy byli jsme, co jste vy“.
Fotogalerie: - Nedůvěra vládě
Ekonomicky se zemi daří. Dále pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře kvůli vysokým cenám za bydlení či jídlo, či kvůli hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?
Společnost přeci není rozhádaná. Existují v ni různé názory, značná míra ekonomické nerovnosti, ale v základních parametrech naší existence jsme schopni se shodnout. Samotný růst není tak zásadní jako relativně vysoké výdělky v méně kvalifikovaných a dělnických profesích, ale to je trochu jiné téma.
Tu rozhádanost a konflikt spíše produkuje relativně malá, ale výrazně vlivná skupina, jež není spokojena s rozložením moci a s tím, že na ni prostě „nevyšlo“. A k produkování konfliktu využívá symboly, okolo kterých lze sjednocovat negativní emoce. Již zmíněného Václava Havla, 17. listopad a další. Přitom skutečná váha těchto symbolů, kdyby nebyly prezentovány jako zdroj konfliktu, není velká.
A jak se naše společnost vyrovná s případným ekonomickým poklesem, nedej bože s ekonomickou krizí, když už nyní, za ekonomického růstu, probíhají demonstrace a lidé se hádají? Máme politickou reprezentaci, která lidi uchrání před dopady něčeho takového, co přišlo na konci minulé dekády?
Toto je velký problém. Pokles přijde, a bude spojen s mnoha z dnešního pohledu špatně odhadnutelnými jevy. Kromě jiného stárneme, mění se populační struktura společnosti, nastává skluz důchodového systému. Vláda a vůbec elita by tento problém měla řešit s předstihem a v zájmu zmírnění jeho dopadů. Mám ale dojem, že pro to dělá jen zanedbatelné minimum, protože bezobsažné hádky a vzájemné osočování jej skutečně nevyřeší.
Stejně tak ale dělá minimum i opozice, která, jak se zdá, místo prosazování konstruktivní agendy a možných řešení – hledá za každou cenu cestu, jak „potopit“ vládu v čele s nenáviděným miliardářem. Sama ale vůbec netuší co by bylo potom, a tak marní čas blahobytu půtkami, místo toho, aby pomohla připravit zemi na čas bídy.
Přistupujeme v roce 2019 důstojně k menšinám? Jsou u nás v Česku Romové či homosexuálové občany druhé kategorie, nebo zde mají příznivé podmínky a stav věcí došel spíše do roviny pozitivní diskriminace? Je například otázka uzákonění manželství homosexuálů aktuálním problémem, kterým je třeba se zabývat?
V Česku existují dva různé přístupy k otázce menšin a okrajových skupin – reálný a mediální.
V reálném světě jsme velice tolerantní a nesoudíme lidi podle vnějších znaků (je skutečně jedno, zda jste černý, bílý, Asiat...), podle názorů (pro vaši integraci do společnosti nehraje roli, jestli jste ateista, křesťan, žid) a nebo podle tradice. Co hraje roli, a to zcela zásadní, je schopnost integrace. Plně integrovaná romská rodina nepředstavuje žádný problém a nejenže není obětí rasismu, ale v případě, že by si ji vyhlédli skuteční extremisté, sousedé se zastanou. Pokud se však příslušná skupina chová z našeho pohledu asociálně, nebo existuje reálná hrozba, že se tak chovat bude, společnost se vymezí, a to velmi radikálně.
Pak je ale zde druhý přístup, salónních ochránců práv a médií, jejichž drtivá většina sídlí na malém prostoru okolo centra Prahy a jejichž autoři se beze zbytku znají a sdílejí hodnoty. Tento přístup je pokřiveným zrcadlem. Většinu, která je živí, mají tendenci osočovat z rasismu na základě znaků, pomlouvat, peskovat, vychovávat... a každého, kdo upozorní na to, že je to jinak, pak nálepkovat nejrůznějšími hanlivými označeními.
Je otázkou, nakolik se tyto dva přístupy navzájem ovlivňují.
Postupuje diskuse o tzv. dezinformacích a o fake news. Komisařka EU Věra Jourová varovala před tím, aby mladší lidé nechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů? Kam se celkově dostáváme při řešení dezinformací, fake news a tzv. předsudečné nenávisti na internetu, hlavně na sociálních sítích?
Nejstarší fake news jsou předvolební noviny, a to kterékoli strany. Vše, co je zde kritizováno, existuje již desítky, možná stovky let, jen díky internetu to má novou podobu. Řetězové dopisy se šířily již za komunismu (krásně o tom zpívá Jarek Nohavica), a rovněž nikomu neškodily. Považuji je spíše než za cokoli jiného za druh zábavy, což ostatně byly vždy. Tato zábava má nyní charakter politického kabaretu.
To co říká paní Jourová, je typicky odtrženo od reality což paní Jourové z pochopitelných důvodů nemůžeme vyčítat, ale je to svým způsobem urážka a ponížení právě seniorů, kteří používají internet jinak než mladší generace. To, že jej používají jinak ale neznamená, že hůře, nebo že jejich slovo má jinou váhu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
